Americká základna - Kapitola 15 - Jolanino odhalení

 

Jolanino odhalení

 

Již jsme si všimli, že nastala zima. Vykopávat věci ze zmrzlé lesní půdy by nebylo nic jednoduchého, a tak si Jolana musela najít jinou úschovu. Zkusila to hned v domě, u kterého parkovala. Neodmítli ji, i když jim bylo podezřelé, že tu tak často stojí a že nabízí tolik peněz za úschovu nějakého pytle plného oblečení. Nikdy se od ní nic nedověděli. Pytel schovali v garáži a dali jí od ní klíč, aby si mohla věci kdykoli vyzvednout. A Jolana jim tam vždy zanechala domluvený obnos.

V pondělí sedmého února vyrazila Jolana po obvyklé cestě do Příbrami a odtud po čtvrté rychlostní silnici přímo do Prahy. Po Strakonické silnici se pak dostala až do Velké Chuchle, kde sjela na ulici Dostihovou a přímo dojela do Slivence. Už tam na ni čekali. Ono ale není tak snadné lapit Jolanu, když není nikdo, kdo by po ní mohl jít, aniž by ho znala.

Jolana nic zlého netušíc přijela na své obvyklé místo a otevřevši dveře chystajíc se vystoupit spatřila podezřelý pohyb - uviděla muže, jak se k ní blíží. Zprvu ho nepoznala, ale pak zahlédla další dva. Bylo jí jasné, co se děje. Nasedla zpět do auta a rozjela se směrem ke kostelu. Zazněl výstřel. Minul svůj cíl. Potupně se odrazil od kandelábru a skončil neznámo kde.

 

Za kostelem Jolana odbočila doprava ulicí Ke Smíchovu, následována dvěma vozy. Na zastávce K Holyni předjela autobus a za obcí se napojili na silnici K Barrandovu. Věděla, kam míří. Stále následována těmi dvěma vozy se přehnala přes rampu křižovatky u Barrandovského mostu spojující ulici K Barrandovu se Strakonickou. Minula odbočku do Zlíchovského tunelu a dořítila se na světelnou křižovatku s ulicí U Královské louky. Její pronásledovatelé ji sice mohli vidět, ale byli dost daleko. Zrovna byla červená, což bylo vlastně jejím štěstím, protože z ulice U Královské louky nebyl zase takový provoz. Ještě než začala jezdit vozidla z protisměru, zajela prudkým obloučkem do ulice U Královské louky, jako by ji to snad zrovna napadlo. Tím ještě trochu zdržela své pronásledovatele a na Nádražní ulici odbočila doleva. Dojevši k zastávce příměstských autobusů vyskočila z auta a namířila si to přímo do metra. Ti za ní ji neviděli, ale ona měla jednu smůlu - stále na sobě měla hromadu čipů, díky které ji její bývalí kolegové na základně mohli pořád sledovat.

Ve stanici Smíchovské nádraží stálo metro. Jolana o něj ale nestála. Zdálo by se to riskantní, ale ona měla svůj jasný plán. Po chvíli nastoupila do metra na opačnou stranu. Bylo 9:44. Pronásledovatelé věděli, kde je, ale těžko ji mohli sledovat. Jolana s dost velkým náskokem vystoupila na Náměstí Republiky a vešla na Masarykovo nádraží, kde zamířila k úschovně. Měla tam menší zamčený kufr.

Byla to jakási nouzová pojistka. Jolana se pak zavřela na záchodě a převlékla se. Nechala si jen služební pistoli, byť čekala, že v ní také bude čip. Ze záchoda vyšla opatrně, leč nenápadně. Ti za ní sem dorazili až za pár minut. Přesněji za dvě minuty, kdy odjížděl vlak směřující na Roudnici nad Labem. Zbraň se začala svižně pohybovat, zbytek věcí stál na nádraží. Bylo jasné, kde Jolana je. Jeden člověk začal prohlížet nádraží a zbylí chtěli sledovat ten vlak, což ale nebylo tak jednoduché pro někoho, kdo to tady vůbec nezná.

 

Na základně seděli tři lidé schopní pronásledovatelům pomoci, ale stále bylo možné komunikovat jen na jedné frekvenci, takže ten, kdo se o sledování nejvíce staral, měl práce až nad hlavu. Rozhodl, že každé auto pojede jinam - jedno k holešovické zastávce, kdyby tam sledovaná vystoupila, a druhé do Bubenče a pak dále po trase vlaku, aby ho zkusilo dohnat.

Jolana zatím dojela na železniční zastávku Praha-Holešovice zast. a vystoupila. Vystoupivši, nikoho podezřelého holem nevidíc, odložila takřka nepozorována zbraň v přístřešku zastávky a poté si to kvapně namířila k Partyzánské ulici. Nyní už nevěděla, kam jde, ani to tady neznala, ale pokud nebude mít smůlu, už ji nikdo nenajde.

Když sem dorazili její pronásledovalé, snadno našli zbraň zanechanou v zastávce. Stopa vyhasla. Vojáci směřující k Bubenči hnedle změnili směr jízdy, ale ani obě auta pronásledovatelů neměla moc velkou šanci Jolanu bez čipu odhalit.

Jolana přišla na Partyzánskou a odbočila doprava. Vysokým tempem přešla tramvajovou křižovatku u holešovického nádraží - chtěla se rychle dostat co nejdál. Žádná tramvaj zatím nejela, a tak si to Jolana namířila k nádraží. Tvrdil jsem sice, že se tu Jolana nevyznala, také tu nikdy nebyla, ale není to tak docela pravda - měla tak trochu ponětí o celé Praze i proto, že čekala, že by se jí to někdy mohlo hodit. Jolana postřehla, že do deseti minut tudy nejede žádný vlak, takže nádražní budovu prakticky proběhla a na autobusovém stanovišti uzřela u jednoho stání autobus s posledním zbytkem fronty. ,,Ten hnedka pojede,” řekla si Jolana a postavila se za posledního člověka čekajícího na nástup. Autobus směřoval do Mělníka. Jolana s ním. Nyní už byla zcela v bezpečí.

