Tam kam medvědi chodí spát

Vím, že je poměrně obtížné číst rozsáhlejší text, ale na druhou stranu jsem jej nechtěl nijak drobit. Pokud se vám bude líbit můj příběh o lidu z ostrova Bathos, můžete jednoduše přestat, a rozečíst další kousek zase jindy. Proto jsem text rozčlenil na jednotlivé části.

Příběh pojednává o osudech mladého šamana, který vedl poměrně nudný, otravný a docela bezvýznamný život. Na druhou stranu, proč by někdo takový nemohl i život zachránit. Pokud se mu to podaří.

I.

Když usedal starý Kerak na kamenný trůn Bathoských kmenů ve svých dvaceti letech, nikdy by si tehdy neřekl, jak rád by se vládnutí vzdal, jen aby měl už pokoj od neustálých sporů mezi klany, které musel den co den řešit. Nyní mu táhlo na padesát a stále na svých bedrech držel křehkou rovnováhu mezi pěti kmeny. Už od svých počátků jejich předci udržovali svá spojenectví jen kvůli vlastnímu bezpečí a nyní, když se vodní lid undyne neobjevil několik let, svou energii opět vybíjeli mezi sebou.

Odplivl si. Nikdy by nevěřil, že oni sami pocházeli z krve těch pod vodou žijících bestií a přesto tomu tak bylo. Nesnášel pohled do jejich zářivých očí, stejně tak jako nesnášel ten slaný pach, který se kolem nich neustále šířil. Z jeho myšlenek jej vyrušil prudký poryv větru. Byl mrazivý a štípal jako tisícovka jehel. Nad horskými štíty Ebon Mawu, masivnímu pohoří táhnoucí se napříč celým Bathosem, se stahovala šedivá mračna. Kdyby je venku zastihla bouře právě teď, po namáhavé cestě, kterou musel podstoupit kvůli vypjatým vztahům se sousedním Sirbjorgem, mohlo by to skončit nepříjemnostmi, kterým by se rád vyhnul. Chvíli pozoroval stahující se a houstnoucí mraky. Přitáhl si kožešinový kabátec těsněji k tělu a poslouchal zvuky průvodu. Věčně nespokojený hlas šamana Khuuna stěžující si zas a znova páru ozbrojenců na cokoliv co se zrovna namanulo, odfrkávání koní a skřípot ledu a kamení pod jejich kopyty. Zatracený mladík. Kdyby nebyl přítomný jeho zasvěcovacímu obřadu, myslel by si, že je žena. Musel odejít starý šaman zrovna teď? Teď, když se všechno hroutilo a kmeny byly vůči sobě vypjatější víc, než kdy dřív? Co měl dělat s dítětem? Jistě, v jeho věku už věděl, co znamená riskovat život v boji, ale zdálo se, že dnešní mladí byli úplně k ničemu. Pohled upřel k obzoru.

„ Khuune? Pojď sem a nech mé muže dělat svou práci. V okolí jsou velké smečky a byl bych nerad, kdybychom nebyli připravení, až si přijdou pro naše koně. Žvaněním je určitě nezastrašíš.“

Khuun zmlkl. Muži se smáli. Kerak s očima šedivýma jako kalená ocel nepřipustil žádných námitek. Kapuci, kterou zdobila vlčí lebka si stáhl hlouběji do očí. Khuuna napadlo, že Kerak sám, se svým ostře vyhraněným obličejem a šedivými kotletami volně splývajících do stejně šedivých vlasů, vypadá jako vlk. Kerak mezitím přemýšlel, zda bude Khuun někdy užitečný i jinak, než jako místní klevetník. „ Byl bych rád, kdybys dostál svým povinnostem. Nevím, co všechno tě stihl mistr naučit než odešel k našim předkům, ale místo prázdného tlachání a snaze zapůsobit na mé muže, bys ten čas mohl vložit do studia jeho postupů. Jinak si tě nebude nikdo vážit. Víš, že člověk tvého postavení není jen rádcem, ale také odhání ty, co přišli z druhé strany nebo tiší duchy v jejich hněvu. Měl by ses tak konečně chovat. Co bys dělal, kdyby přišli Skadiové na svůj lov? Snažil se utéct?“

Khuun vypadal zaskočeně. Snad se i styděl za to, že není tím, kým by měl v Kerakových očích být. Ne, že by to bylo poprvé. Za ten rok co byl Hakemar mrtev jej neustále peskovali za kdeco, jen teď to znělo vážně. Namísto odpovědi se zmohl jen na povzdech. Uhnul před šedivým pohledem očima k hřebenům Ebon Mawu a chvíli je pozoroval.

„ Přemýšlej o tom.“ Kerak pozoroval Khuuna jak nepřítomně přikyvuje a sám se na Ebon Maw zadíval. „ Myslíš, že nás do večera bouře stihne? “

Khuun přikývl. „Nese s sebou velkou spoustu sněhu, ale pokud se někde zdržíme, mohla by nás překvapit. S trochou štěstí bychom to mohli stihnout včas. Ale radši bych popohnal koně.“

„ To bych rád, ale koně jsou vyčerpaní. Nerad bych je uštval někde v půli cesty.“

Hvízdání větru mezi skalami ostrými jako břitva přerušil zvuk padajícího kamení. Khuun s sebou trhl. Upřeně pozoroval okolí a doufal, že neuvidí nic, co by znamenalo zdržení.

„ Klid. Jsou tu jen vlci.“

Moc klidu mu však Kerak nepřidal. Jako šaman neměl schopnosti, kterými byl Hakemar pověstný. „ Ale já ještě neovládám řeč Pánů. Velká smečka může být …“

„ Mám dojem, že tě mistr učil méně než je zdrávo. Je pravda, že lidé jako Hakemar a ty, mluví se zvířaty, kteří jsou s námi spříznění, ale zapomněl jsi snad, kdo jsme my sami? Řekni Khuune, kdo jsem?“

„Kerak, Vůdce kmenů a Pán klanu Blain Pakk,“ odříkal Khuun. Myslel si, že jej Kerak zkouší a tak se rozhodl nezavdat mu příčinu dalšího zklamání.

„ Přesně tak. Jsme lidé Blain Pakk. Potomci vlčí smečky. Kdysi dávno, když naši předkové vystoupili ze dna oceánů a zbavili se krutých Undyne, se Raifalast, zakladatel klanu, spřátelil s prastarým vlkem Udonyrem. Od té doby ctíme naše vlčí bratry, stejně tak jako oni ctí rodinu Blain Pakk. Myslíš, že jsou zde ozbrojenci kvůli vlčím smečkám? Jistě že ne. Ti jsou zde, aby ochránili koně, kdyby ovládl drikony hlad. To právě je vidím jako potencionální nebezpečí. Sami jsou ty ještěrky příliš malé a slabé, ale co nemají v síle dohánějí zákeřností a zběsilostí ve smečce. Viděl jsem mnoho mužů padnout pod náporem těch nepříjemných malých potvor a nikdy to nebyl hezký pohled.“ V tom však zpozorněl. „ Slyšel jsi to?“

II.

Khuun jen pokrčil rameny a snažil se přijít na to, co mu uniklo.

