Opustit Plzeň

Něco jako kompromis...

Je neděle, jedenáct hodin v noci. Od pátku jsem nespal, takže jsem unavený, hodně unavený. Ležím na své matraci a namísto spánku přichází jakýsi nervový záchvat. Nekontrolovatelně sebou škubu. Tohle nejsou jen nějaké tiky, tohle je obrovské, nekontrolovatelné škubání. V hlavě mi duní, celé tělo mi vibruje

    Vstávám a procházím se po pokoji. Sahám si na srdce: bije podivně – nepravidelně a silně. Snažím se dýchat zhluboka, ale jde to ztěžka, bolí mě na prsou. Jdu k otevřenému oknu a dýchám čerstvý vzduch. Nepomáhá to. Ani trhání neustává.

    V záškubech dávám jen minimum tabáku do fajfky a přidávám do ní velké množství Tomášovy marihuany – zkouším to přehulit. Nepomáhá to.

    Ve dvě hodiny do sebe láduji nepřehledné množství tišících léků: krátce před třetí – konečně usínám… Budík mne budí ve čtyři hodiny. Musím do práce.

    A jak jsem se dostal až sem? Dobře tedy – vrátím se trochu v čase:

Sobota, něco kolem šestnácté hodiny odpolední. Na tenhle plzeňský festival piva jsem se těšil. Jsou tu se mnou kamarádi David a Tomáš.

    David se dívá do programu:

    ,,Mám pro tebe asi špatnou zprávu, Luboši,‘‘ promlouvá ke mně David.

    ,,Jakou?‘‘

    ,,Vypsaná fixa tu hrála už včera.‘‘

    ,,Cože?!‘‘

    Beru si ten program a pročítám ho: má pravdu, doma jsem to na netu špatně zkontroloval.

    ,,Do psí hlavy!‘‘

    ,,Ale za chvíli tu hraje Prago union,‘‘ oznamuje Tomáš.

    ,,To je hip hop – to není hudba.‘‘

    ,,Já mám hip hop docela rád,‘‘ usmívá se David. ,,Ale napřed si dáme ňáký piva, ne?‘‘

    S tím souhlasím. Dáváme pár piv a i já se dostávám do nálady. Močopudný nápoj si přeje být vypuzen a tak jdeme – společně – pudit k mobilním záchodům. David je první hotov a příjemně odlehčen dostává nápad:

    ,,Probojujeme se až k pódiu?‘‘

    ,,Tak jo.‘‘

    ,,Oukej.‘‘

    ,,Jdu vám držet místa.‘‘

    Vykonávám potřebu až jako třetí, odcházím od záchodků, zapínám se a zřím Tomáše, jak se s někým baví u plotu vedle pódia.

    ,,To je Deph!‘‘ volá na mě.

    ,,Kdo?‘‘

    Přicházím k nim blíže a poznávám zmíněného umělce (pamatuji se na něj z bývalé formace Chaozz). Působí roztěkaně a říká, že je dosti nervózní. Chci ho trochu povzbudit – dírou v oplocení protahuji ruku a říkám:

    ,,Hej, Kato, bůh ti žehnej za to, co děláš.‘‘

    Podává mi ruku, nuceně se usmívá (chybí mu pár zubů) a říká jen ,,hm, dík‘‘, toť vše. Jsem zklamaný z jeho reakce, dotknul se ho nejopravdovější literát současnosti a s ním to nic neudělalo. Otáčím se na podpatku a chystám se k odchodu, když v tom Kato, Deph – prostě ten týpek bez zubů na mne volá:

    ,,Hej, počkej ještě.‘‘

    Otáčím se na něj přísným, tázavým pohledem: nalévá do malého kalíšku irskou whiskey a podává mi ji. Ochutnávám, zatímco Tomáš dostává stejný mok v kelímku: ta whiskey je výborná. Říkám:

    ,,Hej, Kato, bůh ti žehnej za to, co děláš.‘‘ (Teď už to myslím upřímně.)

