Tento příběh je jako jedna cesta

Tento příběh je jako jedna cesta a jedno poznání. Za hluboké totality našich socialistických zítřků jsem snad náhodou dostal vízum, že mohu odjet do tehdejší pomalu kapitalistické Jugoslávské republiky. Moji kamarádi tohle štěstí nemněli a  pro mně to byla velká volba. Odjet do zahraničí sám a k tomu do státu, kde každý druhý čechoslovák dále utíkal přes kopečky na západ do blahobytu konzumní společnosti, ale vystaven ponížení, jestli úřady se nad ním smilují a přislíbí příslib pobytu. Má volba nebyla jednoduchá a tím i cesta mohla a stála se  pro mě spíše dobrodružnou akcí, jak do dané destinace dojet. Nakonec jsem se rozhodl. Přeci si nenechám  ujít takovou příležitost a jediné řešení bylo, musím to risknout. Kamarádi Ondřej a Jarka mi fandili a na rozloučenou řekli: „Čekáme Tě Viťo a dojeď  v pořádku! Své příběhy nám povíš v hospodě při dobrém pivku a víš, že se těšíme na tvé eskapády!“ „Nebojte se kamarádi o nic nepřijdete a slibuji vám zajímavé příběhy!“ Ondřej se obrátil na Jarku a řekl: „Zas se vychloubá frajer a možná, že s tímto prckoletem dojede tak do Žiliny a  zpátky jej ponese na hřbetě!“ „Nepodceňuj můj fantastický stroj vyrobený německými dělníky s naší bratrské NDR. Jsou to machři a můj Simson 50 lehce zvládne těch pár stovek kilometru. Nezapomeňte kamarádi, že zatím co vy budete makat ve fabrice a plnit pětiletku, já jak paša budu se slunit na pláži a chytat bronz po celém těle. Určitě mě čekají krásné dny.“ Jen aby jsi nemněl zataženo, řekla Jarka. Neboj Jarko! Kde jsem já tam svítí slunce na mou tvář a písčitá pláž již se tulí k mému tělu, dobíral jsem si ji. S tímhle špásováním jsem se rozloučil s kamarády.

Přišel den D a já brzo ráno vyrazil na dlouhou cestu. Nebudu popisovat co všechno jsem si sebou vezl. Ale mohu vás ujisti, že hodně toho nebylo. Hlavně, že jsem mněl trochu jídla, pití a malý stan, ten stan byl tak malý, že přesně patřil do písničky ,, Mám malý stan a na nohy mi táhne, snad ze všech stran…“ Projel jsem lehce Moravské hory a bez problému se proplétal podél Váhu k Slovensko-Maďarským hranicím. Na řidítkách jsem mněl rozloženou automapu a za jízdy sledoval  pohyb. U cesty jsem najednou spatřil stařenku, jak prodává rajčata. Zastavil jsem, že si pár koupím. Tu se mě zeptala. A kam jedeš šohaji. Ale babi nedaleko jen k moři do Jugošky. Možná jsem ji vyrazil dech, neboť zalapala  a vytřeštila oči. Ale to je šohaji daleko a všichni tam jezdi autem nebo autobusem. A vše je organizované ve skupinách. Ty si jedeš jen tak sám a vůbec se nebojíš? Neboj babi, však já někde dojedu. Já jako stará babka byla nejdál v Bratislavě na trhu a to se mi zdálo, že je to kraj světa. Jsi to odvážný šohaj a tak ti žehnám: „Bůh tě opatruj.“ Tímto konečným proslovem jsem se rozloučil a během cesty jsem si na její slova požehnání i vzpomněl.