Nebylo pochyb. Určitě to slyšel. I přes to neustálé kvílení větru mezi zuby skal. Hluboké hrdelní hlasy. Temné vrčení, které se mnohohlasně táhlo pěšinou jako předzvěst něčeho strašného. Ebonmawští medvědi? Tak daleko od lesů v úpatích hor? Přesvědčil se, zda i jeho muži slyšeli to co on a nebyl to jen výplod jeho představivosti a zdálo se, že i oni měli zlé tušení, rukama svírali jílce svých širokých mečů a těkavými pohledy sledovali okolí, kdy i nejmenší kupka sněhu padající ze skály mohla představovat smrtelné nebezpečí. Kerak poslal Khuuna mlčky mezi bojovníky, kde mohl být v bezpečí a sám se chopil chladné čepele. Bylo ticho, zlověstné ticho. Téměř bylo možné slyšet padající vločky, které zvolna přitančily až k jejich nohám. Další zařvání mocného zvířete, kterému se nemohl postavit jen ledajaký muž. Hlasitý křik a sténání. Byl tam někdo další! Za skalou se rozléhaly zvuky dvou zápasících životů.

Kerak seskočil z koně, následován svými bojovníky ve vlčích kožešinách. Když se snažili pracně zdolat vrcholek skály, zazněly další a další výkřiky. To co uviděli, když se vyškrábali nahoru, bylo něco překvapivého. Sníh byl potřísněný modravou krví. Kerak čekal ledacos. Ale ne, že uvidí medvědy z Ebon Mawu daleko od svých domovů lovit undyne. Sněhobílá zvířata, stejně tak jako pár černých, neúprosně pronásledovala nepřátele země. Ten kdo utíkal, byl stále živ, i když vyčerpaný k smrti. Ti kdo padli únavou, skončili rozdrceni v náručí šelem.

Tázavý pohled věnovaný starému vůdci svými muži, se nedočkal odpovědi. Alespoň ne hned. Kerak si chvíli s neskrývaným zájmem užíval ten zvláštní pohled, kdy se sama země rozhodla bránit proti lidu pod vodami. Co tu ale chtěli? Jak se nepozorovaně dostali až sem? Kývl.

„ Odstrašte ty medvědy. Zraňte je, pokud bude třeba, ale nezabíjejte je. Chci vědět, co ta nechutná stvoření dělají ve vnitrozemí a jak se sem dostala nezpozorována.“ Na Keraka byl strašlivý pohled, když stál na vrcholku s mečem, který už příliš dlouho neochutnal krev nepřítele. Pohled mu plál nenávistí a odporem. Se staženým tmavým hustým obočím, se na kopci tyčil jako kat nad odsouzeným člověkem.

Muži s jednohlasným pokřikem vyrazili kupředu. Čepele se ježily proti nebi. Medvědi, kteří si všimli dalšího nebezpečí ani nezpomalili tempo ve svém pronásledování. Mordy plné ostrých zubů a modré krví stále dychtily po další smrti. Poslední tři undyne už padli vyčerpáním do sněhu, který se měl stát jejich hrobem.

Kerak očekával, že medvědy odežene počet jeho mužů a jejich pokřik, ale nezdálo se, že by to medvědy nějak vyvedlo z míry. Dokonce i undyne se jako červi dál plazili spadaným sněhem.

„ Co je to s nimi? “ Khuun byl nervózní. Kapuci, která mu neustále padala do oříškově hnědých očí, si stáhl a tak mu malé sněhové vločky tály na lesklých kaštanových vlasech. „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by medvěd pronásledoval nepřítele tak daleko, natož, že by byl vůbec schopen táhnout se jako pes za kořistí. A co teprve ty věci? Co jsou zač? “ Stál sice dost daleko od celé scény, ale ne dost daleko aby necítil ten strašlivý puch. Zápach hnijících chaluh a soli. Cítit to bylo téměř stejný pocit jako pít hlubokými doušky špinavou mořskou vodu. Žaludek se mu málem obrátil.

Kerak málem zapomněl. Khuun byl mladý a nemohl znát své úhlavní nepřátele jinak, než z vyprávění starých bojovníků, nebo pohádek z Kůže legend. „ To jsou tvorové známí jako undyne Khuune. Nepřátelé naši a našich předků. Zapomněl jsem, že nikdo z mladých už netuší, jak vlastně vypadají. Moc pěkný pohled na ně není, že?“

Válečník upíral pohled na scénu. Medvědi surově srazili svými těly všech sedm vlčích válečníků do sněhu, kterým už nebylo díky váze medvědích těl a hrozbě otevřených tlam dovoleno vstát. Zbývající černý pár dále urputně pronásledoval přeživší. Zvířata nereagovala ani na drobné rány, které jim jeho muži působili. Co je to popadlo? Co donutilo zvířata k tak velké zlobě? Rozhodl se.

„ Pak mi pomůžeš Khuune. Požádám tvými ústy o laskavost Grabhur Pakk. Ti s medvědy snad promluví.“ Válečníci jeden po druhém pouštěli své meče, a sledovali tu podivnou událost. Mlčky uvězněni pod těly šelem. Khuun jen přikývl. Chtěl mluvit co nejméně. Kerak sám mezitím sešel z vrcholku, těsně následován Khuunem, který se jej držel téměř jako dítě matčiny sukně. Medvědi bez zaváhání zabili další dva. Na třetího dosedla celou svou vahou černá medvědice. Kosti zapraštěly. Modravá krev umírajícímu zabarvila rty, když něco zvířeti bublavě zachrčel do otevřené mordy. Kerak nerozuměl, co říká, ale téměř se zdálo, že medvědice ano, když mu zuby zabořila do krku a mohutným kousnutím oddělila hlavu od těla.

Hned poté se prudce otočila a probodla Keraka zlostným pohledem. Ty oči. Khuuna to napadlo ihned poté, co je spatřil. Byla v nich inteligence. Opravdové uvědomění. Bylo na nich něco tak zvláštního, ale sám nedokázal přesně popsat, o co přesně šlo.

Když se pár v černé kožešině postavil přímo před mladého šamana, měl co dělat aby uklidnil své zběsile bijící srdce. Bylo špatné, pokud zvířata cítila strach a o to hůře, když byla spjata s jiným kmenem. Řev samce byl ohromný a naplněný zlobou. Khuun se jen zmohl na vystrašený pohled, který Kerak neviděl. Starý bojovník jen upřeně pozoroval zvíře jako by snad chtěl odpovědi na své otázky vyčíst z divokých očí, které se upíraly jen na mladíka. Stejně tak jako oči všech ostatních medvědů.

„Co se děje? Proč si mě tak prohlížejí?“ Khuun, který o sobě neustále pochyboval už od dob jeho zvolení Hakemarem jako nástupce, byl nervózní a panika mu pomalu zachvacovala útroby.

„Nejspíš cítí tvé spojení s Druhou stranou. Myslím, že bychom měli jít.“ Kerak se zhluboka nadechl a uložil meč zpět na své místo. Ani tentokrát nedostal to, po čem každá čepel touží. „Stihne nás bouře a nerad bych přišel o život tak hloupým způsobem jako je umrznout na planině.“

„ Ale všiml jste si jejich očí? Nebýt němí mluvili by. Na těch zvířatech je něco jiného. Mám z nich opravdu zvláštní pocit. Jako by museli něco říct.“ Khuun to nedokázal definovat. Nikdy nedokázal přesně porozumět ani vlkům z Udonu. Šance, že by dokázal rozumět medvědům spjatých s Grabhur Pakk nebyla žádná. Ale věděl. Co, už nedokázal přesně vyjádřit. Jako by tápal ve tmě a hledal věc, kterou dobře zná. Dlouze si prohlédl podivná těla undyne. Jejich hnědavou zvrásněnou kůži s hlubokými brázdami. Nevzhledné protáhlé obličeje s šedavými povlaky a množstvím podivných výrůstků. Při pohledu na mrtvá těla jej napadla jako první a nejpřesnější přirovnání muréna z oceánu na severu. Stejně ostré a protáhlé rysy. Rysy dravce. Tohle jsou undyne? Z těchto tvorů pochází naši předkové? Otřásl se znechucením.