    Cestou si ještě každý kupujeme pivo a dereme se k pódiu, kde už nás čeká David. Vítáme se. Otáčím se čelem k prázdnému jevišti – před námi stojí jen patnáctileté holky – a zajímám se:

    ,,Kdo že to teďka bude hrát?‘‘

    David se mi naklání k levému uchu: ,,No přece Prago union, vole.‘‘

    ,,A kurva.‘‘

    Chci odejít, ale ti umělci už nastupují – kotel je vřele vítá a to jejich vřelé, živé vítání mi nedovoluje vystoupit z toho nechtěného, špatného vlaku. Hiphopeři začínají hrát a já vyprazdňuji svůj malý kelímek. Tomáš mi podává svůj kelímek:

    ,,Já whiskey nerad.‘‘

    Alespoň něco, říkám si a s díky přijímám. Kotel se chová nedůstojně: mává rukama ve vzduchu, poskakuje, všichni dělají ,,óou‘‘ – peklo. Jeden vysoký mladík se ke mně sklání:

    ,,Hele, kámo, když nevíš co, tak aspoň kejvej hlavou.‘‘

    ,,I když se vám to tak líbí, tak to přece není důvod chovat se nedůstojně.‘‘

    ,,Ó, sory, že ti kazíme hudební zážitek.‘‘

    ,,To je dobrý – to už dělá ta kapela.‘‘

    Obsah Tomášova malého kelímku ve mně mizí a kelímek následuje svého předchůdce na zemi. Tomáš mi podává balenou cigaretu s pachem trávy.

    ,,Nedáš si?‘‘

    ,,Ani ne. Díky.‘‘

    ,,Máš kapsy?‘‘

    ,,Mám.‘‘

    ,,Tak mi to, prosím tě, schovej.‘‘

    Strkám si igelitový pytlíček se dvěma zelenými paličkami do přední kapsy džín, připaluji si obyčejnou cigaretu a srkám pivo. Kapela si chce udělat něco jako malou přestávku – šance na únik.

    ,,Musim na záchod,‘‘ sklání se nade mnou David. ,,Deš taky?‘‘

    ,,Rozhodně.‘‘

    Po vypuzení dalších tekutin, se David chytá za hlavu a praví:

    ,,Hele, kámo, začínám bejt nějakej vožralej a nějak mě to tu už nebaví…‘‘

    ,,To mě taky ne.‘‘

    ,,Asi si cestou koupím víno a půjdu domů.‘‘

    ,,Dobře. A co Tomáš?‘‘

    ,,Nevim. Hele – támhle jde. Tomé?! Hele, my asi dem.‘‘

    ,,Cože?! To snad… Vy jste kreténi!‘‘ říká Tomáš nasupeně a odchází k záchodkům.

    Čekáme, až půjde nazpět, omlouváme se mu, když prochází kolem, ale Tomáš dělá, že tam nejsme. Tázavě na sebe s Davidem hledíme.

    ,,Tak dem, ne?‘‘

    Souhlasím. ,,Koupíme si na cestu ještě jedno?‘‘

    ,,Jo.‘‘

    ,,A budeme si drát cestu davem?‘‘

    ,,Jóóo.‘‘

    S upitým pivem při hrudi se statečně probíjím davem, David je mi v patách. Používám slova jako ,,skúzi‘‘, ,,eskuze mua‘‘ a podobně, v jednu chvíli se mi zdá, že střetávám kolegyni z práce – ať už je to ona nebo ne – lehce ji škádlím na bocích (,,skúzi‘‘) a probíjím se dál. Na konci davu, u východu z festivalu, vítězoslavně dopíjím pivo a otáčím se na Davida – ten ale není vedle mne ani za mnou ani nikde poblíž. Vytahuji mobil a volám mu – zvedá to, ale přes festivalový hluk není nic slyšet. Posílám mu SMSku že na něj počkám na nejbližší tramvajové zastávce. Když strkám mobil zpět do džín – mám tam něco navíc – vytahuji to: pořád mám ten Tomášův model. Přední kapsa džín mi vibruje: přichází mi zpráva od Davida – nemusím na něj čekat a klidně můžu jet domů, jestli chci. Stejně se cítí už nějak vožralej.

    Nastupuji do tramvaje, směr domov, sedám si k okénku a zase vibruji. Jsem na roztrhání. Vytahuji mobil, zaposlouchávám se do J. S. Bacha (vyzváněcí melodie), dívám se na display (kamarád Petr) – zvedám to a zdravím ho:

    ,,Čus.‘‘

    ,,Čus. Co děláš?‘‘

    ,,Jedu z piv-festu domů.‘‘

    ,,A nechceš se stavit na něco dobrýho?‘‘

    ,,Jo, klidně.‘‘

    ,,Dobrý. Tak zatím.‘‘

    ,,Zatím čus.‘‘

    Má opilost zatím nečekaně postupuje do fáze, kdy cestou k Petrovu bytu zdolávám některé schody po čtyřech.  Klepu na dveře jeho bytu, ty se otevírají.

