Vidina snadného výdělku

Bruntál na severu naší republiky přitahuje pozornost čas od času zvláštními událostmi. Kraj podél naší hranice vůbec připomíná bohem zapomenutou oblast, území nikoho. Snad nejlépe to dokládá v textu své písně Ivan Gajdoš ze skupiny Bratři Orrfové, který je rodákem z nedalekého Krnova. Ivan Gajdoš při svém přednesu písně téměř mysticky v písni polohlasně vdechuje naléhavé sdělení: „ pohraničí není ničí.“

Bruntál především obývají nepřizpůsobiví občané, je zde velmi vysoká míra nezaměstnanosti i kriminality. Z původních obyvatel po roce 1945 údajně zůstala v Bruntále pouze jedna rodina. Ostatní německy mluvící obyvatelé byl za dramatických okolností odsunutí do Německa. Proto se v následných letech do liduprázdného města nastěhovali lidé několika národností s nejrůznější minulostí i osudy.

Podobně jako bylo rozmanité po válce obyvatelstvo, totéž platí u místní architektury. Náměstí obklopují hodnotné měšťanské domy, které však bezohledně obepíná prstenec panelových domů z období socialistického realismu.

Vraťme se, nicméně k příběhu v němž sehrála láska, tělesná žádostivost i touha po snadném přivýdělku - své neopomenutelné role.

Za prvních jarních dnů, se v prostorách činžovního domu odehrál dramatický příběh tří zoufalých lidí – přesněji řečeno dvou zoufalých žen a jednoho muže. Všichni tři byli obyvateli jednoho a téhož starého činžovního domu. Manželský pár ve středním věku bydlel ve třetím patře a osamocená pohledná pětatřicetiletá žena bydlela v bytě pod nimi ve druhém patře.

Žena žijící v manželství byla již déle než rok bez zaměstnání, ale potřebný klid ji zajišťoval manžel, jehož příjem 17 000,- Kč byl na místní poměry nadstandardní. Druhá z žen byla také delší dobu bez práce, ale toto na ní nebylo na první pohled na ulici patrné. Hezky se oblékala, byla vždy perfektně nalíčená, pozitivně naladěná. Působila na místní, dojmem nesnesitelné lehkosti bytí.

Žena ze třetího patra se jednoho pátečního dopoledne (v době, kdy byl její manžel v práci) rozhodla pro náhlý odjezd autobusem za svou sestrou. Po necelé půlhodině jízdy autobusem a patnáctiminutové chůzi přírodou, konečně dorazila ke starší usedlosti své sestry. Okamžitě se snažila v odlehlých končinách načerpat pozitivní energii, kterou jí divoké přírodní hvozdy i říční meandry měrou vrchovatou – nabízely. Čas plynul jako křišťálově čistá všudypřítomná voda. Poměrně brzy nastal čas k návratu domů.

V Bruntále jen zvolna opouštěla autobusovou zastávku. Cestou domů ji zlehka hřály nevýznamné paprsky dubnového podvečerního slunce. Odemkla hlavní dveře starého činžovního domu, minula staré oprýskané poštovní schránky a doslova proplula také prvním patrem domu. Překvapilo ji nezvyklé ticho v prostorách prvního patra, což se ve druhém patře změnilo. Zaslechla hlasy nějakých lidí. Nešlo o hlasitou konverzaci to tedy ne. Spíš naopak, ale byla doprovázená zmatený pobíháním. Zaujalo ji to do té míry, že druhým patrem šla podstatně pomaleji.

Jakmile se žena přiblížila ke dveřím svého bytu, hlasy na chvíli utichly. Kvapně vložila klíč do zámku dveří. Nebylo možné však klíč zasunout do zámku celý – co se stalo? Že by byla v zámku strčená sirka? Nebylo by to poprvé, kdy děti nepřizpůsobivých nájemníků provedly podobnou věc. Za dveřmi bytu uslyšela rychlé kroky. Zabouchala na dveře svou malou pěstí. Zhruba po dvaceti vteřinách otevřel dveře bytu roztržitý manžel. „Co se tady děje?!“ Zasyčela žena. Neodpověděl.

Kvapně proběhla celým bytem v neblahé předtuše toho nejhoršího. Nikoho jiného kromě manžela však neobjevila – odešla do kuchyně. Kdyby jen tušila, jaké drama se odehrává na balkoně jejího bytu. Po chvíli ji k návratu do obývacího pokoje přiměly hlasy lidí pod domem. Paní domu vstoupila na balkon a brzy z výrazu tváří lidí stojících pod balkónem pochopila, co se děje.

Spodního okraje jejich balkónu se držela s vypětím všech sil sousedka ve spodním prádle a zřejmě se chystala skočit na balkon svého bytu. Za okamžik skočila natolik nešťastně, že minula svůj balkon a spadla do hromádky tajícího sněhu pod domem.

Místní novinář pátral po následcích prokazatelné nevěry a pak poznamenal: milenka při pádu utrpěla zlomeniny rukou a nohy. Manželka ani s odstupem času manžela neopustila - byla totiž na něm ekonomicky závislá.

Nevěrný muž si zřejmě dál užívá přízně obou žen, ve městě s odstrašující mírou nezaměstnanosti a kriminality. Milenka díky vidině snadnému přivýdělku málem přišla o život.

Cesty „lásky“ jsou klikaté…