Americká základna - Kapitola 13 - Odjezd Jana Hostína

 

Odjezd Jana Hostína

 

Jakub se rázem přestal zabývat základnou u nás a rozhodl se odjet do Ameriky. To však nebylo tak jednoduché.

Jakub také cvičil své schopnosti a myslel si, že víc už možná ani nedokáže. Jenže tu byl problém: Jakub se musí dostat do zcela neznámé základny na druhé straně světa, vysvobodit Karla a dostat se i s ním zpátky. Na to jeho schopnosti nestačily, ale naštěstí tu byl jeden člověk, který mu mohl pomoci.

Zaměstnanci základny dostávali nemalý plat, zvlášť když byli na vysokých postech, který ale příliš nevyužívali, protože nutné i méně nutné věci většinou dostávali od svého zaměstnavatele a kupovali si jen to, co chtěli navíc. Výplata se jim ukládala na jejich vlastní účet, ale většina zaměstnanců převáděla velkou část svého platu nějakým příbuzným, nebo ji například investovala. Jolana si nechala posílat celých 96% svého platu na účet, ke kterému prý měla přístup i její matka. Ve skutečnosti sama několikrát do roka peníze vybrala a uložila na účet třetí, o kterém nikdo nevěděl. Je vidět, že se snažila, aby o ní její zaměstnvatel věděl co možná nejméně. Potom, co Jolana začala jezdit za Jakubem, zařídila se i na případ, že by ji odhalili. Měla nalezenu malou, nenápadnou, ubytovnu na okraji pražských Letňan. Také si nějaké další věci uložila kdesi na nádraží, kdyby náhle musela zmizet a nemohla si vyzvednout své věci v zemi u Slivence.

Jolanini šéfové navíc byli dosti naivní, když ji udělali vedoucí obranné sekce. Ona totiž měla na starosti nejen fyzickou obranu, ale jejím úkolem bylo i hlídat, aby se o základně nedověděl nikdo nekompetentní. Vlastně ona by měla hledat toho, kdo by něco vynesl, takže ona sama se tím vlastně dostávala do stínu. Ani nepočítala s tím, že by ji její šéf mohl odhalit. Vlastně by měla rozhodnout i o tom, kam, a jestli vůbec, má být Karel přesunut. K této akci však došlo dosti na rychlo a možná by ani nepomohlo, kdyby byla proti. Jenom by to bylo podezřelé a Jolana by tím na sebe poukázala. Každopádně měla Jolana styky s různými informátory i informace o zločincích.

Jolana čekala, že Jakuba Adamce bude znát nemálo lidí, a tak se rozhodla, že do Ameriky odjede Jan Hostín. Uvažovala, že by pro Jakuba vymyslela úplně nové jméno, ale nakonec se rozhodla, že Jan Hostín bude stačit. Nechala tedy Jakubovi udělat falešný pas na Jana Hostína. ,,Získala” pro něj i vízum do Spojených států, taktéž nepravé. A peníze, jak jsme řekli, měla.

 

19. ledna měla Jolana hotovo. Ty tři zmíněné věci, dále i jízdenku na autobus do Londýna a na loď ze Southamptonu do New Yorku a vymyslela Jakubovi i cestu k Lawtonu, kde se nacházela základna. Byly tu však složitější věci, jako například získání plánů základny, aby Jakub mohl Karla bez problémů najít.

Na zpáteční cestu Jolana zajistila letenku pro Jana a Karla Hostínovy pěkně ze států až do Francie. Navíc Jolana našla i mladou ženu, která bude hrát sestru chlapců odstěhovavší se do Ameriky, aby je dovedla na letiště. Co je podezřelého na tom, že dva chlapci jedou s platnými doklady navštívit svou sestru v Americe a ona je pak vezme na letiště, odkud oni sami odletí do Paříže, kde na ně budou čekat jejich rodiče. Pro celý plán je ale důležitý předpoklad, že se Jakub vyhne vstupním kontrolám, kde by bylo rozhodně zjištěno, že jeho vízum nikdy nebylo vydáno. Lze počítat s tím, že Jakub by se stejně dostal přes hranice, ale po zmizení Karla by Jan a hlavně Karel Hostín dost těžko jen tak odletěl.

Po devatenáctém lednu se Jolana vrátila ještě třiadvacátého. To už všechno měla a Jakubovi to předala. Již nebyla žádná překážka a do Jakubova odjezdu zbývalo pouze sedm dní.

*****

Je 30.1.2005. Jsme na Florenci a právě přijíždí pěkný autobus značky Beulas. Čeká tu na něj hromada cestujících s kufry, je jen málo takových, kteří cestují jen s příručními zavazadly a batohy. Vidíme Jakuba Adamce, kterak nastupuje a usedá na své sedadlo ve druhé řadě. Cesta přes Německo a Francii byla samozřejmě bezproblémová a jaký problém by se dal na anglických hranicích čekat pro někoho, kdo evidentně projíždí do USA. Jakub večer 31. ledna dorazil do Londýna, kde přestoupil na vlak do Southamptonu, kde již měl rezervovaný pokoj v jednom nevelkém pensionu. V pondělí 1. února pak nastoupil na loď přes oceán.

