Den

Sen. Jen pramálo společného má s realitou, ale stejně jsme rádi, když si ho můžeme nechat dozdát. Den, ten většinou po snu následuje. A z většiny případů je to den všední. Nevšedních bývá pomálu. Snad je to dobou a nebo mnou.

Budík na telefonu zvoní již potřetí a já ho potřetí umlčím. Čím? Čímkoli, třeba i kladivem, jen aby na chvíli přestal řvát. Vstát, to se mi nedaří.

Za deset minut odchod zmateně vyskakuju z peřin. Věřím, že to znáte. Do ruky krajíc, do druhé hrnek, češu se v poklusu k autobusu.

Práce mě nebaví, dělám jí léta. V kanceláři u Dlouhé ulice s vyhlídkou na šedivou zeď hotelu Agnes. A dnes je to obzvláště nuda. Druhého v měsíci, dva dny po uzávěrce, krátím si dlouhou chvíli v Dlouhé ulici pokukujíc po kolegyni Věrce. Blondýna, 85C, snad něco kolem padesáti let. Jsem zoufalý.

Svačina, oběd, svačina, odlet. A zase stejnou cestou zpátky dodělat domácí úkoly. Soukolí všedních dní neúprosně mě mele.

Nadrcen hromadnou dopravou popsanou levicovými plakáty vypadnu na zastávce. Sednu si na chvíli. Proložím pracovní a domácí sezení sezením venkovním. Ptáci se mají. Když jim to vyjde, nažerou se a když ne, nažerou se kočky. Autobus od otočky vyrazil na další směnu a já se zvedám.

Pomalým krokem vyšlapanou trasou kráčím si k domovu. Domov. Jen drahá schránka na složenky a hnusný kafe. Piju ho z nouze, snad mi to dává pocit lepší třídy. Umeju hrnek. Večerní rituál.

A jdu dál, do křesla věčného zapomnění. Nova mi do hlavy chrlí vlastní pravdu. Kdysi jsem míval svojí. Dávají Zoufalé manželky -kdysi jsem míval svojí.

Reklama, prázdno, reklama. Stále ten stejný model. Ukázka prázdných model a tak jdu spát.

Sen.