Ve vedlejší roli

 

Roland Ward se ocitl v autě uhánějícím po jednašedesáté na jih. Nevěděl jakým způsobem a za jakým účelem, ale jak se později ukázalo, byla to jeho nejmenší starost.

Měl na sobě starou koženou bundu, ošoupané džíny a prošlapané tenisky. Na sedadle spolujezdce ležela pětačtyřicítka a sportovní taška s neznámým obsahem.

Roland neměl v lásce oblečení na kterém se viditelně podepsal čas a byl znám svým odporem ke zbraním, ačkoliv už v deseti letech dostal od otce loveckou pušku.

Nějak mu to všechno nešlo na rozum. Nevěřil v nadpřirozeno či magii. Svět mu přišel naprosto přirozený a reálný a od života nečekal zázraky. Pro všechno měl vždy logické vysvětlení.

Jeho život se vyznačoval naprostou všedností, měl špatně placenou práci úředníka a manželka s dětmi byly jeho největším životním cílem, který ho naplňoval spokojeností.

Proto nechápal, co dělá v sportovním Chargeru, který se řídí stošedesátkou neznámo kam.

Bylo to jako kdyby na chvíli přestal vidět, jako by ho někdo s bleskem zblízka vyfotil, pak se mu vrátil zrak a byl někde jinde.

Foťáky s funkcí teleportace, pomyslel si a lehce se usmál, aby ulehčil tuhle podivnou situaci.

Z nenadání uslyšel policejní sirény, což ho přinutilo podívat se do zpětného zrcátka a zkontrolovat situaci. Nebyl to ale příjemný pocit, když spatřil kromě tří policejních aut odraz svého obličeje. Měl vousy a dosti ostré rysy, vlasy téměř až po ramena a na tváří ošklivou jizvu, které podle jeho odhadu nebyla zrovna nejstarší.

Jeho znepokojení začalo nabírat na intenzitě a Roland velice zneklidněl a začal panikařit.

Tohle nejsem já, opakoval si stále dokola. Co mám dělat, pronesl již téměř hystericky.

Jisté bylo, že měl svoji mysl. Věděl, kdo je, kde pracuje, jak ve skutečnosti vypadá.

Jenže nevěděl, co se právě teď děje a co dělá tady v tom pitomým autě s policajty v zádech.

Auto hnalo dál, nedbaje na policii, zatáčky bralo smykem a zadními koly vířilo prach na krajích silnice.

Roland svoje řidičské umění nepoznával. Nikdy nebyl řidičem se závodním nutkáním a jezdil vždy klidně a pomalu. Jako by svoje tělo ani neovládal, snad ho něco vedlo.

Kdyby vše záleželo na jeho řidičském umění, skončil by pří téhle rychlosti v první škarpě.

 

Sjel z hlavní silnice a začal se proplétat menšími uličkami plnými odpadků a pomalu se ztrácel z doslechu policejních sirén.

V paměti měl motel Red sunset. Nevěděl, kde se mu v hlavě vzal, ale zamířil k němu, auto nechal na parkovišti za ním a běžel se ukrýt před policií. Věděl sice, že ve svém životě nic neudělal, jenže to tělo, v němž byla jeho mysl uvězněna, těžko uhánělo jako ztřeštěné před celou policejní kavalérií.

Pokoj devět, říkal si, pokoj devět.

Rozrazil dveře a měl chuť se ukrýt pod peřinu jako malé děcko.

No konečně, to ti to trvalo, Jakeu.

Tak sotva pětadvacetiletá dívka v džínovým kraťasech s rozepnutou flanelovou košilí a bílým nátělníkem stála opřená o okenní parapet, kouřila cigaretu a poťouchle se usmívala.

Pronásledovala mě policie, musel jsem jim ujet, chtěl se obhájit Roland, aniž by věděl proč.

To mě poser, ty máš teda slovník, jako bys zrovna vypadnul z kurzů slušnýho chování, tys snad nevykrádal vobchod s chlastem, ale byl ses vzdělávat, začala se smát ta dívka.

Roland se chtěl zeptat, co že to měl podle ní dělat, ale chtěl přijít na věcem na kloub, proto zachoval klidnou hlavu a zkusil to znovu:

Šli po mě benga, ty blbá krávo, zasraná, zatímco ty si tady sedíš a vykuřuješ si držku, čímž podle jeho skromného úsudku, rozhodně svému hostiteli ostudu neudělal.