„ To je věc Grabhur Pakk. Ne naše. Měl by sis Khuune hledět našich záležitostí. Kmen pod Medvědími skalami má vlastního šamana. Ten nám už řekne, o co tady šlo.“ Kývnutím zavelel k odchodu a sám vykročil zpět ke koním. „ Jdeme. Už tak mám obavy, že vyrážíme pozdě.“

Khuun se zadíval do očí medvědího samce. Stále jej pozorovalo mnoho medvědích očí. Kdyby tak mohl zjistit, co chtějí. „Jděte tam, odkud jste přišli. Hádám, že svou pomstu jste už naplnili.“ Když však vykročil, a nasedl na svého šedivého koně, přesvědčili jej o opaku. Celá skupina se pomalým krokem vydala za nimi. S občasným bručením a tlumeným vrčením. Rozhodně vypadali, že nechtěli, aby se na ně zapomnělo.

***

Když dorazili k okraji osady ukryté v útrobách Vlčího hvozdu, Udonu, udeřila mrazivá bouře v plné síle. Ohromná masa silného větru nesoucí těžký sníh a led ohýbala stromy a lámala větve. Kerak si oddechl, když se uchýlil k domácímu ohni a společnosti svých družek. Oddechl si, že nemusí bojovat o přežití v bouři, že cestu zpět stihli včas a jeho jedinou starostí je naslouchání lomozu bouře a manželkám. Myšlenky se mu stočily ke Khuunovi když zíral prázdným pohledem do ohnivých jazyků kulatého ohniště. Ti medvědi stáli před osadou tak dlouho, dokud se Khuun znovu neobjevil. Pak jej odvedli. Trvalo by pár dní, než by se šaman z Grabhur Pakk objevil a Khuun tvrdil, že má zlé tušení. Jak zlé už neřekl. Že by nebyl opravdu tak zbytečný a přeci jen nějaké nadání po Hakemaru zdědil? Každopádně mu nechtěl bránit a rozhněvat si tak duchy předků. Jen oni vědí, po jakých životních stezkách Khuun půjde a jaké jsou mu souzeny. A tak Khuun odešel i když věděl, že jej bouře může zabít.

„ Jaká byla cesta? Nikdy jsem neplula po moři a Sirbjorg je prý krásný.“ Yeret, jeho třetí a nejmladší z manželek s ohnivými vlasy, byla vždy zvědavá a živelné povahy. Keraka to těšilo. Jeho druhá a první, Baliene a Astor byly úplně jiné. Plavovlasá Baliene byla tichá a vždy krok vzad. A Astor? Hrdá a neústupná. Přesně jak by podle válečníkových představ měla být družka vůdce klanů.

Astor si odhrnula z tváře vlasy barvy havraního peří a probodávala Yeret pohledem. „ Kdybys mu místo hloupých otázek dala konečně dítě, udělala by si možná lépe.“ Yeret se její slova dotkla. Vždy byla její slova jako jed, ale nikdy nechápala, čím si zasloužila zrovna její pozornost. Snad záviděla její mládí? Nebo uvolněný vztah s Kerakem? Nebo ji snad její přehnaná smysl pro povinnost naplnila jedem?

„ Dost Astor! Už jsme o tom mluvili! Jsem sakra zpět sotva hodinu a už vás musím zase poslouchat.“ Nesnášel jejich hašteření. „ Dalšího syna dostanu, až bude vhodná doba. Nerozhodujeme o tom ani ty, ani já. Až Udonyr požehná Yeret silnými syny, snad ti někdy tvá jedovatá slova zhořknou. Sama mi brzy nebudeš moci dát silné potomky tak si jdi Astor hledět svého a neskákej lidem do řeči. Ještě lépe. Přiveď mi Amadise. Moc rád bych jednoho ze svých synů viděl.“

„Nepočká to, až přejde bouře?“

„Ne. Také neumíš čekat, až jeden domluví.“

Astor vypadala, že každou chvíli něco dodá. Nakonec se jen nadechla, a pokud chtěla něco opravdu říci, polkla každé své slovo a během chvíle zmizela oblečena v kožešině do bouře řádící venku.

***

Každý krok kupředu byl namáhavý. Jako když tažný vůl táhne do kopce přetížený vozík, se Khuun snažil razit cestu kupředu skrz sněhovou vánici. Věděl, že jej mohla bouře zabít, stejně jako věděl, že může kterýkoliv z medvědů kdykoliv zdivočet a lehce mu zlámat vaz. Samotní lidé z Grabhur Pakk byli pověstní svou až děsivou náladovostí, což byl nepochybně jejich medvědí rys a Khuun by sis jej jen nerad ověřil na vlastní kůži.

III.

Sníh padal hustě, téměř jako clona, a neúprosně pokrýval celou krajinu kam až Khuunovo oko mohlo dohlédnout. Cítil, že medvědi zpomalují, až si uvědomil, že spousta z nich už jen stála na místě a hleděla jeho směrem. Slyšel vzdálený šum a hvízdání větru. Slyšel tlumené hlasy a sténání. Nesly se větrem jako kletba tříštící se o sněhové vločky tančící na nebi. Zavřel oči a žádal od svých předků ochranu. Jen oni věděli, jaký přízrak se to proháněl po bouří ovládané obloze. Jen oni věděli, co všechno jej ještě mělo potkat.

„ Takže jsme na místě? O toto místo vám jde?“ Doufal že porozumí, stejně tak jako doufal, že nepůjde o nic tak strašného jak hluboko uvnitř cítil. Jak rád by se zbavil toho tísnivého pocitu a podivné beznaděje která mu začala svírat útroby od chvíle, co na něj upřeli medvědi svůj pohled. Černá medvědice zařvala, ne nenávistně, ne vztekle, ale jen tak jako by chtěla na něco upozornit. Když do Khuuna vrazila čumákem, napadlo ho, že chtějí, aby dál šel už sám.

„ Mám jít? Mám pokračovat sám? Jestli mi rozumíš, dej mi to najevo.“ Khuuna znovu udeřila čumákem. Možná silněji, než bylo zapotřebí. Když konečně pochopil, otočil se směrem, kterým hleděly šelmy. Začalo se stmívat a nepochybně by se ztratil, kdyby neznal okolní krajinu. V duchu děkoval Hakemaru, že jej na své podivné výpravy brával, i když ničemu nerozuměl. Jen tak poznal, že nyní stojí poměrně blízko malé vesnice patřící jedné z rodin kmene Grabhur Pakk. Proč jej vedli k medvědímu lidu? Proč jeho? Jejich rody žily vzájemně v toleranci spíše ze strachu z toho druhého. Síla obou rodů byla nejspíš největší z pětice kmenů, a proto došly oba rody k závěru, že by střet mohl skončit katastrofou pro celou zemi a tak větší spor či válka mezi nimi nikdy nevypukla. Bouře už pomalu slábla a Khuun vykročil směrem, kterým podle něj měla ležet vesnice. Co si pamatoval, byla obehnaná masivní palisádou a ležela při úpatí Ebon Mawu, kde byla jejich posvátná místa. To právě kvůli nim sem Hakemar podnikal dlouhé cesty a za svými Hovory, jak říkal občasným meditacím. Kéž by dával pozor, když byl stařík naživu.

