konec harnaského řádu

Zdravím všechny!

Ještě jeden kousek z mé knihy, pro lepší představu.

Za kritiku předem děkuji.

Konec harnanského řádu

 

Byl teplý podzimní večer a Ryualih, holohlavý stařík se stříbrným plnovousem, seděl za mohutným dubovým stolem ve své pracovně. Oblečen byl v sytě bílém hábitu s vyobrazenou lípou srdčitou na prsou. Jeho onyxově černé oči dychtivě hltaly každičký runový znak ze  Solraqu – knihy napsané zakladatelem a prvním mistrem druidem.

V knize byla poznamenána všechna moudra velkého Solraqa a jedině opat harnanského řádu do knihy mohl nahlédnout.

 Jediná svíčka osvětlující místnost, vlastně jen stůl, již dohořívala. Proto Ryualih sáhl do zásuvky a vytáhl svíčku novou. Její knot přiložil ke skomírajícímu ohýnku staré svíčky a vyčkal, dokud se nezapálil.

Když plamínek pohltil celou část knotu vyčnívajícího z vosku, začal druid se svíčkou pomalu otáčet, aby teplo plamínku rozehřálo ztuhlý vosk po okraji. 

 Trochu horkého vosku nakapal na připravený stojánek a poté do něj rychle svíčku postavil. Počkal, dokud vosk znovu neztvrdl a svíčku pustil.

Mezitím první svíčka dohořela.

Ryualih se pustil znovu do čtení.

Nedočetl ani první odstavec a náhlý průvan málem plamen svíčky sfoukl. Opat se zvedl od stolu a došel k oknu.

Když se chystal zavřít okenice, zahlédl kohosi s loučí v ruce, jak spěchá přes nádvoří kláštera k hlavní bráně.

Starce to zaujalo. Nebylo zvykem, aby v tuhle večerní dobu někdo pobýval venku. Většina členů řádu buď spala nebo si stejně jako on četla zajímavou knihu. Ostatní tišili v jídelně hlad a žízeň po náročném dni.

Ryualih se chtěl s mnichem telepaticky spojit a zeptat se, proč je tak pozdě venku, ale nepovedlo se mu to.

Bylo to zvláštní, protože jako opat kláštera měl pravomoc se kdykoliv s každým členem harnanského řádu telepaticky spojit a on mu musel odpovědět, i kdyby spal nebo byl v ohrožení života. Zkusil to znovu s větším soustředěním.

Opět bezvýsledně.

To už dotyčný stačil dojít k hlavní bráně a otevřít ji. Jakmile byla dokořán, zvedl hořící louč nad hlavu a začal s ní mávat ze strany na stranu. V tu chvíli opatovi došlo, co se děje.

Při otevřené bráně totiž neúčinkovala žádná ochranná kouzla kolem kláštera.

Ryualih bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku a křikl slova moci. Z pokroucené větévky vyletěla neviditelná síla a srazila muže k zemi.

Stařec se nadechl k dalšímu kouzlu, jímž chtěl bránu zavřít, avšak to už se na nádvoří objevily tři postavy v černých hábitech. Ty, jakmile zahlédly druida v okně, vyslaly k němu ohnivé koule.

Opatovi se podařilo první dvě vychýlit z jejich směru a ony neškodně narazily do stěny domu, avšak poslední koule prolétla až k němu. Stařec stačil instinktivně uhnout a žhavá smrt proletěla oknem do pracovny, kde narazila do stropu a vybuchla.

Ryualih na poslední chvíli vyslovil kouzelnou formuli pro ochrannou zeď, která se kolem něj vytvořila přesně ve chvíli, kdy se ho ohnivá vlna chystala pozřít ve svém vše spalujícím chřtánu.

Zatímco druida chránila bariéra, telepaticky se spojil se všemi členy řádu a varoval je před útokem.

Do pracovny vletěla další ohnivá koule. Musela být daleko silnější než ta předešlá, protože síla výbuchu srazila starce na zem. Ten si uvědomil, že musel být stále viděn z nádvoří, a proto se v kleče dostal mimo okno a až potom se zvedl.

Pokoj byl celý v plamenech. Naštěstí vše důležité nosil vždy u sebe.

Než se dostal dveřmi z pracovny, zaplavili ho členové řádu telepatickými hlášeními o stavu situace.

