Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKulhavý ďábel
Autor
alfa*
Vzpomínala...
Byla už přece jen nějaký rok ze školy, ale zapomenout se nedalo. Myšlenky
se už několik pátků oživovaly čím dál víc, jak se blížil termín jejich školního srazu.
Ani netušila, že už je tak stará, o žních roztočila druhou padesátku, tentokrát naplno;
aspoň si to zpočátku myslela.
Pátý týden se několik spolužaček scházelo, aby domluvily, co a jak.
"To se musí pořádně připravit a zorganizovat" shodly se všechny a se smíchem do sebe
hodily první kolo nalitých sklenic. Seděly u stolu v místní restauraci asi IV. cenové
skupiny a přemýšlely, kterého z učitelů pozvat. Každý rok měli jiného třídního, tehdy
soudruha nebo soudružku, na hodinách se jim střídali starší s ještě staršími, mládí
vpřed se někde rozuteklo a tak se před tabulemi objevovali důchodci, kteří se žákům
snažili vštěpovat moudra podle učebních osnov, které nezřídka pokulhávaly ve vývoji.
Když se ve třídě poprvé objevila stařenka s čakanem v ruce, více než soucit projevila
většina žáků nadšení, že tady budou hodiny spíš plné lumpáren a poznámek, než učení
a potutelný smích si zakrývali límečky od košil. Další dny nebyly o nic lepší, úroveň
výuky stoupala zrovna tak jako zájem žáků o flusání plastelíny z vykuchaných
verzatilek.
"Zákryty! Galán, Hábor, Jašíček, Voleník k tabuli, žákovské knížky na stůl!" zařvala hned,
jak loktem rozrazila dveře.
"Jašíček chybí."
"Nevadí, k tabuli! Třídní knihu na stůl!" zařvala a práskla dlaní o stůl tak, že všichni zmlkli,
ale jen na vteřinu. Zuby se jí kývaly natolik, že žáci s horším prospěchem vždycky vyprskli
smíchy, ti s tím lepším se mnohdy taky neudrželi.
Pozdrav "Dobrý den soudružko učitelko" následoval až poté, co se postavila před tabuli
společně se zkoušenými.
"Podívejte se, tak vypadá socan!" čakanem ukazovala na Voleníkovo vypouklé břicho
a už tehdy se jim snažila dát najevo, jak dobře se můžou mít jen v socialismu.
"Tři dračice ticho nebo budete po škole!" umravňovala školačky, co se hrudníky, které
sotva poznaly výhody podprsenek, smíchem plazily po lavici.
V duchu jí jen málokdo z žáků II. stupně řekl jinak, než kulhavý ďábel. Jen ve sborovně,
ředitelně, před ostatním učitelským sborem a jí samotné se říkalo
soudružko učitelko. Nebyla zase tak zlá, měla jednu nohu kratší, botu nadstavenou
mechovou podešví o další čtyři centimetry a tak jednou nahlas vyslovené přezdívky
se už nezbavila. O její změnu se nikdo ani nesnažil. Vousy jí trčely z brady a brýle ze
špičky nosu posunovala jenom když psala do žákajdy a do třídnice. Házela mokrou
houbou a křídami až do zadních lavic, když se třídní elita bavila po svém. S čakanem
po třídě honila dceru jiné učitelky, která se v hodině nepovinné němčiny
z nevědomosti zeptala: "Soudružko učitelko, co je to Meine liebe kome fike?"
Libůstkou pro ni byla odměna neposlušným žákům, když je vykázala za dveře.
"Děcka, byli jsme svině!" dokázaly si dámy přiznat až po letech. Češtinářku už dávno
strávila zem, "škoda, mohly jsme ji pozvat, jak rády bychom se jí omluvily!"
"Opatrně s tím pitím" ozvala se ta nejenergičtější z nich "řádí tu jed a nikdy nevíme,
kdy nás zubatá zašimrá pod krkem. Zatím jsme ještě všichni, ale ve třídě o tři roky výš
jich už před deseti lety chybělo pět!"