    ,,Čest.‘‘

    ,,Čest, pojď dál.‘‘

    Vstupuji a vyzouvám se.

    ,,Ňákej vožralej, ne?‘‘

    ,,Trošku.‘‘

    ,,Heh, mám tu něco, co tě postaví na nohy.‘‘

    ,,Tu mandlovici od tvýho dědy?‘‘

    ,,Ne, to ne.‘‘

    Vstupujeme do obývacího pokoje, kde se usazujeme do křesel, a Petr vytahuje malý sáček s krystalickým obsahem.

    ,,Aha ty myslíš tohle dobrý…‘‘

    ,,Mno, a myslím si, že teď je to jako hodně dobrý.‘‘

    ,,A neujíždíš na tom poslední dobou nějak často?‘‘

    ,,Proč?‘‘

    ,,Za poslední tejden si to na mě vytáhl už potřetí.‘‘ (Pokaždé jsem odmítl.)

    ,,Ale teď to vážně hodně stojí za to!‘‘

    (Ano, kdysi jsem už pervitin zkoušel, ale zjistil jsem, že ,,nakopáváky‘‘ mi rozhodně nesedí. A rozhodně neléčí mou nespavost.)

    Jenže teď jsem opilý a moc mi to nepřemýšlí…

    ,,Tak co – dáš si?‘‘

    ,,Dobře.‘‘

    ,,Jak moc seš vožralej?‘‘

    ,,Dost.‘‘

    ,,Tak já ti to takhle naordinuju…ták…‘‘ dělá čáry, ,,pěkně tlustý, no,‘‘ komentuje si to, ,,takhle by to asi mělo bejt. Budeš chtít něco na potom – na snídani?‘‘

    ,,Prosím.‘‘

    ,,Hmm…tak tady to máš.‘‘

    Podávám mu dvě stovky. ,,Bude to stačit?‘‘

    ,,Určitě.‘‘

    Zkouším průchodnost pravé nosní dírky: dá se to. Vytahuji bankovku z peněženky, smotávám ji do úzké trubičky, strkám si ji do nosu, předkláním se a o krátký okamžik později ve mně ta nalajnovaná čára na skleněném stole zcela mizí. Ucpávám si druhou dírku a tahám to dovnitř: stoupám si špičky…-pálení, brnění hlavy, hořká pachuť, slzení oka, tlak, nadmutí hrudi, výdech…padám zpět na paty. Petr mi balí snídani do psaníčka, dívá se na mě a usmívá se.

    ,,Dobrý?‘‘

    ,,…dobrýýýý…,‘‘ vydýchávám se.

    Po zbytek noci: hrajeme hry na počítači, skládáme puzzle, čistíme koberec, stěhujeme nábytek, vyplétáme rakety, podomácku vyrábíme pyrotechniku…a celou dobu si já okusuji pusu a rty, jak zevnitř, tak zvenku.

    Druhý den hlavně chodím a myji se – detoxikuji. K večeru jsem už hodně unavený a těším se, až půjdu spát…

    …Budík mne budí ve čtyři hodiny a patnáct minut. Musím do práce. Jsem se vším, co bude následovat smířený. Vstávám. Snídani zavrhuji, piji jen kávu a – po dvou probdělých nocích, stále ještě pod vlivem analgetik a THC, s neuvěřitelně okousanou a nateklou pusou, i když vše občas utichne a já ospalostí hluchnu, i když vidím jen metr a půl před sebe a všude okolo je tma – jdu do práce.

    Dělnická práce je sice cyklická a jednoduchá, ale také někdy dost uspávající. Funguji jen silou vůle, beru to jako svoje pokání, svojí očistu. Říkám si, že když už jsem dojel až sem, když jsem vydržel do první přestávky, když jsem vydržel až do svačiny – musím to zvládnout až do konce. A pak, když doma, po umytí, popíjím pivo z plechovky a usínám vsedě na své matraci, vím, že moje pokání je úspěšně u konce.

