Osolená káva.

Pokračování delší povídky

 

„Jak to zase vypadáš.“  Vzdychla máma a prohrábla se mi čerstvou čupřinou.

„Ahoj.“ Řekla jsem chraplákem. Déšť venku vzal za své a na trávě se už třpytila jinovatka. Přicházely první mrazy. Nejdepresivnější období roku je tady. Hurá.

Šly jsme s mámou do kuchyně a uvařily si kafe.

Napila jsem se ze starodávného šálku. Máma nežije v nějakém zatuchlém bytě staré panny, který by byl plný koček. Bydlí v garsonce, co jsme jí se sestrou koupily, na kterou si přispívá důchodem. Nábytek z ikey. Klasika žejo. Ale tyhle hrnečky jsou po babičce Ebštajnový. Byla to tátova máma, prej fajn ženská. Moje máma svojí mámu neměla ráda. Nebo teda spíš její máma neměla ráda ji. Nikdy jsem moc nezjistila proč. Máma vždycky, když na to přišlo, velmi neobratně měnila téma. Tak jsem ji nechtěla trápit.
Ale babička Ebštajnová to prej bylo jiný kafe. Ta brala mámu skoro jako svojí. Babička Ebštajnová měla dva syny ale nikdy žádnou dceru.
Tátův brácha je homosexuál. Ale ne takovej ten co pobíhá po městě a mává duhovou vlajkou.
Tátův brácha je zpěvák. Průměrně známej. Ne dost na to aby zpíval s mladou Vondráčkovou v Silvestrovský šou TV NOVA, ale dost na to aby ho sem tam zdrbli v Rytmu života. Zpívá typickej českej popík. Ale není to debil. Jenom nemá talent. Teda má ale rozhodně ne na zpívání. Píše krásný texty, ale sám je zpívat nemůže. Ráda si je čtu.
Svojí sexualitu tají. Říkala jsem mu, že v dnešní době se není za co stydět, že ho nikdo odsuzovat nebude, naopak, že mu to možná přidá na popularitě. Ale on říká, že ty báby v rytmu života nestojej číst o tom, jak si támhle 40-ti letej Ebštajn, užívá po koncertech v baru pro teplouše. Tak žije radši sám. Vlastně ani nevím, jestli s nějakým chlapem někdy chodil.
 

No, a když byla babička Ebštajnová obklopená samými chlapy, mojí mámu rozmazlovala. Chovala se k ní jako ke svojí dceři.

Babička umřela, když mi bylo 7. Vůbec si jí nepamatuju.

Lokla jsem si kafe a málem jsem se pozvracela. Bylo slaný. Fakt nechutný!

Máma má Alzheimera.

Často si plete věci. Dává je do poliček, kam nepatří, protože je do té skříňky dávala, když ještě s ní žil táta.

Táta se o mámu staral celý život. Alzheimera jí našli, když byla ještě mladá. Ale to to s ní nebylo tak hrozný. Jen občas prý říkala historky, co nedávaly smysl, a zapomínala na nějaké drobnosti.

Ale když máma zestárla, její výpadky začínaly být horší a táta to nevydržel a utekl. Nikdy jsme se sestrou nedokázaly rozhodnout, jestli mu to vyčítáme nebo ne.

Pomalu jsem usrkávala kávu. S každým douškem jsem musela zavřít oči a plně se soustředit abych udržela obsah svého žaludku.

Nemohla jsem to mámě říct. Hrozně jí to vždycky dostane, když si uvědomí, že něco popletla.

„No a po svatbě jsme s tátou jeli na dovolenou. Na svatební cestu.
Bylo to hezký. Jeli jsme na cestu lodí. Vážně velikou lodí.
Celý dny jsme se spolu někde toulali, po zákoutích kam se normálně nesmělo. Bylo to kouzelné.“

Máma se kafe ještě nenapila, ustavičně něco povídala.

„No a táta nádherně maloval.“

Nikdy.

„Tak mě tam jednou taky namaloval. Docela nahou. Praštěné viď?
Někde ten obrázek ještě mám.

No ale pak naše loď měla nehodu. Mám to takové zamlžené. Hrozně moc lidí umřelo. Ale tvůj táta mě zachránil. Položil mě na plovoucí kus dřeva a sám v té zimě umíral a potom…“

Podívala jsem se na stůl a tam ležel včerejší program. Máma jako většina starých dam si v TV programu kroužkuje filmy a pořady, které chce vidět.

NEDĚLĚ                - 20:00 Titanic.

Dvakrát zakroužkovaný.

Achjo.

„Mami to si včera viděla v televizi. Dávali Titanik.“

Matka se zatvářila zmateně.

„Asi máš pravdu. Tvůj táta přece nikdy neuměl malovat. Až se vrátí z práce, povypráví ti o naší svatební cestě sám.“

Achjo.

Máma se napila kávy a zakuckala se.

„Fuj to je hnus, co to“ …

„Ježiši já to osolila!“

Podívala se na mě a na můj šálek, který už byl nějakou chvíli prázdný.

„Tys to vypila? Proč si mi něco neřekla?“

„Já si toho ani nevšimla, asi si to osolila jen sobě.“

„Moc dobře si pamatuju, jak jsem dávala do každého dvě lžičky! Dyť se to nedá pít! Bude ti špatně.
Kam jsem to dopracovala, když ze mě moje vlastní dcera dělá labilního debila. Kripla!“

Vzdychla jsem a odnesla hrnečky ke dřezu a začala je omývat.

„Umýt je ještě dokážu sama!“ prskala máma.

Otřela jsem si slzy. Měla jsem tak odpornou chuť na jazyku, že jsem ani necítila slanost slz, co mi vtekly do úst.

„Achjo. Kolik je hodin?“ Půl osmé. „Ježiši to je hodin. Za chvíli se tvůj táta vrátí z práce a já si tu s tebou krafám a ani večeři nemám.“

„Mami táta s tebou už pět let nežije.“

„Neříkej hlouposti.“ Máma zavrtěla hlavou, otevřela ledničku a vytáhla balíček se čtyřmi kuřecími křidýlky. „Pozvala bych tě taky, ale víš, jaký je táta jedlík. Mám akorát pro nás dva. Chceš něco sebou na doma?“

„To je v pohodě mami.“ Líbla jsem ji na tvář.

Máma rozbalila kuře a chystala se vařit.

Oblékla jsem si kabát, vzdychla a vydala se na cestu domů.

Nesnáším pondělí.

---