Podzimní diagnóza

Seděla na lavičce a hleděla doblba, kolem ní procházely skupinky
lidí, míjeli ji o holích, shrbení, někteří kulhali, pán se zlomenou rukou
něco brblal na vozíku…
To je zase den, pomyslela si a skláněla hlavu zrovna jako opodál
unavená zahradní slunečnice. Do kornoutů stočené listí, co vylétlo
z rodného hnízda stromů a keříků, poletovalo okolo, psí víno se
barvilo do bordó, hrobaříci honem utíkali nasbírat do krovek ještě
poslední paprsky žluté.
* * *
V myšlenkách se procházela pozpátku, věděla, jaké to je být sama
v roce tygra, hada, prasete, její život teď oběhl celý zvěrokruh. Jen
chvilkami jí cinklo hlavou, jestli před dvanácti lety udělala dobře,
když vyprovodila muže ze dveří. Udělala, přesvědčovala sama sebe,
stejně byl doma už jen na okrasu. Starala se o domov, vychovávala
děti, chodila do práce jako každá. Po nocích šila, aby doplnila
rodinný rozpočet, který měsíc co měsíc rostl a obálka nebezpečně
hubla stejně jako ona. Dala si dva roky – žádný chlap neprojde přes
můj práh, říkala si v duchu.
„Měla by sis najít chlapa!“ hustila do ní spousta chytrých hlav z okolí.
Byla zvyklá zařizovat a dělat si všechno sama, někomu vařit, prát
a žehlit, na to neměla zrovna náladu ani čas. Teď jí to tak vyhovovalo,
byla spokojená. Když si občas zpívala po cestě z práce, spíš dráždila
ostatní ženské, které o ní sháněly drby a staraly se, jako by bez chlapa
byla malomocná. Udivovalo ji, že zrovna ty, kterým to doma i ve vztahu
viditelně a hlasitě skřípalo. Občas se jí zastesklo po náruči muže,
na kterého se dá spolehnout. V jejím okolí se takový snad nenarodil.
Pořídila si psa, kterému dávala najevo svoje city a on je opětoval.
Když se vracela domů, byl navýsost šťastný, olizoval ji, vlastně líbal,
což od manžela po letech, kdy byli ještě spolu, už čekat nemohla.
„Dejte si inzerát, jste krásná ženská, určitě se někdo najde.“
nabádala ji dokonce i šéfová. Nabízet se a prodávat, to není její styl,
na to se měla ještě dost ráda. Až to přijde, tak to přijde, byla smířená
s osudem staré panny a někdy se tak i chovala. Známým lhostejná
nebyla, kolegyně z práce ji občas pozvala domů na kafe, tentokrát
naléhavě telefonem. Šla, co by ne, dlouho si nepopovídaly.
Jako náhodou tam v křesle seděl muž, džínové oblečení, bílá košile
s límečkem, vypadal přitažlivě, dokonce Američan. Že byl původně
od nás, bylo patrné z dokonalé mateřštiny. Dlouho si měli o čem
povídat, když se dostal až k pozvání na víno, odbyla ho, že víno nepije.
Jen ona věděla, že z toho nic nebude, když se s úsměvem loučila
ve dveřích. „No, není blbá?“ zaslechla kolegyni z kuchyně, která tam
jakoby měla celou dobu spoustu neodkladné práce. Během několika
roků se podobné pozvání opakovalo ještě dvakrát, pokaždé byl
v nabídce někdo jiný.
Kde se ztratila plánovaná dvouletka ani nepostřehla, minulo pět,
deset let! Nejlepší roky jejího života jsou nenávratně pryč. Vějířky
vrásek se jí vytlačily kolem očí, do kloubů zabodávaly otrávené šípy,
sádlo se převalovalo z jedné půlky na druhou, ručička na váze
se nenápadně blížila k osmdesátce. Občas se na ni zašklebilo
oprýskané zrcátko…

Až loni se na ni usmálo trochu štěstí. Jaké štěstí, obyčejný chlap!
A co s ním? Blonďáci s modrýma očima už dávno nefrčí, ani tento
nezapadal do jejích představ o partnerovi. Za dvě deci vína nebo
kafe po mně nemůže chtít žádný slib, posilovala si vědomí, že může
kdykoli couvnout. Choval se slušně, byl přirozený a svou upřímností
tak blízký, že občas na nějaké setkání kývla. V dobývání byl totiž
úžasně vytrvalý. Dlouho si zvykala na jeho vousy, šedé vlasy, hluboké
oči těžko popsatelné barvy, nedokonalé zuby. To, že by její vyprávění
přerazil parfémem od Diora, který by ji poslal k zemi, se také nestalo.

Přesto se několikrát přistihla, že o něm začíná aspoň přemýšlet.

* * *

Držela lístek a očima přejížděla řádky z lékařské zprávy: lordóza, artróza,
osteoporóza… to je teda prognóza, znechuceně mrskla pravým koutkem
nad latinou a domýšlela další  – skleróza, narkóza, kóza, kóza!
Zamyslela se, tu taky má! Naštěstí obě. Vždycky si přála mít menší, když
ji kluci na základce stříleli gumou od podprdy, když se po ní chlapi otáčeli.
Jak nesnášela, když ji uslintaní dědci nad hrobem doprovázeli přiblblými
poznámkami. Teď byla šťastná, když si uvědomila, že aspoň tady má
nález negativní. Co by za to jiné daly!
Zrovna včera po pěti letech potkala spolužačku, která se roky trápí
nejagresivnější rakovinou a záhadně na poslední chvíli utíká hrobníkovi
z lopaty. Hlavu má samou jizvu po operacích metastáz, ňadro jí zůstalo
jen jedno, vlasy tentokrát ještě nestačily dorůst. Vždycky plná humoru
s pusou od ucha k uchu a bouřlivým smíchem vyprávěla svoje zážitky,
ani tentokrát to nebylo jinak. Když jí ruka zajela do výstřihu, aby vytáhla
těžkou měkkou placku a ukázala, co si modelky za velké peníze
dobrovolně nechají všívat pod kůži, obě se rozesmály na plné pecky.
Bylo jim úplně jedno, že ve vedlejší místnosti restaurace jako na povel
všichni zmlkli. „Půjč mi ho,“ řekla s překvapením Lara a schovala si ho
pod halenku. Bóže! Ještě toho trochu! Nadstavené bylo tak velké,
že pro něj nebylo snad ani číslování. Ale drží! S chutí by se z boku
podívala do velkého zrcadla, jak se jí zvedlo i sebevědomí. Možná by se tomu vytrvalci líbila ještě víc.

Teď tady seděla, upřeně hleděla do vody a na nějaké dózy, rózy, pózy
už neměla náladu. Snad by skočila, kdyby…

Byla tak zamyšlená, co se s ní poslední dobou děje, ani si nestačila všimnout, že v kašně zbyla jenom lesklá skvrna.

Přemýšlela o sobě, o něm, o společně prožitých dnech.
Někdo ji zezadu políbil na vlasy. „Miláčku, kde jsi tak dlouho? Čekal
jsem, že aspoň zavoláš nebo pošleš esemesku. Tu fontánku vypustili
už včera, když jsem šel okolo do lékárny. Mrkni nahoru, blankyt jak moře,
slunko se líbá s úplňkem. Zvu tě na vídeň, do řecké, zahrádku nám
ještě nezavřeli…