Palisáda stála tak jak si ji pamatoval, s otevřenou branou, ale bez obvyklých válečníků na stráži. Vesnice byla tichá. K nebi, které bylo čím dál klidnější, se ve spirálách zvedaly pramínky kouře. Khuuna napadlo, že snad byli vesničané stále schovaní. Stáhl si kapuci a hřejivou rudou látku, kterou měl ovázaný krk až k ústům. Nos se mu ihned naplnil pachem spáleného dřeva a kůže. Až poté si uvědomil tu strašlivou skutečnost, že stužky dýmu nevycházely z domácích ohnišť, ale z domovů samotných. Kolem mnohých se sníh smísený s popelem změnil v inkoustově černou břečku. Některé domy stály, jiným se propadla střecha, některé byly zborcené do sebe, jakoby smáčknuty ohromnou silou. Ničivý oheň, který vše způsobil, po sobě zanechal jen trochu dýmu a popela, udušen bouří.

Srdce se Khuunovi rozbušilo, jako když bije kovářské kladivo o kovadlinu. Když si uvědomil, že hromádka popela, na kterou se díval, byla živým člověkem. Obrátil se mu žaludek. Proto ten všudypřítomný pach, který si zpočátku neuměl vysvětlit. Pach spálených těl. Dávivý reflex jej donutil sehnout se do předklonu. Svíral mu krk. Měl pocit, že nemůže dýchat. Zároveň však nemohl spustit oči z těla. Leželo opřené o stěnu zhrouceného domku, pokroucené v křeči a spálené na uhel. Jen zuby bíle zářily v morbidním kontrastu.

Khuun se narovnal a znovu si nasadil rudou látku. Nechtěl dýchat ten pach, který jej mučil. Během několika kroků byl u mrtvého. Soudě podle velikosti a meče u jeho těla, šlo o muže. Stejně tak jako u mnoha dalších těl, které našel napříč celou vesnicí.

Muži. Všichni mrtví jsou muži. Ale kde jsou ženy? Neviděl jsem navíc ani jedno dítě. Co se tu stalo? Požár nepřipadal v úvahu. Všichni lidé zemřeli v boji, soudě podle zmrzačených těl a zbraní, které vždy ležely nedaleko. Co mu však přišlo divné, byl fakt, jak mohla těla uhořet? Ležela mimo chýše, a kolem těl samotných nenašel žádné zbytky dřeva ani jiného materiálu. Když se zvedl od posledního těla, které našel, zadoufal. Zadoufal, že snad byli ostatní naživu. Ženy a děti. Ti jediní zde nebyli.

Když se zhroutil jeden z trámů, leknutím poskočil. „ Jsem Khuun z Blain Pakk! Je někdo naživu?!! Hej! Je někdo naživu?!! Jsem Khuun z Blain Pakk!“ Hlas se rozléhal, ozvěna se šířila do dálky. Nikdo neodpověděl. Byl tu sám. Jen skučení větru bylo jeho společníkem.

Co bude dělat? Měl by hledat dál? Možná najde zbytek vesnice se někde schovávat. Nebo co když je nepřítel ještě zde? Z toho pomyšlení mu přeběhl mráz po zádech. Co když to není člověk? Dokázal by se postavit zlovolným duchům? Upřímně zadoufal, aby to s duchy nemělo nic společného. Proč se vlastně nechal strhnout tou náhlou radostí, že o něj jeví medvědi zájem? Teď toho rozhodnutí litoval. Mohl sedět u svého ohniště a jedinou starostí by mu bylo jeho vlčí štěně Sidious. Když se vyškrábal na blízký kopec, pozvolna se měnící ve skály úpatí Ebon Mawu, prohlédl si vesnici jako celek. Ohořelé domy čněly ze sněhu jako prohnilé zuby z útrob země. Na střeše hlavní síně se začalo rojit hejno vran. Jejich krákání získávalo na síle jako obludný chór. Služebníci smrti. Bylo více než jasné, který kmen se o vypálení vesnice dozví jako první. Černý rod, kmen plný podivných tradic, byl už pravděpodobně na cestě. Vždy byli na místě, kde zemřelo mnoho lidí stejně jako ty vrány.

Řev medvědů, táhnoucí se kdesi zpoza osady, musel jít slyšet na míle daleko. Znělo to jako volání. Khuun si ještě naposledy prohlédl doutnající osadu. Hledal každou známku toho, že snad někdo přežil. Ztuhnul. Úlekem a překvapením. Někdo kráčel pomalu skrz doutnající trosky. Instinktivně se schoval za blízký balvan. Doufal, že si ho nově příchozí nevšiml, když mu hlavou blesklo, zda se jej medvědi snažili upozornit na nově příchozího. Když vykoukl zpoza šedivého kamene, nebylo ho ale nového už nikde vidět. Znepokojilo ho to. Snad zašel do některého z domů?

„ Cítil jsem vlky a jednoho najdu schovaného se staženým ocasem. Jsi cítit Druhou stranou. Možná až příliš.“ Hlas byl hrubý, hluboký, ale podivným a podmanivým způsobem uklidňující. „Co tu děláš?“ Khuun měl pocit, že snad polkl srdce, jak mu překvapením vyskočilo. Bušilo jako splašené. Když se otočil, spatřil toho nejmohutnějšího muže jakého, kdy v životě viděl. Ve výšce měl dobré dva metry a v šířce jako dva válečníci. Jeho mohutný vzhled navíc ještě doplňovaly roztřepené vlasy a divoký hnědý plnovous spletený do umně vyhotovených copánků plných listí a větviček. Zpoza toho všeho na něj hleděly oči se zlatavými duhovkami. Mohutná medvědí kožešina pokrývala jeho rozložitá záda. Medvědí lebka, která se mu spolu s masivní sekerou houpala u pasu, byla pomalována zvláštními modrými obrazci.

Khuun nevěděl co říct. Nezmohl se ani na slovo. Za poslední den zažil víc strachu, než kdy za celý jeho život. „ Jsem šaman Blain Pakk, Pán smečky a nejvyšší posel Druhé strany. Nesmíš mi ublížit, patříš-li k pěti kmenům. Stihl by tě trest duchů této země.“ Když ta slova řekl, dodaly mu alespoň trochu odvahy. Věděl ale, že kdyby se cizinec rozhodl, nepomohlo by mu ani jedno z nich. Snad možná neměl říkat, že něco nesmí…

Mohutný muž se hlasitě rozesmál. Smích se táhl temnící se krajinou jako vichr. Khuun jen nechápavě koulel očima, když na něm spočinuly ty obrovy zlatavé. „ Nevím proč mi říkáš, kdo jsi. Vím, že jsi štěně starocha Hakemara. Ale Pánem smečky jsi asi stejně, jako já malým drobečkem. Slyšel jsem už o tobě, ale jako jediný jsem se na tebe nepřišel podívat.“

Khuunovi už konečně došlo, kdo před ním stál. Ale nebyl si jistý, jestli bylo dobré narazit zrovna na něj. Šaman Nador, přezdívaný Divous, z Grabhur Pakk měl pověst velice prchlivého člověka. Slyšel o něm i dost znepokojivé věci. „ Nador,“ vydechl nakonec. On jako jediný nebyl na jeho zasvěcení. „Takže jste mluvil s medvědy? Dovedli vás oni?“

Hromotluk jen svraštil čelo. Padající tma vytvořila na jeho tváři hluboké stíny. „S jakými? Nejbližší jsou pár mil odsud. Přišel jsem, protože jsem viděl dým. A když jsem dorazil, cítil jsem tebe. Předpokládal jsem, že mi vysvětlíš, proč se krčíš za kameny, a co děláš pod Ebon Mawem. Věru mě nepotěšilo, že jsem ve vypálené vesnici našel vlka. I když jen štěně.“

Nadechl se. Zhluboka. Nador vypadal, že je připravený poslouchat. I když mu to přišlo sebebláznivější, musel mu říct o podivných tvorech a medvědech s inteligencí, jakou ještě neviděl.

