Na tebe

Narozený v listu 
malý oheň na konci města 
vydává pád 

jsem bez stromu 
spím do nikam  
už kreslíš si tvář  

do zrcadla, které je
abych uvěřil ve svět vzadu 
kde zůstává to ráno 
chladné jako pistole na prasata
jaké si řezníci přikládají k čelu
ústím k sobě, když si chtějí zkrátit cestu z jatek
a opilí tmou se pokaždé tak pitomě trefí
že zůstávají s jehlami ve středu hlavy
kterými si já pomáhám k básním
a nemohou nikam zemřít

a pak ještě donutím se ke konvenci
abych si uvědomil všechny své omyly 
mezi něž patří především poznání
protože je přece všechno tak jasné
že se z toho nemůžeš probudit  

jako z vědomí toho
že ze všech, s kterými jsem spal
by žádná nepřetančila byt hvězdou 
ale přesto jejich těla byla jako dobrý vítr
a vlasy jejich čisté svítání 
    
to jen já jako bych nemohl nalézt
většinu podzimů 
v nichž psi za ploty
štěkají na mne jako na svého

a hvězdy jsou vysoko
jako jablka, na která nikdy nedosáhnu

úplně stejně
jako na tebe