tichý krok

zrající třešně vysoko na stromě. souchotinářská dívenka na ně nedosáhne, napíná ruku, rozvírá dlaň. ale třešen je daleko. nepláče nad marností, ví o ní, a další vráska píše do deníčku smutným perem.
ve zvědavosti pokládáme ruku na žahvý tál kamen, rudá horkost pálí, ale přesto přiložíme dlaň, pro kratičký okamžik bolesti, pro mimodějnou rozkoš stáhnutí se do bezbepečí.
stáhnem paži dřív, než ucítíme bolest, pak, až pak víme co je reflex, který nás předstihuje.
pod kloboučkem houby, je hig-speed podhoubí.
a to je kránu studenej aerosol mlhy která neodpouští, neláskou miluje, teplo sálající bytosti.
máme v uších nedoznívající výkřik umírajících dinosaurů, slepic, prasat, krav i činčil vychovávaných v koncetrácích,
mimo vliv krenuna, či manitua.
někde v předloktích neseme bolest světa. tam na měkkých částech rukou, ukrytou. nemusíme jí mít vhlavě, má jiné, lepší místo.
hluboko v pažích je smutek, v hlavě je radost. naděje, čin.
pak rozdíráme práznými sevřeními dlaní jen tu trochu bez které se obejdeme.
háčky radosti, se se očekávaným dovolením zasekávají do povrchu mozku,
tah a narovnání.
bolest se skrývá lstivě a přesně

filozof vykříkuje uprostřed deště okují: "co je bolest"

nedokážeme odpovědět do ticha

opadajících stromů