*****

Jolana v Melníce strávila pár hodin - něco si ponakupovala, v klidu se najedla a pak se vydala k telefonní budce. Nejdřív si zajistila ubytování ve zmíněné noclehárně na okraji Letňan, kde ji těžko mohli najít a potom zatelefonovala Markovi. Čekala, že by ho mohli sledovat, takže navrhla, aby se sešli u nádraží Lysé nad Labem.

,,Budu čekat před nádražím. Vůbec si mě nevšímej a jdi tak, aby to někam vedlo, ale nikdo tam nešel,” řekla, ale rozhodně se nechtěla postavit přímo před nádražní budovu. Ještě nevěděla, jak to vlastně udělá.

Jolanin vlak přijížděl více než hodinu před Markovým. Ona měla několik nevýhod - bylo možné, že Markův telefon je odposloucháván a někdo by mohl rovnou zamířit na to nádraží a čekat, až se tam ona, bezbranná, objeví. Naštěstí na nádraží nikdo nebyl a Jolana si mohla v klidu připravit svůj plán.

Před nádraží přijelo vozidlo taxislužby a kohosi přivezlo. Jolana k autu přistoupila a zeptala se, jestli je volné. Bylo. Není sice nic levného, aby taxik čekal takřka 45 minut, ale Jolana chtěla mít šanci rychle zmizet. Řidič se postavil tak, aby stál na kraji boční ulice s dobrým výhledem na nádraží. Jolana seděla vedle něj a celou dobu neřekla ani slovo.

*****

Vlak přijel. Vystoupilo dost lidí. Vyrazili na různé strany. Mnoho jich zůstalo stát na autobusové zastávce. Marek šel doprava a pár lidí s ním. Marek šel pomalu a zdálo se, že většina lidí pokračuje rychleji.

,,Jeďte fakt hodně pomalu k nádraží a doleva a připravte se na všechno.”

,,Co?” řekl taxikář, ale moc se po tom čekání nedivil.

Automobil nevzbuzoval ničí nepatřičný zájem, ale Jolana si stále nebyla jista, jestli Marka někdo nesleduje.

,,Tady zase zastavte,” řekla Jolana.

Řidič poslechl. Marek se zastavil a usedl na lavičku. Asi ho nikdo nesledoval. Uviděl už i Jolanu, ale nevšímal si jí. Za pár minut vyrazil dál, přešel a odbočil do boční uličky. Nikdo ho již nemohl vidět.

,,Zajeďte do třetí ulice vlevo,” řekla Jolana taxikáři a ten dle jejího přání zamířil do ulice hned za tou, kam zašel Marek.

,,Tady zase zastavte. Myslím, že budu vystupovat,” řekla Jolana.

,,Mám tu na vás počkat?” zeptal se taxikář s lehkou ironií.

,,Už vás propustím,” odvětila Jolana.

Jolana se přesvědčila, že snad není nikým pronásledována a otázala se taxikáře na cenu. Byla přesně podle ceníku. Řidič si netroufnul navýšit ji, možná se Jolany i trochu bál.

Jolana vystoupivši rozešla se vpřed a na první křižovatce se dala doleva. Marek už nešel tak pomalu jako u nádraží, ale na rozdíl od Jolany nijak nespěchal. Když tato přišla na tu ulici nalevo, hned Marka uviděla a došla.

,,Ahoj,” řekla Jolana.

,,Čau,” pravil Marek.

,,Tak je to tady.”

,,Tys to čekala?”

,,Jo.”

,,Co teď?”

,,Zajdeme do hospody a napíšeme Jakubovi.”

Jolana s Markem objevili příjemnou a nedrahou menší restauraci. Oba si dali pivo a Jolana na Markově telefonu vytvořila nám již známou zprávu. Nechtěla si kupovat mobil pro sebe, protože ve chvíli, kdy by někdo ze základny získal její číslo, mohlo by to být nebezpečné. Usoudila také, že Markův telefon sledován nebude, ale nebyla si tím vůbec jista.

,,Nebudu ti říkat, kde se ubytuju a ani už nebudu chodit k tobě. Budeme se scházet každé pondělí na výstupní zastávce na Černym Mostě a každej čtvrtek na Kobylisích v tom vestibulu u tramvajový zastávky. Vždycky kolem desátý. Kdyby něco, tak ti zavolám, nebo tě aspoň prozvonim, a ty zajedeš na stanici Opatov, aby to bylo blízko u tebe. Sejdeme se ve stanici metra,” seznámila Jolana Marka se svým záměrem a i potom tam seděli asi do šesti. Pak odjeli do Prahy a rozešli se.

 

Zatímco Marek dojel až na hlavní nádraží, odkud pak pokračoval metrem na Opatov a domů, Jolana vystoupila už ve Vysočanech a autobusem 158 dojela na zastávku Letňany, odkud pak šla Toužimskou ulicí kolem areálu Letovu k ubytovně na samém konci Letňan.

Jak má Jakub pokračovat, bylo nejisté, ale zřejmé bylo, že cesta letadlem by byla značně nebezpečná. Jolana ale měla z práce v základně dobře využitelné známé a peněz měla taktéž dost, takže měla možnost připravit nouzový plán.

---