Rozárko, nespi!

Nechtěla jsem vysvětlovat v povídce souvislosti první a druhé části. Každý to pochopíte ať tak jak jsem to zamýšlela nebo jinak to je jedno. 

ROZÁRKO NESPI

Šla jsem tmou. Prodírala jsem se jí jako křovím. Brodila jsem se jí, měla jsem jí až po krk. Ještě chvilku a utopila bych se.

Pak jsem si všimla, že přede mnou stojí postava. Nebyla daleko. Ale ani nepříjemně blízko. Malé obtloustlé tělíčko a obrovská hlava. Neuvěřitelně obrovská hlava. Tak sedmkrát větší než by měla být.

Popošla jsem blíž. To nebyla hlava. Teda samozřejmě, že byla, ale byla na ní nasazena obrovská skleněná přilba jako u skafandru. Veliká skleněná koule. Plná vody. A v ní hlava, která se díky zaobleným stěnám skafandrové přilbice roztáhla do neuvěřitelných rozměrů. Optická iluze obrovských šišatých očí, které se ve vodě vlní a zírají na tebe. Doprovázené třepotavým plaváním rybiček.

Muž mohl být tak 40 let starý. Menší postavy, tlustší.
Neomaleně na mě zíral. Prohlížel si mě ze středu svého malého mokrého světa. Koukal na mě, jako bych snad byla něco neobvyklého, jakoby někoho takového ještě nikdy neviděl.
Vztáhnul ruku a pomalu ji začal zvedat. Dotkl se mého obličeje a pomalu ucukl.
Vydechl. Voda se hemžila bublinkami. Rybičky měly radost.
Potom přiložil na můj obličej celou svou dlaň. Byla spocená. Sáhnul mi na nos, na obočí a na vlasy. Byl zjevně fascinován.

Zamrkal. Měl řasy plné zachycených bublinek. Vypadaly jako ojíněné.
Vzal mě za ruku a pomalu ale zjevně rozrušeně mě odváděl někam za světlem.

Světlo mě píchalo do očí, zavřela jsem je. Zamrkala jsem a přiložila si ruku nad oči.
Byla jsem v nějakém městě. Kolem mě se rychle formovaly postavy a budovy jakoby je někdo kreslil neviditelnou tužkou.
Všichni lidé měli na hlavách přilby s vodou. Domy kolem mě začínaly, vypadat znepokojivě.
Nebyly to to totiž domy.
Obrovská akvária. Plná lidí, kteří v nich zjevně všedně žili.

V jednom se pomalu vznášely ženy v minisukních u psacích strojů a v druhém zas spaly děti v malých formálních oblečcích.
Těchto „budov“ tu byla spousta a jak byly průhledné, vytvářelo to iluzi, že jsem ve vodě.

Nad nimi modré nebe a šedá země, asfalt.

Uvědomila jsem si, že stisk ruky zmizel. Byla jsem tak fascinovaná tímto místem, že jsem byla nějakou chvíli uplně mimo. Podívala jsem si po lidech a zjistila, že stojím v kruhu desítek diváků a hladově si mě prohlížejí.

Jemně se dotýkali akvárii na svých hlavách, jakoby si něco šeptali. Skleněné koule přitom magicky přesto děsivě cinkaly. Zvuk to byl krásný, jako nejtenčí triangl na světě. Ale ve skutečnosti děsivý. Co by se asi stalo, kdyby se sklo rozbilo? Zahynuli by?

Jinak to byl tichý svět. Voda, plovoucí lidé, modré nebe a ticho. Ticho, jež protíná jen smrtelné cinkání skla.

Najednou z davu vypadla postava na zem. Obecenstvo se urychleně přesunulo kolem těla. Lidé do mě strkali, až jsem nakonec byla u okraje kroužku a měla tak dobrý výhled. Na zemi ležel normální člověk a kolem střepy.  Mezi mokrými střepy se mrskaly nešťastné rybičky.
Vypadal, že je mrtvý. Nikdo ale k tělu nešel a nesáhnul na tep. Nikdo se neobtěžoval pomoci mu.

Byl to muž. Mohlo mu být tak necelých 30. Mladý. V obleku – tak jako všichni. Docela pohledný.
Kdo ví, jestli tu má někde ženu, ženu a dítě co se ho díky těmto bezcitným figurínám s těžítkem na hlavě už nikdy nedočkají. Žena a dítě co se vznášejí v klidné vodě jejich pronajatého akvária s hypotékou. A na hlavě akvárko.

Měla jsem hrozný strach. Tak velký strach jaký jsem nikdy v životě neměla. Ale jiný strach než jsem doposud zažila. Bylo mi hrozně úzko. Stála jsem úplně sama opuštěná v tomhle světě karikatur. Které jenom koukají. Jejich obličeje roztažené do patvarů z nočních můr. Ale zároveň je jejich výraz jen prázdně tupý. Pootřevřená ústa. Neškodné. Pomalu se plouží „městem“. Jakoby, byli bez života. Cítila jsem se jako bych byla uvězněná.
Všechno uvnitř mě se svíralo a kroutilo. Měla jsem chuť utéct. Ale měla sem zároveň chuť stát na místě. Jako bych nikam nepatřila. Nebo možná jako bych patřila právě sem. Bolelo mě v břichu. Stěží jsem, mohla dýchat. Chtělo se mi zvracet. Bylo to jako bych byla uvnitř plná… vody.

Najednou mi ve výhledu na tělo překáželo něco oranžového. Jakoby se mi z vteřiny na vteřinu v oku udělal oranžový zákal. Chtěla jsem si sáhnout na obličej co to je.

