Poezie vlaků

Jedna vlaková cesta z tisíce

absolvovaných takovýchhle cest,

nutí přemýšlet, vzhlížet k osudu,

poznat a projít na stovky měst.

 

Někdy to bolí, když pálíš slova,

podzimní barvy po vlasech hladí.

Lidi se ptali, už je to dávno,

jak dávat najevo to MítTěrádí.

 

Odpověď nemám, je to už dávno,

bez slov a písmen někam ji schoval.

Ten, co jen přišel, nakoukl do tmy,

rozsvítil světlo, a pak mě prodal.

 

Prodal mě levně - za čtyři vodky,

nějaký víno, za kousek chleba,

pak zmizel v lese, zametl stopy,

nechal mě tady, nikdy se nebál.

 

Jak asi žije? Jak asi skončí?

Kdy asi umře? Jestli se vrátí...?

Zazvonit lehce, kámen do okna,

mám živou vodu, nechceš se napít?

 

Napít se vody, umýt si ruce,

za nehty špínu, polibek na rty,

smýt všechnu vinu, žes mě tu nechal.

Žes mě tu nechal, a já se trápim.

---