Vojenský komunismus

Soudruzi imperialistické mocnosti hlavně Spojené státy Americké a jejich odnože znovu ohrožují naše socialistické společenství a ohrožují celosvětový mír. Soudruzi musíme být neustále připraveni  bránit naše socialistické zřízení, ukázat agresorovi sílu naší armády a našich zbraní. Díky vám mladým soudruhům ve zbrani jsme připraveni klást jakýkoliv odpor a to i za použití těch nejtěžších prostředku. Naše armáda je připravena a proto soudruzi, ústřední výbor armády naplánoval cvičení našich jednotek ve výcvikové oblasti. Proto budeme připraveni soudruzi a proto těm pravičákům ukážeme co jsme zač. Soudruzi berte toto cvičení s odpovědně a jakýkoliv přestupek budu tvrdě trestat, však mně znáte a nic neříkám jen tak. Tento týden se přesuneme do výcvikového prostoru a provedeme nácvik útoku tankových jednotek na agresora. Podotýkám a zdůrazňují do hajzlu, že všichni znáte své úkoly a vyžaduji perfektní splnění těchto úkolů. Hlavně rotmistr Bárta bude mít dozorčí službu na velitelství okruhu a nechci slyšet, že ve službě chrápe, přitom hlava mu spadne na vypínač ostrého poplachu a aktivuje celý západní okruh. Soudruhu dejte si na to pozor, jinak s vás zedřu všechnu kůži a pověsím na stožár. Vždyť jste ohrozil celosvětový mír. Soudruzi v rámci výcviku budeme úzce spolupracovat se soudruhy naší bratrské armády sovětského svazu. Proto budeme i pod neustálým dohledem armádních důstojníku sovětského velení. S tohoto důvodu soudruzi provedeme v nejbližších hodinách ostříhání mužstva, hromadné koupele, aby jste do prdele nesmrděli a politické školení mužstva. Je vám to jasné soudruzi a chci to slyšet. „Ano soudruhu nadpraporčíku.“ Málo, ještě jednou zařval nadpraporčík Valenta. „Ano soudruhu nadpraporčíku zaznělo.“ Hrobovým hlasem všech 80 vojáku naší roty. Pozor, pohov soudruzi! Absolvente velte rozchod na plnění denních úkolu. Nadpraporčík Valenta byl postrachem našeho útvaru. Jeho hysterické chování i vzhled odhadovalo jeho povahové rysy, jako když lev řve v kleci. Nebylo záhodno se mu vystavovat na oči a ani záhodno jemu odporovat. Byl to voják tělem i duší. Dalo by se říci garnitura první komunistické Gottwaldovy armády. Možná mněl sympatizanty, ale těch bylo málo. Spíše obávané neutrály, kteří neprovokovali, aby se lev náhodou nerozlítil. Taková to byla svině na naší rotě. Takto proběhlo celé odpoledne v klidu a při plnění rutinních úkolu. Franto nahoť tu mašinu ať zjistíme, jestli nám ta blecha Tatra 805 vůbec nastaruje. Ale náš stroj fungoval jak hodinky. Mám zajet ke skladu a nafasovat pro papaláše žrádlo a pití. To zase budou orgie. Přijeli jsme ke skladu kuchyně. Tam nás již čekal rotmistr Bárta. A hordy konzerv, masa, alkoholu se plnilo do blechy. Z povzdálí nás pozoroval major Barák. Byl velitelem zásobování a kuchyně.Tím velmi důležitá osoba. Nejvíce však byla jeho povaha a vzhled. Byl totiž povahově úplný dvojník a to vzhledově i gestikulací známému francouzkému  komiksovému herci De Funes. Zdálo se, že je spokojen a to se stávalo málokdy. Franto zajeď s proviantem do autoparku, řekl jsem. Jo soudruhu Jirku, ze srandy oponoval. Šel  jsem na rotu. Ale to jsem nemněl učinit. Potkal jsem nadpraporčíka Valentu. Pozdravil jsem vzorově, ale soudruh zbystřil. Soudruhu vojíne, mohl byste přijít blíže? Váhavě jsem se přiblížil. Neupraven a neostříhán konstatoval. Byl jste vojíne u holiče? Holiče jsem nesnášel. Byl jsem soudruhu nadpraporčíku. Najednou se na mně rozeřval. Byl to neklamný znak, že lev byl vypuštěn s klece. Zčervenal ještě více ve tváři, naběhly žíly a jeho modré rybí oči se ještě více rozšířily. Zařval na mně. Jděte za