Kačenka

 

 

Kačenku jsem potkal náhodou. Seznámili jsme se, protože viděla se mnou kosmana bělovousého. Stál jsem s ním uprostřed náměstí, povykoval jsem s ním a současně jsem ho nabízel za mírný poplatek k pohlazení kolem mě procházejícím lidem.

Všiml jsem si jí na první pohled a přestal dráždit mého svěřence. Šla v růžovým tříčtvrťáku protější ulicí k náměstí. Dlouhé kaštanové vlasy jí vlály přes ramena a přitom jí občas vlivem silnějšího větru bránily ve výhledu.

Když vkročila na náměstí, zastavila se na místě, rozhrnula si své krásné vlasy a rozhlédla se. Patrně měla původně s někým schůzku, jelikož chvílí v nízkých lodičkách podupávala na místě.

Opice zbystřila a vyrvala se mi s vodítkem z ruky a běžela jejím směrem. Ona se za ní rozběhla naproti a křičela: „Monkey, Monkey!!!“. Jinak toho „škaredého“ trpaslíka nepojmenovala, vždycky mu říkala jenom takhle od roku 2008, když si ho přivezla z dovolené z východní Brazílie.

 Byl to sameček, který měl nesmírnou cenu, můj městský strýc mi ho půjčoval, abych si vydělal mezi lidmi s jeho pomocí nějaké peníze.

Bydlel jsem s rodiči ve vesnici a z města jsem si vozil výdělky, abych přispěl na chod domácnosti.

Už deset let jsem byl nezaměstnaný, ale pobíral jsem částečný invalidní důchod za lehčí duševní nemoc, kterou jsem částečně trpěl již od dětství. Moje mírná paranoidní schizofrenie mi ovšem nebránila „ve fázi klidu“ vést vcelku běžný život.

Komunikace s lidmi byla normální. Většinou jsem s lidmi přišel do bližšího kontaktu, když jsem v místní putyce hrával karty. Občas jsem vyhrál.  Peníze jsem si také přivydělával sběrem ovoce, které jsem vozil do výkupny. Navštěvoval jsem potom za své úspory kina a divadla a všechna okolní ZOO. Zvířata jsem měl skoro více radši jak samotné lidi. 

Řekla mi, kde jsi tu opici ukradl!? Já na to, že ji před čtyřmi lety nalezl můj strýc na ulici a po majiteli dál nepátral, protože si získala ihned jeho staré bolavé srdce.

Informace o tom, že by jí někdo pohřešoval, žádné neměl, a tak u něho zůstala.

Jistěže, protože Kačenka byla z hlavního města a pátrala právě jenom tam a nikde jinde.

Pověděl jsem jí, že žiji v blízké vesnici a celé ty čtyři roky jezdím za strýcem a za opičákem vydělávat si malé drobné odměnou za to, že mu pomáhám s vařením a úklidem.

Také jsem ji řekl, že se ani jeden z nás opice nevzdá,  … že by to byla příliš velká ztráta pro nás oba, …. pro mě i pro strýce. Ona zase, že musí strýce vidět a promluvit si s ním o tom.

Pomyslná pracovní doba mi ještě neskončila, proto musela celé dvě hodiny přihlížet tomu, jak prodávám potěchu toho milého a navíc jejího zvířete.

Občas se na lidi a hlavně na mě pěkně mračila a měla nemístné poznámky, když jsem si tvrdě vydělané bakšiše strkal do kapes.

„Děkuji vVám, jsem tak šťastný, když se rozčilujete!!“ řekl jsem.

„Mám ráda komedianty Vašeho typu, ale teď už pojedeme za Vaším strýcem. Ano!?“

„Přál bych najít každému správnou cestu, ale nevím, jak bych vám vysvětlil, že kosmana zpět nedostanete, protože to strýc nikdy nedovolí, jak ho dobře znám.“

„Povíme si to v autě!“, vyhrkla ze sebe a mávla na stanoviště taxíků, kde se hnul postarší řidič.

