U přehrady

Možná se to zdá až malicherné a možná i pomíjejíce. Uprostřed léta tak deštivého a nevlídného naskytlo se pár slunečních dní. Je to nezvyklé pro mně. Od mládí jsem zvyklý na slunce. Jen čím jsem starší něčemu nerozumím. Léto již není létem a zima již není zimou. Dostávám pocit bezmoci a odcizení . Odtrhnutí od řádu přírody. Jen v tento den byla obloha modrá a bez bouřkových mraků.  Proto jsem zamířil za sluncem a  i k vodě. Naše malá kaluž, ta malá přehradní nádrž umožňovala koupání i slunění do sytosti. Na pláži nebylo hodně lidí. Proč by sem taky chodili. Mněli svá veřejná koupaliště, fitness centra a všechna ta umělá vybudovaná a komfortní střediska pro volný čas. Bylo tam proto jen pár lidí a aniž bych se rozhlížel, rychle jsem vklouzl do plavek a pospíchal si zaplavat. Voda byla povzbuzující, příjemně chladná, ale ne zase tak studená, aby byla nesnesitelná. Plavání mě osvěžilo a mé tělo i duše pookřály. Dalo by se říci, že se probudilo s letargie, kterou jsem velmi často propadal. Jakoby nová energie mi vlétla do žil. Voda jak jsem říkal nebyla úplně čistá, ale nesmrděla chlorem jako na koupalištích. Chlor přináší alergií horní cest dýchacích a lidi se dovedli v takové louži cákat a vůbec jim nezáleželo na dětech. Když jsem si rekreačně zaplaval a lehl na deku, oddal jsem se teplým paprskům slunce. Dostal jsem se do takové pohody, že znovu mně propadala letargie a příjemný polospánek nic nedělání a prázdnoty myšlení. Posadil jsem se. Rozhlédl se po okolí. Dva zamilovaní, kteří nevnímali druhé, jen svá těla, duši a kouzelná slovíčka oddanosti lásky, krásných chvil. Dále starší a znudění manželé otrávení životem a neměnným rytmem bytí. Již nejsou do sebe zahleděni. Jen chtějí být spolu a nic již nechtějí měnit. On kouřil, ona se dívala nepřítomně na vodní hladinu. Večer si lehnou u televize, on si otevře pivo nebo dvě, ona bude hledat téma rozhovoru aby vytrhla své druhé já od flašky piva nebo nudného televizního programu v televizi. Sem tam si vjedou do vlasů aby se znovu usmířili a šli odděleně spát do svých postelí. Již nemusejí spát spolu. Již po tom netouží. Touží jen po klidu a pochopení toho druhého. Nedaleko pobíhal malý pejsek a blízko od něj majitelka středního věku. A nebyla sama. Malý klouček házel pejskovi kamínky do vody. Ten běhal po bříško ve vodě, ponořoval hlavičku a hledal ten správný kamínek mezi stovkami jinými. Když jej našel skokem přiskákal k hošíkovi kamínek v pysku a jako dar pánovi jej nabízel. Tu hošík hodil nový kamínek pejsek pustil vylovený  kamínek a klusem znova šel vyhledat ten, který se právě ponořil mezi druhé napodobeniny. Podíval jsem se na pravou stranu. Tam ležela dívka na dece a jakoby odpočívala nevšímajíc si okolí. Byla tam sama a opuštěná. Dále od ní již nebyl nikdo. Znovu jsem se natáhl na deku a to jen pro to, abych  se znovu posadil a podíval se na osamocenou dívku. Můj zrak začal ji neustále vyhledávat. Bylo to neslušné, jen nešlo to ignorovat. Dívka měla zavřené oči a vůbec se nehýbala. Odvážil jsem se pozorněji si ji prohlédnout. Její postava oděná do dvojitých plavek byla velmi souměrná bez vady malých nebo velkých boků, prsou a krásného břišního pasu. Dlouhé vlnité hnědé vlasy pomalu lemovaly ramena, aby se dotýkaly oranžové deky. Byla velmi opálená do hněda a to ji ještě více dostávalo do spektra neobyčejné krásy. Pomalu oddychovala  pravidelně v rytmu těla, srdce a plícních laloku. Malá ouška, která jsem spatřil na straně vynořené z vlasů byly jako dětské napodobeniny uší. Pochopitelně jsou větší ale i přitom tak drobné a hezké. Krček mluvil ve stejném rytmu a tvaru jako ouška a to jen proto, aby na nich spočívala krásná neobyčejná tvář s jemnými ústy nad nimiž byl krásný žlábek, který přecházel v malé otvůrky  nosíku. Lýtka a vyvinuté nožky plně doplňovaly její postavu do neskonalé dokonalosti. Zpovzdálí, ale ne daleko, vypadala dívka tak nádherně a zranitelně jako anděl, který nedopatřením sklouzl na zem. Ležela tam a netušila, jaký zájem vzbudilo mou pozornost její přítomnost. Na obnaženém bříšku seděli tří motýli, žluťásek a to jsem si myslel, že tento motýl již vyhynul, bělásek a babočka admirál. Pár motýlu kroužilo nad jejím tělem. To jakoby vyzařovalo teplo a vůni, které tyto motýli přivabovalo tak, jako freomony přivabují jedince k páření. S tohoto pohledu vyzařoval božský klid a přitom něco neskutečného, co bylo blízko mě. Její dokonalost se snoubila dokonalosti přírody, která vytvořila výtvor v lidské dívčí podobě. Její věk jsem odhadl kolem 17ti let. Její bezchybný  stav klidu najednou vystřídala malá reakce. Možná motýli, kteří seděli na bříšku ji přivedli k malému pohybu ruky. Ta se pomalu zvedla a pomalým pohybem, dlaň se dotkla lesklého čela a to tak malým pohybem, jen aby nevyrušily motýli páření na bříšku. Určitě tušila, že motýlci se sluní na bříšku. Určitě její jemné receptory cítily, že po kůži jí lechtají nožky a sosáčky těchto malých živočichů. Nemohl jsem se odrhnout od této symbiózy přírody s nejdokonalejším živočichem člověka na této planetě. Byl to snad anděl převlečený do lidské podoby a to jen proto, aby se rozplynul ve vzpomínkách zapomnění, snu a neskutečné skutečnosti, když se rozplyne ranní mlha a to jen proto, aby přišla jiná ale nikdy ne ta sama zase v jiné studené ráno. V tuto chvíli chtěl jsem se k ní rozběhnout jako dítě ke své kamarádce a tajné lásce. Jen něco mi bránilo tak učinit. Bránil mi můj věk a lidské zkušenosti takto jednat. Již jsem nebyl přirozený a bez zábran jednat tak, co si usmyslím. Již jsem měl zkušenosti a znal lidská selhání. Již jsem tušil lidské přetvářky a dokonalou hru, tak jak to dělají dívky nebo ženy středního věku ze svou přízněnou obětí. Podíval jsem se ještě jednou na ní plný toužebné skryté přízně a obrátil jsem svůj pohled na starší manželský pár. Jaký to rozkol pocitu ovládlo mou mysl. Kouřil druhou cigaretu a otevřel si pivo. Plechový špunt dopadl na písek oblázku. Nepatřil tam, jen jemu to nedocházelo. Bylo mu to jedno. Ona ho chytla za ramena. Za chvíli se ruka odvrátila a já zaslechl její hrubý hlas. Zase smrdíš potem. Nemůžeš o sebe trochu dbát? Neotravuj a nech mně být odpověděl. Velký škleb proletěl jeho tváři jako nenadálý blesk.

