déšť

„Dobrou, drž se.“

„Ty taky.“

My dvě se snad neumíme loučit normálně. Měly bychom říct raději „měj se“, „užij si událost XYZ“, ale ne, my zkrátka musíme říct drž se. Protože taková je realita.

Přidala jsem do kroku, abych stihla tramvaj v 00.40. Z nebe spadlo postupně pár kapek, ale po chvíli se z poprchávání stal jemný déšť. Na zastávce jsem se schovala pod stříšku. Ale pak mě napadlo; před čím se vlastně schovávat? Udělala jsem pár kroků zpět. Déšť dopadal na můj obličej, zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru, abych ho cítila ještě o něco víc. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem tancovala v dešti. Mohlo to být asi před šesti lety. Tehdy jsem déšť milovala. Neschovávala se před ním. Možná jsem se tolik neschovávala ani sama před sebou...

A pak mi došlo, že ho skutečně cítím. Já – opravdu! stojím na zastávce, cítím na dlani déšť a točím se dokola...

Tramvaj se blížila. Možná působím jako opilá, pomyslela jsem si. Ale bylo mi to jedno. Ani se mi nechtělo nastoupit do té tramvaje. Jakmile jsem byla uvnitř, déšť zmizel a nastoupil pocit viny. Sedl si na sedadlo přede mě, upřeně na mě zíral. Byla jsem vůči němu bezmocná.

O pět minut později jsem vystoupila. Déšť. Věděla jsem, že jestli přidám do kroku směrem domů, ten pocit zmizí. Kdy jsem naposled cítila déšť?

Na okamžik jsem se zastavila, začala se znovu točit. Kdybych zůstala a tancovala, jako před několika lety, vina by odešla na chvíli stranou, možná by nastoupila do tramvaje a bezcílně jezdila po městě, než by si uvědomila, že musí zpátky. A z kapek ve vlasech by se zhmotnila radost.

Utekla jsem. Nechala jsem kapky, příjemně chladivé, venku. Schovala se mezi čtyři chladné stěny, zapnula topení a zavřela okno.