„ Vracel jsem se s Kerakem z cesty a pospíchali jsme, aby nás nestihla bouře. Prvně jsme si mysleli, že se nám to jen zdá, ale nakonec jsme je uviděli. Medvědy. Spoustu rozzuřených medvědů. Kerak vypadal hrozně, když zjistil, že to co ta zvířata pronásledovala, byli bytosti z pohádek.“

„ Z pohádek?“

„ Říkal, že jsou to undyne. Ale nevěřil jsem, vždyť jsou to pohádky k nočním ohňům…“

„ Lid pod vodami,“ vydechl Nador s vytřeštěnýma očima. A prstem načrtl do vzduchu před sebou ochranou runu „ Hloupé štěně! Jsi příliš mladý a příliš hloupý, než abys věřil v něco, co mučilo naše předky.“ Khuun zatnul zuby, když jej znovu někdo nazval hlupákem. „Byl si Kerak jistý? Nespletl se?“

„Vypadal strašlivě. Tak jsem ho nikdy neviděl. Na tom vrcholku opravdu chvíli vypadal jako šelma před kořistí. Myslím, že si tím byl jistý stejně, jako já jsem si jistý nebem a zemí.“

Zlatavé oči se obrátily k nebi. Mladému šamanu se zdálo, že slabě světélkovaly. Jako roztavené zlato. Padala noc. Měsíc ve tvaru srpku si pomalu razil cestu nebem. Hvězdná síť se opět rozprostřela v temnotě. „ Mluvil jsi o medvědech. Proč byli rozzuření? Byli zranění?“

Khuun  jen kroutil hlavou. „Ne. Zabili všechny undyne, kteří ještě měli sílu utíkat od Ebon Mawu. Byli to vaši medvědi. Z Ebonu. Tím jsem si jistý. Ta velikost a síla. U jiných medvědů neviděná. Proto jsem se divil, proč pronásledovali nepřítele až k Zubatým skaliskům.“

„ K Zubatým skaliskům? Vyloučeno. Věděl bych o tom. Dnes jsem byl téměř celý den v okolí Ebon Mawu a se spoustou z nich jsem dnes mluvil. Kde jsou ti tví medvědi teď?“ Co se to dělo? Ebonmawští medvědi? Hloupost. Vždyť znal každý jejich krok, tím si byl jistý. Zadoufal, že snad nepůjde o některého ze zlovolných duchů lesa. To by se možná něco vysvětlilo, ale cestovat až ke skaliskům, kde ani sami duchové lesů, byť sebemocnější by byli, nemají žádnou moc?

„ Zanechal jsem je v okolí osady. Vně palisády.“

Nador zavřel oči. Napnul celou svou vůli, jako stovku drobných rukou, kterými pomalu prohledával okolí. I Khuun ucítil jeho stínový dotek v mysli. Drobné mravenčení mu projelo krátce tělem a zanechalo na chvíli podivnou prázdnotu.

„Lžeš. Nejsou tu žádní…“ řekl nakonec suše. Nador si pomalu sahal k opasku pro sekeru, ale řev jemu tak blízkého druhu jej zarazil. Polilo jej horko. Opravdu tu byli medvědi. Ale co jejich jazyk? Zněl zvláštně, jako žvatlání dítěte. Téměř mu nebylo rozumět. „Volají štěně. O mně zatím nejspíš neví, stejně tak jako já necítím je. Ale je na nich něco divného…“

Khuun si oddechl. Na té skále málem přišel o život máchnutím sekery. Na řečech o šamanově prchlivosti opravdu nejspíš něco bylo, ale nechtěl si to rozhodně vyzkoušet znovu. „Já to říkal! Taky by vám všem někdy neuškodilo mně někdy poslechnout.“

„Nepokoušej štěstí. Po zemi kráčí mnohem strašlivější věci, než jsem já, a ne vždy vypadají tak jak mají. Radši se přesvědčím jako první, než abych skončil jako něčí žrádlo. Jdi. Volají tě. Chci je vidět.“

Khuun šel mlčky. Stejně tak jako Nador, který z mladíka nespustil oči. Nejen že mu nevěřil, ale stále to všechno považoval za léčku. Pach Druhé strany, který Khuun vydával, tak typický pro šamany a duchy, byl velmi silný. Nechtěl jednat unáhleně. Důsledky, jaké by vyvolalo zabití šamana jiného kmene, mohly být dalekosáhlé. Na druhou stranu nehodlal padnout za oběť duchu, kterému se zachtělo lidského masa. Sníh jim křupal pod botami a jemné vločky se leskly ve svitu nedokonalého měsíce. Jinak vládlo hrobové ticho. Medvědy stále necítil, jen jejich obavy, hněv a spěch. Když se pokusil sáhnout na jejich vědomí, stáhlo se. I tak ale cítil něco cizího. Něco co do jejich mysli nepatřilo.

Černý pár, následován mnoha dalšími, tam stále čekal. „To jsou oni Nadore. Medvědi od Zubatého skaliska.“ Černá medvědice přebíhala pohledem z muže na mladíka a zpět a po chvíli připomínající věčnost se mezi zvířaty ozývalo krátké bručení.

Mají radost, napadlo Nadora. Cítil jejich radost. I Khuun ji musel cítit.

Nador se k nim sklonil tak blízko, že cítil jejich horký dech. Co chcete? A kde se tu vzal vodní lid? Zeptal se v myšlenkách. Stále ve skrytu duše doufal, že je to jen planý poplach, ale sám věděl o Kerakově za hrob sahající nenávisti. Ten starý vlk by se nenechal ošálit.

Mladík se zahleděl k srpku na obloze. Už tu byl zbytečný. Nebo se tak alespoň cítil. Myslel, že snad zažije něco nového, že sám přijde na kloub nějaké záhadě, kterou by se mohl chvástat i jinak než nezaslouženě. Rozhodně nečekal, že narazí na někoho, jako je Nador. „Co říkají?“

„Moc jim nerozumím. To mi vrtá hlavou. Obvykle umí mluvit jako člověk, každý má své manýry a liší se jeden od druhého, jako já od tebe. Tihle mluví sotva jako medvíďata, i když jsou dospělí. Ale rozumím v tom jejich brebentění rozhodně několika věcem. Zmiňují se o štěněti, což budeš asi ty, ale nevím, proč jsi pro ně tak důležitý. A taky něco o matce v místě, kam medvědi chodí spát.“

„ Nějaké doupě? To po nás chtějí? Najít jednu z jejich jeskyní? Nemohou prostě říct, kde leží?“

„ Nemohou, protože si ji nepamatují. Mám pocit… vypadají jako by ztráceli rozum. A kupodivu začínají být víc cítit jako obyčejní medvědi.“

„Začínají být víc cítit?“ Khuun mu nerozuměl. Ostatně stejně jako Hakemaru před lety. „Co tím myslíš?“

