Syn hromu - prolog

Noc byla nesmírně tmavá. Měsíc spolu s hvězdami se skryl za hustými mračny a nepropouštěl dolů na zem ani jediný paprsek světla.
Louče byly pozhasínané a celá vesnice se halila do tmy.
Nebylo slyšet žádný zvuk. Všude bylo naprosté ticho. Ticho před bouří. 

Jen za jedním oknem dřevěné chalupy úplně na konci vesnice blikalo mihotavé světlo ohně. Házelo stíny po jediné místnosti, která v chudém obydlí byla a v které teď probíhal boj. Boj o život.

„Trvá to moc dlouho.“

„Tohle nemůže dopadnout dobře.“

„Oba jsou ztracení.“

Tři staré ženy z vesnice se skláněly nad postelí, kde drobná žena bojovala o život svůj i svého dítěte přicházejícího na svět.
Muž, který seděl v temném koutě, si zoufale rval vlasy na hlavě. Každé jejich slovo se mu zarývalo hluboko do duše, která bolestí krvácela. Chtěl se modlit, ale cítil, jako by ho svíraly ledové prsty, které mu nedovolovaly se nadechnout. Chtěl mít naději, ale viděl jen temnotu.

Ozvalo se zaskřípání okenic, jak se do nich opřel poryv větru. V chladnoucím komíně zahučela meluzína. Bouře přicházela. Společně s prvním zahřměním se ozval i ženin zoufalý výkřik plný bolesti.

Tři stařeny se k ní sklonily ještě blíž.
Muž vyskočil na nohy.
„Udělejte něco! Cokoliv. Pomozte jí, pro Boha!“ Začal přecházet po místnosti. Ženy jen bezradně krčily rameny. 

Horečnaté oči trpící ženy hledaly oporu u svého manžela. Vzal ji za ruku, ale promluvit nedokázal.

Tak dlouho prosili Boha o dítě, tolik let, a tak dlouho nebyly jejich modlitby vyslyšeny. A když jim konečně svitla naděje na radost, jakou nepoznali, přišla bolest. Celý den a celou noc žena trpěla a děťátku se stále nechtělo na svět.

Opět zarachotil hrom.
„Vidím hlavičku!“ vykřikla jedna z žen a všechny tři se okamžitě daly do pohybu.  

„Rychle, oheň,“ vyhrkla další směrem k muži, který stál jak solný sloup. Naděje?

Šedovlasá žena k němu přistoupila a naléhavým hlasem zopakovala: „Potřebujeme teplo.“

Muž se probral a přistoupil ke krbu, aby obnovil uhasínající plameny.

Právě když na okno začaly bubnovat první kapky deště, místností se rozlilo příjemné teplo. A jako by s ním do místnosti přišla i špetka radosti, naděje. Aspoň mu to tak připadalo.

Šťastný okamžik ovšem trval jen chvíli, než ho přerušil další výkřik trpící ženy. Sevřel ruce v pěst, až se mu nehty zaryly do masa. Ani si neuvědomoval, že se třese po celém těle.
Nejstarší z porodních báb k němu přistoupila.

„Jdi chvíli ven, potřebuješ klid a tvoje paní taky,“ pronesla autoritativně, ale s mateřskou laskavostí. Nechtělo se mu odcházet, přesto si netroufal odporovat.  

Počasí venku jako by odráželo ovzduší panující u něj doma. Ledové provazce vody padaly z černočerné oblohy, kterou jen sem tam pročísl blesk následovaný ohlušujícím zahřměním.
Stál pod okapem a modlil se. Za svou ženu. Za jejich dítě. Prosil Boha, aby je oba zachránil.

Nevěděl, jak dlouho tam stál, nepočítal minuty. Bouře pomalu doznívala. Poslední blesk pročísl oblohu. Zahřmělo. A pak bylo ticho. Slyšel jen údery vlastního srdce.

Buch buch.
Buch buch.
Buch buch.

 

„Kováři!“ dveře se s trhnutím otevřely a jedna z žen na něj mávla, aby šel dovnitř. Z místnosti se ozval dětský pláč. Dětský pláč!
Přistoupila k němu druhá z žen a podávala mu malý uzlíček.

„Máte syna, kováři,“ zašeptala.

Po drsné tváři silného muže stekla slza. Syn. Jeho modlitby byly vyslyšeny. Dopadlo to dobře. Snad jen…

„A moje žena?“ zeptal se a pohled stočil k jejímu lůžku.
Ležela tam jako spadlý list, bílá a bez života. Zatajil dech, srdce vynechalo jeden úder.

„Bude v pořádku,“ uklidňovala ho stařenka, „za nějakou dobu bude.“  

„Děkuji vám,“ jeho hlas přetékal vděčností.

„Jaké mu dáte jméno?“
„Bude se jmenovat Torden – Syn hromu.“ 

---