Básnické médium Juno(sť)

Byly doby, kdy se obrazy množily v nekonečných řadách pouze černobíle. Ano, skrze malý bakelitový zázrak jménem Junosť. Snad každá socialistická rodina ho doma měla. To vlastnictví zavazovalo. Televizor Junosť tu nebyl jen proto, aby každý věděl, kolik mléka nadojili v Kunínském družstvu a jaké poselství svobodnému světu předali čínští soudruzi na sjezdu. Ne. Rudý bod v prostoru pokoje byl epicentrem  života. Informoval, bavil a táhnul.

Půjčil jsem si, pravda, trochu arbitrárně, jméno jednoho zdejšího básníka, abych kritizoval zdejší básnění obecně. To jméno ovšem není zvoleno až tak nahodile, nespravedlnost je pouze v tom, že propůjčuje své obětní tělo dalším, nejmenovaným. Zachycuje je na svých chlapeckých žebrech jako Šebestián visíci z větví stromu. Je lapačem šípů za mnohé. Oni se ale poznají, jsou to přece básníci a ke svému druhu se jistě přihlásí.

Proč televizor? Skupinka zdejších básníků stejně jako televizor množí obrazy. Proč Junosť? Tento nedokonalý stroj množil obrazy nedokonale. Zrnil, vysílal černobíle, na malé ploše. Na tom by nebylo nic špatného, namítne čtenář filosof. Dokonalost je přežitek, moderní doba začíná impresionistickým rozostřením a vrcholí barvami vychrstnutými na plátno. Nenene, zamlaskal by pod knírem muž z hradu.

Je třeba kritizovat televizor a Junosť zvlášť. Rozhodnout se množit obrazy znamená podepsat smlouvu se všemi těmi výrobci Androidů, iPadů, reklamních bublin, severských ság a TV seriálů. Majitel továrny na literaturu jménem Jo Nesbø jen ve své zemi prodal téměř tolik výtisků svých knih, kolik země čítá občanů včetně dosud nenarozených dětí. Znáte to, každý ho musí mít: iPhone, auto, zahraniční dovolenou, účet na Rajčeti a knihu mistra Joa. Je třeba množit obrazy.

Občas se to někomu povede. I terorismus má své řemeslníky a neumětely. Nechat vybuchnout v přímém přenosu dva více než stopatrové mrakodrapy vyžaduje minimálně mnoho práce. Kabina závodního Ferrari je svého druhu terorismus, ale propracovaný k dokonalosti. Stejně tak svět v ultratenkém elektronickém booku. Stejně tak fotorealistický obraz na zdi galerie.

Junosť neměl nic z toho. Chtěl množit obrazy a množil jen zpotvořeniny, protože japonští inženýři v té době množili obrazy už mnohem lépe. Přesto ale nějak informoval, bavil a táhnul.

I zdejší básníci informují, baví a táhnou. (Jen sami sebe, samozřejmě.) Podobně jako Junosť. Napájejí se ze zřídla ne tak vzdáleného  socialistickému zpravodajství, alespoň co do konvence. Už víme vše o jejich láskách, o jejich nenávisti, o jejich blouznění, o jejich výjimečnosti, o jejich náladách, o jejich denním režimu, o jejich snech a o tom, kde na cestě zahlédli zdechlinu. Už to tu patří k dobrému tónu. Skvělé. Skleník s rajčátky, která tak miloval pan Stalin. Sledujeme obrázky ne malované dlaní horkou od lásky, nýbrž počaté v zatemnění smyslů i rozumu. Snad je to jakýsi automatismus. Návrat k dadaistické metodě, která se zpronevěřila realismu. Junosť také chrlil podivné obrazy, ale občas když jste do něj na správném praštili, byly obrazy o něco ostřejší.

I zdejší básníci potřebují praštit, aby alespoň trochu přitlačili na pilu řemesla a když už cítí potřebu složit reparát z deskriptivní geometrie, aby minimálně výpočty pásly.