Výstup na Velkou Fatru

Tento příběh mi vyprávěl jeden mladý kluk, který čekal na autobus. Byl velmi hovorný a ani nevím, proč mi to vyprávěl. Seděli jsme dlouho na zastávce, trochu byl pod vlivem alkoholu a tím podařilo se mi vyslechnout celý příběh. Snad se chtěl zviditelnit nebo asi mi důvěřoval. Byl štíhlý a na pohled mladý. Potřeboval s někým mluvit. Tak jsem to alespoň pocítil. Osoby jsem si postupně doplnil a vytvořil krátký příběh.

Jednou přijeli za mnou kámoši Ferda, Lidka a Vašek, jestli bych nejel s nimi na Silvestra na chatu. Hned jsem se zeptal Vaška a kam že to pocestujeme? To víš, že to není za humny, na Slovensko na Velkou Fatru. Máme tam přes kamaráda pronajatou chatu. Pro jistotu jsem se zeptal. A cestu znáte? Pochopitelně známe. Tak já pojedu s vámi. Prožít Silvestra  v horách může být krásný zážitek. Sbalil jsem si věci, nasedli. Lidka v autě prohodila. Čau Mirku. Uvidíš, že to bude fajn. Již se těším a představ si na horách nad 800m a na samotě. To je snad sen a k tomu mi všichni čtyři spolu. Já se taky těším Lidko. Nekecejte nesmysly a jedem, prohodil za volantem Vašek. Máme co dělat ať to stihneme do tmy. Vyjeli jsme po silnici E56 a brzy se napojili na výpadovou silnici E 442 vedoucí na Slovenskou stranu. Města ubíhala a zbývalo jen odbočit po E12 na vedlejší silnici, která končila v horách. Zdálo se mi, že cesta je delší a světla pomalu ubývalo. Proto jsem nadhodil. Asi za světla se na chatu nedostaneme. Vašek odpověděl. Nezmatkuj Mirku. Za chvíli jsme na místě. Chvíli stoupání a potom si zatopíme v krbu a bude nám fajn. Již jsme míjeli malé vesničky beze měst a to byla neklamná známka, že se dostáváme do vzdálených, osamocených části Velké Fatry. Za vesničkami se vypínali osamělé skalní útvary a v dálce vysoké kopce. Vše bylo bílé pokryté drsnou zimou. S obydlí se kouřilo s komínku  neklamný důkaz, že lidi se připravovali na Silvestrovskou noc. Smrákalo se, proto sem tam byly osvětlená obydlí, ale lidé již nekorzovali po cestě. Podíval jsem se na Ferdu: Ten si bezstarostně pospával a vůbec ho nezajímalo že mohou být problémy. Přijedeme pozdě, řekl jsem a za tmy těžko budeme hledat tu správnou cestu. Vašek znovu nadhodil ať nemám obavy. Víš Mirku někdy je nutné trošku zariskovat. Již tam budeme na konci této cesty. Můžeš mi věřit. Lidka se na mně koukla jakoby z Vaškem souhlasila. Udělám vám dobrý čaj na zahřátí a taky vezu něco k jídlu pro vás všechny. Jen abychom tam již byli nadhodil jsem. Jo, řekla. Určitě do hodiny se vyškrábeme k chatě. Mám taky rum a ten se hodí k čaji. Víš, že jsem proti alkoholu, prohodil Vašek. Když piješ alkohol zabíjíš mozkové buňky a stáváš se hloupým. Vyhoď tu flašku Lidko oknem. Ale já jsem hned oponoval. Nevyhazuj to. Nesmíš znečisťovat prostředí. Jsme v chráněné krajinné oblasti. Ty jsi nějak chytrý, oponoval mi. A proč vlastně ti největší lidé byli alkoholici? Churchill, Jan Neruda, Hašek ti všichni chlastali jako duha a přesto napsali nebo i vytvořili osobnosti.A ten zpěvák Nohavi,ca s Ostravy, ten taky pije a jaké  písně skládá. Víš to vůbec Vašku? Neříkal nic. Taky Hemigway a Poe byli velcí ochlasti. Jack London pil pravidelně od puberty. Četl jsi jeho román Démon alkohol? Nejsi náhodou ty ten velký démon? Odpověděl Vašek. Nevím… . Naštěstí jsme dojeli na konečnou. Cesta končila a dále nevedla. Stáli jsem na parkovišti před hotelem, kdesi na samotě v horách. V okolí byly jen vysoké hory bez stavení, jen  