No už jsem se chtěla začít obávat, jestli se třeba nedáš na modlení, ulevilo se dívce.

Prachy jsou kde?

V autě.

Tak jsi totální debil nebo co?

Rolandovi se začala jeho role líbit. Nebyl to špatný pocit, říci nebo udělat cokoliv a stejně by to bylo na triko nějakého Jakea a Roland Ward by s tím neměl nic společného.

Byl dobře vychovaný, nemluvil neslušně, miloval svoji ženu a nikdy by ji neuhodil. Jenže jeho tělo by s tím zřejmě problém nemělo. Začínal se vžívat do svojí role:

Polib mě prdel, ty čubko a koukej pro ně mazat, ať si taky aspoň trochu užitečná, nejseš tady jen vod roztahování nohou. Klíče! Chytej!

 

Dívka otevřela dveře a v mžiku je zase zavřela. Na tváři měla zděšený výraz. Jsou tady floydi, zašeptala.

Roland propadl panice. Do prčič, pomyslel si jako Roland Ward.

Kurvadoprdele, zaklel jako nějakej Jake.

Dělej, poď píchat, budeme nenápadný, napadlo ho samozřejmě jako Jakea, neboť udělat to jako Roland Ward, to by mu utrhlo srdce.

Tak na to ti kašlu, odmítla ho dívka.

Tak si polib prdel, nejradši bych tě vodprásk teď, nadále se lépe a lépe zhošťoval svojí role.

 

Tady policie, otevřete.

Roland propadl beznaději. Je konec, půjdu sedět, kdovíjak dlouho, neuvidím Dolores.

V záchvatu zoufalství a pomatené mysli zvolal: Jsem tady, vzdávám se.

Doufal, že někoho zabil, že dostane křeslo.

 Možná je v pekle, možná se mu tahle tělesná schránka nějakého zločince stala vězením na věky věků a bude mu přinášet pouze neustále utrpení a nikdo z blízkých ho už nepozná. Je ztracen.

 

Policie vtrhla do dveří s namířenými zbraněmi a složila oba podezřelé k zemi.

Ji nechte, je to jen místní štětka, ozvala se mluva nějakýho Jake a dobrotivost Rolanda Warda.

Neznal ji, ale nechtěl ji stáhnout s sebou.

Máme tě, Jakeu Berkere, zlodějíčku povedenej, naparoval se tlustý černošský policista, vycvičený horkou čokoládou a neodmyslitelným znakem policistů -  koblihami.

 

Setkal se ještě s výrazem nepochopení ve tváři dívky, jejíž jméno ani neznal a jež mu vděčila za svobodu, a už ho vedli k auto a vezli na stanici.

Odvlekli ho do výslechové místnosti a nechali čekat. Znal to z filmů, malá místnůstka, vytopená, nevětraná, špatně osvícená, jeden stůl a dvě židle.

Tak tady se zlomí i ten největší drsňák, pomyslel si Roland.

Měl nahnáno už ten okamžik, co ho tam přivedli. Něvěděl, co má čekat.

Chtěl zpět svoje tělo, rodinu, svojí mluvu a přitom věděl, že už možná zbytek tohoto života bude hnít za mřížemi, kvůli nějakému Jakeovi.

 

Otevřeli se dveře a vešel muž v obleku a klobouku. Nebyl zamračený a natěšený, že usvědčí dalšího kriminálníka, usmíval se.

Pane Warde, jako hlavní vyšetřovatel této policejní stanice bych se vám chtěl jménem celého našeho policejního sboru omluvit. Došlo k trapnému omylu, sami doufáme, že se to už nikdy opakovat nebude.

Teď vás odvezeme domů a doufám, že se později nad tímto naším přehmatem pouze pousmějete.

 

To je v pořádku, jsme jen lidé a i policie dělá chyby, ovšem odvoz musím odmítnout. Venku je krásně a já bych si rád užil té svobody.

 

Roland Ward opustil policejní stanici, upravil si kravatu, zběžně zkontroloval svoje naleštěné boty, přečísnul svoji patku v odrazu výlohy a s pocitem úlevy se vydal k domovu za rodinou.

Vyhnul se vězení, alespoň prozatím.

 

---