mnou. Musel jsem ho následovat do jeho kanceláře. Hned v kanceláři si dal zavolat civilního holiče. Soudruhu stříhal jste tohoto vojína? Nepamatuji si, odpověděl. Nebyl jste stříhán zařval na mně. Já vás zavřu až s černáte. Tu se znenadání do rozhovoru připletl major roty Vlček. Ale soudruhu nadpraporčíku. To asi nyní nepůjde. Máme to cvičení a víte, že řidičů nemáme nazbyt. A taky veze velmi důležitý strategický proviant. Vypadněte zařval nadpraporčík Valenta. Dovolte mi odejít.Běžte. Celý rozstřesený jsem odešel a hned na cimru si na chvíli lehnout. Mazáci již byly v poho a relaxovali. Tu jeden mi řekl. Jirko dones mi oběd na cimru. Jaksi se mi nechce do té fronty. Jo, řekl jsem, přinesu to. Mazáci byly na jednoročáky tvrdí,ale mně jaksi neshazovali a taky jsem jim neodporoval.Svobodník Vlk i když byl vzrůstem malý,nebylo záhodno jej provokovat. Byl neúnosně výbojný. Fajn, řekl když jsem mu donesl tu šlichtu, kterou jsme dostali na oběd. Napij se i čaje s bromem, ať nejsi tak sexuálně výbojný a nenahoníš si ho pod dekou. Poplach se celkem poved. Podařilo se nám vypadnout s kasáren do desíti minut a dojet k prvnímu stanovišti ve strategickém prostoru mimo kasárna. Zde jsem dostal rozkaz, se kterým jsem předem počítal. Vojín řidič Jirka Mareš se co nejrychleji přemísti do strategického prostoru Libava. Soudruhu budeme vás čekat na nádražním stanovišti kde dostanete další rozkaz, bylo mi řečeno majorem Vlčkem. A cestou velitel vozu doplní zásobu piva. A předal svobodníkovi Lukášovi sto korunu na nákup. Vyjel jsem a všechno šlo podle partesu. V tuto chvíli svobodný jak na výletě, stovky kilometru před námi. Přesun se perfektně poved. Na stanoviště jsem dojel v určený čas. Major Vlček  mně očekával. Vyšel s gáziku a pochválil nás. To se cení. Ale co  s toho, když opušťák je v nedohlednu. Po tom průseru v kasárnách se může mi jen o tom zdát. Soudruhu vojíne. Vidíte ten velký kopec na obzoru? Řekl mi major a ukázal na dost velký kopec v dáli. Ano soudruhu majore,odpověděl jsem. Tak soudruhu vojíne, musíte vyjet na tento kopec jako první, když tam vyjedete, dokážou to i druzí. Dávejte pozor. Velmi to klouže. Mráz byl v tuto dobu třeskutý.Bylo snad – 20 stupeň a všude sníh. Šplhal jsem se do kopce a za mnou jela skupina gáziku s těmi největšími esy naší armády. Tu jsem spatřil ve strži rozbitý náklaďák Zil sovětské armády. Řekl jsem si, dávej si pozor nebo skončíš jako on. Ale podařilo se vyjet. Pochopitelně na kopci kompletně zakopané sovětské velení. Tanky měly v taktické pozici  zakopané a všude mezi nimi vládla pohoda a klid. Vůbec sovětští lidé mají na všechno čas a klid, když nejde do tuhého. Přijel jsem na stanovené stanoviště. Zatopil v bufíku a již se ke mně stěhovala velká esa našeho velitelství. Můj úkol byl jasný. Otevřít první flašky s kořalkou a něco k jídlu. Vytáhl jsem štamprle s lekárničky a již jsem naléval vodku. Na zdraví soudruzi, již se neslo celým prostorem štábního malého auta. Soudruzi uděláme velký útok na seskupení nepřítele. Dále Sovětského velení provede dělostřeleckou přípravu. Již při střelbě naš 6 tankový prapor provede steč středem a druhá skupina obloukem udeří bočně na seskupení na střed nepřítele. Ale soudruhu plukovníku, budeme mít velké ztráty. Ano soudruhu podplukovníku. My s tím počítáme a taky sovětské velení. Ztráty se budou pohybovat kolem 55%. Sovětské velení bude monitorovat danou situaci a včas ji vyhodnotí. Potom nasadí své tankové jednotky a zabije kapitalistickou saň. Takto vedli moudré řeči a popíjeli vodku plnými doušky. Tu najednou zpozorněl a řekl. Vojíne bylo by záhodno soudruhu vyhazat sníh kolem