    Tři dny jsem úplně čistý a docela dobře i spím. Třetí noc je ale úplně bezesná. Není to pro mě nic neobvyklého, jen se občas s nevyspalostí špatně popasuji. Tak jako dnes: už potřetí si oplachuji obličej ledovou vodou, jdu do kuchyně a piji kávu; náhle se mi motá hlava, snažím se chytit desky kuchyňské linky, ale nestíhám to – jdu k zemi. Na chvíli ztrácím vědomí. Probouzí mě až silné dávení - plazím se na záchod a zvracím kávu a žluté šťávy. Jak tak opakovaně vyprazdňuji obsah svého žaludku, usuzuji, že by můj pracovní výkon dnes asi nebyl úplně stoprocentní – volám šéfovi, že se dnes nedostavím.

    O pár hodin později jdu ke své obvodní lékařce a říkám jí vše o nespavosti, motolicích a tlaku na prsou, které mívám. Měří mi tlak: lehce zvýšený. Poslouchá mé srdce stetoskopem, říká:

    ,,Nějak nepravidelně vám bije srdce. Hmm…objednám vás na EKG.‘‘

    Načurávám vzorek moči do zkumavky. Sympatická sestřička mi bere krev. Při první ampulce:

    ,,Je vám dobře?‘‘

    ,,Jo, v pohodě.‘‘ (Trochu se mi motá hlava, ale hraji si na drsňáka.)

    Při druhé ampulce:

    ,,Je vám dobře? Jestli ne – já si vás položím.‘‘

    ,,Já nevim... Jsem v pohodě.‘‘

    Při třetí ampulce:

    ,,Chcete se natáhnout?‘‘

    ,,Dobře.‘‘

    Za asistence sympatické sestřičky se pokládám na lůžko,…motání ustává, dívám se z okna –prší- a když zaostřím na stůl před oknem, vidím na tácku vzorek moči ve zkumavce a tři ampulky s mou krví.

    Druhý den si jdu pro výsledky. Doktorka mi říká, že moje štítná žláza je v pořádku, ale v moči mám nějak moc kyselin nebo co, a tak mi předává leták s dietou. Znovu mi měří tlak: v normálu. Poslouchá, jak mi bije srdce: trochu mimo rytmus.

    ,,Kdy půjdete na to EKG?‘‘

    ,,Za týden.‘‘

    ,,Víte, ta nespavost může mít původ v té arytmii. V podstatě: když vám srdce na chvíli vynechá nebo je víc mimo rytmus – vyšle to signál do mozku a ten vás probudí, nebo nenechá usnout.‘‘

    ,,Moment. To jako, když usnu tvrdě nebo v opilosti, tak ten signál – v tom kómatu – nemusí být mozku úplně jasnej. Takže, když se neprobudím…‘‘

    ,,No…‘‘

    ,,Tak je po mě.‘‘

    ,,Na to nemyslete. Hlavně jděte na to EKG a rozhodně nepijte žádný alkohol!‘‘

    Doma se dívám na ten leták s dietou - je na něm napsáno Diagnóza: dna. Je to prý nemoc, při které bych neměl jíst sladké (hlavně čokoládu), maso (hlavně tučné a červené) a… ŽÁDNÝ ALKOHOL. Muchlám ten papír a házím ho do koše.

    Nazítří jsem zase u Petra. Pijeme pivo, koukáme na Top gear a Simpsonovi a všechno je tak nějak v pohodě, až do chvíle, kdy Petr zase vytáhne pytlík s krystalickým obsahem:

    ,,Dáš si?‘‘

    ,,Ne, dík,‘‘ odpovídám a připaluji si cigaretu.

    ,,Proč ne? Zadarmo…‘‘´

    ,,Stejně ne. Petře, tobě nevadí, že seš nevyspalej?‘‘

    ,,Časem si zvykneš. Třeba v neděli jsem spal celej den.‘‘

    ,,A předtím si bděl jak dlouho?‘‘

    ,,Asi šest dní. No ták – aspoň na plecha.‘‘

    ,,Už musím jít,‘‘ típám cigaretu a vstávám.

    ,,Prosim tě, jednou za čas tě to nezabije.‘‘

    ,,Já vím, ale myslím, že to není zrovna to, po čem moje srdce teď touží.‘‘

    Vycházím ze dveří a Petr za mnou beze slova zavírá. Nechci věčně odolávat pokušení, utíkat…- je mi jasné, že Petra nějakou dobu neuvidím.