Nepáchni nic necítím. Však taky nemůžeš cítit svůj pot. Ale já ho cítím a je mi odporný. Zněla odpověď ženy. Tu jsem si řekl. Proč jsou spolu a proč ještě spolu žijí. Snad žijí svými vzpomínkami. Snad proto, že sami již si nedovedou život představit. A i když jejich láska již odešla, mají snad nesmazatelnou stopu v dětech a možná vnoučatech. Sám nevím. Obrátil jsem svůj pohled.

Dívka leží a jakoby se neustále usmívala. Byla pokojná a byla klidná. Vytáhl jsem svůj notýsek a tužku. Chci zaznamenat tuto chvíli svoji fantazií, svou prózou. Myšlenky přicházejí a já píši. Je to óda pro dívku, pro mládí, pro naději a čistotu. Pár minut myšlenkových pochodů a něco se rodí, něco vzniká na papíře. Odložil jsem tužku a  šel si zaplavat. Plavu klidně a plavu dále než poprvé. Vrátil jsem se a osušil se ručníkem. Znovu jsem sklouznul pohledem k dívce. Byla již krásně opálená a ještě větší nádech snědé pokrývá její tělo. Náhle mě zaujal bod, který se přibližoval k její dece, k jejímu tělu. Sunul se po písku, aby se zastavil a znovu popošel o pár centimetru. Bod znovu udělal pár rychlých kroků k ní a ona nic netuší. Pár kroků jsem učinil i já k ní. Chci zjistit tento bod,který je černý a na slunci vypadá dosti odporně. Je to pavouk a ne ledajaký. Možná je to černá vdova. Ale kde by se tady vzala. Může to být i jiný pavouk.V pavoucích se nevyznám a jsou mi cizí. Tento je však statný a jako by vylezl hrobníkovi s hrobu. Tento chlupáč s velkými tykadly již je u její kůže. Stačí jen málo a navštíví její hladkou pokožku. Mohlo by se říci, kdyby to byla nemoc, pavouk stal by se rakovinou a její tělo zdravým orgánem. Mohlo by se říci, uchránit orgán před rakovinou?