"Asi máme pevný kořínek" ozvala se ta, co už patnáct let jezdí na ozařování metastáz.
"To mi nevadí, já piju jen pivo" řekla nejchytřejší z nich, "já víno" přicmrndla ta
namyšlenější a zvednutím svého pršáku přesvědčila ostatní, že jí se nemůže nic stát.
Další pokývla hlavou a mrkla okem na dvojku červeného před sebou, že souhlasí
s davem.
"Já mám ráda tvrdý!" dodala Karolína, která přišla poslední, snad aby promilemi
dohnala ostatní. Všechny zaburácely ohromným řevem a některé z nich vrzáním židlí
o dlažbu, když se v jednu chvíli rukama odstrčily od stolu, aby si udělaly místo pro
případ, že by pod něj padly smíchy.
"Bodejť, když máš mladýho zajíčka!" závistivě se některé ušklíbly.
"Nojo, tři grácie! Jako ve škole, tady se za ty roky nic nezměnilo!"
Všem bylo najednou zase patnáct.
"V životě mě nenapadlo, že budu v padesáti sedět s babama v hospodě a řešit takovy
hovadiny" pousmála se Kara a bylo na ní vidět, že je nakonec ráda, když se nechala
přemluvit a přišla za nimi.
"To se musí pořádně vychytat, aby to klaplo, jen nevím, jestli se všichni poznáme, měly
bysme si vzít občanky s sebou!" ozvala se jedna z nich a znovu cinkly sklenkami o sebe.
Dnes už měly dost, porada skončila, tak zaplatily.
"Za chvíli stejně zavírají" shodly se a pomalu se šouraly domů, i když se jim moc nechtělo.
"Chcete být brzo doma?" zeptala se ta největší potvora.
"Opovaž se!" okřikla ji druhá a třetí grácie už startovala na půlnoční běh. Dobře věděly,
co má za lubem, ostatní netušily, proč se skupinka tak rychle rozutekla. Tentokrát
to neudělala ani jedna. Možná už měly rozum nebo pomalý start, odolaly pokušení,
v každém případě to byl dobrý adrenalin a pěkná vzpomínka...
To bývaly časy, když se ze Sokola loudaly opuštěnou vesnicí, doprovázely jedna druhou
pořád dokola jako teď a nemohly se rozloučit. Sem tam sebraly před sběrnou jablka,
aby smazaly pach cigaret, když zrovna došly hašlerky. Ve smradlavém potoku si umývaly
zakouřené prsty, aby rodiče doma nic nepoznali a vymýšlely, kam se ještě mrknout.
Když už bylo nejhůř a hodiny ukazovaly na devátou, bylo zapotřebí jednat rychle.
Nepravidelně se střídaly, ale vždycky jedna z nich věděla, že dnes to bude ona,
která to udělá. Do zatáčky zbývalo necelých dvě stě metrů, dala jim dvouvteřinový
náskok na rozběh a zabušila na okno jednoho domku. Stihly to vždycky. Čtvrtek co čtvrtek
měly stále stejné pokušení, pravda, občas vynechaly, aby to nebylo tak fádní. Jen jednou
byly překvapeny, když majitelka záhy vyběhla ze vrat a zařvala "Vy ludry, já vás dostanu!"
Nepoznala je. Kolotoč se točil dál, jen občas zadrhával. "Klepavice dlouhá noha" říkaly jí,
ale vůbec to nemyslely zle, byla to hodná paní, žila s mužem a dcerou, které přemýšlení
dělalo potíže, v první třídě pila inkoust, jedla plastelínu a v hodinách kreslení sousedce
čmárala progresem po výkresu, poslali ji tedy na zkušenou do zvláštní školy.
* * *
"Ten domek si o to vyloženě říkal! Jak jinak si vysvětlit, že to samé dělala i naše mladá?"
Což o to, jablko nepadá daleko od stromu, ale "To musí být snad v genech!
Na to okno klepala i moje máti." svěřila se ta nejmíň problematická ze tří grácií.
