Malá mořská víla

Ten večer jsem hodně pil. Víc než obvykle. Potácel jsem se domů, snažil se vší silou udržet přímý směr, mám dojem, že jsem někde i na chvilku usnul, nevím. Pak se odněkud vynořili dva chlápci. Nelíbil jsem se jim. Řekl jsem něco, co jsem neměl, nebo měli prostě jen vztek a já byl zrovna po ruce. A potom už si pamatuju jenom, jak to bolelo. Hodně.

 

Probral jsem se v náručí mladé holky. Zrovna mi omývala krev z obličeje, ššš, ššš, nehýbej se, řekla, když si všimla, že jsem při vědomí. Snažil jsem se přijít na to, kde jsem. Mahagonový pult, židle nahoře, nikde nikdo. Takže bar po zavíračce, nějaký, co jsem neznal, a tohle bude asi barmanka. Máš hezký oči, zašeptal jsem. Neboj, za chvíli tu bude sanitka, dělala, jako by nic neslyšela, ale dobře jsem si všiml, že se červená. Pak jsem bohužel ztratil vědomí.

 

Týden na to jsem potkal Ariel. Seděla na schodech před mým bytem a četla si. Když jsem přišel blíž, zvedla hlavu a nádherně se usmála. Na mě, jako by mě znala. Čekáte na někoho? zeptal jsem se zmateně. Nic, jen ten odzbrojující úsměv. Můj pohled padl na knihu na jejím klíně. Aha, cizinka? Ne-ro-zu-mím, zavrtěla hlavou. A v tu chvíli jsem se zbláznil, asi za to mohly ty neuvěřitelně bílé zuby a mandlové oči, zbláznil jsem se a pozval ji do bytu na kafe.

 

Jsi cvok? ptali se kamarádi. Ano, odpovídal jsem, ale myslel jsem to jinak než oni. Sebrals ji na ulici (ne na ulici, na schodišti, chtělo se mi vždycky oponovat) a nasadíš si ji do bytu? Určitě je tu načerno, neměla kam jít a tys jí naletěl. Vždyť se s ní ani nedomluvíš. Nic o ní nevíš.

 

Mlčel jsem, nečekal jsem, že mě někdo pochopí. Věděl jsem o ní, co jsem potřeboval. Že je něžná, milá a starostlivá, že má krásné oči, sametové vlasy a hladké, oblé tělo a že dokáže být nesmírně vášnivá. A taky že má nádherný hlas. Ráno po naší první společné noci, myslela si, že ještě spím, stála nahá u okna a polohlasem si prozpěvovala nějakou cizokrajnou píseň. Zavrtěl jsem se a ona hned přestala. Později jsem ji mnohokrát prosil, aby mi zazpívala, ale jen klopila oči a mlčela.

 

Pokoušel jsem se ji přemluvit, aby se učila česky, ale marně. Uměla pár slov a dál se nesnažila. Vlastně ani mluvit nepotřebovala. Sedávala dlouhé hodiny u okna a četla si nebo se jen dívala ven. A já se díval na ni. To mi stačilo. V noci jsem pak usínal v její náruči a zdály se mi podivné sny. Plavali jsme spolu v moři a ona se smála, objímala mě a zpívala mi.

 

Chtěl jsem ji vodit do společnosti, představit ji kamarádům. Bránila se. Vrtěla hlavou a ukazovala, že chce zůstat doma. Tak jsem šel sám, vyprovázen smutným pohledem, jako by se bála, že už se nevrátím.

 

Přátelé navrhli, abychom si na víkend vyjeli někam ven, do přírody. Moc jsem nevěřil, že se jí bude chtít, ale k mému překvapení nejen souhlasila, ale byla tím nápadem přímo nadšená. Na cestu jsem si od kamaráda půjčil motorku. Byl nádherný slunečný den. Přitiskla se k mým zádům, objala mě kolem pasu a celou cestu se smála a výskala jako malá holka.

 

Na chvíli jsme zastavili u lesa, natáhli se do trávy, poslouchali ptáky a kolem projíždějící auta. Najednou začala zpívat. Nejprve potichu, ale postupně přidávala a poslední sloka už musela být slyšet široko daleko. Píseň skončila, ona chvíli mlčela a pak pomalu a pečlivě řekla: „Jsem šťastná.“ A já ji musel políbit.

 

Večer jsme seděli u ohně v nějakém bezejmenném kempu, jednou rukou jsem ji k sobě tiskl, v druhé držel kelímek s pivem a říkal si, co víc si můžu přát. Možná holku, co mluví, napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil. Člověk nemůže mít všechno.

 

Náhle jsem někoho zahlédl opodál, kolem malého červenožlutého stanu se mihla ženská postava. To snad není... zamumlal jsem a pohnul se tím směrem. Chytila mě za ruku, zase měla ten smutný pohled, jako když jsem sám odcházíval do baru. Hned jsem zpátky, kotě, ubezpečil jsem ji, ale pohled nezmizel a já se poprvé přistihl, že mě to štve.

 

Vyprostil jsem svou dlaň z její a rozběhl se za povědomou postavou. Haló, slečno, počkejte. Otočila se a já zůstal překvapeně stát. Byla to ona. Barmanka s hezkýma očima. Snažil jsem se něco vykoktat, přesvědčen, že si mě nepamatuje, ale ona se zasmála a řekla, já tě přece znám, ty jsi ten pomlácenej kluk.

 

Alice. Připadalo mi to jako nejkrásnější jméno na světě. Úplně jsem zapomněl na všechno a všechny kolem. Existovala jen ona. Asi dvě hodiny jsme mluvili o všem možném. Byla veselá, upovídaná a když se smála, v očích jí jiskřilo. Měli jsme toho tolik společného. Od oblíbené hudby a jídla až po životní postoje a názory.

 

Kemp postupně utichal a i ona se musela rozloučit. Nezlob se, ale jsem strašně utahaná a zítra musím brzo vstávat. Musel jsem ji nechat jít. Tak dobrou noc. A díky, dodal jsem. Za co? divila se. No přece za záchranu života, zasmál jsem se. Tak to neděkuj mně, ale té holce, co tě ke mně do baru přitáhla. Já jen zavolala záchranku.

 

Došel jsem k našemu stanu. Ariel už spala. Položil jsem se vedle ní, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Měl jsem hlavu plnou Alice. A že mě tehdy vlastně zachránil někdo jiný? Bylo to vůbec podstatné? Ona byla ten anděl strážný, kterého jsem nad sebou uviděl. Takhle si ji budu vždycky pamatovat.

 

Nakonec jsem usnul a měl zase ten svůj vodní sen. Tentokrát v něm ale byla Alice. Plavali jsme spolu v moři a ona se smála, objímala mě a líbala. Pak se ale odněkud vynořila Ariel. Pozorovala nás tím dlouhým, smutným, tichým pohledem. Připlavala až ke mně, dívala se mi do očí, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec mě jen pohladila po tváři. Voda kolem se začala barvit červeně. Podíval jsem se dolů a uviděl ve svém břiše zabodnutý nůž.

 

Probudil jsem se celý vyděšený. Ale živý, uvědomil jsem si vzápětí s úlevou. Prostě se mi do snu trošku brutálně vetřelo špatné svědomí, uklidňoval jsem se, ale pořád jsem si podvědomě sahal na břicho, jestli tam neucítím krev. Pak jsem natáhl ruku do tmy. Ariel byla pryč.

 

Seděl jsem před stanem a hleděl do prázdna. V ruce jsem žmoulal papírek, na kterém stálo „ALICE“ a telefonní číslo. Pak jsem ho pomalu zmačkal a zahodil.

---