Několik malých skupinek se zabarikádovalo v místnostech, kde právě byly a úspěšně se bránily útokům temných mágů. Nejvíce stoupenců se shromáždilo v jídelně, kde se díky umění Starších druidů dařilo útoky prozatím zcela eliminovat.

Opat rozkázal, aby se i ostatní skupiny snažily probojovat do jídelny, kam se i on sám vydal. Vyšel z pracovny a dal se vlevo dlouhou chodbou až ke schodům. Jelikož na chodbě nezuřil vše pohlcující oheň, nemusel nadále udržovat ochrannou bariéru, a proto ji ukončovacími slovy zrušil.

Netrvalo dlouho a litoval toho.

Když se blížil ke schodům, vtrhli do chodby dva muži v černých hábitech. Ryualih podle znaku na hábitech správně uhodl, že se jedná stoupence kiskunského řádu.

Oba temní mágové bez váhání vyslali každý po jedné ohnivé kouli. Naštěstí byl jeden zručnější a vyčaroval ohnivou kouli dříve než jeho společník, což starci zachránilo život.

Ryualih stačil první odrazit zpět proti vysílateli, ale druhou se mu podařilo jen lehce vychýlit a ta proletěla tak těsně blízko kolem jeho hlavy, že cítil její žár na obličeji a dokonce ucítil zápach spáleného masa. Ten naštěstí pocházel od hořícího temného mága.

Druhý mág se zarazil a podíval se na svého umírajícího druha. To dalo opatovi dostatek času, aby vyvolal kouzlo, kterým srazil protivníka k zemi. Ten, ač otřesen, se sice rychle zvedl, ale jen aby ho další kouzlo odmrštilo na zábradlí, přes které po ztracení rovnováhy přepadl a zřítil se o dvě patra níž, kde dopadl na hlavu a zlomil si vaz.

Bez dalších problémů seběhl opat dvě patra schodů, přeskočil mrtvého temného mága a směřoval chodbou k jídelně. Po několika krocích zastavil, protože na konci chodby zahlédl půl tuctu temných mágů, jež se snažili proniknout ochrannými kouzly do jídelny. Opatovi přálo štěstí a stoupenci kiskunského řádu nepostřehli jeho vběhnutí do chodby.

Chvilku je pozoroval.

Tři z nich posílali do ochranné bariéry jeden magický blesk za druhým, aby druidi uvnitř museli zacelovat vzniklá slabá místa a tím se připravovat o drahocennou magickou energii, zatímco se zbylí tři kněží snažili rozplést části magických nitek, spojující jednotlivá ochranná kouzla, aby mohli proniknout skrz.

Ryualih ve vhodný okamžik poslal do šestice čarodějů omračující kouzlo a doufal, že štěstí bude i nadále na jeho straně a magická síla zasáhne jednoho z trojice temných mágů, která sesílala blesky ve chvíli vyvolávání kouzla, aby se nekontrolovatelný blesk odrazil od bariéry do některého z mágů.

To se však nestalo.

Mág, kterého kouzlo zasáhlo, si právě potřeboval doplnit magickou energii, a proto sáhl do kapsy hábitu a vytáhl flakónek s modrou tekutinou. Než však stačil flakónek vypít, srazilo ho kouzlo k zemi. Zbylí kněží obrátili pozornost k náhlé hrozbě. Když se však otočili, ke svému překvapení nikoho nezahlédli.

Druid po seslání kouzla vklouzl do nebližších dveří a potichu je za sebou zavřel. Ocitl se v naprosté tmě. Nahmatal pochodeň připevněnou na zdi a křesadlem ji zapálil.

Jakmile se pochodeň naplno rozhořela a osvětlila místnost, zjistil, že se ocitl v nevelké místnosti s regály naplněnými moukou a zrním.

Příruční sklad – uvědomil si.

Z chodby zaslechl hlasy temných mágů. O něčem se dohadovali.

Ryualih nahmatal skryté tlačítko na jedné ze skříní a zmáčkl je. Regál se odsunul a odkryl malý vchod za ním. Stařec do něj vešel a stiskl tlačítko uvnitř chodby. Skříň se vrátila na své místo právě ve chvíli, kdy se rozrazily dveře a do místnosti vletěly dvě ohnivé koule. Druid nedbal hluku za ním a spěchal chodbou dopředu.

