Vzpomínka na ženu, ex-přítel, jeho kamarád, jeho manželka. Na konci Staňkovy ulice v Pardubicích.

Z nějakého důvodu jsem si na ni zase vzpomněl. Pro sebe jsem ji překřtil na Gabrielu. Její pravé jméno bylo moc tvrdé a netvárné. S tím vážným, zasněným, polomrtvým výrazem, na konci naší známosti, to byla Gabriela, zatímco ve svojí roztomile veselé náladě se změnila na Gábi nebo i na Gábinku, to když byla přímo se mnou a dívala se mi do očí a dotýkala se mě a potřebovala mě. Nevím, proč jsem si na ni vzpomněl; na obě její stránky, které jsem zatlačil hluboko do svěho shnilého vědomí, jak tulipán do kupy hnoje. Vzpomněl jsem si i na žíly na jejích rukou, taky na spoustu jejích zvyků a zlozvyků a drobnůstek v chování. Měla pořád suchý spodní ret. Když pila, opřela si ho bezděčně o sklenici zevnitř. Všem to přišlo směšně divné. ("Co to jako děláš?" "Jak to piješ, vole?") Když přemýšlela, drbala se na rameni. To jsem u nikoho jiného před ní ani po ní neviděl. Kde je jí konec...
Klíčky - mám. Telefon - mám. Peněženku - mám. Zabouchl jsem a zamkl. Po schodech a ven.
Měla ráda hudbu, knížky, sudá čísla a mě. Ráda se procházela ve spadaném listí, psala básničky a počítala schody. Neměla ráda hluk, vodku, liché počty schodů a mě...
Zvoní mi telefon. Zvedl jsem ho za volantem, to se nesmí. To jsem taky Viktorovi řekl. Taky jsem mu řekl, že u něj budu za dvacet minut.
Už jsem ji několik let neviděl. Už jsem si na ni několik let nevzpomněl. "Jsi zadanej," řekla mi. "Jsem," řekl jsem. "Já se ti bránit nebudu. Jen pochop, že tě žárlivá hysterka jako já nemůže nabádat k nevěře," řekla mi. "Asi ne," řekl jsem; ale nic jsem neudělal. Když se cítila nesvá, držela se pravou rukou za kůži na levé straně krku. To jsem u nikoho jiného před ní ani po ní neviděl. Kde je jí konec...
Projel jsem na červenou, to se nesmí. Jejda jejda.
Už jsem ji několik let neviděl. Už jsem si na ni několik let nevzpomněl. Jsem totiž dospělý a na pubertální rozervanost nemám čas. Pracuju a na vztahy jsem zapomněl. Nemůžu si dovolit přemýšlet nad nějakou jejich složitostí. Buď s ženskou jsem, nebo s ní nejsem. Koho zajímá 'něco mezi' a hry na ignoraci, ty, kvůli kterým mi Gabriela ve výsledku nikdy nevěřila, že ji mám rád. "Máš. Když jsi ožralej a nadrženej," říkala mi občas, ale jen když měla na očích brýle. Za brýle se prý schovávala a byla v nich prý mnohem upřímnější. Ke konci naší známosti, když už se z Gábi stala Gabriela, tak jí taky skrývaly kruhy pod očima. Skoro vůbec už nespala. "Proč vůbec nespíš?" - "Bojím se." - "Čeho?" - "Že se probudím."
Odbočil jsem do ulice Jana Palacha. To mi byl hrdina... Ideály... Že se radši nevykašlal na sirky a nehleděl si svýho.
Říkala, že se nikdy nechce vdávat. Že prý jsou rozvody drahé. Ze všeho nejvíc potřebovala, aby ji někdo potřeboval. Aby se o ni někdo staral a aby se ona mohla starat o něj. Ale byla si tak jistá tím, že se to nikdy nestane, že jí radši nejvíc záleželo na penězích. "Jasně že jo. Když budu mít prachy, tak se můžu prokouřit k rakovině. Karton denně. Aby se neříkalo, že jsem zemřela vlastní rukou. Nemůžu si dovolit sebevraždu. Musí to vypadat jako obyčejná nedbalost. Zabít se pomalu a nenápadně. Vražda bez hříchu. Navlíknout to jako náhodu. No a taky, samozřejmě, když budu mít všechno materiální, třeba už ani nebudu chtít ničí city. Pozornost a obdiv mají bohatí vždycky. Bude koupená a falešná, ale bude tam."