Nador se nepřímil a chvíli jen přemýšlel. „To nevím. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale radši bych se vzdálil. Mám takový zvláštní pocit, že divočí. Jejich myšlenky jsou čím dál utlumenější základními pudy. Podle mě je to možná nějaká nemoc, nebo posedlost. Každopádně se z těchto ebonmawských medvědů stávají úplně obyčejná zvířata z lesů. Vím, ale o velkém jeskynním systému. Asi míli odsud. Tam žilo poměrně dost medvědů, tak snad mají na mysli ono místo.“ Prsty pročísl medvědici černý kožich a do malých uší jí zašeptal. „Běžte, kam chcete. Slibuji, že se o to postarám.“

Když zmizela v temnotách i ta nejopozdilejší šelma opět hleděly zlatavé oči na Khuuna úkosem. „Můžeš jít domů. Tady už stejně nejsi nic platný. Běž domů a vyřiď mé pozdravy Keraku. Že se možná během nejbližších dní zastavím a…“

„Ne.“ Khuun vypadal vzdorovitě. Nehodlal odejít, když se konečně něco zajímavého dělo. Nikdy jej Hakemar nechtěl k ničemu pořádně pustit. Teď byl pryč a on chtěl využít každé šance.

„Ne? Ne co?“

„Nemůžu. Nevrátím se zpátky, protože chci vědět co se děje. Rád bych věděl, proč. Vždyť tam zemřela spousta lidí, a kdo ví, kde jsou ostatní? Chci pomoci, jak jen budu schopný. Kdybych se o to nepokusil, o co bych byl lepším, než jsem byl teď? O co bych byl horším?“

Nador byl potichu.

„Jediné čeho se mi dostává, je posměch a mám toho dost, stejně tak jako mám po krk Hakemarova stínu,“ pokračoval Khuun.

„Jak myslíš,“ řekl nakonec Divous. „Ale starat se o tebe nebudu. Nejsem tvá chůva vlče. Pleť se mi pod nohy a já se postarám, aby to bylo naposled.“

Khuun věděl, že tento příslib z Divousových úst, nesmí brát na lehkou váhu. To byla obvykle poslední chyba, kterou u něj člověk vždy udělal. Pak se o něm obvykle neslyšelo.

IV.

Cesta byla poměrně krátká, i když kvůli hluboké tmě mezi skalami v úpatí Ebon Mawu, ne příliš pohodlná. Khuunovi se neustále pod nohy pletly pokroucené kořeny, tu a tam uklouzl na zamrzlém povrchu skal. Oproti tomu kráčel Divous s jistým krokem a bez sebemenšího zpomalení mířil vzhůru po pěšině mezi skalami jako by sám nic nevážil.

„Konečně!“ řekl nadšeně Khuun, když spatřil zející temnotu ve skalní stěně. Připadal si jako by podnikl daleko delší cestu. Byl pomlácený, cítil každou kost v těle a ruce měl rozdrásané. Když se před nimi objevil temný průchod jeskyně, jako tlama připravená je polknout, pocítil jemné bodnutí neklidu. Co když to opravdu byla nějaká z pastí duchů?

„Ticho!“ sykl Divous. „Uvnitř je medvěd a nemá dvakrát přátelskou náladu. Byl bych radši, kdyby o nás věděl, až když budu schopný jej uklidnit a k tomu na něj potřebuju vidět. Dokážeš místo žvatlání udržet alespoň trochu světla v dlaních?“

Přikývl. Jedno z jednodušších šamanských kouzel by snad zvládnout měl. Složil dlaně tak, jako by v nich měl udržet trochu vody a zavřel oči. Poslouchal šum větru a snažil se uklidnit. Trik spočíval v tom, že musel ukrást světlo jinému předmětu v okolí, a to buď zdroji, nebo světlo odražené, a to zvlášť v případě že jej chtěl ukrást slunci, či nyní měsíci. V dlaních se mu rozlilo příjemné teplo. Když otevřel oči, jen bezradně hleděl na hromotluka před ním. To co mu v dlaních blikotalo, nebylo mdlé světlo měsíce, ale světlo ohně. Jasné světlo plápolajícího ohně. Kde se v nejbližším okolí dal v tuto hodinu po bouři najít oheň?

Divous sám vypadal poněkud překvapeně. Pohled z pod nadzvednutého obočí, který mu věnoval, mluvil za vše. „Nejspíš někdo z lovců. Nebudou moc nadšení z toho, že jsi jim vzal světlo. Nejspíš se teď modlí ke všem předkům, ale na chvíli to snad přežijí. Jdi dopředu a opatrně. Hlavně tiše. Jestli medvěda vyděsíš, budeš ho uklidňovat ty sám. Tohle jsou medvědi z našich hor. Žádná sranda ani trénink. Jdi.“

Led jim křupal pod koženými botami. Hřejivé světlo tančilo v odlescích jako mnoho očí drobných lesních duší. Netrvalo příliš dlouho, než spatřili první náznaky toho, že zde něco žilo. Spousta drobných i velkých kostí, s promrzlými zčernalými cáry masa, kožešin a zbytků, které nesežrali medvědi, ani drikoni. Jen o několik metrů dál ležela mohutná medvědice. Kožich černý jako smůla. Mezi tlapami tmavý ranec z kožešin. Jejich přítomnost ji probudila, a když procitla, oči upřené na dva vetřelce, zařvala tak, že mladému šamanu protančil po zádech mráz a žádná z kožešin mu nemohla pomoci. Řev se odrážel od skalních stěn a Khuun nepochyboval, že tohle bylo nejspíš první a poslední varování. „Myslíš, že je tohle dobrý nápad? Co když jsou nemocní? Nebo posedlí?“

Jeskynní sál se naplnil dětským pláčem. Divous stál jako socha. Kožešiny s sebou jemně škubaly. Přesně těmi pohyby, jakými by se nejspíš pohybovalo dítě. Vysoký tón dětského křiku však vyburcoval medvědici až k nepříčetnosti. Popadla ranec do čelistí. Dítě křičelo a Khuunovi ten zvuk trhal duši. „Vždyť ho zabije!“ Světlo zablikalo a zhaslo. Khuun se přestal soustředit.

Dítě v medvědím doupěti? Dítě? Takže to nebylo o tom Kerakově štěněti. Celou dobu nezmiňovali štěně, ale mládě. Lidské mládě tam, kam medvědi chodí spát. Jeskyně Velké medvědice. Myslel, že je medvědice pryč. Vlastně neviděl žádnou z velkých už více, než pět let. A teď je zde, rozběsněná a s lidským dítětem. „Světlo!“ vyštěkl Divous.