O pár minut později došel ke zdánlivě slepému konci. V duchu vyslal myšlenku všem členům řádu v jídelně, ať neútočí, že teď otevře tajný vchod za obrazem. Teprve až po obdržení odpovědi zmáčkl tlačítko a stěna před ním se odsunula.

Za nadšeného jásotu vstoupil do místnosti. Nahmatal na obraze malý výstupek a obraz se vrátil do původní pozice.

Očima přejel po jídelně a spočítal přeživší. Čtyři mniši udržovali ochrannou bariéru u hlavního vchodu do jídelny a tři u dveří do kuchyně. Dalších osm stálo uprostřed místnosti za převrácenými dubovými stoly, uspořádanými do obranné hradby. Mělo to být poslední útočiště, až temní mágové prorazí jednu z ochranných bariér.

„To jsou všichni co přežili?“ zeptal se opat mladíka stojícího nejblíže. Ryualih si nemohl vybavit jeho jméno. Musel to být jeden ze tří nových akolytů, které před čtyřmi dny povyšoval do učňovského stavu.

„Ano, mistře,“ odpověděl mladík třesoucím se hlasem. „Po Vašem rozkazu se sem dokázalo probojovat pouze sedm bratří, z toho dva jsou těžce zraněni. Leží tady za hradbou,“ dodal a ukázal vedle sebe na zem.

Ryualih se prodral mezi stoly k raněným.

První měl ošklivé popáleniny horní části těla a bílý hábit na několika místech přiškvařený k tělu. Obličej měl natolik spálený, že opat nedokázal poznat, kdo to je.

Mnich umíral.

Stařec vytáhl z hábitu sušený lístek rulíku zlomocného a strčil si jej do úst. Slinami jej rozmělnil a vyplivl do dlaně. Opatrně umírajícímu otevřel pusu a vložil mu do ní rozmělnění lístek.

„Pokus se to spolknout,“ vyslal myšlenku do mnichovy mysli.

„Nemůžu. Nejde to. Mám strašně sucho v ústech,“ dostalo se mu odpovědi.

Ryualih vzal nedaleko stojící džbánek s vodou a trochu nalil umírajícímu do úst. Voda spláchla rozmělněný lístek do žaludku, kde začal ihned působit. Nejprve potlačil mnichovu bolest a poté pomohl vyslat jeho ztrápeného ducha ven z těla. Stařec chytil mrtvého za ruku a krátce se pomodlil.

„Nechť je Tvůj Osud naplněn,“ řekl polohlasně. „Setkáme se ve Věčném Hvozdě, bratře!“

„Najdi ubrus a přikryj ho!“ přikázal opat mladíkovi a sklonil se k druhému raněnému.

Ten na tom byl o poznání lépe. Měl sice popálené levé rameno a celou levou nohu, ale nic vážného to nebylo. Druid sáhl do hábitu a vytáhl další lístek. Při pohledu na něj se mnich zhrozil.

„Neměj strach, Soxiusi!“ řekl Ryualih podezřele laskavě. „Budeš v pořádku. Tento lístek ti pouze uleví od bolesti.“

Mnich neřekl nic, i když si myslel své. Smířen se smrtí vložil lístek do pusy a začal jej s nejistotou přežvykovat. K jeho překvapení začala pálivá bolest v rameni ustupovat. Za chvíli i poranění na noze přestával cítit.

„Už nikdy nepochybuj o mých slovech,“ promluvil stařec tiše, ale přesto se to mnichovi vrylo do paměti.

„Ano, mistře,“ odpověděl zahanbeně Soxius.

„Na chvilku to zadrží bolest a až bude více času vyléčíme ty ošklivé popáleniny. Teď vstaň. Půjdeme pomoci ostatním udržovat ochranné bariéry.“

Soxius s bolestivou grimasou vstal a následoval opata k hlavnímu vchodu do jídelny.

„Jak dlouho ještě bariéru udržíte?“ zeptal se Ryualih.

„Při velikém Solraqovi nanejvýš třičtvrtě hodiny, mistře,“ odtušil jeden z druidů.

„Je nás málo, mistře. Nedokážeme včas zacelit všechna slabá místa,“ dodal druhý.

Ryualih se zachmuřelým obličejem přešel ke druhé skupince, kde mu sdělili podobné závěry. Měl tedy něco málo přes půl hodiny, aby vymyslel plán, jak uniknout.

Kdyby nás tu tak bylo víc, pomyslel si, to by nám dalo více času.

