Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHVÍZDAČI (part 2)
Autor
Bafomette
HVÍZDAČI (part 2)
Jak sledoval rozostřenou krajinu ubíhající za špinavým oknem hrkajícího motoráčku, napadlo ho, že je někdy lepší se na některý místa nevracet. Magda vedle něj si četla v Jungovi co jí koupil k vánocům. Ke zkouškám se jí to bude hodit. A vůbec. Jako by cítila že se na ni podíval a myslí na ni, otočila k němu svoje kaštanový oči a usmála se. “Kde seš?” zeptal se. “No ...jak ji tam uškrtí pod tim keřem a pak ji zahrabe v tom parku.” “Jojo.” pokýval hlavou a otočil se
k oknu. Pak oba vyprskli smíchy. Otočil se k ní zpátky a dal jí pusu na čelo.Už byli na cestě druhý den. Na dnešek přespávali v čekárně malýho nádraží v bůhvíjaký vesnici, ani si nepamatoval její jméno. Jenom tvář toho zamračenýho výpravčího. Ale pořád to bylo fajn. S Magdou to všechno bylo nějaký lepší. S Magdou to bylo všechno dobrý. Přesto, že měla před zkouškama, rozhodla se že pojede s ním. K němu domů.
Nebyl tam ... no asi
dvanáct let. Od tý doby co se s mámou přestěhovali. Dvanáct let neviděl svýho tátu, ten starej dům na kraji lesa. Dvanáct let nedýchal vůni těch lesů a neslyšel v ranní mlze to hvízdání. Otřásl se. Přejel mu po zádech mráz. Stejně jako když mu přišel minulý týden ten dopis. Psala mu ho tátova sousedka. Táta umírá. Přijeď.N
ávrat ztracenýho syna. Za celých těch dvanáct let si s tátou ani nenapsali. Vlastně ...vlastně na něj zapomněl? To je těžký říct. Věděl samozřejmě, že někde tátu má. Ale nezabýval se jím, nepřemýšlel o něm jako o skutečným člověku. Byl to jen stín v mlze. Jenom stín v mlze.Motorák zatroubil. Hlasitý zvuk. N
eočekávaný. Všichni sebou trhli. Kolem se mihnul maličký perón. Úzká silnička, která na obou stranách po pár metrech mizela v lesích. Zvednul poplašené oči k Magdě. Při čtení se jí některé prameny uvolnily a spadly jí do tváře. Četla dál. Pocítil nutkavou potřebu se u ní schovat a schoulit a ... říct jí, ať na příští zastávce vystoupěj a jedou zpátky ty dva dny, zpátky z těchhle mlžnejch lesů, zpátky z tý strašný krajiny jeho dětství, která ho připravila o sestru a o klidný spaní. Ale jak se na Magdu koukal, ten strach a ta touha utýct se pomalu rozplývala.Když vystoupili, už se pomalu stmívalo. Listopadový šero. “Pojď musíme si pospíšit, máme před sebou ještě kus.” Chytil Magdu za ruku a vyrazili po schodech
, který stoupaly do svahu. Oba těžký krosny a péřový bundy. Než vystoupali těch osmašedesát schodů, pěkně se zpotili. Pak pokračovali úzkou cestou mezi stromy. “Trefíš ještě po tak dlouhý době?” Slyšel v jejím hlase veselost. Ale jeho samotnýho to místo skličovalo. “Jo.” Chvilku šli mlčky. Věděl že ji trochu odbyl. A věděl že si toho všimla. Jen čekal. Ale vydržela dlouho. Asi pět minut. “Seš smutnej kvůli tomu tátovi?” Přemýšlel. “No, bude to znít asi hodně divně, ale ne.” Byl zadýchaný neustálým stoupáním. Měl bych přestat kouřit. “Pomalu si ani nepamatuju jak vypadá. Bojim se, že to bude úplně cizí chlap.” “Třeba to tak bude lepší, ne?” “Třeba, uf, dal bych si cigáro.” Zasmála se. Na chvilku zastavili. Byli už poměrně vysoko nad údolím a mezi stromy viděli na druhou stranu. Všude hustý, tmavě modrý lesy. Zapálil si. Ale udělalo se mu blbě od žaludku hned po prvním prásku. Přemýšlel jestli má tu cigaretu zahodit, nebo si ji nechat v krabičce. Nebo ji dokouřit. Nakonec ji hodil na zem a zašlápl. “... a nebaví kouřit a já kouřil tak rád.” zanotoval si kousek nějaký písničky. Zase se usmála a pohladila ho po tváři. “I ty.” “Nojo, já nebohej...hele pudem. Fakt už bude tma a to ...no tady nejsou žádný lampy a tak.” “Máme baterku.” “Stejně.”Vyrazili. Cesta před nimi se pomalu ztrácela v šeru mezi vysokými stromy. Nějaký jehličnany. Šli ostrým krokem, už si nepovídali, oba měli zpocený čela. Péřovky rozepnutý. Raz, dva, raz, dva.
Na rozcestí došli už za úplný tmy. “Tady už je to jenom deset minut. Možná devět.” Magda se vydýchávala předkloněná, ruce opřen ý o kolena světlých džínových kalhot, které zářily do tmy. Počkal ještě chvíli. “Pojďme. Možná nám paní...no ...už si nevzpomenu ...přijde kus naproti.” “Hm, vezme mi bágl?” “Řikal jsem ti ať si ty tlustý knížky necháš doma.”
“No jo, pořád.”Teď už šli
skoro po rovině. A po pár minutách zahlíd Jakub vepředu mezi stromama světlo. Blížilo se k nim a kývalo se ze strany na stranu. Stará lucerna, uvnitř svíčka. Připadal si jak ve starym filmu. Nela, napadlo ho konečně to jméno. Asi ho řekl nahlas. “Cože?” “Nela, stará paní, co bydlí kousek vod mýho táty.” A to už byla u nich.Najednou nevěděl co říct. Jestli ji má pozdravit ahoj, je přeci jenom už dospělej, jestli ji má oslovit jménem...na žádný příjmení si
nevzpomínal. “Dobrý večer.” pozdravila Magda. “Dobrý večer Nelo.” opakoval po ní s pocitem studu. Stará žena neodpověděla. Jen pozvedla lampu a posvítila si do jejich obličejů. Byla malá, maličká, I Magdě sahala sotva po ramena. A její obličej, tak jak ho vykreslilo světlo blikající svíčky, byl plný hlubokých vrásek, v kterých se ztrácely jak ústa, tak oči. Jakub cítil jak Magda ucouvla. Jen lehounce vytušil její pohyb. Našla jeho ruku a chytla se jí. Stařena jim ještě chvilku svítila do obličejů.......a pak prudce sklonila lampu otočila se a pomalu se vydala směrem, kde na ně čekala vesnice.