Voňavá nevěra

Byla nebyla prekrasna kvetina,

nebyla hloupa-snad trochu naivni, myslela, ze pro nej je jedina.

Pro kterou kazdy den on otvira oci,

se kterou pro lasku svuj zivot skonci.

Mozna, ze slepec v tu dobu videl vic,

pro krasnejsi ruzi, nechal si ukrast posledni dech svych slepych plic.

Mohl ale predpokladat- jeho mlady chtic,

zranene srdce place, ale je uz davno pryc...

Nekde hleda novou lasku- na bolest chce zapomenout,

s nekym, kdo by pro ni zil- si krasne city pripomenout.

V bolesti si vraci zpatky kazde jeji obejmuti- slova laskyplne,

hlupakovi nestacilo srdce jeji poblaznene.

Vycitky ho ubijeli- jeho cerne svedomi,

provazi ho ted uz porad,

 co udelal...? nezmeni!

Daleko od tehle rany, slychala jsem nove hlasy,

tlukot srdce kvetincina- jeho city, krasy...

Zacala zit pro pocity, vnimala je ona sama,

kazdodeni vychod slunce, take s nim i usinala...

Slunce,

vune,

milovane- jeji stastne hlasy,

zila pro ty obycejne,

nepoznane krasy...

Milovala vuni travy, oddala se sama sobe,

tenhle pocit neztratila- at ji prosim neprobudis,

lezi na nem v hrobe.

Na svete uz nebyli,

ona zila pro zivot a zivot zase pro ni,

odesli uz naporad,

TOHLE BYLI ONI...