Telepaticky se snažil spojit s ostatními stoupenci řádu. Pouze od deseti se mu dostalo odpovědi. Ti se úspěšně bránili v knihovně. Ostatní mniši byli nejspíš mrtvi.

Skupince v knihovně poradil, kde jsou tajné průchody, aby se jimi mohli dostat do jídelny a vyhnuli se tak boji s temnými mágy. O několik minut později se odsunul jeden z obrazů.

„Jeden, dva, tři ….,“ počítal nahlas opat mnichy vstupující do jídelny, „… sedm, osm? Co se stalo?“ zeptal se, „v knihovně vás bylo deset.“

Přistoupil k němu vysoký hubený muž s krátkými vlasy. V obličeji byl bledý a hlas se mu chvěl.

„Ducrest,“ začal Kanill, „měl ošklivou díru v břiše po zasažení bleskem a cestu sem by nepřežil.  Opacco byl jeho nejlepším přítelem a řekl, že ho neopustí. Zůstali spolu v knihovně a kryli nám záda.“

„To je škoda. Oba dva by se nám tu náramně hodili. Pomodleme se za ně, ať jejich duše rychle najdou cestu do Věčného Hvozdu.“

Když dokončili tichou modlitbu, poslal opat mnichy, kteří uměli udržovat ochranné bariéry, aby pomohli u vchodů.

S ostatními se připojil ke skupince za stolovou hradbou.

S novými posilami sice získali několik minut navíc, než se temní mágové dostanou do jídelny, avšak Ryualih stále netušil, jak se z této ožehavé situace dostanou. Odpovědnost ležela na jeho  bedrech, a proto usilovně přemýšlel, jak to provést.

Bylo jich dost, aby se beze ztrát probojovali z kláštera, leč bylo by jim to k ničemu, protože by je stoupenci kiskunského  řádu pronásledovali tak dlouho, dokud by je všechny nenašli a  nezabili.

Další možnost byla utéci tajnými chodbami pod klášterem, ale až by temní kněží zjistili, že tu nikdo není, nepřestali by je hledat, dokud by je všechny nenašli a nezabili. Tak nebo tak výsledek by byl stejný.

Jedinou možností jak zařídit, aby je později nikdo nehledal, bylo sehrát svou smrt.

Naštěstí temní mágové nevěděli, kolik jich v jídelně je, takže mohl opat poslat několik akolytů tajnými chodbami ven z kláštera. Vybral všechny mnichy, kteří se neuměli teleportovat.

Rychle jim načrtl hrubý plánek katakomb a vysvětlil jim, co mají udělat až se dostanou na povrch a kde se znovu setkají. Než zmizeli za tajnými dveřmi v podlaze, popřál jim hodně štěstí.

Mnichům u ochranných bariér vysvětlil svůj plán.

„Naším úkolem je dostat se do stodoly vedle konírny, kde se zabarikádujeme. Aby nás ze stodoly vyhnali, určitě ji zapálí. Až bude hořet, teleportujete se postupně pryč. Všechno jasné?“ zeptal se nakonec.

Mniši souhlasně kývli.

„Dobrá tedy. Pomodleme se.“ Všichni zavřeli oči a sepjali ruce. Po motlitbě se rozestavěli u hlavního vchodu do jídelny a čekali.

Ryualih v duchu vyslovil ukončovací slova a ochranná bariéra před nimi zmizela. Nato se dveře rozletěly pod náporem blesků. Do jídelny vletělo několik ohnivých koulí. Mniši však byli připraveni a všechny žhavé smrti odrazili zpět do chodby. Dvě z nich trefily svůj cíl a živé pochodně temných mágů vyvolali paniku mezi ostatními. Mniši převzali iniciativu a zasypávali překvapené mágy jedním omračujícím kouzlem za druhým. Využili chvilkové převahy a rychle postupovali vpřed v čele s opatem.

Netrvalo dlouho a dostali se na nádvoří. Hlavní brána byla otevřená a Ryualih vycítil, že se někteří jeho akolyti chtějí probojovat hlavní branou ven do relativního bezpečí přírody. Telepaticky jim připomněl svůj plán.

Tři mniši, přemoženi vlastním strachem, se i přes opatovo naléhání odpojili od hlavní skupiny a rozeběhli se k bráně.

Smrt si je našla rychle.

