Modlitba pro svatební slzy

Modlitba pro svatební slzy

Nenávidím happy endy a nepřestanu v ně věřit. Možná se jednou budu smát a tvrdit přesný opak. Ale až tahle doba nastane, bude jeden z nás patřit tomu druhému.

Nedělní odpoledne jako vystřižené z učebnice o chodu českých domácností. Kapitola s názvem: „Něčeho takového se vyvarujte, nebo to přijměte s klidem v duši a úsměvem na tváři.“ Sedím na zemi potažené předpotopním kobercem, snažím se zaměřit svůj pohled někam mezi kafe, chlebíčky a kefírovou buchtu, ovšem očnímu kontaktu s ní se stejně tak jako tak nevyhnu. Myšlenkami už jsem tři dny napřed a zároveň si vyčítám, že nejsem schopná žít přítomným okamžikem tady teď v tom neopakovatelném rozhovoru o svatbách, svatebních hostinách, obřadech, únosech, zákuscích, strastech i radostech, nářcích a konečně potocích svatebních slz. „Chlap jako hora je to. No, nikdy bych do něj neřekla, že bude brečet na svatbě svýho třicetiletýho syna!“ líčí babička barvitě příhodu z poslední svatby, které byla v nedávné době svědkem. Mou reakcí je pochopitelně ironický smích, pro mě tak typický, za který se nenávidím setinu vteřiny potom, co v něj propukám. Směju se a povídám něco o svých antimorálních zásadách a někde v hloubce toho hrobově tichého ne-sentimentu křičí část mého já zmítající se ve svěrací kazajce – „já chci taky!!“ I když mám občas pocit, že své nejlepší přátele znám lépe, než sebe samou, dost vím na to, abych takového příživníka umlčela. „A kde budou bydlet?“ ptá se ta praktičtější strana mé rodiny. „U jeho rodičů. Ostatně tam bydlí už teď. Vždyť ona to Lenka povídala. Nic se nezmění, nikdo nám z rodiny neodchází, naopak… tak proč bych měla brečet, že jo?“ Ano, dobrý postřeh. Proč by měla brečet? A pokud ano, pak by to neměly být slzy štěstí, ale jeho nerozlučného partnera – smutku. Lidé ztrácí svou dnes tolik opěvovanou svobodu, uvazují se do zlatých prutů a sní o věčnosti. Tak, jako se to kdysi zpívávalo : „K nohám ti dám zlaté pruty nebo se vůbec nevrátím..“ Buď budeš má, nebo já nebudu tvůj.

            Znáte ten pocit, kdy vám něco strašlivě neobvyklého, z čeho vám dříve na čele naskakovaly kapky studeného potu, dech se vám chvěl a ruce třásly, začne najednou připadat běžnější, než nejběžnější? Pokud ne, tak určitě máte takovou představivost na to, abyste byli schopni tento pocit vnímat jako vám vlastní. A právě v takovém rozpoložení jsem se nacházela, když mě žena, která mě znala sotva dva měsíce, naprosto výstižně odhadla. Trávila jsem své jediné dva měsíce volna u známých na druhém konci republiky a má pseudo-teta se snažila vysvětlit kolemjdoucímu můj postoj k životu. Zbožňuji takové situace. Jsem totiž štěstím bez sebe, když za mě jednají či mluví jiní, byť se sebelepšími úmysly. „Jakou to s sebou máte pěknou slečnu? Ta se vám tady zadá, ani si toho nevšimnete.“ „Kdepak, to ona nenechá kluka ani se na ni podívat.“ Píchnutí. „Ale nepovídejte!“ Zase. „Ale ano, to víte – ti mladí lidé to dnes považují za moderní. Nevázat se.“ Znova, píchnutí. „To je hrůza. To za nás ..“ Mé probodané nitro krvácí a šklebím se jako grázl, co byl právě přistižen při činu. Snažím se s klidem v hlase vysvětlit radě starších, že nemají tak úplně pravdu, ale v hloubi duše toužím držet za ruku svého dlouholetého kamaráda, sedět na sedačce u prarodičů a mluvit o politice. Tohle mi nevěříte, že ne? Trefa. Taky to nemyslím vážně. Ale krucinál .. něco je špatně ?

A už je to tady. Sedím ve svém starém pokoji, dveře zabouchnuté, oči nevěřícně tikající po řádcích zabouchnutých dopisů. Psali jsme si jako malé děti o svatbě, našich krásných a chytrých dětech a jiných hloupostech. Ještě jednou? Něco se změnilo. Vždyť my jsme byli malé děti. A teď jsme ještě menší. Malinkatí, jako ta písmenka, která tvoří poslední slova tam dole v růžku poslední stránky – „a asi tě mám rád.“ Zkouším si ta slova nahlas vyslovit. I přes ticho vládnoucí v zavřené místnosti slyším hlasy, které se mi vysmívají.  

            „Mám pro tebe návrh. Něco mě napadlo. Asi se tomu budeš smát. Určitě. Ale stejně to zkusím.,“ vyprávím monolog svých myšlenek jako na jevišti ochotnického divadla, co bojuje o své poslední vystoupení. „No. Poslouchám.“ A už je to tady. Zase ten jeho rádoby lhostejný tón. Vím, že je falešný, ale přesto mě pokaždé vyvede z míry. Nedám to na sobě znát. Pochopitelně. „Hm?“ Ne, tentokrát se nenechám. Nastal čas přestat o věcech jen mluvit. Je čas jednat. S výhružným podtónem jde vždycky všechno líp. „Pokud se přestaneš tvářit tak, jako bych byla tobě nejlhostejnější člověk na světě. Potom ti to možná povím.“ Náznak úsměvu. Nervózně si promne hubené ruce a lupne prsty. Ví, že to nenávidím. Tentokrát mi to nevadí. „Vezmeš si mě?“ nejhloupější věta, která by mě kdy mohla napadnout ze mě vyletí, jako bych si ji připravovala roky. Reakce, kterou jsem pochopitelně čekala mě nepochopitelným způsobem odzbrojí a připadám si jako nejubožejší člověk ve městě. Tohle ovšem překvapí jeho. Střílíme po sobě neviditelnými šípy a já si přeju být zase v kolejích vedoucích přímo bez jakýchkoliv výhybek tam, kam mají. „Ty to myslíš vážně.“ Nejvážnější tón hlasu, který jsem od něj v posledních letech slyšela. Neverbální komunikace pokračuje dalších 10 minut a pak už najednou sedíme v jeho pokoji a na obrazovce notebooku bublinkový spořič obrazovky překrývá webovou stránku s nabídkou last-minute letenek do Bavorska. Stačí jen kliknout.
 

Rezervace úspěšně dokončena.

Nikdy jsem necítila větší klid v duši. Je tak intenzivní, že ho cítím ve všech buňkách těla. Není to strach. Ani radost. Necítím vůbec nic. A ten pocit mě naplňuje. A ve chvíli, kdy nádoba začíná pomalu přetékat, si lehám vedle něj a chci spát..