Americká základna - Kapitola 10 - Návštěvnice

 

Návštěvnice

 

Je úterý 21. září 2004. Doma u Adamců je Jakub, Marek a Viktor. Jan přicházívá domů tak půl hodiny po této době, Milada ještě o něco později, navíc je dnes u kamarádky.

Někdo zvoní. Marek jde otevřít a Jakub poslouchá v pokoji.

Za dveřmi stojí žena. Pěkná, jsou jí třicet čtyři roky, ale vypadá o něco mladší. Marek neviděl auto a nemyslel si, že by mohla neohlášena přijet autobusem. ,,Nejspíš to bude nějaká sousedka,” pomyslel si.

,,Ahoj,” promluvila, ,,Jsem Jolana Kandertová, vedoucí obranné sekce výzkumné základny Brdy. Nejsi ty Marek?”

,,Jsem…” stačil říci Marek, když vtom ho přerušil Jakub zareagovavší na Jolanina slova vedoucí obranné sekce výzkumné základny Brdy a hned se dole objevivší:

,,Jaktože mluvíte česky?”

,,Jsem Češka.”

,,Vedoucí obranné sekce základny, jo?”

,,Je to prostě tak.”

Jakub jí sice věřil, ale přesto ještě chvíli pokračoval v tomto duchu:

,,Vždyť vám… Nemůže být ani pětatřicet.”

,,To není. Ale nebrání to tomu, abych byla tak dobrá, že jsem se dostala na toto místo. Tobě je sotva dvanáct a přeliščil jsi mě hned několikrát, Jakube.”

,,Třikrát. Proč jste tady?”

,,Chci zjistit, jak jste utekli, proč ses do základny vrátil a možná bych ti mohla i pomoct.”

Jakub si už byl jist, že mu Jolana říká úplnou pravdu a pozval ji dál. S Jolanou si všichni, včetně malého Viktora, docela dobře rozuměli a ukázalo se, že mají i podobné cíle. My bychom se ale ještě měli podívat, kterak se Jolana do Újezda vlastně dostala.

 

Návštěvniččina cesta

Hned když Jolana (sama) poznala Jakuba, zajímalo ji nejen, jak se do základny a z ní dostal, ale i to, proč se vrátil, nebo lépe pro koho.

Ačkoliv nikoho nenapadlo, že by se Jakub mohl dostat zpátky domů, Jolana si tím byla téměř jista, ale nechala si to pro sebe. Snad nic by jí nebylo milejší, než kdyby byla základna zrušena a objekty se dostaly na svobodu.

Jolana měla přístup k databázi objektů, ona měla jako jedna z mála přístup takřka ke všemu a nebylo vůbec podezřelé, když se podívala na údaje utekšího objektu. Raději se však spokojila s údajem Formanská 57, Praha 4, byť nevěděla, kde to je. Tu ulici si mohla najít v první prodejně map.

V úterý 21.9. si Jolana vzala den volna ze svého měsíce. Obvykle si ten měsíc ani nevybrala, za rok měla tak deset dní.

Vzala si služební vůz svého oddělení - když měla volno, nemusela to ani nikomu oznamovat, protože tyto vozy sama spravovala. Odjela s ním rovnou do centra Prahy a oběhla několik obchodů, zvláště s textilem. Odtud se pak vydala do Slivence, kde si našla takové místo k zaparkování, které bylo nedaleko domů, aby podle signálu jejích čipů nebylo možno poznat, je-li venku, nebo uvnitř, a navíc bylo pravděpodobné, že zde většinou bude volno. Jolana očekávala, že tu není naposled.

Potom se Jolana převlékla a nechala tu i všechny věci, aby nikdo nebyl na pochybách, že je stále ve Slivenci. Nikdo o těch čipech nevěděl víc, než právě ona, protože tuto technologii z velké části vymyslela, zašla si na oběd a odjela opět do centra, kde strávila pár hodin, aby ve správný čas nasedla na metro a pak na autobus do Újezda, kam dorazila v nám již známou dobu.

………….

 

Jakub Jolaně řekl všechno důležité a ona zase slíbila, že se vrátí v pondělí s informacemi o Karlovi a Markovi.

Do základny se, jako v každý svůj volný den, vrátila až večer, zakopavši zakoupené věci v izolačním pytli v lese u Slivence lopatou, která je vybavením každého služebního auta základny; a jak slíbila, vrátila se v pondělí 27.9. opět do Újezda.

Tentokrát dorazila asi v jedenáct, kdy byl Viktor ještě ve škole, a měla s sebou všechno, co by mohlo Jakubovi pomoci s vysvobozením jeho bratra, a dokonce i adresu bydliště Marka Spalota: V domkách 206, Hořepník, okres Pelhřimov.

---