Hraným ústupem se zbytek skupiny dostal až do stodoly. Narychlo zabarikádovali vrata a zatarasili okna, aby nebylo vidět dovnitř. Opat vytvořil ochrannou bariéru a poté si prohlédl vyčerpané obličeje svých stoupenců.

„Nejtěžší máme za sebou,“ snažil se je povzbudit s úsměvem.

„Teď vám dám každému lístek lípy srdčité. Chvíli ho žvýkejte a nakonec spolkněte. Dodá vám potřebnou magickou energii. Až se budete cítit připraveni, teleportujte se, jak nejdál dokážete. Za rozbřesku se sejdeme u Staré Lípy.

Kdybych se nedostavil, převezme vedení Tician. Kdyby se ani on neukázal, bude velet další nejzkušenější druid.

Zbavte se všeho, co označuje příslušnost k našemu řádu – nejdříve hábitu. Stoupenci kiskunského řádu budou určitě prohledávat celý hvozd. Proto doporučuji a říkám to s těžkým srdcem a velikým smutkem, spalte je. Ale nikdo vás u toho nesmí vidět.“

Než jim dopověděl všechny instrukce, byla střecha stodoly již v plamenech.

Lístky začaly působit a mniši se po jednom ztráceli opatovi před uslzenýma očima. Nakonec zbyli ve stodole jen dva. Ryualih a jeho první poradce Tician.

„Myslíš, že na to temní mágové nepřijdou? Uvěří, že jsme tu všichni zahynuli?“ optal se Tician.

„Uvěří. O to se postarám,“ odpověděl sebejistě Ryualih.

„Tuším, co se chystáš udělat a nemůžu ti to dovolit,“ řekl Tician.

„Mají-li uvěřit, tak to udělat musím.“

„Ty nemůžeš, jsi pro řád nedocenitelně důležitý. Oni budou potřebovat, aby je někdo vedl. Sami budou ztraceni. Vydáni napospas Osudu. Čekajíc na smrt.“

„Pochop jedno, milý Ticiane!  Až zítra vstane slunce, harnanský řád bude pouhou vzpomínkou. Žádný opat již nebude potřeba, protože nebudou akolyti, kteří by jej následovali. Každý, kdo má špetku rozumu, se vysvlékne z tohoto bílého hábitu a již se ani slůvkem nezmíní o našem řádu, protože jediná sympatie se bude rovnat ukrutnému mučení a nevyhnutelné smrti. Vůbec bych se nedivil, kdyby ke Staré Lípě nikdo nepřišel. Ani bych jim to nezazlíval, po tom, co dnes prožili.“

„V tom máš zajisté pravdu, ale ne všichni budou ochotni se své víry vzdát.“

„Kdo to neudělá,“ vyjel ostře opat, „bude odsouzen k věčnému ukrývání a žití ve strachu, zdali ho přívrženci kiskunského řádu neobjeví.“

Ticiana tón mistrova hlasu překvapil. Bylo to prvně za nesčetná léta, co jeho učitel a rádce pronesl slova v hněvu. Vlastně si ani nevzpomínal, že by kdy svého mistra viděl projevit jakékoliv emoce. Ano, často se usmíval a vypadal v dobré náladě, avšak skutečné emoce mistrně skrýval. Tician se Ryualiha pozorně prohlížel. Tvář bez výrazu, ale oči prozrazovali, že za hněvivými slovy je smutek a strach.

„Věřím,“ řekl nakonec Tician, „že většina z nás to břímě ponese s hrdostí.“

„Hrdost není na místě, můj milý učni.“ Povzdechl si opat a pokračoval již starým známým konverzačním tónem. „Kiskunský řád začíná mít velký vliv jak v politice, tak i v celé monarchii. Postupně zničí všechny případné překážky jejich budoucí vlády nad světem. Náš řád je ta největší a nejdůležitější překážka. Pokud bude náš řád problémem, nebudeme mít nikdy klid.“

Ryualihova slova byla pravdivá a Tician to věděl. Nedokázal však přijmout fakt, že by zahodil léta studování a odříkání a vzdal se všeho, čemu bezmezně věřil a podle čeho většinu svého života žil. Natolik byla jeho víra hluboká.