    Je sobota a hned po nařízeném přesčasu, jdu s pár kolegy na pivo. Je to sportbar a na plátně dnes promítají fotbalový duel Plzně se Spartou. Obvykle fandím protivníkům těch, kterým fandí většina, ale já Spartu nemám vůbec v lásce – přeji vítězství domácí Plzni. Fotbal: nic moc a tak jdu po třech pivech pudit.

    Rozepínám si poklopec a z výčepu se ozývá nadšený jásot a uznalý potlesk.

    ,,Ale no tak,‘‘ říkám si polohlasně, ,,vždyť je tu docela zima.‘‘

    Dokončuji potřebu, zapínám se a slyším:

    ,,Jóóó… Je to tam! Je to tam!‘‘

    ,,To je za co? Že jsem se nepochcal? Teď si umeju ruce a budou skandovat moje jméno, ne?‘‘

    Vracím se zpět na své místo a po shlédnutí skóre mi všechno dochází – Plzeň dala gól, z penalty. Další gólové hody už se nekonají a tak se po pěti kouscích poroučím domů, kde mne čeká pár příbuzných, kteří mi chtějí popřát k nedávným narozeninám. Bylo mi sice pět a dvacet, ale lidé mi většinou hádají o deset víc. Je to zvláštní, protože kdyby znali třeba mé sexuální zkušenosti nebo mě při nich viděli – hádali by mi o deset míň.

    Mou sestru a jejího přítele ke mně přivezl můj kamarád z dětství: Luboš. Dostávám od nich hodiny, triko (obojí s logem Metallica) a láhev podpultového rumu (probíhá prohibice). S Lubošem se infantilně domlouváme, že navštívíme kino a v něm poslední díl Batmana. Tenhle dětinský nápad ve mně probouzí salvy nadšení a příjemné očekávání nadcházejícího dobrodružství. Jsem unaven, jen chvilku se všemi popíjím, ale usínám s úsměvem.

    V podělí ráno mi v práci v šatně někdo klepe na rameno. Je to Tomáš. Zdravíme se.

    ,,Potřeboval bych tu trávu,‘‘ říká mi.

    ,,A kurva…‘‘

    ,,Co?‘‘

    ,,Hele, Tome – já ji asi spotřeboval.‘‘

    ,,Cože?! Ty seš-‘‘

    ,,Počkej! Já ti ji zaplatím.‘‘

    ,,Víš co, Luboši. Jdi do prdele!‘‘

    Bez dalších slov Tomáš odchází.

    Celý týden mám v práci nařízené přesčasy (Batman v kinech začíná až po deváté večer, trvá skoro tři hodiny – do postele bych se dostal v půl jedné v noci, vstávám ve čtyři) – domlouvám se telefonicky s Lubošem, že do kina půjdeme raději až v pátek.

   Po pondělním přesčase jdu rovnou navštívit Markétu – svou přítelkyni. Vpouští mne do svého bytu. Zouvám se a natahuji se k ní, abych ji políbil, ale náhle míjím její ústa i tvář a rty se mi otírají jen o pár jejích vlasů – Markéta ode mne odvrátila tvář.

    ,,Co se děje?‘‘

    ,,Už se to stalo,‘‘ říká tiše mým prostobotým nohám.

    ,,Aha.‘‘

    (Jen na vysvětlenou: asi před měsícem jsme se – podruhé – rozešli, a mě zachvátila panika, že bych si už nemusel nikoho jen tak najít, protože – protože já!, a tak jsem se k ní zase vrátil se zvláštní domluvou: dokud si ona nenajde někoho lepšího. Nebo nového – což je to samé.)

    ,,To šlo celkem rychle,‘‘ pravím a pokouším se o úsměv.

    ,,Taky jsem to nečekala.‘‘

    ,,Co dělá?‘‘

    ,,On…Prosím tě, Luboši, nekoukej na mě tak. Byla to jen otázka času. Seš prostě nedospělej – vždyť…vždyť  ani nemáš postel.‘‘

    ,,Ale mám, jen není smontovaná – už jsem si prostě zvykl spát na matraci.‘‘

    ,,Ale já se radši vyspím na posteli, víš? To je takovej problém tohle pro mě udělat? Udělat takovej malej kompromis – pro mě? Protože vztahy jsou o kompromisech, víš?‘‘

    ,,Život je kompromis.‘‘

    ,,Tak vidíš.‘‘

    ,,A to mě sere.‘‘

    Obouvám se.

    ,,Kam jdeš?‘‘

    ,,Někam pryč.‘‘

    ,,Utíkat – to ty umíš!‘‘

    ,,Já spíš jen tak kadencovaně odcházím.‘‘

    Mizím odsud.

