Běsy

Ležím. Zírám na tvé tmavé vlasy, slepující se nozdry v rytmu dechu. Hystericky se třepotající oční víčka. Lehce pootevřená pusa, sušší rty. Třas rukou. Něco se ti zdá. Spíš už asi čtyři hodiny,  já to štěstí nemám. Co nejtišeji můžu se převalím na kraj postele, sednu si. Hmátnu na zem, chytnu krabičku cigaret. Jednu si vytáhnu, vrazím do pusy a vstanu. Sednu si na okenní parapet, škrtnu sirkou a zhluboka natáhnu kouř. Když vykouknu z okna, všimnu si na kostelních hodinách, že za chvíli budou dvě ráno. Zasténáš. Sevřeš pěst. Vtáhnu kouř, odplivnu z okna na vylidněnou ulici.

Cigareta poletuje vzduchem, zatímco já už si sedám zpět na postel. Tak snad se tentokrát zadaří. Ulehám zády k Tobě. Zavřu oči a snažím se nad ničím nepřemýšlet a hlavně si dokola neopakovat, že mi zbývají 3 hodiny, než budu muset vstát. Zavrtíš se, převalíš na bok. Ucítím na rameni tvou ruku. Těžko říct jestli jde o reflex, nebo jsem tě vzbudil. Otřepu se zimou. Zvláštní, i venku je celkem teplo. Trochu si potáhnu peřinu. Tvá ruka začne sklouzávat na hruď. Hmm, že by jsi dostala chuť? Pravda, to by mohlo fungovat jako uspávadlo. Nechám tě pokračovat, nedám na sobě nic zdát. Hladíš mě na prsou, přisuneš se. Cítím jak se mi tvá prsa rozplácla o záda. Usměju se.

Ruka pomalu míří k břichu. Zamyslím se, takhle to normálně neprobíhá. A hlavně je tady vážně zima. Cítím jak mi mrznou prsty na nohou, do rukou se vkrádá třas. Tvoje ruka je taky ledová, a místo aby něžně klesala, začínáš na břicho nějak moc tlačit. Z předsíně se ozve klepnutí. Studíš.

Zvuk jako když nehty přejedou školní tabuli. Tak mi to připadá. Za skleněnými dveřmi se ozývá dost zvláštní zvuk. Uvažuju, že se zvednu a půjdu se podívat. Ve chvíli kdy mě to napadne, zatlačíš ještě víc. Škrábání. Drásání kůže, hrozně hlasité. Tříštění sklenic. Měl bych vstát, ale jakoby do mě tvá ruka začala prorůstat. Bolest rozlévající se břichem, jehly pomalu se nořící do ledvin. Tma zhoustla. Nemůžu sice otevřít oči, ale jakoby ulice za okny zhasla. Ucítím tvůj dech na krku. Jako bych strčil hlavu do mrazáku. Přejedeš mi nosem po zátylku. Tvá ruka se noří do mých vnitřností.

Prohrabáváš se mnou jako šuplíkem. Za dveřmi dopadají na zem tisíce skleněných nádob. Střepy prolétávají zdmi a zasekávají se o nábytek. Tma se pojí se vzduchem, zahušťuje ho. Naplňuje mi dýchací cesty a nedá se vydechnout. Rukou v mém břiše přetrháváš cesty vedoucí k srdci. Bolest, strach, každý tvůj další výdech je horší než jakákoli forma mučení. Slyším nehty drásající tabule, trhající kůži. Vše graduje, každý zvuk je čím dál tím hlasitější. Začínám tomu propadat.

Kde jsem? Z očí mi kanou husté chuchvalce čehosi. Ruka v mém břiše pulzuje, trhá, provrtává se. Prostěradlo zrudlo. Nehty. Tisíce rukou, samé nehty zabodávající se do očních bulv, které poletují vzduchem. Dech, dech. Na zátylku, příšerná bolest nevysvětlitelně dokonalého dechu. Chci otevřít pusu, ale srostly mi zuby. Jen ohrnu rty a skrz stěnu zubů zaskučím. Zasměješ se. Šeptáš mi do ucha o bolesti. Ze stropu se řítí písek, zasypávající ruce, drásající vše na co přijdou. V uších mi zní nepředstavitelný rachot, ale přitom každý zvuk jakoby byl oddělen od jiného. Strach.

Tma. Krev, bolest. Přál bych si… nevím, nic vlastně, jen zimu. Znám zimu. Brodící se mým tělem. Vnitřnostmi, které okusuje. Pláču pro ni. Nesmím otevřít oči. Zašila mi je Tma. Přicvakla víčka k bulvám. Rveš že mě jednu vnitřnost za druhou. Házíš je všude kolem a hystericky ječíš. Do uší se zavrtalo jednolité bzučení, všechno.. nic nefunguje. Ležím. Zuby příšerně bolí. Nehty mě svlíkají z kůže. Ruce, které se vyhrabaly z písku mne uchopily za chodidla a vymkly oba kotníky. Vytrhaly nehty z prstů na nohou. Otevřeš oči, ale místo zornic vidím jen černé důlky, které se smějí v psychedelicky se opakujících zvucích. Z většiny mého těla zbyla jen kostra. Po zdech stéká má vlastní krev. Mám zavřené oči, stále. Ale všechno co se děje, si uvědomuji.

Pak jsi uchopila srdce. A v tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Rozhodl jsem se, že chci vidět, co s ním uděláš za každou cenu. Překonal jsem bolest i nepředstavitelný strach. Rozlepil jsem oči.

Ležím ve své posteli. Venku právě projel autobus. To znamená, že je po třetí ráno. Rozhlédnu se, jsem tady sám. Aby taky ne, nebylas tady už skoro tři měsíce. A kdo jiný by sem měl chodit? Vzdechnu, vstanu. Přemýšlím nad tím, co se mi zdálo. Pravá ruka automaticky hrábne pod postel, vytáhne cigáro a zapalovač. Přesunu se na okenní parapet, zapálím si a zhluboka natáhnu kouř. Když se vykloním z okna, vidím na kostelních hodinách že budou čtyři. Odkudsi zdáli zaslechnu tvé vzdechnutí.