Pokračování k Vzpomínka na moře

Ani nevím proč do vyhledávače na facebooku napíšu jeho jméno.
Je to šest let, co jsme se viděla naposledy, čtyři roky co jsme si naposledy napsali.
Nevěřím svým očím, když se tam objeví jeho fotka.
Naprosto stejnej, jakoby ho těch šest let vůbec nezměnilo – jako mě.
Jen vlasů má míň a větší kouty – musím se usmívat.
Zažádám o přátelství. Sama nevím, jestli si mě pamatuje. Pro mě první láska, i tak jsem na něj noci myslela a vzpomínala. A občas na něj myslím, jak se má. Jestli má ženu a děti, jestli si na mě vůbec pamatuje. A jak vypadá.
Do dvou minut mi píše zprávu. Trošku neohrabanou slovenštinou. Je šťastný, že jsme se našli. Nezapomněl, jak by mohl. Vyrazí mi dech. Ukápne mi slza, nezapomněl.
Má dávná láska si mě pamatuje. Píšeme si do rána. Jak jsme se měli, co jsme prožili. Jak nám vyšly nebo nevyšly vztahy. Ptá se na rodiče a sestru, ptá se, jestli máme pejska. Jsem překvapená kolik si toho pamatuje, vyptává se na Vendulku a Ivku, kamarádky co tam se mnou byli.
Byl v českej – opravdu sem přijel! Roku 2008, ale jeho nevěsta mu zakázala se semnou potkat. Bylo mu to líto. Taky si pamatuju, když mi L. našel emaily s ním, jakou mi udělal scénu. Jak mi nadával.
Jsem tak ráda, že ten internet existuje, i když na facebook nadávám a chvílemi si ho chci zrušit, teď mi pomohl najít spřízněnou duši, která mi zůstala v srdci i po šesti letech. I potom, že jsem si myslela, že prostě zapomněl.
Vyměníme si čísla. Napíše na dobrou noc. A já se musím usmívat. Jsem šťastná, nemyslím na zlý esemesky, který mi ještě pípnou a já nesmím reagovat.
Je to krásnej pocit, najít někoho o kom jste si mysleli, že už ho nikdy neuvidíte – nepromluvíte si s ním. A je krásný vědět, že on si vás taky pamatuje, ikdyž jste byla ještě mladá holka.