Projel jsem celou Staňkovou ulicí až na konec a zaparkoval před Viktorovým domem.
Nikdy jsem jí k ničemu nebyl a přesto beze mě jako by ani nežila. "To přece nemá cenu, abys takhle na někom visela. Máš celý život před sebou, spoustu času, piš básničky, hraj na kytaru, čti, vystuduj vysokou. Přece to nemůžeš takhle zabít. Nemůžeš svůj čas a život věnovat někomu, kdo ti nejen nic nepřináší, ale dokonce tě naprosto ničí." - "Ať si ten můj čas a život všichni sežerou. Nechci ho. K čemu mi je. Už jsem shořela. Mohla bych být dobrá kdoví v čem všem. Ale nebudu to ani zkoušet. Nebudu hrát na klavír ani psát romány. Nebudu překládat. Do roka by mě to přestalo bavit a byla bych zase zpátky tam, kde jsem začala. Nic nemá dobrý konec."- "Takže podle tebe nic nemá smysl. Podle tebe neexistuje úspěch." . "Všechno má smysl a úspěch je nadosah. Ale já už nejsem ničeho z toho schopná." - "Někdy mám chuť ti vrazit facku. (Než odpovíš, sundej si brýle.) Naprosto nelidsky znesvěcuješ někoho, koho mám rád." - "Máš. Když jsi-"
Vyšel jsem po schodech k Viktorovu domu a zazvonil. Otevřel mi se svým obvyklým bodrým úsměvem. "Čáu, dáš si pivo?" Jako vždycky. "Ne, díky. Jsem tu autem. A stejně už nepiju." Jako vždycky.
"Všichni vědí, jak rád jsi chlastal. dej si se mnou aspoň panáka."
"Už to nepotřebuju. Jsem vyrovnaný a rád bych u toho zůstal." Bylo mi trochu líto jeho ženy. Ač mám Viktora rád, nedokázal jsem si představit, že bych s ním sdílel domácnost. Ale stejně je prý jeho žena hrozně divná. Tak jí to třeba vyhovuje.
Usadil jsem se u něj v kuchyni.
"A co kafe? Kafe bysis dal?"
"Kafe klidně."
"Mařeno," zavolal někam dozadu. Znělo to, jako by to ani nebylo její jméno. Ano, ten ji má strašně rád. Určitě si její jméno ani nepamatuje, "pojď nám udělat kafe!"
"Jistěže, lásko má nejdražší," zaznělo z obýváku prázdně nakvašeným hlasem. Ten hlas mi trošku, úplně vzdáleně, připomínal...
"...Máš mě rád. Když jsi ožralej a nadrženej."
Napadlo mě, že bych si třeba s touhle 'Mařenou' mohl popovídat. Jen jsem si nebyl jistý, jestli bych ji ještě pochopil, tak, jak jsem kdysi chápal úplně všechny, nebo bych se jí strašně vysmál, tak, jak to teď dělává Viktor.
Žena se unaveně připotácela, bez života a bez vášně, a postavila nám vodu na kávu. Pak zase odešla. Měla moc hezký zadek.
"Kunda, co," říká Viktor.
"Cože?"
"Že je hezká."
"Asi jo," řekl jsem, "co já vím, ani jsem se jí nekouknul do obličeje."
"Je taková mrtvá a občas držkuje, ale je úslužná a na další věci je taky dobrá, jestli chápeš," následoval hospodský smích, po němž Viktor naprosto zvážněl, "půjč si ji někdy."
"Cože?"
"Seš hluchej? Říkám, ať si s ní třeba něco začneš, co já s ní. Já už jsem na kraviny starej, ona je mladá, kafe dělá dobrý, ty seš taky mladej, ať si za to kafe něco užije..."
"Já upřímně doufám, že ti nerozumím. Už si s holkama nezačínám."