hotel stál na svém místě. Vstoupili jsme do restaurace. Hlavní místnost byla velmi světlá a velká. Slunce již pomalu zapadalo. Světlo procházející oknem  prodíralo se mlhou kouře aby dopadlo na podlahu. Stáli jsme na začátku místnosti bez zájmu usednout a oslavovat začínající Silvestr. Hej šohaji, že se někde chystáte? Vašek se ohlídl a jako správný diskutér  zaoponoval. Půjdeme do hor na Velkou  Razulu. Máme tam pronajatou chatu a rádi  tam počkáme na příchod Nového roku. Jste velmi odvážní šohaji. A v tuto dobu? I místní jsou u stolu při pálence a vy a k tomu na Silvestra na Velku Razulu? Nejste tak trochu blázni. My místní známe hory a víme co dokáží. A Razula nejeden život si vzala. Podívejte to počasí…vítr,mráz,těžký terén. Zůstaňte tu na a my se o vás postaráme. Byl to kmet asi 55letý, jen bílé vlasy a orlí nos mluvily že je to člověk znalý a přímý. Nebyl to hospodský povaleč. Spíše snad  horský horal nebo dřevorubec. Pevná i když menší postava, pevný rozhodný hlas mě nabádal, že děláme chybu když neuposlechneme jeho rady.Vašek oponoval. Tak dlouho cestujeme a to proto abychom tady popíjeli do němoty pivo? To jsme mohli zůstat u nás. Díky pane, ale mi jdeme a hned. Přeji vám šťastný návrat šohaji. Sám jsem byl na rozpacích s tohoto hovoru. Mluvil za nás a to bezostyšně že každý sním souhlasí. I Lidka uvažovala nad těmito slovami. Její hnědé oči se blýskli v této začouzené místnosti plné chlapu a jejich manželek, přítelkyň nebo spolupracovnic. Odešli jsme před chatu. Jdeme řekl Vašek. Určitě tam dorazíme. Tma neustále houstla, sněžení stávalo se intenzívní a k tomu krutý mráz. Vyrazili jsme. První Vašek, pak Ferda, Lidka a já. Vítr fičel kolem uší, ještě hlouběji jsem si narazil čapku, ještě více jsem se přikrčil k zemi. Stoupání bylo příkré, nebylo zde cesty. Jen jakási zavátá stezka. Kráčeli jsme rozvážně ne rychle, abychom se náhle neunavili. Byla již tma a šli jsme již delší dobu než jednu hodinu. Vzpomněl jsem si, že do hodiny máme být u chaty. Pojal jsem nějaké tušení jestli je možné Vaškovi vše věřit. Ještě jsem neříkal nic, ještě nebyl ten správný čas, nechal jsem si to pro sebe. Lidka kráčela přede mnou. Pateticky jsem sledoval její záda, krok odměřoval krok, pomalu jsme pokračovali vpřed. Nesetkali jsme se s žádným stavením, krajina byla opuštěná. Vítr čím dál více skučel a vdáli vili psy, ale možná mohli to být i vlci. Těžko říci. Zastavili jsme se a vytvořili trojlístek. Dáme si teplý čaj, řekl Ferda. Jo to by bylo fajn. Sundal jsem si rukavici. Ruku jsem již mněl namodralou. Uvědomil jsem si, že mé vybavení je pro tento nečas nedostačující a že dlouho s takovým oblečení nemohu vydržet. Napil jsem se. Čaj byl ještě teplý, velmi oteploval mé vnitřnosti. Jen tak jsem se zeptal. A na té chatě budeme brzy? Vašek odpověděl, že jo a ať nemám obavy. Znovu jsme se seřadili v hlemýždí pochod. Krok za krokem, nohy pomalu tíhly a čím dál byly těžší. Již jsme několik hodin na cestě, jen cíl netušíme kde je. Vítr přecházel ve vichřicí  neustále bičoval má záda, celou tuto malou skupinku odvážlivcu. Záda se stávala čím dál těžší, jejich váha mně skláněla k zemi. Pot, který jsem vypařoval přes záda, pronikal skrz špatné oblečení ven, kde díky mrazu hned se sráželi v ledové kapičky. Jakoby zrnka po zrnku vytvářeli na mých zádech ledový krunýř, který tížil a stával se pytlem na mém hřbetě. Došli jsme k louce. Jedna bílá pláň dlouhá  sto metrů bez pěšiny bylo nutné