Ale najednou se moje ruka o něco zarazila a já se sama sebe nemohla dotknout.

Celá jsem se rozklepala a pomalu jsem položila dlaně na sklo. Zírala jsem skrz vodu, na svoje ruce a periferně jsem viděla, jak se v akváriu třepotají oranžové rybičky.

Včera jsem byl na srazu střední školy. Vlastně se mi tam vůbec nechtělo. Nemám rád lidi. Ale jeden důvod proč jsem tam přece šel, byl. Rozárka.

Nikdy jsem neměl kamarády. Čistě proto, že jsem nechtěl. Lidé jsou zvláštní. A nemluví spisovně, to opravdu nenávidím.

Ale vždycky tu byla Rozárka. Nebyla to jen kamarádka, byla spíš jako sestra. Když nám bylo 15, zkoušeli jsme spolu chvíli chodit, ale já pak zjistil, že jsem asexuál takže nám to moc neklapalo.

Nebyla moc chytrá, ale to mi nevadilo. Rád jsem jí pomáhal s učením. Trávili jsme tak páteční večery. Flaška vína a fyzika. Rozárka tomu říkala pátky Osamělých šprtů. Všemu vymýšlela jména. Byla dost trapná, ale já jsem se jim stejně vždycky smál. Nikdy jsem nechápal proč.

Rozárka neměla smysl pro humor. Teda měla, ale nikdo mu nerozuměl. Říkala zvláštní vtipy, kterým se nikdo nesmál. Ani já ne. Ale měl jsem je rád. Měl jsem hlavně rád, jak jí samotnou vždycky rozesmály. Pak jsem se je taky naučil říkat. Ale pořád jsem jim nerozuměl.

Takhle jsme prošli střední školou. Rozárka na vysokou nešla. Říkala „vždyť je to ztráta času, žejo.“
Rozárka mluvila spisovně, jen používala divné slangové výrazy. Měl jsem to rád.

Když jsem byl na vysoké škole, Rozárka se vdala. No jo, ale po roce se ukázalo, že její manžel je homosexuál. A to jak když jsme byli společně my tři v kině, on mi položil ruku na stehno a já řekl:
„ Co děláš?“
a on řekl: „Promiň omyl.“, a začal se hlasitě smát, nám bylo trapně, protože lidé začali dělat „pššššššt“,tak to vlastně omyl vůbec nebyl.

Když jsme s Rozárkou odešli od jejich rozvodového soudu, řekla: „Nevadí, stejně mu moje vtipy nepřipadaly vtipný.“
 Vím, že pak nasedla do taxíka. Rozárka vždycky když jí něco připadalo významné, jezdila taxíkem. Ne, že by byla nějak bohatá nebo jí snad vadilo MHD. Ona o tom sama ani nevěděla, že to dělá jen při významných okamžicích.
Pamatuji si jak ráno když jsme maturovali, vystoupila z taxíku. A na svojí svatbě, kam přijela o hodinu později, taky. A na všechny moje narozeniny. Ale na svoje ne.

Po tom dni jsem Rozárku už nikdy neviděl. Ale dneska tam určitě bude.

Přijel jsem před hospodu U Buldoka. „TO je dobré drobné si nechte.“, dal jsem taxikářovi tři stovky.

Přede dveřmi hospody stála Rozárka a kouřila. Byl jsem rád, že viděla, že vystupuju z taxíku aby věděla, že je to pro mě důležité,

„Ahoj.“

„Ahoj.“ Vše při starém.

Tak jsme si s Rozárkou dali pár piv a já nabídnul, že jí doprovodím na tramvaj.

„To je dobré, vezmeme si napůl taxíka.“ Usmála se Rozárka.

Nastoupili jsme do taxi a rozjeli se. Chytnul jsem Rozárku za ruku.

Taxík zahnul na hlavní silnici a pak se všechno rozmazalo.

Otevřel jsem oči, hrozně mě do nich píchalo světlo. Seděli jsme v taxíku, ale něco nebylo v pořádku. Kolem byl hrozný hluk.
Nejdříve jsem se podíval vedle sebe. Tam spala Rozárka. Proč spí?
Hrozně mě bolela hlava.  Párkrát jsem pomalu mrknul a začínal se orientovat. Auto pípalo a valil se z něj kouř. Pomačkaný bok auta a taxikář zabořený v airbagu, zjevně v bezvědomí. A vedle mě spící Rozárka.

Rozárko, nespi.

Lidé kolem křičeli. Nespisovně. Bylo to strašné. Rozuměl jsem z té jejich barbarštiny, že zjevně už jede sanitka.

Rozárko, nespi!

Přiložil jsem jí ruku na krk. Tep měla. Ale rozházený, jakoby samo tělo nevědělo, co vlastně bude dál.

Rozárko, nespi!

Tep ustal.

Rozárko, nespi!

Plakal jsem. Poprvé, vážně poprvé jsem plakal. Ne, když Rozárka zemřela. Ale když čtu její nekrolog. Udělali tam gramatickou chybu. Rozárce by se nelíbil.
Rozárko, co se ti asi honilo hlavou, v posledních minutách tvého života. Jsem tak rád, že jsem tě mohl držet za ruku.
Vždycky jsi říkala, že si mysl představuješ Jako velkou skleněnou kouli. Ne akvárium ale kouli, plnou vody. S rybičkami – myšlenkami. Snad jsi byla šťastná. Snad ty rybičky plavaly tak pěkně jako ty co jsem ti dal k 17tým narozeninám. Skončily oboje stejně. Ty co jsem ti dal k narozeninám, jsi se smíchem spláchla do záchodu a říkala, že jim dáváš svobodu. A ty druhé rybičky… 

---