Mým temnotám

Plavu stříbrem hvězd, dýchám vůni černých růží.

Těch růží, které jsem chtěl do vlasů L. vplést.

Tisícero ohlížení, tisícero malých ran,

jsem či nejsem poslem Temnot?

 

Tak málo, Poutníče, tak málo se znám.

Tvé kroky v dáli cítím v nitru svém,

ty kroky tak daleko i blízko jsou.

 

Já sám pod stromem bez květů dlím.

Šeptám mantru temných chvil,

šeptám a ptám se, kým jsem a kdo tu zbyl?

 

Poutník odešel za obzor bez úsvitu, 

ten jehož hlas zní vůkol, je jen znamením? 

Nevím, tiše sedím a vítr kolem rozfoukal můj splín.

 

Poutníče, kde jsi?

Tak sám se ptám ...

 

 

---