Fakt hnusnej buldog

Odcházela jsem z malýho tetovacího salonu v centru Prahy a váhala, jestli si mám nasadit sluchátka. Sice bych pak nešla na prázdno, žejo, neplýtvala časem, ale ten moment by něco ztratil. Jako by moje myšlenky pak nebyly tak čistý a nebylo jich tolik. Radši jsem se zastavila uprostřed mostu a zapálila si cigáro. Jemně jsem si poodhrnula svetr z ruky, kde jsem měla to svoje tetování. Buldog. Fakt hnusnej. 
Mohla jsem nasednout na tramvaj a jet domů, stejně by to chtělo, abych se učila. Ale měla jsem ještě nějaký prachy, tak jsem se rozhodla zajít na pivo. Rozhlédla jsem se, vybrala si nejlevnější hospodu v okolí, oklepala ze sebe krůpěje podzimního deště a vešla dovnitř.
Byla to taková ta hospoda, kde se zastavil čas. Taková ta bez času. Barman vypadal, že tu strávil většinu života. Možná ho to netrápí. Ne že by ten život nějak moc prožil. Štamgasti, co seděj přímo u výčepu už 20 let, každej den si tu daj pár piv, občas si zafanděj spartičce, kterou sledujou v televizi, co visí na zdi po jejich pravý ruce. Potom jdou domů a pomilujou se se svejma tlustýma ženama co si při tom nechaj ponožky, protože si nedosáhnou na nohy. Možná proto je nosej i do těch sandálů. Džínový kalhoty, džínová vesta, košile a –
„Dáte si teda něco?“
„Co?“ zamrkala jsem a ztratila nit. Barman s pivnim pupkem mi mával rukou před obličejem. Štamgasti se na mě koukali. Asi se mě ptal už po několikátý a já jsem byla mimo. V ruce mě pálilo cigáro, tak jsem ho típla a odpověděla.
„Jo, pivo.“
„Desítku?“
„Desítku.“
„Velký?“
„Obrovský.“
Usadila jsem se do rohu a vytáhla si knížku. Ponořila jsem se do Orwellova zvířecího světa, už asi po stý. Když v tom si k mýmu stolu přisedl menší brejlatej kluk.
„Máš tu volno?“
„To se ptáš trochu pozdě ne?“
„Sorry.“ Trochu vyděšeně zamrkal a začal se zvedat. Odhalil mi tim pohled na svoje opraný džíny a tmavomodrej svetr. Nojo, hlavně abys nevyčníval chlapče, viď. Uchechtla jsem se mu. „Mám tu volno.“
Vyložil si to jako signál, že si s nim klidně pokecám. Šlo to poznat z jeho pohledu. Vzdychla jsem a rychle se zas začala věnovat zvířátkům, i když mi bylo jasný, že tim se ho nezbavim.
„Co to čteš?“
Knížku jsem měla opřenou o stůl a název byl hned nahoře. Jasně vykonstruovanej pokus o rozhovor. Ach bože, rychle vypít pivo a do postele se zápiskama z literatury.
„Farmu zvířat.“
„Aha, to neznám. O čem to je?“
„Neznáš?“ zvedla jsem obočí. Ten kluk vážně žije někde trochu jinde. „Je to o jednom člověku co má farmu. Má tam spoustu zvířat a tak… No a je to zoofil a každej den je znásilňuje.“
„Proč čteš něco takovýho?“
„Protože mě to vzrušuje.“ Pohled beránka, co chápe, že nejde na pastvu ale na jatka. Chudák chlapec. No to je jedno, už jen pár loků a můžu jet.
„Jsi vtipná,“ řekl naprosto vážným tónem, takovym tim, co z něj jde poznat, že člověk neví, co si myslet a říct, ale chce zareagovat a přitom furt vypadat „cool,“ a tohle je jediná neutrální odpověď. Rozhodla jsem se nereagovat, přišlo mi to jednodušší. Zavrtěla jsem hlavou a kopla do sebe zbytek piva.
„Můžu tě pozvat ještě na jedno?“ 
Už napůl oblečená ve svetru jsem se zarazila. „Ne.“ Ach bože, jsem občas fakt protivná. „Ale díky.“
„A můžu tě doprovodit na tramvaj?“
Ach ne. To si tenhle večnej panic myslí, že spolu budeme chodit? Jo. Budeme se vodit za ručičky v zasněžený Praze, pít svařák na trzích a s americkym úsměvem se vyfotíme před stromečkem. Pak mě seznámí se svojí obézní matkou, co bude mít sandály a v nich ponožky a bude mě furt štípat do tváře, protože bude totálně žrát moje ďolíčky, stejně jako její syn. K vánocům si dáme sexy spodní prádlo a pak si uděláme dítě, já se vykašlu na školu a nikdy nebudu dělat to, po čem jsem vždycky toužila.
„No jo, můžeš.“ Ne díky, takovouhle budoucnost fakt nechci.