Skoč, můj milý

Tak skoč! Skoč dolů. Z výšky. Do propasti. Poskoč si štěstím. Jsi jenom poskok? Skákej!

Skoč dolů. Z druhého patra minimálně. Beton a narušené póry a malé nahrbené trsy trávy. Beton a drobné nečistoty, stopy kolejnic po sem tam tahaných popelnicích každé úterý a čtvrtek. Skoč dolů. Nebude to bolet. Nebude to bolet víc, než cokoliv jiného. Než vstávání do práce, rozbalovaní svačiny, než výběr z jídelního lístku, než přemítání co s odpolednem, než večer a strop, bílý a kulový tvar lustru, kde se na dně ve vrstvách začínají hromadit mrtvolky malých mušek, můr a netopýřích zárodků. Skoč na gauč, nehýbej se, skoč dovnitř sebe sama a dívej se. Zavři oči. A dívej se. Zavři oči. A podívej se. Slez z postele dolů, vezmi si ponožky, aby ti nebyla zima a lehni si na koberec. Ne nevšímej si té černé klikaté nitky, která narušuje čistotu plochy a vzorů koberce. Lehni si a pozoruj. Strop a lustr a mrtvolky ohřáté na devadesát stupňů. Zavři oči. A pozoruj to. Zavři oči. Ty jako jedna z těch mrtvolek na dně lustru?

Zhasni světla, pusť do pokoje čerstvý vzduch, dýchej a pozoruj to. Pozoruj sám sebe. Zevnitř. Dovnitř. Jako malá mrtvolka jsi na betonovém chodníku dvě patra pod okny, skrze malé puklinky tam raší zprohýbaná tráva jako pokroucený plech. Otevři oči, jdi k oknu. A skoč, můj milý, skoč.