O snu

Jak je to všechno zvláštní. Kdysi, kdesi, ani nevím kde, jsem slyšel, že jakýsi indiánský kmen věřil v něco, co jsem nedokázal dost dobře pochopit. Tihle nám tak vzdálení lidé věřili, že život je sen a naopak. V okamžiku, kdy zavíráme oči vstříc ztichlé temnotě, se vlastně probouzíme. A obráceně, ta nedefinovatelná chvíle, kdy krom očí opět otevřeme i duši, nás vlastně uvrhá do blouznivého snu. Trochu bláznivá, ale krásná představa. Romantická. Až snová… Jenom se nad ní nelze příliš vážně zamýšlet. Ne, že bych to nezkoušel. Ten pocit. Ještě jednou, neodpustím si to. Romantická představa. Celou tu abstraktní, zmatenou, chaotickou a často bolestivou realitu vzít, zmačkat a odhodit za pomyslný okraj vědomí. Zavřít oči a probudit se. Odhodit okovy a vzlétnout. Konečně se vznést jako svobodný pták vstříc hlubinám a temnotám barev vlastní fantazie. Jak podmanivé. Opravdu nádherná myšlenka. Skýtá v sobě útěchu a naději. Až netaktně a přitom tak tiše krade klecím zámky. Opravdu mne ta představa zaujala, pobavila a vtáhla sama do sebe. Do snu. Do světa navždy ukrytého za zavřenými víčky.

A čas si běžel. Ani nevím, jestli rychle nebo pomalu. Možná obojí. Tak či onak neúprosně. Přesně jak má ve zvyku. A svět se měnil. Tak rychle. Najednou už nic nebylo jako dřív. Respektive možná, že všechno zůstalo skoro stejné. Jen já se změnil. A se mnou i všechny barvy, odstíny i záblesky mého světa. Ne toho co, je tam někde venku. Toho, co je schoulen v mé hlavě. Občas mě to až děsí. Celičký obrovský svět dříme v mé hlavě. Spí, když já spím? Sní, když sním já? Jak jen se tam vejde? Ale zpátky od snů abstraktních k těm konkrétním. Je-li sen cosi konkrétního. Nevím, co se přesně stalo. Usnul jsem? Nebo jsem se probudil? Stejně mi to tehdy nedošlo. Čas zase musel plynout. Zase musel být krutě nevšímavý.

Kdysi jsem miloval. A není to tak dlouho, co jsem cosi ztratil. Ačkoli ta opravdová ztráta přišla mnohem, mnohem dřív. Vlastně se ani neztratila. Odletěla. Kamsi za moře. S mlhavým příslibem- „já se vrátím“… Jenže už se nikdy nevrátila. Už nikdy jsem ji neviděl. A už jsem se asi smířil s tím, že už ji nikdy neuvidím. I když. Co si budeme povídat o naději. Dodnes nevím, co se s ní stalo. Byla tak mladá, tak krásná a hlavně vzbuzovala naději. Ne naději vyjádřitelnou, či jakkoli popsatelnou slovy. Tu opravdovou. Tu naději, která dokáže zahnat tísnivou, svíravou, bodající bolest když…

Tehdy paradoxně tma zaháněla přízraky. Spánek odpouštěl minulé chyby. Chladná a odmítavá noc, vyčítavé ticho, to byly moji spojenci. Pohlcen vlastní bezmocí jsem byl i přes den. Noc nabízela alespoň útěchu spánku. Kruté byly sluneční paprsky. Jeden přízrak však nezahnalo nic. Ani sluneční záře, ani němé doteky noci.

Vrátila se! Jenže to nebyla ona. Ne, ona se nikdy nevrátila. Ona už se nikdy nevrátí. Proč jen musela umřít tak mladá? Tak krásná a tak plná. Proč? Jako by měly význam. Důvody.

Ne, ona zůstala kdesi daleko za mořem, vrátil se její stín. Její vůně. Její závoj a s ním i vzpomínky. Ach bože, ostnaté vzpomínky. Minulost vás vždycky dohoní. Ne proto, že by se jí nedalo utéct. Prostě proto, že minulost jsme my sami. Vše kolem se třepotá, blýská, mizí a zase objevuje a hlavě mění. Jenom my to často nedokážeme. Prostě jsme v moři jiného stejní.

Cosi se změní. Vlastně všechno. Jen ne my sami. Prostě se propadneme do bezesné noci. Otevřeme oči vstříc snění. Ze světa se stane „co kdyby“. Sním, či bdím? Dodnes nevím. Vzpomínky. Sami sobě v náručí.