 Byla svým způsobem na mě dost ostrá. Uvnitř auta mě ale naopak šeptem přesvědčovala a občas její rty dýchaly na mé z milimetrové vzdálenosti.

Stará škodovka favorit, ve které neměl blbeček řidič nic jiného na práci, než se vyptávat na kosmana, kolik je mu let, co jí, jak spí, se řítila nočním městečkem.

Když se v jednu chvíli velmi sexy chichotala, až i ten neznalec opic kosmanů se začal rovněž po ní mlsně pohlížet, tak jsem měl jediné přání, a sice aby se ta stará rachotina proměnila v limuzínu a my dva vzadu bychom si to v ní naplno společně se vším tím komfortem užívali.

Ale ten pitoma nerespektoval ani za nehet ždibec našeho malého soukromí.

Na kosmana jsem se zlobit nemohl. Byl celý unavený tak, že mi usínal v klíně.

Dorazili jsme k strýcovu domu, přesvědčila mě, abych jízdné zaplatil ze svého. To co jsem na náměstí vydělal, přišlo na vrub toho starého vola.

Zazvonil jsem, protože jsem neměl zrovna klíče. Strýc začal pomalu scházet dolů.

Přivítal nás celý překvapený z toho, koho mu to tu vedu: „To jsi mi neřekl, že přivedeš takovou hezkou a milou návštěvu!?“

 „Strýci nebudeš se z toho příliš radovat, Kateřina, jak se mi tato slečna představila, ti přijela pouze oznámit, že kosman je její majetek a bere si ho sebou zpět do Prahy a přišla jenom proto, že jsi už starý nemocný člověk, aby ses s ním mohl rozloučit,“ domluvil jsem s rozhodným tónem v hlase, že mě to rozhodilo natolik, až jsem strnul v šíji, mrkal jsem na strýce a jedním okem jsem házel s hlavou do strany po vedle mě usmívající se té přitažlivé.

 „Já jsem si kosmana řádně osvojil a platím i za něj řádně všechny poplatky!!“ kontroval strýc k nám oběma, neřku-li zavíral za námi dveře; pak si uvědomil, že kosman sedí v polospánku na zemi po mé pravici a vrhl se po něm, až opice uskočila a on přistal s bolestí v zádech vedle mě, jak nějaký ochmelka, na dlažbu, která se táhla od malého vstupního schodu, na kterém od začátku našeho „přepadení“ přešlapoval.

Když to kosman zpozoroval, vyskočil na ten schůdek, obrátil hlavu čelem ke Kačence, něco kosmansky zavřískal, otočil hlavu zpět a pak už si to jenom namířil do domu, kde po schodech potažených zeleným sametovým kobercem vyběhl do mezipatra a zmizel nám z dohledu.

Strýc se s naší pomocí narovnal a jen s lehkým úsměvem na tváři pronesl: „Tak vidíte, že mi patří!“ a zůstal nehybně stát s pohledem upřeným na ni, jakoby vyhrál největší bitvu.

Kačenka se napřímila a v klidu povídá: Veškerou dokumentaci mám při sobě, je to můj největší miláček, prohledněte si jeho rodný list“, a sklonila se ke své módní kabelce, ze které tasila svůj průkazní materiál, který byl zabalený v tenkém bílém kůží potaženém pouzdru.

„Přijďte zítra, dnes jsem už unavený a ten holomek ještě neuklidil, kuchyň je cítit už od odpoledne smradem z fazolí, řekl, obrátil se čelem k domu, natočil hlavu směrem ke mně, mávl na mě rukou a měl se pomalu k odchodu.

„Olivere!!!“ zvolal jsem.

„Co je hochu?“ otočil se znovu strýc na mě.

„Dnes se musíš o sebe postarat sám, nabídl jsem slečně pro dnešní večer, že jí budu dělat společnost“, řekl jsem klidným hlasem a odstoupil jsem od na okamžik zaraženého strýce k ní, abych ji chytl za ruku.