Vzduch mezitím jako by se zatetelil. Neviditelné ruce opět pomalu šmátraly po okolí a snažily se uchopit vědomí zvířete. Než však Khuun stačil světlo rozžehnout znovu ve svých dlaních, poznal, že se mu to nepodaří. Její mysl byla obehnaná neviditelnými hradbami vzdoru a touhy po pomstě. Světlo konečně zablikalo a ozářilo síň. Khuun se už ani nepokoušel otevřít oči. Nestál o další pohasnutí světla, krom toho, že bylo pro něj samotné přivolávání neskutečně vysilující. To co následovalo, se stalo tak náhle, že ani Divous nestačil zareagovat. Stále se snažil protlačit se do jejího vědomí a to se mu mohlo stát osudným. Medvědice vyrazila kupředu, celým svým tělem se srazila se stejně monstrózním šamanem a ten zakolísal. Nebezpečnému stisku čelistí uhnul jen náhodou, ale oddechnout si nestačil. Mohutná tlapa s drápy byla dostatečným důvodem. Když se medvědice postavila na zadní, byla mnohem vyšší než Nador a budila téměř posvátnou úctu. Jakoby se staří bohové vrátili zpět a kráčeli znovu po zemi, kterou dali jejich lidu před mnoha staletími. Dalšímu útoku s heknutím uhnul, a když se po něm ohnala znovu, stačil na chvíli zachytit její tlapu. Tělo napnuté na maximum. Žíly, připomínající spíše provazce obalující jeho tělo, pomalu pulzovaly. Když se napřáhl s pěstí zaťatou, už začínal cítit tlak v konečcích prstů a bolest v dásních, když se mu zuby prořezávaly tkání. Udeřil. Síla úderu srazila medvědici stranou. Jen na okamžik. Ne však natolik, aby se nestačila vzpamatovat z překvapení.

„Co se děje!?“ Khuuna se stále zavřenýma očima, klepající se strachy a nervozitou, překvapil výkřik, který dostal namísto odpovědi. Poznal v tom hlase Divouse, ale byl to opravdu on?

Šaman, kterému však zastřelo bojové šílenství mysl, neodpověděl. Zvíře v něm se dralo na povrch. Na čerstvý vzduch, ke kterému se jen tak nedostalo. Divoká šelma jej několikrát zasáhla a z několika tržných ran se mu řinula krev. Pach krve je oba rozběsnil. Divous čekal, až rozdivočelá šelma znovu udeří. Pěst znovu zaťatou, zatímco levačkou uchopil topůrko sekery. Čekal.

Khuun který dlouho sbíral odvahu, otevřel oči. Světlo, které držel v dlaních, se odráželo na zdech, sami vrhali dlouhé stíny a na klidu mu nepřidala ani přítomnost drikonů, plížících se blíž k podívané a pomalu obcházející bojiště. Čekali na hostinu, která pro ně zůstane. Nejspíš je přilákala krev. Tu podle všeho ty necelé dva metry dlouhé a vyhublé ještěrky s ostrými pařáty cítili na míli daleko. Podle rychlosti, se kterou tu však byli, žili podle všeho ale přímo v jeskyni, která byla plná menších či větších dutin. Dítě stále plakalo a právě proto Khuun v hrůze ustrnul, když si uvědomil, že několik ještěrů vyrazilo směrem k ranci.

„To teda ne!“ procedil mezi zuby a hnaný strachem se rozběhl směrem k ranci. Prosmýkl se kolem bojující dvojice a hleděl na prázdné místo. Několik ještěrek mizících v jednom z vedlejších tunelů bylo jasnou odpovědí. Dostali, pro co si přišli a Khuun jim rozhodně tento chod nechat nechtěl. Rozdělil světlo v dlaních stejně jako by trhal papír. Drobnější ze světélek hodil jako sněhovou koulí ke stropu, kde se drobný plamínek udržel. Světlo to sice nebylo, a mělo vydržet jen chvíli, ale alespoň se na to příšeří nemusel soustředit. Se splašeným srdcem se rozběhl do tmavého tunelu a doufal, že Divous střet přežije. Zoufalý pláč dítěte se zatím nesl v ozvěnách tunelem. Jediná věc, jaká dítěti snad zbývala k obraně.

Medvědice vyrazila a Nador, stojící k ní čelem rychlým pohybem uhnul. Pěstí tvrdou jako skála znovu udeřil a když medvědice zakolísala, prudkým máchnutím jí zarazil do zad široké ostří sekery tak prudce, že jí s křupnutím praskla páteř. Ti z drikonů, kteří zde stále čekali na výsledek souboje, znenadání vrazili kupředu. Divous se prudce otočil a hrdelním zavrčením donutil všechny případné mrchožrouty k ústupu zpět do stínů.

„Takže to ty jsi nám vzal kouzlem světlo z pochodní.“ Mužský hlas se ozval stejně nečekaně, jako se objevil jeho majitel. Doprovázel jej ještě jeden společník, oba s bledými tvářemi a ostrými rysy připomínali dravce. Oči černé stejně jako jejich dlouhé róby, které při každém pohybu šustily. Divous je poznal. Kdo jiný se odíval a zdobil peřím temným jako noc.

„Mám tu práci. Černý rod tu ostatně nemá ani co dělat,“ zavrčel.

Muž v havraním peří se zamračil. „Hádám, že jsme tu něco měli. Teď jen budeme muset uklidit a ty, jsi nám koneckonců sám ušetřil dost práce.“ Rukou máchl směrem, kde původně ležel medvěd. „Vlastně jsem ani netušil, že se prokletí smrtí ruší a oběť nabývá původní podoby.“  Ušetřili práci? O čem to mluvil? Prokletí? To oni měli prsty ve zmatku mezi jeho zvířaty? Patřilo to spíše jeho společníkům, ale i on se stačil na okamžik ohlédnout. Medvěd zde už neležel. Místo něj ležela na promrzlé zemi žena. Bílá jako sníh. Vlasy černé jako z vláken tmy. Zachvěl se. Čeho se to dopustil? Co to havraní šaman způsobil? Hněv se v něm jako vlna opět vzdouval. „Khuune uteč!!!“ Jeho hlas se jako burácení hromu rozléhalo jeskynní síní a pokračovalo do hlubin. Doufal, že se nenechá chytit v případě, že by zde nebyli jen dva nepřátelé. Doufal, že jej ten potrhlý mladík slyšel.

Chvilky jeho nepozornosti však využili muži v róbách. Khuunův zbytek světla vznášející se u stropu jeskyně vybuchl v oslnivé záři a když se Nador otočil, aby čelil očekávanému útoku, myslel si na chvíli, že snad oslepl. Než si opět jeho oči přivykly šeru, letěla mu vstříc dýka. Nebezpečně se zaleskla, když jen těsně minula jeho obličej i s paží, která ji držela. Překvapil muže nečekaným pohybem a smazal vítězoslavný úsměv z jeho rtů. Využil jeho špatné rovnováhy. Chtěl jej chytnout za krk a snad s ním několikrát mrštit o zem aby odradil druhého svou silou, ale zjistil, že druhý se kolem něj prosmýkl téměř nadlidskou rychlostí. Ostrá bolest mu projela stehnem, když se mu do něj zakouslo ostří. A pak znovu. Teplý pramínek krve se mu řinul nohavicemi jako rudá stužka.

Bolestí upustil nepřítele, kterého držel za róbu a veškerou svou silou vykopl, aby se dotěrného muže zbavil. Jen náhodou jej trefil tak, aby ve své rychlosti zakolísal. Věděl, že to s ním není dobré. Nikdy nebylo, pokud lidé stojící proti vám dokázali manipulovat s Mocí. Věděl jen o šamanech a několika lidech mimo Bathos, ale nikdy neslyšel o uživatelích Moci z řad obyčejných lidí. S čím si to Černý rod zahrával? Co jim po celou dobu unikalo? Jak k ní přišli? Copak havraní šaman zešílel? Nepochyboval, že za vypálení osady mohli oni. Ta podivně spálená těla musela být dílem Moci.