Po dlouhé cestě jsem konečně dorazil na hraniční přechod Slovensko –Maďarských hranic v Medvedove. V tuto chvíli nikdo  nepřejížděl a celnice byla úplně opuštěná. Stál jsem sám na hranici a i cesta byla široká i dlouhá, osamocená a opuštěná jak k nám, tak i do Maďarska. Žádné auto a žádný život a i žádný orgán. Hlídá vůbec někdo hranice? Snad jsem na opuštěném území, kde vypukl mor nebo jiná nákaza? Stál jsem tam a nic se nedělo. Žádný pohyb a náznak  života. Moje mysl se stávala nejistou a nevěděl jsem v tuto chvíli co to znamená. Snad jsem nežádoucí , nebo nepřijel jsem v movitém autě a snad v autobuse organizovaných turistu? Po delší době, kdy moje mysl byla napínaná až k prasknutí, tu vyšel pohraničník se samopalem a požádal mně o předložení dokladů. Vše bylo v pořádku a pohraničník, nebo můžeme říci celník se samopalem odešel do kanceláře. Dlouho se neobjevoval a mně napadla jen jediná myšlenka. Nyní volá ten vojáček na ústředí,  jestli je všechno v pořádku a jestli může povolit odbavení. Určitě jsem podezřelý element. Na moji spravedlnost mohu jen říci , že utíkat bylo s mého hlediska podlé a nikdy bych se nesnížil být na obtíž a být ponižován a cítit, proč jsi tak jednal. Nakonec i každé zauzlení má svoje východisko. Celník vyšel asi po deseti nekonečných minutách a řekl: „Přeji vám příjemnou cestu a šťastný návrat.“ Můžete pokračovat ve své cestě. Plný víry jsem vyrazil vpřed a na Maďarské straně jsem mněl již dopředu zelenou. Všichni mi přáli šťastnou cestu a v tuto chvíli jsem si uvědomil jen jednu věc. Lidi přeji pokud to jde druhým to nejlepší a nezáleží jestli jste žid nebo kolaborant, cigán, ale nesmíte se s protivit i tomu co je špatné. A tak lidi neustále chybují a vytvářejí předsudky vůči sobě a svému přesvědčení. Byl krásný den a projíždět Maďarskou republikou je otázka žít nebo nežít v této krásné zemi. Balaton je perla a úžasná příroda okouzleně se snoubící se s lidmi, kde mají více než rodové kořeny, ale i cítění, které se spojeno snad s tímto jezerem, tak starým a historicky osudově s lidským společenstvím. Maďarsko je dobrá země a velmi mně nadchla svou čistotou. V životě jsem rozpoznal jednu pro mě důležitou věc. Tam kde cítím čistotu přírody, jsou i lidé tohoto poznatku čistější a lidštější. Počasí mi přálo a cesta příjemně ubíhala. Motor předl svou oblíbenou píseň. Bylo jen otázka času, za jak dlouho projedu touto krásnou krajinu. Stmívalo se a taky již jsem byl těsně u hranic s Jugoslávií. Rozhodl jsem se velmi radikálně, hranice nebudu projíždět za tmy, přespím na Maďarské straně. Sjel jsem ze silnice a zahnul k nejbližšímu lesu. Krajina byla rovinná a louka před lesem jako několik fotbalových hřišť. Lesíkem protékala řeka se stojatou vodou a vytvářela slepá ramena mezi stromy, která byla ponořena kořenovým válem  ve  vodě. Byl to určitě ráj rybářů, ale já byl tak unaven, že rychle jsem postavil stan a zalehl. Spal jsem velmi tvrdě až  se probudil uprostřed noci. Bylo horké léto a noc byla taky prosycená vůní léta. Probudil jsem se, ve stanu bylo dusno a já snad v polosnu nebo snad náměsíční jsem popadl svůj spací pytel a ušel pár metrů po louce. Připadalo mi, že je všude plno světla a není noc. Měsíc svítil vytvářejíc dlouhé stíny stromu a kulisa prostředí nahrávala romantickému cítění, romantické hře na malých prknech divadel. Ale já byl ospalý, prostředí vnímal podvědomě, lehl do trávy, zachumlal se ve spacím pytli, takže zdálky to vypadalo, že jako by pytel brambor ležel na louce. Nevím co se stalo, probuzení bylo drastické na mou citlivou duši. Ohromný rachot pronikl moji myslí, snad spadl dům nebo letadlo, určitě to nebylo příjemné probuzení. Vysoukal jsem se ze spacáku a  rozhlížel se vyjeveně co se vlastně stalo. Odkud přišel nepříjemný hluk a já vystrašený kluk prohlížel si okolí. Nikoho jsem nespatřil a vše bylo v klidu přírody. Snad to byl zlý sen? Snad již mně šálí smysly? Tu jsem se podíval do trávy a objevil jsem dvojí rovnoběžné otisky pneumatik procházející kolem spacího pytle. Neznámý řidič projel těsně kolem mě. Brrr nechci to ani domyslet. Popadl jsem spacák a šel ke stanu. Přišel jsem k říčnímu ramenu a tupě zíral na nejkrásnější pohled vykouzlené přírodou. Stojatá voda, která neproudila, jen vytvářela kolorit nádherného obrazu. Vodní páry stoupaly nad hladinou a to líně a pomalu a jakoby nechtěně opouštěli vodní skupenství. Napjaté ticho bylo tak ohromující a prodloužené stíny se postupně  objevovali do jasnějších obrysů, vše bylo prodchnuto nejprve tmavou šedou přecházející k svítání. Tu najednou růžové světlo  mírně zabarvilo svým slabým jasem a projelo hladkou mlhou  a odráželo se lomem proniklých paprsku. Tu celé zakoutí řeky dostalo růžovou barvu která se stávala velmi intenzivní. Přepálila barvu šedé a jiné barvy listí, stromu, řeky, kamene i světla měsíce. Vše se ponořilo do růžové barvy které postupně sílilo a  neustále měnilo světelný kolorit barvy. Mohlo by se říci,  že režisér v divadle měnil světelnou scénu před následujícím dějem. Ale příroda vykouzlila kolorit ještě dokonaleji a přirozeněji. Tu denní světlo zvítězilo nad okouzlujícím nádechem růžové. Vše dostalo pevné obrysy denního dne a ticho protkalo první probouzející přírodu. Byl jsem dokonale tímto přírodním úkazem ohromen. Dlouho jsem stál a díval se na řeku. Přemýšlel jsem jaké divadlo a scénu příroda mi přichystala. Byla to úžasná oslava nového dne. Najednou jakoby jsem se vzpamatoval. Sbalil si věci a nastartoval Simsona a hurá do Jugoslávie.

