vlas

Když v ulicích svit pohasl, my zůstali jsme bdělí,
Však nikdo ani nehlesl, jen hmatat dál jsme chtěli.
Pevné hýždě, tu dvě ňadra, uchopil jak dveřní madla.
Jeho vroucí pohled, uvalil mě do sedadla.

Jako rána z čisté oblohy, rozezněl se můj hlas,
Když dostal mě do vhodné polohy a vytrhl jeden vlas.
Pak ďábelsky se zachechtal, až vzbudil celou čtvrť,
V samotě mě zanechal, nezbyl z něj ani prť.

Kam poděl se ten zvláštní hoch, proč s sebou vlas si bral,
To neměl slušnosti troch, aby vysvětlení dal?