Rychlým pohledem zhodnotil situaci. Nejspíš byli sledováni po nějaký čas, ne-li od příchodu do vypálené vesnice. Dost možná věděli i o Khuunovi. Nehodlal je nechat odejít živé. Odplivl si a zlostným pohledem probodl muže, který se na něj znovu řítil svým šíleným tempem. Uskočit stačil jen o vlas. Naštěstí směrem, kde ležela v ženském hřbetě jeho sekera, kterou s nechutným mlasknutím vytáhl z rány. V duchu si slíbil, že až bude po všem, zařídí ji pohřeb hodný Pánů lesa. Chránila toho malého človíčka i poté co ztratila rozum.

Když slyšel kroky blížit se zezadu, máchl v otočce ostřím sekery. Zasáhl. Řev naplnil jeskyni znovu. Ale ne na dlouho. Muž bolestí omdlel. Tělo rozseknuté téměř na dvě poloviny. Mrazivý vzduch naplnil pach vnitřností a moči.

„To ne!“ Hlas jeho nepřítele byl plný zlosti. Vyběhl vpřed. Oči se leskly šílenstvím. Dýka Divousovi probodla rameno a síla úderu jej donutila pustit topor sekery. „Proč už nechcípneš, medvěde!“ Další bodnutí a další. Krev prýštila z mnoha ran a Nador téměř cítil, jak z něj život utíká. Jako když taje sníh na jaře a odchází pryč s řekami. Nedokázal se smířit s tím, že prohrál.

 Dobře mířená rána přímo do obličeje zalila kouzelníkův bledý obličej krví, když mu nos praskl jako skořápka vlašského ořechu. Úder jej srazil, i když byl zasazený z posledních Nadorových sil. Sehnul se s heknutím ke své zbrani, kterou až dnes byl přinucený v boji upustit, a to hned dvakrát. „ Doufám, že pro vás má Havran speciální místečko. Takové, kde tě bude drásat hejno dravců a ty budeš ječet, zatímco ti budou údy zase srůstat, aby měla zvířata znovu co žrát!“ Posledním máchnutím mrštil sekeru ležícímu přímo do tváře a očekával, že se rozletí jako jablko rozseknuté v půli. Místo toho čepel sjela po něčem, co nemohl vidět jinak, než jako záblesk, když narazí ostří do dalšího kovu. I přes kouzelníkovu obranu však čepel sjela jen mírně stranou a ukousla kus tváře. Muž vyčerpaný kouzly a bolestí upadl do bezvědomí. Nador nepochyboval, že rána byla smrtelná.

Divous klesl na kolena a pomalu si lehl vedle ženina těla. Život jej opouštěl pomalu, ale i tak byl rád, že mohl alespoň ještě chvíli dýchat. Žena měla zářivě modré oči, pohled ledový jako nejkrutější zimy severu, rty fialové a kadeře černé, rozhozené na zemi jako černí hádci. Čisté bledé pleti ubírala na kráse jen krev a smrt. Dokázal si představit její krásu za jejího života. Bylo mu jí líto. Neznal důvod, proč musela zemřít ani důvod jejího blouznění. Nedokázal si vysvětlit, proč chránila dítě, i když pozbyla rozumu. Snad jej milovala i poté. Chrčivě se zasmál. Měl pocit, že slyší třepotání ptačích křídel. Stíny se zdály hlubší. Naposledy pohlédl do zářivě modrých očí, jako by si je chtěl zapamatovat i po smrti. Doufal v odpuštění a věděl, že je čas. „ Je mi to líto,“ zašeptal.

***

Khuun se ploužil sněhem. Dítě v ranci spalo. Mladý šaman byl rozdrásaný po boji s drikony a krev mu na mnoha místech prosakovala. Naštěstí šlo jen o pár povrchových ran. Jen byl promrzlý, když strávil noc v jednom z opuštěných tunelů jeskynního komplexu a vzdal se několika kožešin, aby zůstalo dítě v teple. Vyděsil se, když slyšel zvuky boje a pak o to víc, když uslyšel příkaz utéct. Nebyl válečníkem a vlastně ani šamanem. Netušil kam patřil. Prázdným pohledem se zahleděl k horám, které spolu s ohořelými zbytky osady nechal za sebou. „Doufám, že jsi to přežil Divousi.“

Z nebe se znovu snášely loudavým tempem sněhobílé vločky a dítě se znovu pohnulo.

„ Musíš být hladový.“ Smál se na něj. Stejně jako se dítě usmálo na mladíka. Bylo tiché, neobvykle tiché a hledělo k obloze veselýma očima. Khuun nevěděl co Keraku říct. Co se vlastně všechno stalo a zda vůbec ještě Divous žije. Věděl jen, že z toho nevzejde nic dobrého. Vypálená osada, medvědi propadlí šílenství. Nepřátelé z moře opět kráčející mezi nimi. Proč zrovna teď? Proč právě jemu?

Jeho pozornost upoutal jezdec na mohutném černém koni. Zprvu jako malá černá tečka na obzoru, ale netrvalo dlouho a jezdec jej dohnal. Vypadalo to, že míří od hor, ale určit to přesně nemohl. Tím směrem a mnohem dál ležela i jiná velká sídla kmenů. Když v něm poznal člena Černého rodu, trochu si oddechl. Byli to podivíni a žili trochu stranou, ale nikdy neslyšel, že by někdy jednali agresivně.

„Zdravím ve jménu Havrana mladý poutníku.“ Znělo to, jako by mu vyslovení pozdravu dělalo problémy. Nepříjemný a chladný hlas doplňoval vždy bolestivým syknutím. Kápě jeho černé róby s peřím vlajícím ve větru z poloviny zakrývala jeho hlavu. Černá látka přes ústa zase polovinu obličeje. Jediné co bylo skutečně vidět, byly oči. Upřený pohled, připomínající dvě hluboké studny.

„Při celé smečce i tebe. Myslel jsem, že jsi ze sokolího lidu. Ti přijíždějí od hor nejčastěji.“

„Jistě. Také, že vyjíždím z jejich hor. Havran tam měl práci a služebník jako já plní jeho vůli.“ Sledoval Khuuna jak přikyvuje. „Smrti je vždy všude hodně. Smrti nikdo neuteče. Moudří, či hloupí. Mladí nebo staří. Opatrní či neopatrní. A Havran vše vidí. Co dělá vlk s dítětem na pláni? Není to nebezpečné?“

Khuun nevěděl co na to říct. Ale svíral jej podivně tísnivý pocit. Takový, který vás dožene k rychlému ukončení rozhovoru, protože cítíte, že s takovým člověkem není nejlepší nápad mluvit. Možná to bylo jeho hlasem. Nebo neustálým bolestivým syčením. „Jsem Khuun. Nejvyšší šaman Blain Pakk a Pán smečky. Nemusím ti vysvětlovat své důvody.“

„Khuun?“ Oči se mu zaleskly, jakmile zaslechl jeho jméno. „Nechtěl jsem urazit.“ Zahleděl se k vesnici, která byla už sotva pár stovek metrů od nich. Pak si chvíli prohlížel dítě. „Jestli chceš, můžeš nasednout na koně. S dítětem se alespoň nebudeš prodírat sněhem,“ řekl po chvíli mlčení a Khuun souhlasil.

„ Za chvíli budeme doma Asmare.“ Mladíkovy oči se leskly veselými jiskřičkami. Vybral mu dobré jméno. V jazyce kmenů, kterým se mluvilo jen na Bathosu to znamenalo Chráněn medvědy. Připadalo mu to více než příhodné.

Havraní služebník popohnal koně a Asmar hleděl k nebi v Khuunově náručí. Oči zářivě modré jako ta obloha.

---