Vyrazil jsem na Záhřebskou hlavní silnici. Vstoupil jsem do Záhřebské metropole a trošku zabloudil. Nemohl jsem se vymotat s nadjezdu a podjezdu cest různých směru až konečně objevil ten správný směr na Karlovac. Záhřeb byl ještě nádherný v tuto dobu, až potom došlo k válce mezi Jugoslávskými národy. Záhřeb byl i napaden a poškozen. Nyní bylo toto město klidné. Všude jsem potkával obrázky bývalého prezidenta Tita, který již nežil, jen všude jej ještě oslavovali. Nikdo netušil v tuto chvíli co se stane a jaká genocida postihne tuto zemi. Ale touha mně hnala jako pravého suchozemce k moři. Projel jsem Karlovac, projel několik vrcholu vysokých několik set metru. Již trošku unaven jsem zastavil a vytáhl svačinu.Tu zpozoroval mě místní kmet a zavedl se mnou rozhovor. Nabídl jsem mu Československý dobrý turistický salám, jen s úctou odmítl. Takové jídlo nikdy nejí. Tu mně napadlo co vlastně jí. Řekl  mi,  že jí jen to co jedli jeho rodiče. Ale co jedli jeho rodiče? Bál jsem se vyslovit svůj dotaz a víceméně tato hloupá nevyslovená otázka dál bloudí moji myslí. Řekl mi, že je rád že mně potkal a že jsem navštívil jeho kraj. Taky se vyjádřil nad možnou válkou v Jugoslávii. Již tenkrát tento kmet tušil neštěstí tohoto národa a mněl pravdu. Jen v tuto chvíli nikdo nemohl si  uvědomit předpověď starce. S přátelství jsme se rozloučili a mně zbývalo jen pár kilometru k moři. Zdolám nejvyšší bod a potom zbývá jen sjezd k mořskému pobřeží. Pohyboval jsem se již v nejvyšších partiích hor a najednou mi značka přikazovala že mám odbočit na vedlejší cestu. Snad nějaká objížďka blesklo mi hlavou a více již jsem tomu nevěnoval pozornost. Odbočil jsem a cesta přešla s asfaltového povrchu na prašnou písčitou cestu. Náhle jsem spatřil jinocha nabízející hroznové víno, které držel na velkém plochém talíři v pravé ruce a levou udržoval svými prsty rovnováhu mísy, jež měl blízko ramen. Stál tam a v tuto chvíli mi připadal jako by nebyl s tohoto století. Ale snad se středověku nebo snad i staršího období. Stál tam pevně a rozhodně někomu nabídnout své hroznové víno. Byl oblečen velmi prostě bez prvky modernosti mladých. Stál tam jako Michalanghelova socha a jeho tvář značila krásu renesance a poddajnost. Jeho postoj byl zvláštně ušlechtilý a pokorný. Zastavil jsem u něho a zažádal o cenu hroznového vína. Místo to bylo velmi osamocené a okolo jen samé skály a velké balvany rozeseté nedaleko cesty. Nevím jak se to mohlo stát, ale na této cestě mně potkalo již několik zajímavých setkání a proto bych se i tomuto zastavení nemusel divit. Zatímco jsem smlouval cenu s jinochem, najednou jsem zpozoroval, že ke mně kráčí několik chlapů a to s několika stran. Tím, že jsme tu byli před chvíli  jen dva a najednou je nás snad šest, mi vůbec nebylo příjemné. Byly s chováni za kameny u cesty. Jejich kroky byly jasné a rozhodné. Chtěli snad zabít zajíce a oni byli myslivci? Nyní se jednalo o vteřiny jak se zachovám. Kruh kolem mně se neustále sužoval a zbývalo jen pár okamžiků a cesta by nebyla volná. Mou mysli proběhla velká pochybnost co chtějí a proč se schovávali. Jestli zaváhám o pár chvilek déle, budu jejich trofej. Když uteču bez slůvka vysvětlení nebo omluvy, snad uteču před nenadálým osudem.Naštěstí motorka dál předla svou líbivou píseň. Vyrazil jsem a projel těsně mezi dvěma chlapy. Kdyby jeden  mněl kámen nebo i střelnou zbraň, asi by mně zasáhl. Já se však přikrčil k řídítkům a prosvištěl s obklíčení. Potom již cesta byla  volná a moře tak blízko. Zbýval jen sjezd s pohoří, minout vodní mořský kanál ve vnitrozemí a moře zdálo se být  velmi,velmi blízko. Můj nos najednou ucítil vůni moře, neklamnou známku, že jsem blízko cíle. Zvítězil jsem nad touto dvoudenní pouti. Oblastní přímořské město Zadar bylo na dohled. Již jsem u cíle a již jsem ,,doma“ na pár týdnů. Zadar jeden s klenotu Chorvatské kultury nabízel mi svoji tvář a já byl polichocen navštívit toto středověké a možná až římské město.