„No, dobře chlapče, uvidíme se zítra!“ odpověděl zkroušeně v pokřivené poloze, ale hned se narovnal a dopověděl: „Dobrou noc vám oběma!“ a aniž by čekal na odpověď, vklouzl do domu a přibouchl za sebou dveře.

„Půjdeme??“ pokynul jsem a ona byla tak šťastná, že si mě získala na svoji stranu, až zavzlykla, načež jsem se hned otočil směrem dopředu, abych ji neuvedl do rozpaků, a pomalu jsme se vzdalovali od domu.

Chtěli jsme se chvíli procházet, přitom co nejdál od veškeré civilizace. Vyprávěli jsme si, nevnímajíce okolí, o všem co nás spojuje. Byli jsme spoutaní k sobě silou konopných lan.

Měsíc nad námi byl v úplňku a v obou z nás.

Pak mi přišla esemeska, že se dnes koná závěrečné kolo pokerového turnaje, ve kterém jsem měl uloženo spoustu peněz. Snažil jsem se jí vysvětlit jak je to pro moji existenci důležité. Neměla pro mě zato velké pochopení, ale nakonec mi po chvíli přesvědčování, dovolila, abych jí obstaral ve městě uspokojivé ubytování.

U mě stejně spát nemohla, měl jsem v domě u rodičů velmi skromnou garsoniéru a na pořádek jsem nikdy moc nedbal. Mimo to jsem se jí to neodvážil navrhnout, protože jsem nechtěl nic uspěchat.

Domluvil jsem se navzájem, dříve než odjede z města, sejít se v malé kavárně na náměstí, na kterém jsme se potkali. Doprovodil jsem ji pak až na recepci malého penzionu, který jsem po dobrém uvážení pro ni vybral v malém secesním domečku blízko místa zítřejšího setkání.

Dostala pokoj číslo 7 a šla se mnou před dům rozloučit se.

Po chvíli se ke mně přiblížila a políbila mě na moji levou tvář. Obě jsem měl poseté zarezlými krátkými vousy. Nečekala už potom na moji reakci, místo toho se otočila a rozběhla se po schodech nahoru zpět do penzionu.

Odjel jsem nočním busem a vystoupil přímo u hospody.

 Karetní stůl byl schovaný v salónku za výčepem.

„Mumíku!!! Jak se máš, ty stará vojno!? Doufám, že dnes večer něco protečeš!!??“ ozval se jeden z kamarádů, když jsem otevřel lítačky salónku.

„Dlouho jsem tě, Humplo, nevyslíkl z té tvojí prašivé kůže, že!?“ odvětil jsem a jako blesk jsem se posadil ke stolu za dalšími osmi hráči, kteří se zatím mezi sebou různě navzájem bavili.

Pak se posadil i ten drobný provokatér, který předtím stál u okna, protože kouřil trávu, a mohlo se začít hrát.

Před poslední hrou jsem si taky párkrát potáhl, pak jsem vsadil všechno, a tomu všivákovi to vyšlo, moje dáma s šestkou v ruce neměla šanci proti esu a králi. Opak se stal pravdou, z kůže mě vyslíkl právě ten hulibrko a nabil mi ještě navíc na dalších pár šluků.

Náhle jsem pocítil, že se mnou něco známého děje, běhaly mi mžitky před očima, požádal jsem je, ať mi donesou od výčepu kostku cukru. Rozkousal jsem ji a nechal ji rozpustit v ústech, stejně jsem ale pomalu začal ztrácet na vědomí. Pak jsem o něj přišel úplně a spadl jsem ze židle.

„Vyneste ho ven na vzduch!!! Já volám záchranku, celý se na podlaze třepe,nevypadá vůbec dobře!!!“ křičel Sležek.

Vytáhli mě před hospodu a posadili opatrně na schody. Někoho u mě nechali, než naberu opět vědomí.

