Americká základna - Kapitola 16 - Cesta přes státy

Cesta přes státy

Z Harrisburgu Jakubův autobus pokračoval přes města Pittsburgh, Columbus a Indianapolis do St. Louis, kam přijeli s jednadvacetiminutovým zpožděním v 18:21. Rychlík do Tulsy však Jakub stejně bez problémů stihnul.

Cesta vlakem do Tulsy přes Springfield není dlouhá ani 400 kilometrů. Jakub dorazil asi v jedenáct a chtěl se někde vyspat, protože vlak na Oklahomu odjížděl až o půl šesté. Ten čas ale Jakubovi nepřišel vhodný k tomu, aby si hledal nocleh v nějakém hotelu - přijít po půlnoci a v půl páté zaze zmizet za ty peníze nestojí. Rozhodl se ulehnout na lavičku v parku nepříliš vzdáleném od nádraží, ale pustém a jen lehce osvětleném. Po půlhodince se mu podařilo usnout. Na telefonu si nastavil čas 4:50, ale do tohoto času nedospal.

*****

Probudil se asi ve tři hodiny. Nebylo by na tom nic divného - nebyl ani příliš unaven a spal na tvrdé lavičce - avšak Jakuba probudil pocit, že se k němu přibližuje někdo nelibě nesoucí, že se mu kdosi válí po jeho loži. Byla to pravda. Jakýsi bezdomovec se pomalu valil Jakubovým směrem. Jakub ho sledoval, ale nebylo příliš jasné, že nespí. Muž už k němu natahoval ruku, aby s ním zatřásl a tím ho probudil. Ruka se však náhle přestala pohybovat.

Jakub ji pevně držel a posadil se. Opilec, stoje docela pevně jenom proto, že ho právě tak Jakub držel, začal nadávat, že lavička je jeho a tak podobně…

Jakub s tím pánem nesouhlasil. Byl toho názoru, že pro dnešek může ulehnout jinde, což mu také dal slovně najevo.

Byla to však mužova lavička! Přece to tak nemůže nechat! Co by to bylo za pořádek?!

Bezdomovec se volnou, levou, rukou rozmáchl a ohnal se po Jakubovi. Jakub mu nastavil pravou ruku, ale muž byl silnější.

Když to Jakubovi došlo, uhnul hlavou, aby nebyl zasažen, chlapa pustil a ten již byl na zádech v půli cesty. Být střízlivý, přišlo by mu to divné, ale nyní ne.

Vrávoravě se zvedal z chodníku a nekoordinovanou chůzí se začal blížit zpět k Jakubovi. Když už byl dosti blízko, vznesl se nad zem a tentokrát skončil naražený na stromě za cestou. Byl lehce otřesen a již si matně uvědomoval, že nemá šanci vyhrát.

Neohrabaně stoupaje zasněženým svahem pod cestou hrozil Jakubovi a v souvislosti s tím se začal valit dolů, zanechávaje za sebou veliké stopy v mělkém sněhu. Pak se rozhodl vzíti to raději na druhou stranu, tedy s kopce. Jakub už ho neviděl.

*****

Jakub zprvu uvažoval, že by ještě chvíli spal, ale pak se rozhodl odejít na nádraží. Do odjezdu vlaku zbývaly přibližně dvě hodinky. Do cíle to nebyla již ani čtyři sta kilometrů. Jakub přestoupil v Oklahoma City a ještě před polednem dorazil do Lawtonu.

V Lawtonu jel Jakub autobusem až na sídliště na kraji města. Trvalo mu skoro hodinu, než se dostal podél plotu místní velmi rozlehlé základny k hlavnímu vchodu. Co se tady dělalo, nevěděl, ale výzkumná základna to nebyla. Jakub věděl úplně přesně, kde je Karel, ale musel se ještě dostat dovnitř. Hlavní branou, jinudy by to asi šlo stěží. Ale branou to také nebylo nic lehkého. Základna byla obehnána mohutnou hladkou zdí nahoře posílenou ostnatými dráty a kdo ví, čím ještě. Brána byla ještě o něco mohutnější a z obou stran ji střežila strážní budka s bystrou posádkou. Ještě horší bylo, že nalevo byla jen mělká škarpa, perfektně sekaný trávník se zbytky sněhu a svodidla dálnice. Místo na takové ukrytí se, aby člověk dobře viděl, ale sám nebyl viděn se nenabízelo. Brána se tyčila do výše a vypadala nepřekonatelně. Jakub se ale musel rychle rozhodnout. Už když se tady jenom zastavil, vzbuzoval pozornost.