"Co je s tebou pořád, posledních pár dní s tebou není žádná legrace," řekla, když to ještě byla Gábi.
" Já nevim, jsem permanentně utahanej, mám příšernou brigádu a do toho problémy se vztahama a žádné peníze."
"Ty?" Nikdy jsem ji neviděl překvapenější. "Jaké TY můžeš mít problémy se vztahama?"
"Všechny, jaké si dokážeš představit."
Ještě chvíli se vyptávala a já jí odpovídal. Nevím, jak to udělala, ale vytáhla ze mě úplě všechno. Strávili jsme tím celou noc.
"Tak víš co, vole," říká mi Viktor, "až přijde a dá nám kafe, tak odejdu, dám si tak pět cigár a ty si s ní pokecáš."
Opravdu, opravdu jsem vůbec nechtěl mluvit s jeho mrtvou Mařkou. "No jo..."
Přišla. Zalila kávu.
Viktor se zvedl od stolu a pravil: "Já na chvilku táhnu. Mařko, zabav hosta."
Postavila přede mě hrnek s kávou a sama si otevřela pivo. "Jestli hostovi nevadí, že se u toho pokusím upít k smrti," její hlas sálal náznaky odevzdaného zoufalství a smíru s osudem.
"Mně to taky připadá celé divné," řekl jsem jí. Měl jsem pocit, že ji to snad utěší, nebo se třeba nebude cítit tolik nesvá. Já jsem-"
Všechno bylo tak koordinované, jako ve filmu. Začal jsem s představovací větou, ona mi téměř v téže chvíli podala ruku. Pak jsem se jí poprvé podíval do obličeje a nemohl jsem tu větu dokončit. Zároveň se mi poprvé podívala do obličeje ona a nebyla schopná dokončit svůj pohyb. Několik vteřin, nebo i minut, jsme na sebe šokovaně zírali, já se svým jménem, které se mi zaseklo v krku, ona s rukou na půl cesty mezi svým pasem a rozumnou vzdáleností od mé.
Ona, hrdinka, náhle mírně plačtivým hlasem (a chabým, odřeným slovem) prolomila ticho. "Ahoj," řekla a strčila si ruku do kapsy.
"Nechtěla ses vdávat," vyčetl jsem jí.
"Peníze," odpověděla prostě a napila se piva, "nic lepšího už neznám."
"Jak je to možné," výčitky jsem v hlase nevynechal, "měla sis najít někoho, s kým budeš šťastná. Věděl jsem, že nakonec budeš šťastná. Proč nejsi?"
"Nejsem toho schopná. Nechals mě samotnou. Mírně jsi mě ničil, pak ses přestěhoval sem do Pardubic a už ses ani neozval. Doničil jsi mě. Definitivně a trvale."
"Co teď cítíš?"
"To jsou mi, kurva, otázky. Celej ty. Už asi pět let necítím nic. A pak najednou přijdeš a musím tě zase nenávidět."
"Nemusíš."
"Kecáš."
Následovalo dalších několik vteřin (nebo i minut) ticha. "Máme si pořád co říct?" zeptal jsem se.
"Chci ti říct, že jsi mi zničil život," odpověděla, "ale to sis asi všiml." Mávla rukou směrem, ve kterém před několika minutami zmizel její předrahý choť. "Jinak nic."
"To jsem nechtěl. Myslel jsem, že dělám pravý opak."
"Já vím. Ty jsi vždycky moc myslel a málo poslouchal." Usmála se. To byl největší šok dnešního dne a posledního týdne a měsíce a roku.
"Pořád tě mám stejně ráda, ale nikdy ti neodpustím ten den, kdy jsi mě nacpal do mixéru se svýma ostatníma děvkama, pustil jsi ho, a už ses k němu nikdy nevrátil." Vzala si to svoje pivo (musím jím pohrdat, protože už nepiju) a odvlála někam do hlubin svého obrovského domu.
Viktor se vrátil. "Vypadala, žes ji pěkně nasral! Co děláš, vole, zase jsi jí vykládal něco o cti a o chlastu?"
Neměl jsem nejmenší potuchu, proč něco takového říkám, ale "za tuhle ti, kámo, klidně zaplatim."