překonat. Vítr zde zvlášť  silný  vytvářel obrazy s vichřici se skučením mezi stromy. V dálce slyšel jsem hvízdání vichřice metající sníh na všechny strany, neustále měnící směr a sílu. Pomalu jsme se prodírali loukou. Ale tato louka byla velmi zrádnou. První s naší skupiny Vašek po několika metrech nechal se vystřídat Ferdou, potom Lidka a další já. Pod tenkou slupkou ledu na povrchu bylo více než metr sypkého sněhu. Jeden namáhavý krok a tu jsem se probořil až po prsa do prašanu. Znovu se vysoukat částečně tělem výše a bil rukama po křupině ledu a další těžký krok. Jeden krok se stává jako sto kroku. Neustále se měníme, jen nejsme schopni překonat tuto louku. Každý si sahá na dno svých sil. Začínají mě zebat i konečky prstů na nohou. Podíval jsem se za sebe.V dáli kde jsme procházeli stopy mizely. Můžeme to vydržet ptal jsem se sám sebe. Nakonec se nám podařilo louku smrti překonat. Těch sto metru jsme šli hodinu. Znovu jsme stoupili do lesa. A znovu jsem se zařadil na konec skupiny. Obdivoval jsem Lidku, neříkala nic, kráčela již jako stroj bez odporu stále výše a výše. Vašek se obrátil a křičel aby přehlušil vichřici. Ztratil jsem cestu a netuším kde jsme. Půjdeme ještě výš. Nikdo neodporoval, šlo se dál. Překonali jsme les, došli na rozcestí. Značka ukazovala, že toto místo Razuly leží ve výšce 1300metru. Má to cenu dále pokračovat? Tuto otázku jsem si stále uvědomoval. Pojďte ke mně, řekl jsem. Skupili se kolem. Rozhodně jsem řekl. Dále nepokračuji a navrhuji vrátit se za v času zpět. Neblbni Mirku. Ještě chvilku a jsme tam. A ta chata leží 1400metru vysoko? To je nějaké divné. Nemá to být snad nějaká vysokohorská ubytovna pro turisty. Ne nepůjdeme dál. Již velmi riskujeme. Neznáme cestu a zabloudili jsme. Musíme se vrátit po cestě kterou si ještě pamatujeme, trval jsem na svém. Navrhuji ještě jedno řešení. Neznám tuto krajinu. Zůstanu s Lidkou zde. Vy prozkoumejte okolí. Jestli najdete správný směr půjdeme, jinak zpět. Ferda a Vašek se rozprchli. Stál jsem na místě. Cítil jsem jak se pomalu začínám klepat zimou. Lidka byla klidná a vyrovnaná. Možná by bylo pro ně lepší, kdyby mě nevzali. Tím mohli být svoji ve svých názorech a nemuseli poslouchat mé rozumy. Asi za dvacet minut přišli a jsem rád, že řekli pravdu. Správnou cestu jsme nenašli, jdeme zpět. Rozhodli jsme se společně na návratu. Cítil jsem, že mráz proniká dál do mého těla a ještě pár hodin může znamenat, že můžu mít i omrzliny. Přišli jsme k louce, kterou jsme museli ještě jednou překonat. Znovu jsme se střídali na čele a znovu pomalu postupovali vpřed. Byli jsme asi ve druhé třetině, když jsem se ohlédl za svá záda. Za mnou mněl kráčet Ferda, ale již tam nebyl. Křikl jsem na Vaška a Lidku. Vítr skučel a proto jsem řval, abych přehlušil vichřici. Ferda chybí, musíme se pro něho vrátit. Obrátil jsem se a kráčel po stopách zpět. Vrátil jsem se asi o padesát metru, když jsem spatřil schoulenou postavu ve sněhu. Přišel jsem k němu a zdálo se, že pomalu spí. Mocně jsem s ním začal třást a křičet na něho. Ferdo prober se. Ferda se pomalu znovu dostával do reality. Podíval se na mně, jakoby mu nedocházelo proč na něho křičím a proč sním cloumám. Musíš v stanout, nesmíš tady ležet jinak umrzneš. Nyní již to plně chápal a pomalu vstával. Byl již zde i Vašek a Lidka. Všichni měli o něho starost. Hlavně Vašek. Ferda byl jeho mladší bratr. Nyní jsme ho již nesměli s tratit z dohledu. Znovu jsme se obrátili a