„Dovol tedy,“ rozhodl se nakonec Tician, „abych jim to divadlo zahrál já. Raději zemřu společně se svou vírou, než žít po celý zbytek života s vědomím, že jsem zradil vše, v co věřím.“

„NE! Musím to udělat já,“ naléhal Ryualih. „Musí vidět umírat vůdce, aby uvěřili, že jsme tu všichni uhořeli.“

„Vím o tvém poslání,“ přiznal Tician s povzdechem. „Jestliže dnes v noci zemřeš, naděje pro tento svět zemře s tebou.“

Ryualih nedokázal skrýt své překvapení a s údivem poslouchal Ticianovo doznání.

„Pomysli na všechny ty bytosti, jenž budou muset otročit Darmovi a jeho řádu. Ty jediný ho dokážeš zastavit. Možná ne dnes ani zítra, leč tvůj čas přijde. To vím jistě“

„Kdo ti řekl o mém poslání?“ zajímal se opat.

„Hatyb,“ odvětil stroze Tician. „Zjevil se mi při večerní meditaci těšně předtím, než nás napadli. Pověděl mi, že ať se stane cokoliv, ty musíš za každou cenu přežít. Prý máš vyšší poslání. Naplnit svůj Osud - zachránit tento svět.“

Ryualih mlčel. Přemýšlel.

Tician mluví bezpochyby pravdu. Pouze Hatyb věděl o mém tajemství. Musí to mít určitý význam. Že by Hatyb věděl, že dnes v noci napadnou klášter? Proč se tedy nezjevil mně? Proč mne včas nevaroval? Mohl jsem tomu zabránit. Nikdo nemusel přeci zemřít. Nebo musel?

Proč?

Proč je můj život cennější, než životy mých akolytů? Proč jich muselo dnes tolik zemřít? Abych Já naplnil svůj Osud? Kde je nějaká spravedlnost? Kolik dalších nevinných lidí musí položit život pro vyšší dobro?

Ze střechy stodoly začaly odpadávat první kusy ohořelých trámů.

„Už je nejvyšší čas, mistře!“

„Je mi to líto, můj milý!“ řekl Ryualih se slzami v očích.

„Není čeho litovat. Rád jsem byl tvým žákem. Jen tě poprosím o jeden slib.“

„Ať chceš cokoliv, předem je to splněno.“

„Slib mi, že má smrt nepřijde nazmar. Že až se znovu setkáme ve Věčném Hvozdě, nebude mor jménem Darm pobývat na tomto světě.“

„Slibuji, že udělám vše, co bude v mých silách.“

„Děkuji. A teď už běž.“

Opat objal svého prvního poradce na rozloučenou a po tichých slovech moci zmizel mnichovi před očima. Tician si sedl na zem a se zavřenýma očima se pustil do poslední meditace.

Ryualih již z bezpečí se k němu v mysli připojil. „Budu až do konce s tebou, abych si pamatoval, jaké utrpení si musel prožít namísto mě.“

„Velice si toho vážím, mistře.“

„To mě je ctí, milý Ticiane.“

Celá stodola byla v plamenech. Po zemi se válely hořící kusy střešních trámů a všude okolo hořela sláma. Pouze místo, okolo sedícího mnicha, bylo plameny nedotčeno. Každou chvíli hrozilo, že střecha spadne. Ale jakoby zázrakem vydržela, dokud Tician nedokončil meditaci.

Poté vstal a vystoupil z ochranného kruhu. Okamžitě ho pohltily plameny. Mnich potlačil bolest a úspěšně odolával panice, která se ho snažila ovládnout. Opat ho v mysli neustále podporoval.

Nosné trámy, začaly nepřirozeně skučet. Váha hořícího dřeva byla větší, než mohly trámy udržet a střecha se začala propadat.

Tician se rozběhl. Vyrazil vrata stodoly a vyběhl na dvůr celý v plamenech přesně ve chvíli, kdy se za ním stodola zhroutila.

Temní mágové pozorovali živou pochodeň před sebou. Ani jednoho z nich nenapadlo ukončit mnichovo trápení. Všem do jednoho dělalo potěšení vidět mnichův beznadějný boj o život. A Tician bojoval dlouho. Skoro celých pět minut se jeho tělo zmítalo v plamenných poutech.

Opat, schovaný vysoko v koruně lípy v jižní části nádvoří nemohl nic dělat, aniž by se tím neprozradil, a tak se alespoň modlil, aby duše Ticiana rychle našla cestu do Věčného Hvozdu.

Poté se naposledy rozhlédl po hořících troskách kláštera a přemístil se na místo shromáždění.