štábního auta. To byl pro mě neklamný důkaz vyhodit mne na mráz a starej se jak umíš. Vyšel jsem ven do mrazivé noci a začal vyhazovat sníh. Mráz byl velký, svítil měsíc a třeskutý mráz šel pod kůži. Řešil jsem otázku, kam se schovat a vydržet do rána. Odhodil jsem lopatu a zalezl do kabiny řidiče. Začal jsem se chladem celý klepat a nebylo čím se zahřát a ani k nikomu se přimknout. Snad jsem zimou nezamhouřil oka a zima byla příšerná. Čekal jsem neustále na svítání. Tímto způsobem jsem chladem snad ztuhl až na kost. Konečně svítalo. Ve štabáku byl klid. Všichni po rozboru vojenské bitvy a nezřízeného pití ulehli a vyspávali. Já mrzl a nikoho to nezajímalo. Konečně sluníčko začalo hřát. Jaké štěstí pro mě, že je bez mráčku. Když člověk promrzne, stane se sluníčko tím nejlepším teplometem. Ráno bylo v naprostém klidu. Ve štabáku dál vyspávali a nejevily známky aktivity. Najednou se postupně trousili ven. Rozhýbávali svá ztuhlá těla. Když vypadli a já mohl dovnitř byl pro mě balzám, teplo a konečně i jídlo co hrdlo ráčí. Ukrál jsem si chleba a pořádný plátek uzeného skončil v mém žaludku. Zapil jsem to pivem.Začal jsem si vařit teplý čaj. Byl to nejlepší recept na prohřátí. Potom jsem uklidil celý štábák. Alkohol jsem si nedal. A to pro jistotu. Kdykoliv mohl někdo přijít. Konečně naší dorazili.  Auta dorazila a hned se vytáhly maskovací sítě, spojaři natahovali dráty, velení budovalo štábní stanoviště. Všichni byli v pohybu a každý mněl a znal své úkoly. Důstojníci mohli být spokojeni a asi byli. Slyšel jsem vyřvávat již nadpraporčíka Valentu, neklamný důkaz normálního vojenského drilu. Vzal jsem si samopal a zavítal již do velkého postaveného stanu pro mužstvo. Uprostřed stanu byla kamínka, která již pořádně hřála. Tak co Jirko jak jsi to prospal. Ale celkem jsem to přežil Vašek, jen byla velká zima.Jsi nějaký strhaný odpověděl. To víš hlavně, že jsem nedostal nějakou nemoc. Tu zavelel desátník kterému jsme dali přezdívku Lupič. Jde se do lesa na chvojí bando líná. Potřebovali jsme chvojí na holou zem do velkého stanu. Bylo lepší spát na chvojí, než na holé zemi. Spalo nás snad padesát v hlavním stanu, stočení jak hlemýždí domeček kolem kamen. Byl to známý standart. Naše tanky již zaujaly bojová postavení a chystali se na bitvu. Bitva začala na druhý den ráno. My vojáci běhali se samopaly, tanky pálily slepé, chemici vyráběli atomky na určených stanovištích. Krásně znázorněny obraz bitvy. Velení bylo spokojené a asi jsme po velkých ztrátách bitvu vyhráli. Úspěch to musel být s100%, nepotřebovali jsme leteckou podporu. Hlavatá saň byla zabita a  mněli jsme volnou cestu na západ. Úspěch se projevil i tím, že bylo kuře na oběd a tak každý se pořádně nadláb. Potom slavnostní nástup a rychle sbalit. Vypadli jsme co nejrychleji s vojenského prostoru. Po vlastní ose zpět do kasáren. Tanky se shromážďovali u nákladového nádraží. Říkal jsem si, kdyby nepřítel nyní zaútočil na nádraží, rychle by vyrovnal skoré války. Cesta do kasáren probíhala bez nějakých příhod. Ale jedna příhoda přeci se naskytla. A zrovna se týkala mé osoby. Byli jsme přibližně 50 km od kasáren a místo abychom tuto trasu dojeli, velení rozhodlo, že budeme přenocovat v polních podmínkách. Když jsme se znovu utábořili, napadl mě ne zrovna ideální nápad. Svému kamarádovi Tiborovi jsem řekl, že zmrzne jak nikdy jindy a mám toho už plné zuby. Víš co Táborko? Skoč do kuchyňského stanu a dones do šálku teplý čaj. Totiž mám tu načatou flašku rumu a zdá se, že major Barák, víš ten ochlasta s přezdívkou De Funes, asi už na to zapomněl a tak to dorazíme na jeho zdraví. Tiborko nelenil a za chvíli byl