Nesnáším pondělí

Nesnáším lidi, co říkaj „nesnáším pondělky“. Protože oni vlastně neřikaj, že nesnášej pondělky, žejo. Oni nesnášej to, že musej vstát a jít jak tupý stádo do práce, lízat zadky šéfům, nosit kafíčko, usmívat se, podepsat osmdesátdevět papírů, děkujeme, přijďte zas, a tohle je čeká dalších pět dní. No ale, abych to nezamluvila. “Nesnáším pondělí,“ mele se mi dokola v hlavě, když se polomrtvě plazim ke kávovaru. 
Hodila jsem si do kafe dvě kostky cukru. Mam takovou tu úchylku, že si myslim, že dvě lžičky cukru jsou víc než dvě kostky, ale zároveň jsem moc líná na to, abych měla nějakou čistou lžičku v šuplíku. Radši se nebudu dívat do dřezu. Fakt nechutný. 
Včera večer jsem si ostříhala vlasy. Dlouhý vlasy mi moc slušej. Nejsem žádná modelka, ale mám docela hezký obličej a s dlouhými vlasy jsem vážně roztomilá. Včera jsem se ostříhala skoro na ježka. Asi v jednu ráno. 
Já ty svoje vlasy používám. Zní to divně, ale lepim je na hlavy figurek, co vyrábím. Akorát je na tom blbý to, že mají pak všechny skoro stejnou barvu vlasů. Přebarvit moc nejdou. Vypadá to, že mám na poličce obrovskej klan, spoustu hnědovlasých sourozenců. Nechutně incestní. 
Dřív jsem ty figurky dávala kamarádům. K vánocům a k narozkám. Moc se jim líbily. 
Sebrala jsem hromádku vlasů, co jsem včera líně neuklidila, a dala je do pytlíku. 
Slíbila jsem matce, že večer přijdu na večeři – na co taky jinýho, když je to večer, žejo.
To mi dneska ještě tak chybělo, bude to zase příšernej den.
Nesnáším pondělí.