Smutek Love trpaslíka

Pan Šfejcárek bil poslední dobou nějakí divní. Vůbec se nesmál Růženčiním vilomeninám, často vzdichal a diš se Růženka nedívala, upřeně ji sledoval.

To je divní, to je divní, říkala si f duchu Růženka. Nebila blbá, abi si toho nefšimla, ale neřekla nic. Šak ať se škfaří a jednou řekne sám ot sebe co má na srdci. Že bi ji uš nemiloval, to zavrhla, páč bil něžnější neš přet tím, ale že je něco špatně, to bilo nabíledni. Diš ale pořát nic, jen vzdichački a zasmušilost, řekla si Růženka, no počkej ti ptáčku, šak já to s tebe vitáhnu.

„Pane Šfejcárku, řekla, na dnešní večer sem přichistala překfapení, budete mít radost.“

Pan Šfejcárek poněkut poblednul. „Růženko moje milovaná, diš sliším překfapení s tfích krásních úst, nevím proč, ale mám husí kůži po celím těle. Nevíš čím bi to mohlo bít?“

Růženka se uchichtla.

„Pane Šfejcárku, to bude těmi mími dobrími nápadi.“

Pan Šfejcárek se ale vůbec nesmál, jako jindi.

„To bude,“ řekl nepřítomně a přejel si rukou přes obličej.

Večer Růženka volala s koupelny, „pane Šfejcárku, uš můžete.“

Vana byla plná pjeni, f kiblíku šampaňskí a koupelna bila osfjetlena asi dvaceti sfíčkama. Romantika jak sfiňa.

Pan Šfejcárek celí zjihnul. Koupali si s Růženkou f tí pjeně, cucali bublinki a povídali si. Sem tam dopustili teplou vodu a s těch bublinek mjeli dovádivou náladu.

„Pane Šfejcárku a teť mi heski po pravdě viložíte, co vás žere“, řekla Růženka najednou. Pan Šfejcárek pochopil, že má jedinečnou příležitost.

„Růženko má milovaná, stěhuju se na Noví Zéland.“

Růženka úplně skoprněla.

„Jako zamilovaní Roman,“ zašeptala.

Najednou na okraj vani viskočil nevidno otkud asi dvaceticentimetroví trpaslík a začal láteřit.

Růženka i pan Šfejcárek se tak lekli, že ve vodě poskočili a dobrích pjet litrů višplouchlo na podlahu.

Trpaslík mjel na sobje zelení kraťasi s bílíma puntíkama ke kolenům, růžoví tričko s bílím nápisem „LOVE“ a červenou, atlasovou vestičku, s višífkama lučního kfítí. Taki pravou červenou trpasličí čepičku.

Fousi nemjel žádní, asi byl eště mladí, ale nadával jako starí, akorát úplně teňounkím hláskem.

„Tak to bi sem se na to podíval,“ láteřil, „já sem trpaslík praví, nefalšovaní láski a nějakí panáček pruhovaní mi to tadi bude kazit. Já ti dám takoví Noví Zéland, že se ti bude jiskřit přet očima, kolik ti jich nasázím po tí blbí hubje a f prdeli ti bude cukat, jak ti do ní nakopu!“

Oba mu hnet koukli na nohi. Botki mjel taki červení, pjekně špičatí a okovaní.

„Tak mluf, tí jableční červe, jak si to přetstavuješ?“ pokračoval trpaslík.

„Mám ti předvést co umím, ti opšourníku vipelíchaní?“

Trpaslík kopnul noškou, abi se předvedl, jakí je mstitel, jenže ta druhá mu na kluskí vaně uklouzla a f tu ránu bil ve vodě. Plácal divoce rukama, sem tam se potopil, chital andělíčki a vikřikoval, „pomoooc, pomoooc, topííím, topíííím.“

Růženka se konečně fspamatovala a vitáhla nebožáka spátki na okraj vani.

„Já se na to viseru, na takovou práci! To mám za sfou vjernou službu!“ vikřikoval trpaslík a ždímal čepičku.

Na vršku hlavi mjel splihlí zelení číro, jinak bil holohlaví.

Růženka s panem Šfejcárkem na sebe koukli a začali se chechtat, aš se málem sami utopili, páč Růženka mjěla krásnou staromódní vanu na lvích packách a ta bila eště s první republiki a tehdi se dělali pořádní, hlubokí a prostorní vani, ne jako dneska.

Trpaslík zatím plival vodu a s oči mu sršeli bleski, jenže takhle zmáčení nevizařoval tu pravou autoritu a ti dva se mohli uchechat.

To ho tak nasralo,  že lusknul prsty a zmizel.

Tím se sklidnil i smích pana Šfejcárka a Růženky. Oba posmutněli.

„Pane Šfejcárku, ale proč aš na Noví Zéland, pro ráni boží,“ zeptala se Růženka.

„Můj brácha Roman tam zbohatnul, koupil velkí ranč a chce, abisme se s maminkou za ním přestěhovali. Nemůžu po tobě chtít, abis opustila sfůj sfjet, sfou Lhotku a fšechno co je ti drahí. Ti patříš tadi, já nepatřím nikam.“

„Zamilovaní Roman je váš bratr, pane Šfejcárku? To je ale zvláštní, jak se to na sfjetě mele, jako bi sme bili fšichni zrnka mezi mlínskími kameni a některí se dostanou k sobě tak blísko, že se nakonec nechají semlít zároveň.“

Podzimní noc bila nezvikle teplá a přítulná, jako srst černí kočki. Pomalu začala vonět tou neopakovatelnou vůní. Růženka s panem Šfejcárkem se k sobje tulili, jakobi to bilo naposledi. Růženka tiše plakala, pan Šfejcárek ji haldil po vlasech a polikal vlastní slzi, kterí mu tekly dovnitř.  Trpaslík „LOVE“ sušil sfí šatsfo u trpaslíčího krbu.

Taki bil moc smutní. Nevjeděl jak bi moch těm dvěma pomoct a taki se strachoval, jestli se mu nezdrcne ta višívaná vestička. To bi bilo nadělení.