Probral jsem se jako bych prožil holotropní dýchání, myslel jsem si, že se probouzím na tripu z kyseliny. Hlava mě od pádu nebolela. Už jsem se i dříve při tomhle stavu uhodil, tentokrát naštěstí to nebylo tak zlé. Přesto mě kluci donutili počkat na záchranku. Důležité bylo neplatit zbytečný výjezd.

 V sanitce mi změřili tlak, chtěli mi změřit glukózu, ale ruce jsem měl studené jako led, proto mi nemohli nabrat na elektronický štítek do přístroje krev. Lékař mi zahříval rukama moji levou dlaň. Nakonec se jim to podařilo.

Nebyl jsem cukrovkář, jak se většina lidí v hospodě domnívala. Už v dětství jsem tyto stavy zažíval, do mozku se dostane krev, přitom ale není okysličená a člověk ztratí náhle vědomí.

Byl jsem už plně orientovaný, a tak mě sanitka odvezla domů. Večer jsem nemohl spát a hlava mě začala trochu bolet. Vzal jsem si prášek na bolest a pro jistotu ještě jeden na spaní.

Ráno jsem jak jinak než zaspal, a proto jsem musel hodinu a půl čekat na další spojení s městem, auto ani řidičák jsem neměl.

V hlavě jsem měl zmatek, měl jsem strach, že ji už nikdy neuvidím.

Hned nato co jsem se objevil v kavárně, mě napadlo, že neznám Kateřininu adresu v Praze, nemám její číslo telefonu a neznám natruc její příjmení, tak jsem dlouho neuvažoval, a jelikož přece nebyla na sjednaném místě schůzky, letěl jsem za ní do penzionu.

Zaplatila a odešla hned brzo ráno, řekla mi ochotně recepční. Zzjistil jsem si od ní pak nenápadně alespoň Kačenčino příjmení. To by mi mohlo pomoci v pátrání, ale nejdříve jsem musel za strýcem, abych se možná dozvěděl více.

Tentokrát jsem si nezapomněl klíč od domu. Strýc právě obědval. Kosmana jsem neviděl nikde se potulovat.

„Zvyknu si na život i bez něho!“ pronesl nahlas strýc, když si uvědomil moji přítomnost.

„Kde je?“

„Kdo? Kosman?? Ále, dal jsem jí ho, to víš, budeme se muset bez něj obejít!“

„Kosman mě, Olivere, nezajímá, kde je ona!?

„Ona??“

„Přeci, Kateřina!!“

„Už odjela zpět do Prahy. Neukradla nám oběma srdce, milý synovče?!?“ Mě kvůli kosmanovi a tobě, protože byla tak půvabná??“

„Co ti o mně řekla, než odešla!?“

„Nic, jen že si najdeš někoho, kdo k tobě bude lépe pasovat.   

„Najdu ji a přivedu zpět i kosmana!“

„Můj hochu, nemá to cenu!! Odlétá dnes po čtyřech letech opět do Brazílie na celý rok, už ji nemůžeš dohonit!“

Slušně jsem se rozloučil se strýcem a odešel z domu. Na chodníku jsem se zastavil. Hlavu jsem zaklonil vzad, zavřel jsem oči a udělal dva kroky směrem z chodníku do vozovky. Právě jel můj dobrý známý taxikář s hlavou otočenou ke Kačence s kosmanem v klíně, té, která se rozhodla vrátit za mnou. Mně už ale nebylo. Náraz byl příliš tvrdý, takže jsem upadl přímo na spánek.

Na pohřbu Kačenka učinila hezké gesto a vrátila kosmana zpět strýci. Ona i on se přitom rozplakali.

Po čase se odstěhovala z Prahy sem na malé město, aby mi mohla nosit květiny na hrob, a její kaštanové vlasy vždy vlály ve větru, když se jejich obraz odrážel na mém pomníku.   

 

 

---