Když se Ryualih objevil u Staré Lípy, bylo krátce před svítáním a k jeho překvapení na něj čekali všichni přeživší stoupenci bývalého harnanského řádu. Opat je přepočítal.

Rovných dvacet.

Nikdo z nich kromě Ryualiha neměl na sobě nic, co by třeba jen zdánlivě naznačovalo, že patří k nějakému řádu. Většinou byli oblečeni v ušmudlaných kalhotách, které měly více záplat než původní látky. Někteří měli špinavé košile, jež by ani čistič latrín na sebe nevzal a jiným se podařilo sehnat kabáty, které ovšem viděly více zim než samotní mniši. Zkrátka vypadali jako nejhorší pobudové a otrapové, co kdy spatřili svět. Jediné, co je prozrazovalo, bylo jejich správné držení těla a hrdě zvednutá hlava. Na to je však opat upozornil a mniši to rychle napravili.

„Dnes v noci,“ začal smutečním tónem Ryualih, „jsme všichni přišli o mnoho přátel.“ Odmlčel se a nechal i ostatní, aby každý svou vlastní vzpomínkou uctil památku zesnulých.

„Přišli jsme o svobodné a veřejné vyznání naší víry,“ pokračoval po chvilce. „Asi chcete vědět, co budeme dělat dál. Přiznám se, že já sám to nevím. Harnanský řád, tak jak ho známe, byl dnes v noci zničen. Leč v našich myslích může žít dál. Půjde však o život.

Nikoho nenutím, aby podstupoval tak velké riziko. Nikomu nebude nikdo zazlívat, když teď odejde a stráví zbytek života v klidu a míru. Ale těm z vás, kteří se mě rozhodnou následovat, SLIBUJI!“ poslední slovo zakřičel, „že v den naší odplaty kiskunský řád zaplatí za smrt všech našich přátel.“

Nikdo z mnichů se ani nepohnul. Pozorovali svého mistra, jak před nimi přechází sem a tam. Dával jim tím najevo, že čeká, zda se některý z nich zvedne a odejde. Tvářil se sebejistě, avšak zevnitř ho sžíral strach.

Byl si moc dobře vědom, že osud jeho řádu visí na vlásku. Zvítězil-li by pud sebezáchovy nad vírou byť jen u jednoho z akolytů a ten se zvedl a odešel, poslední špetka naděje by odešla s ním. Strhl by totiž sebou lavinu všech ostatních, kteří právě teď váhají a ti co by zůstali, by spočítal na prstech jedné ruky.

„Jsem rád,“ řekl Ryualih, když se zastavil, „že jste se všichni rozhodli pomstít činy dnešní noci.“

Viditelně si oddychl.

„Jelikož veřejně se přihlašovat k naší víře by bylo čiré bláznovství, vymyslel jsem plán, jak potají pokračovat v prohlubování našich vědomostí.

Rozejdeme se do všech koutů světa a počkáme, až se o nás přestane mluvit. Mezitím budete prohlubovat své znalosti samostudiem a až se mi podaří sehnat nějaké vhodné knihy, rozdělím je mezi vás.

Pro vaši bezpečnost bude lepší, když polohu vašeho úkrytu budu vědět pouze já. Jestliže by někoho z vás objevili temní mágové, nebudete moci prozradit útočiště dalších členů řádů.

Přeji vám hodně štěstí a brzy na viděnou.“

Když Ryualih domluvil, mniši se jako jeden muž zvedli a začali se vzájemně loučit. Kdyby je někdo pozoroval, musel by říci, že jsou všichni blázni, protože jeden přes druhého si podávali ruce a objímali se a po chvíli si nikdo nepamatoval, s kým se loučil a s kým ne, a tak se někteří loučili spolu dvakrát či třikrát a jiní zase vůbec.

Jediný, kdo se rozloučil se všemi, byl Ryualih. Jednotlivě se s každým objal a telepaticky se dozvěděl, kam má dotyčný namířeno a kde má v plánu se ukrýt.

Když se přátelsky objal i s posledním mnichem a všichni zmizeli z jeho dohledu, slunce již v plné síle osvětlovalo mýtinu kolem Staré Lípy.

Tehdy na Ryualiha dopadla únava z událostí předešlé noci. Přešel ke stromu, sedl si a opřel se o mohutný kmen lípy. Během okamžiku usnul bezesným spánkem.

---