prosekávali se dál loukou, kde na nás číhala smrt. Louku jsme konečně po velkém úsilí překonali a vešli  v lesní porost. Má záda již byla velmi těžká. Tížil ji několika centimetrový krunýř ledu. Tvář jsem mněl červenou a bílou jak do mě bil sníh s vichřicí. Už jsem pomalu necítil nohy. Mráz postupoval nekompromisně do mého těla. Chtěl ho ovládnout, jen můj organismus se neustále bránil před zmrznutím. Zbývalo nám překonat poslední část této s packané výpravy. Čím jsme se však dostávali blíže do údolí, tím více vichr ustupoval a opouštěl nás , snad nespokojen, že kořist mu uniká. Nyní mi již bylo jasné, že se dostaneme k hotelu. V dálce jsme zahlédli světla hotelu, neklamná to známka záchrany a odpočinku. Světla neustále sílila až mohli jsme rozeznat budovu s osvětlenými okny. Vkročili jsme dovnitř do chodby hotelu, zničeni, promrzlí, jakoby bez života, ale rádi že jsme to přežili. Nikdo se nemněl k tomu vstoupit do hlavního sálu. Každý mněl obavy a strach když nás spatří druzí jako trosečníky, jak se vlastně zachovají. Veselá nálada může s mlknout a všichni mohou obrátit zraky na nás. Slyšeli jsme bujaré veselí a jedna slovenská lidovka stíhala druhou. Hlahol veselých hlasu se tak lišil s naší náladou. Tu najednou vkročil ten, který nás vyprovázel. Když nás spatřil ,zůstal chvíli stát a po delší pomlce pronesl. Jaké štěstí, že jste přišli zpět. Bylo to na pováženou takhle vyrazit do hor. Myslel jsem si, že se nevrátíte. Nejhorší by bylo kdyby doopravdy jste se v horách ztratili. Byly by to velké problémy a mnoho zdejších lidí by mnělo po svátkách. No, ale nyní pojďte za mnou do sklepa. Následovali jsme ho. Pomalu kráčel dlouhou chodbou a postupně zapínal osvětlení. Míjeli jsme několik dveří. Jen u jediných zůstal stát. Četl jsem nadpis. V bílém rámečku je napsané černým tiskacím písmeny,,SAUNA“. Zde si odložte pokud možno co nejvíce. Lehněte nebo sedněte si na pryčny a odpočívejte. V sauně je nyní normální teplota. Vytáhneme teplo pomalu do třiceti stupňu. To vás prohřeje a bude vám lépe. Přineseme vám i nějaké tepláky a svetry. Pomalu jsme se svlékly do  boxerek nebo trenýrek, to co mněl každý pod oblečením. Začali jsme se smát, neboť Lidka mněla fajn kalhotky a taky trochu propouštěly světlo. Nazí jsme radši před ní nebyli. Postupně teplo prohřívalo místnost a nám začalo být fajn a dobře. Vašek znovu začal oponovat, že vracet se byla chyba. Já mněl na to opačný názor a trval jsem, že návrat byl nevyhnutelný. Ale ty jsi nějaký chytrý,málem se do mě pustil. Ferda naštěstí se přidal na mou stranu. Hele bráško, ono to doopravdy nebyla žádná sranda. Tu někdo zaklepal. Do místnosti v stoupila Slovenka a to žena ve středních letech. Přinesla nám krásnou obloženou mísu s chlebíčky, masem, zeleninou. Je to pozornost z kuchyně řekla. Zůstali jsme s toho paf, poděkovali jsme. Za ní se objevil náš bača a donesl nám tepláky , trička a taky mikiny nebo svetry. Až se prohřejete oblečte se a přijďte mezi nás nahoru. Vždyť jsme bratři. Jsme z Moravy víte a děkujeme vám za všechno, pronesl Vašek. Fajn tak vás čekáme nahoře. Když jsme se dali do kupy, odešli jsme mezi oslavence Nového roku 1991. Všichni se smáli a pilo se až do rána. Já jsem si sedl bokem k televizi. Sledoval jsem písničky v TV, zatímco moji přátelé mluvili do svých mobilů. Smáli se a diskutovali s rodinou, snad se známými…V tuto chvíli mi bylo úzko. Nemněl jsem rodiče, mohl jsem jen jim poslat pozdrav do dáli nahoru.