zpět s teplým čajem. Já jsem nalil dvou třetinový obsah do čaje. Oba jsme se rozdělili a teplo se rozproudilo mým tělem. Prázdnou flašku jsem hodil pod sedadlo řidiče. Snad to ale to byl osud nebo náhoda, navštívil mně soudruh major Barák. Pořád něco hledal a nemohl to nalézt. Přišel za mnou a spustil. Soudruhu vojíne, kde je ta flaška s rumem? Hned mi všechno došlo a tušil jsem, že tygr číslo dvě bude vypuštěn s klece. Zalhal jsem. Soudruhu majore, netuším o jakou láhev se jedná. On na to. Ty debile, hned ji najdi. Žádná již není soudruhu majore. Vše se vypilo. Najednou jeho opilý červený nos ještě více zčervenal až pomalu do modra. Začal rozhazovat rukama a chovat se jako ten francouzský komik na plátně. Já z vás udělám karikaturu a vymáčknu to z vás! Nakonec konstatoval, že přijdou absolventi a vše vyhážou s auta ven. Ta flaška se musí najít. Vypadl a absolventi naklusali. Vyházeli vše co bylo uvnitř. Bohužel nic nenašli. Prohledali i okolí kolem auta. Naštěstí netušili, že flaška je pod sedadlem řidiče již prázdná. Odešli a já musel pracně vše znovu dostat do štabáku. Soudruh major byl na mě pořádně naštvaný. Nevím proč pořád jsem s nimi mněl nedořešené případy a oni mně podezírali, že je vodím za nos. Odplata soudruha majora nastala v kasárnách velmi brzo. Jednak začalo to tím že neustále na mně řval že ho včas nezdravím a to byl ode mě i patnáct metru.Nakonec se stalo to, co stát se muselo. Náš major roty Vlček odjel na služební cestu. Jeho zástupce pro tento den se stal major s přezdívkou De Funes. Hned ráno jsme měli politické školení mužstva. Jako naschvál jsem se zdržel a do politické pracovny jsem vtrhl pozdě. Již všichni seděli na svých místech a major Barák přednášel politický rozbor světové situace. Soudruhu majore dovolte mi zařadit se, řekl jsem u dveří. Ale lev byl znovu vypuštěn s klece. Nedovolím začal jeho proslov. Najednou se na mně rozeřval. Vy si z toho soudruhu děláte holubník a to já nestrpím!Jste bez disciplíny, neupravený, jste výsměchem naší socialistické armády. Nastoupíte ihned a to říkám ihned jako pomocná síla v kuchyni! Kromě toho dnes v rozkaze vám navrhnu pět ostrých vězení za vaší nedisciplinovanost. Vypadněte a hlaste se v kuchyni. Dovolte mi odejít soudruhu majore. Můžete jít, řekl již spokojeně jak mi to nandal. V kuchyni jsem plnil úkoly. Mužstvo se nahrnulo na oběd. Zrovna jsem vytřel podlahu, když kuchař mi řekl. Nemáme již talířky rychle nějaké umyj. Hned jsem začal pomývat a ještě mokré kuchař dával porce. Najednou se dívám že voda je nějaká černá. No jasně, pomýval jsem s hadrem podlahy. Prostě se to stalo, nebyl to úmysl. Hlavně, že jim chutnalo. Poloviční špína je plné zdraví. Po šichtě v kuchyni jsem šel na rotu. Na rozkaze mi vyšlo pět ostrých a tak jsem si sbalil deku a chystal se do loku. Ale přišlo další pro mě nevysvětlitelné překvapení. Major Vlček přijel se služební cesty. To co se stalo mi řekl svobodník zapisovatel s kanceláře. Major Vlček si přečetl to co se stalo v době jeho nepřítomnosti. Nechal se informovat, proč jsem vyfasoval pět ostrých. Když mu bylo řečeno, že za takovou prkotinu, velmi se rozzlobil. Nechal si zavolat majora Baráka. Za zavřenými dveřmi hrozně ho seřval. Major Barák vyšel s kanceláře skleslý a ponížen. Hodně vojáku to slyšelo. Ostuda pro něho to byla velká. Já jsem stál venku před budovou roty. Major Vlček vyšel a já se ho slušně zeptal: „Soudruhu majore, tak mám odejít do toho vězení ano nebo ne?“ Tu odsekl. Mazej na rotu. Tvé potrestání jsem zrušil.

Nevím proč, ale pořád jsem měl nějaké trable s nadřízenými. Nechtěl jsem je provokovat, jen to tak vždycky dopadlo.