Loď jela, jak měla. Cesta trvala pár dní a nebyla nijak zábavná. Lidé, kteří jezdí lodí ze Southamptonu do New Yorku to tak asi nevidí, jinak by většina z nich letěla letadlem. Tuto etapu tak trochu přeskočíme. Co by se asi na téhle lodi dělo…

 

Tak jako málokdo očekával incident během plavby, snad každý vidí obtížnost Jakubova proniknutí přes americké pohraniční kontroly.

Loď zakotvila na oploceném molu, kde už byli připraveni policisté nebo celníci, to není podstatné. Byli to zkrátka uniformovaní sluhové vlády, již dávali pozor, aby se nikdo nepokusil o nějakou hloupost. Nebylo jich tady nijak moc, kdyby Jakub skočil do vody, možná by si ho nevšimli, ale on měl lepší plán. Došel se skupinou do velké čekárny, odkud vedla spousta dveří do celních mistností. Někteří z nich vycházeli na druhé straně rychleji, jiní pomaleji. Na pravé straně této velké čekárny byly tři obyčejné celní budky pro občany Spojených států a úplně napravo skleněné dveře na čipovou kartu, které užíval personál. Tyto dveře byly zvlášť zajímavé. Kamery, byť statické, nedělaly Jakubovi problém, ale na dveře viděla hromada lidí, byli tu nějací ti hlídači, a navíc je měl jako na dlani celník v krajní budce.

 

Jakub si chtěl sednout co nejvíce doprava, ale zbyla na něj až pátá židle. Lidé byli postupně voláni podle seznamu a zde se naskýtá další problém: Jakub musel zůstat v blízkosti, než přijde na řadu a pak zmást počítač, aby jeho jméno přeskočil.

V jednu chvíli se Jakub postavil - čekal, že přijde vhodná chvíle. Přišla. Byl to jakýsi mrtvý okamžik, kdy žádné oko nehledělo na služební dveře. Nepočítáme-li oči Jakubovy.

Jakub, otevřev dveře, prošel. Pak zamířil na záchod. Nikdo ho nenásledoval. V tom případě bylo jasné, že první část jeho plánu se povedla.

 

Poté Jakub odešel zpět do čekárny za celnicí. Zde čekali proševší na ty zatím neodbavené. Jakub usedl v protějším rohu než předtím - byl nejméně na očích, nikoho již neudivilo, že ho neviděl přicházet, protože lidí tu bylo docela hodně.

Jakub se začal soustředit na počítače, vypadal, jako by spal. Bylo několik cest, jak dosáhnout svého cíle a z nich si Jakub právě jeden vybral. Bylo nutné, aby zareagoval, jakmile nějakému z počítačů zde přijde na ,,mysl” jeho číslo.

Ta chvíle přišla. Nikdo si nesměl všimnout ničeho neobvyklého, takže měl Jakub čas jen necelou sekundu. Jan Hostín se celníkovi ani nestačil objevit na obrazovce a už byl veden jako odbavený. Byla to velká rychlost a právě proto si toho nemohl nikdo všimnout. Bylo hotovo. Jakub počkal, až vyjde první člověk rovnou ven a připojil se za něj. Vypadal, že k němu patří, že na něj čekal, takže na jeho jednání nebylo nic podezřelého. Jan Hostín se dostal přes pohraniční kontrolu opravdu dokonale - sice odbaven, ale nezkontrolován.

 

Právě máme pozdní odpoledne 6. února 2005. Jakub si našel pokoj v jednom hotelu v centru města a šel si trochu odpočinout. Pražský klid tady ale nebyl. Našel autobusové nádraží, odkud mu zítra v sedm odjíždí autobus na St. Louis, a pak přišel do parku, kde si našel docela příjemnou, skrytou, lavičku. Po městě chodil docela dlouho, takže se dostal na tu lavičku někdy po šesté. Asi v sedm se pak odebral zpátky do hotelu a tak o půl jedenácté usnul. V pondělí 7.2. v 7:00 nasednul do autobusu směr St. Louis. Tu 1050km dlouhou cestu měli ujet za dvanáct hodin.

Po silnici 78 dojeli do Harrisburgu a pak pokračovali po silnici 76 na Pittsburgh. Kousek za Harrisburgem mu přišla zpráva od Marka:

 

Jsem odhalena.Zajistim cestu zpatky pres Rusko.Puvodni nepouzitelna.S Karlem se ubytuj v Oklahoma City a cekej na zpravu.Budu spechat.Snad o tobe nevedi.Jolana

---