    Jdu se projít, ale to, co dřív fungovalo, už prostě nefunguje. Plzeňská Mikulka; tahle cesta, ty pole a lesy okolo, Bolevský rybník přede mnou… : nefunguje to, ani v kombinaci s hudbou. Odbočuji z téhle hlavní polní cesty do leva – zpátky k městu, zpátky ke světlům – zpátky do chřtánu Bestie.

    Doma jen tak sedím, kouřím a piji ten rum od Luboše. Jsem z vesnice, kde se současný alkoholní stav (prohibice), nazývá exhibice. Vzpomínám na rozhovor s mou obvodní lékařkou:

    ,,…vyšle to signál do mozku a ten vás probudí, nebo nenechá usnout.‘‘

    ,,Moment. To jako když usnu tvrdě nebo v opilosti…‘‘

    Když v lahvi zbývá asi tak na tři panáky – jdu se umýt.  Ve vaně se motám a při mytí nohou předvádím ukázkového dvojitého Salchova, ukončeného pádem na záda. I přes svou opilost cítím bolest, velkou bolest. V pokoji dopíjím zbytek rumu a ulehám na svou matraci.

    Ráno…se probouzím. Chválím své srdce poplácáním po hrudi.

    ,,Jsem nezničitelnej. Jsem nezničitelnej!‘‘

    Chechtám se jako blázen (už mi asi vážně přeskakuje) a v záchvatu smíchu mi brání jen ta neskutečná bolest zad. No nic – musím jít do práce.

    O první pauze mi volá Luboš. Říká mi do pravého ucha:

    ,,Hele, zkontroloval si ty kina dobře?‘‘

    ,,Snad. Proč?‘‘

    ,,Protože mě tu vyskakuje, že Temný rytíř povstal, se v plzeňských kinech hrál naposledy včera.‘‘

    ,,Si děláš kozy?‘‘

    ,,Nedělám.‘‘

    ,,To je… Já už…‘‘

    ,,A pak že Batman navždy!‘‘

    ,,Já už nemůžu.‘‘

    Pokládám to. Tenhle infantilní nesplněný plán mne rozesírá ve dví. Něco bych rozbil, něco bych zničil…, ale musím dokončit směnu, i s přesčasem.

    Ty záda – to je kurevská bolest. Stěžuji si a nadávám na celé kolo, když v tom:

    ,,Dobré ráno. Nesu vám pomoc.‘‘

    Slečna Karolína; milá gothička s tramalem na dlani.

    Beru si tabletku z její dlaně a ten nástup je téměř okamžitý: moje záda povolují, moje svaly povolují, i moje hlava povoluje…

    ….na chvíli vypadává proud, všechno se zastavuje a utichá, světla zhasínají… Všechno trvá jen malou chvíli, ale já jsem ve své hlavě ušel daleko. Slyším a cítím úvodní strunu z písně Glosóli od kapely Sigur Rós, prostupuje mým tělem i vědomím, nikde nikdo, kadencované tempo pravidelného kroku, opouštím linku i fabriku, nikde nikdo, táhlý falzet jako most přes propast, opouštím město, nikde nikdo, závěrečný nápor činelů a souzvuk všech nástrojů rozráží hranice kroků a všech míst na které jsem kdy došel; je mi jasné, co musím udělat: zdekovat se. Vypadnout, zmizet, opustit tohle město, kde se mi nikdy nestane nic dobrého. Možná to není tímhle městem, možná to není lidmi kolem mě – dost možná je chyba ve mně, ale já teď zrovna moc potřebuji, aby jednou bylo po mém.

    Dívám se na svou matraci, ve svém novém bytě, v novém, úplně cizím městě. Sedím na kancelářské židli, kouřím a piji irskou whiskey. Típám cigaretu v popelníku, uvolněnou rukou, která smrdí dehtem, nahmatávám krajinu svého srdce. Tluče nepravidelně. A proč by nemohlo? Stejně jako můj život nemá rytmus metronomu, tak i mé srdce bije tempem progresivního metalu. Odpouštím mu palpitace i synkopy a nechávám ho tlouct jeho vlastním tempem. Srdce si žádá, co si žádá. Vstávám, oblékám se a jdu se projít do zdejších ulic. Možná si koupím další lahev. Srdce si žádá, co si žádá.

   

---