Bloudění. Poddání se vlastnímu strachu. Tak moc se bojíme toho, co je za dveřmi, až do nich začneme zoufale bušit. Do dokořán otevřených dveří. Stačí jen napřáhnout ruku a mrtví ožívají. Zmizeli navždy za bariérou nezvratného mlčení a přeci. Tak málo stačí. Jen malinko lhát sám sobě. Drobounký podvůdek, který dokážeme sami sobě odpustit. Však je to jen na chvíli…začneme hrát drama o jednom herci. Hořkou, smutnou komedii o rozhřešení. Zamilujeme se do vlastní vzpomínky. Onanujeme vlastními slzami. Vzrušuje nás vlastní stud, bezmoc a pocit prohry. Některé věci nikdy nedokážeme ztratit. Jenže ony se vrátí. Kruté sny. Její vůně. Její barvy. Ona. Vždycky se vrátí. Jenže to není ona. Zlomenou růži znovu nezasadíš. Ale…tak před kým to stojím? Čí je ten stín na mé tváři? Můj vlastní?

Proč jsem ji miloval? Proč? Protože, kvůli ní. Poprvé v životě ne kvůli sobě. Ne kvůli druhým. Protože byla ostrov. Něco, cosi opravdového uprostřed nicoty. Tak teskně snadno překonávala všechny moje bariéry. Obzvlášť ty neexistující. Láska je ošklivá chobotnice s tolika chapadly. Láska je, když nejsou vzdálenosti. Najednou není na druhém konci místnosti. Stačí letmý pohled, co je dotykem. Stačí dotyk co proniknutí. Dvoulůžková klec pro jednoho. Nezdravá závislost dávající tolik štěstí. Past která, udělala klap! A vy jste ta dusící se myš…a sýr je tak blízko.

Hlupák. A blázen. A zbabělec. A ještě jednou hlupák. Dnes už vím, proč šašek chřestí rolničkami. Udělejte mi laskavost. Křičte to do celého světa! Načmárejte to na všechny zdi! Řekněte to všem, všem, všem. Že jsem hlupák. Že jsem se jí nikdy nedotkl jako ženy. Ze strachu. Ze strachu že ztratím, co stejně nemám. Že přijdu o něco, co stejně nevlastním. Aby nemohla mé směšné pošetilosti vrazit dýku do zad. Vynalezl jsem geniální řešení. Skokem do propasti.

A tak blouzním. Sám sobě soudem, popravčí četou i nadějí. Na které straně víček se vlastně nacházím? Na té špatné. Na té, co je i její stín. A tak spolu tančíme. Má zmrzačená minulost a její kulhající stín. Někdo, kdo ještě zdaleka nejsem já a někdo, kdo už dávno není ona. Vzájemně propletení. Zakleslé vraky na poslední plavbě do hlubin. Nikdy jsme si neodpustili. Neprominuli jsme si, co nikdy nebylo. Jak jen se zbavit toho, co není?

Jednoduše snít. Ještě trochu pevněji přivřít oči. Proč jen si musela umřít? Kdo teď za mě bude žít? Naše trny. Rok a půl. A možná víc. Já dýka, ona břitva společně v objetí. Znova a znova si ubližující. Pokaždé se stejně prudkou vášní otvírat staré rány. Pěkně se solí. Proč jen jsme si tolik ubližovali? Tak zbytečně. S chirurgickou přesností. Nevím, co by mi na to řekla kdyby žila, kdyby nebyla valčíkem se stínem při jediné svíci. Ale moc dobře vím, kde jsem chyboval já. Byl jsem malíř, co pozapomněl, že nemá plátno. Pořád znova a zuřivě jsem kreslil živou mrtvou, barvil stín nachovou barvou tváří. Beznadějně a vášnivě jsem se zamiloval do vlastní minulosti. Cítil magnetismus blízkosti, vdechoval její vlasy, prsty se něžně prodíral do její podstaty, objímal její oči. Pořád jsem se v duchu dotýkal a žil…stránkami prázdné knihy. Do slova a písmene jsem souložil uvadající vzpomínky. Hlupáček klaun! Už zase pobíhá s vědrem kolem zazděné studny. A najednou probuzení. Doširoka semknutá víčka pohltí procitnutí. Trochu s pocitem viny. Krom bolesti jsem si to ničím nezasloužil. Trochu děsivé vykoupení.

Cosi jsem ztratil. A nakonec doklopýtal k pochopení. Lidé odcházejí. Prostě zmizí a už se nevrátí. A nezáleží to na nás. Věci se dějí. Jen my se s tím nedokážeme smířit. A tak uděláme cokoli. Na ceně nezáleží. Když tak pojedeme na splátky. Co jen jsme schopni sami sobě udělat při útěku před bolestí?

Cosi jsem našel. Jednoho dne jsem se probudil. Nevím proč. Nevím jak. Prostě se to stalo. Neznám recept. Neumím dát rozhřešení. Najednou mám otevřené oči. A cítím smutek. Bolí mě pomyšlení, že je to všechno pryč. Svým způsobem se s tou ztrátou už nikdy nesmířím. Tisíce drobných střípků mne už navždy budou tiše provázet na mé pouti. A jen ony mi budou připomínat jednu nepochopitelnou nejistotu.

Bdím svůj sen? Nebo sním svou skutečnou existenci? Na které straně víček se nacházím?