"Teda co vy jste za rodinu?!" chechtaly se ostatní, které se už částečně zklidněné
po pár minutách sešly na mostku. Znovu všechny obcházely dědinu, prošly kolem
polorozpadlého domečku, kde bydlel kulhavý ďábel a tiše jej pohladily očima.
Doprovázely jedna druhou, než zbyly dvě poslední, co bydlely jen pár kroků od sebe.
"Dobrou noc, tak zase za týden v hospodě, nezapomeň!"
* * *
týdnem stupňovaly.
"Do prčic, kdy toto skončí?" tahala se s taškama, každé kilo navíc ji přibodávalo
ke kočičím hlavám přes nárty a plosky jak Ježíše na kříž.
"Nerouhej se!" okřikla se v duchu. Pomalu na ni doléhala vánoční atmosféra
a z nedalekého stánku neodolatelná vůně grilovaných kuřat. Dostala chuť na stehýnko.
Smrákalo se, oči neměla jako ostrovid, ale i na tu vzdálenost viděla, jak odtamtud
s balíčkem v ruce odchází starý muž směrem k otevřeným dveřím autobusu městské
dopravy. Na jednu nohu napadal, druhou tahal za sebou ani se neotáčel. Přesto v něm
poznala svého starého otce.
"Kulhavý ďábel!" napadlo ji v okamžiku, který se snažila hned zavrhnout. Přesto se
neubránila vzpomínkám...
za kterou by se neotočil, rozhazoval peníze s kamarády, o rodinu se nestaral a když,
tak jenom hubou. Byl to agresor, nic mu nebylo svaté. Domů si vodil kamarády na
pánské jízdy a aby měl na honosné útraty, neštítil se prodávat vlastní krev. Krev, co
kolovala v těle jeho dcery. Sám ji miloval tak příliš, že ji o tom dokázal přesvědčit
už v době, kdy chodila ještě do mateřské školky. Matka jen tiše souhlasila, bála se,
aby ho neztratila.
"Vy nevíte, co je válka, Hitlera na vás, ten by vás naučil, sežrali byste po sobě i hovno!"
byla jeho naklonovaná věta, kterou výhružně opakoval pokaždé, když se mimořádně
všichni sešli u stolu a někdo nedojedl.
Myšlenky jí prolétávaly hlavou jak otrávené šipky, snažila se vybavit si aspoň nějakou
pěknou chvilku z jejich společného života. Našla ji. Bylo to před dvěma lety, zrovna na
štědrý den, když za ním přišla, aby mu popřála šťastné svátky. Seděl na starém gauči
jak přikovaný, mlčel a tušil.
"Ahoj, krásné Vánoce..." nedořekla větu.
"Poslední soud" uvědomil si. Asi se v něm konečně pohnulo svědomí. Najednou mluvil
a mluvil, skákal do řeči, nechtěl nic slyšet. Bál se. Ortel smrti? Počítal se vším.
"Chtěla jsem ti říct..."
"Pičoviny, co jinýho!" rychle ze sebe vysypal, než se stačila nadechnout. Oči se mu
leskly slzami, asi očekával sprchu výčitek nebo nadávek. Stála nad ním a podávala
mu malou krabičku s ještě menším andílkem a naléhavým hlasem přerušila proud
jeho nesmyslných slov.
"Chci ti říct, že všechno, co se kdy mezi náma dělo, jsem ti odpustila."
Poklesla mu hlava i ramena, jak se mu ulevilo. Sklonila se k němu, vzala jeho pravou
ruku do své, na tvář mu dala pusu a řekla "Krásné Vánoce, tati."
na okno, aby mu zamávala na pozdrav. Pootočil hlavu a krásně se na ni usmál,
když ji uviděl. Vyměnili si pár slov ve znakové řeči, úsměvů a zamávali si. Zvlhly jim oči,
když se autobus rozjížděl. Na protější chodník jako by přecházela na jiný svět.
Oba cítili, že pouto lásky časem získá zvláštní nestíratelnou patinu a že už není nic,
co by je dokázalo rozdělit.