Znovu udělal pavouk pár rychlých pohybů. Již se dotknul dlaně, která ležela bez hnutí na písku. Zde se malinko zarazil, snad se rozmýšlel jestli má lézt za teplem. Již ale udělal další pohyb a rychle přešel dlaní ruky na zápěstí. Zmocnily se mě velké rozpaky. Mám nebo nemám zasáhnout? Váhám a k ničemu se nemám. Dívka klidně leží a netuší, jaký odporný tvor navštívil její pokožku. Odporný pavouk již vyšel po paži a pomalu se přibližoval k motýlímu žluťáskovi. Možná, že to byl jeho cíl, ulovit tohoto motýla. Pomalu jsem udělal pár kroků ke slečně. Přišel jsem velmi tiše tak, jak chodí zloděj nebo dravec za svou obětí. Můj úmysl byl však opačný. Chtěl jsem ji upozornit, ale nevylekat. Ležela pode mnou. Její bezelstná tvář ze známkou něhy byla tak pokojná a zdálo se mi, že spí. Slečno promiňte, že obtěžuji, jen leze po vás odporný pavouk. Pronesl jsem velmi potichu, jen abych ji nevyplašil. Zdálo se ale, že nevnímá moje slova. Slečno leze po vás odporný velký pavouk! Jen hlas mého hlasu, bez odezvy byla její reakce. Pavouk se mezitím prodral přes prso a náhle rychlým pohybem se zastavil blízko žluťáska na bříšku. Kleknul jsem si k ní a pomalu se dotknul její dlaně. Mírně jsem pohnul dlaní a znovu pronesl. Slečno leze po vás odporný pavouk! Pavouk stál nyní nehybně, tak jak to dělá hmyz v případě nebezpečí. Znenadání otevřela oči. Otočila hlavu ke mně a dívala se bez žádné reakce překvapení. Možná si myslela, že je to sen, jen sen to nebyl. Tu jsem ji ještě pevněji uchopil a opakoval svá slova. Slečno leze po vás pavouk. Je na vašem bříšku, osmělil jsem se já…. Větu jsem nedokončil.  Zrak stočila k bříšku.

Vyskočila v panickém strachu. S úst vycházely ne slova, ale panické nesrozumitelné zvuky. Nerozuměl jsem tomu. Ty zvuky si byly tak podobné . Tak jak opičák křičí v kleci. Ale brzy jsem to pochopil. Dívka nemluvila, jen panicky gestikulovala a trochu se roztřásla. Uklidněte se nic se nestálo a já vám neublížím. Neublížím vám. Křičel jsem na ni. Pomalu přicházela k sobě. Sedla si na deku a podívala se na mně. Mněla nevinný a vylekaný výraz. Její výkřiky již nebyly takové zmatené a možná má tvář ji uklidnila. Jedna velká slza skápla na její tvář a motýlí hejno v kruzích dále kroužilo nad její hlavou. Rozumíte mi? Pokývala hlavou, že ano. Nemůžete mluvit? Gesto se opakovalo. To mně velmi mrzí. Jen nevím, jak bych to řekl. Díval jsem se na vás. A pak ten pavouk. Nechtěl jsem, ať po vás leze. Proto jsem přišel vás varovat. Nezlobíte se na mně? Kývla, že ne. Jmenuji se Viťa a správně Vítězslav. Ale to je dlouhé jméno a tak mi všichni říkají buď Viťa nebo Viktor. Mohu ti tykat? Kývla že ano. To jsem rád. Dovol, abych se ti poklonil. Jsi velmi hezká a atraktivní. Že nemluvíš to je snad osud nebo zkouška, kterou ti Bůh připravil. Já vím možná mi nevěříš. I já jsem nevěřící. Jen jsou určité skutečnosti a moudři lidé co my nejsme, mohli by nám říci více. Jsi věřící? Ne kývla hlavou. A věříš v něco? Ano odpověděla. Pak jsi pod Boží ochrannou a to tě posiluje. Její oči byly lesklé a hnědé plné nevinnosti a lásky. Tu jsem si pomyslel. Jaké je pro ní štěstí, že nemohla nikoho urazit slovem nebo nadávkou. Byla čistší než já a to svou duší a láskou k lidem. Víš, když jsem se na tebe díval a viděl jsem tu krásu, která v tobě je, napsal jsem krátkou prózu pro tebe. Rád ti ji přečtu chceš? Kývla, že ano. Za chvíli jsem k ní  přiklusal s prózou. Poslouchej a naslouchej.   ,,Kráčíš krajinou pustou a vyprahlou sluncem. Polopoušť chudoby.  Ohnivál ten malý brouk dál valí svou kouli před sebou. Tu skřivan zapěje krásnou píseň přírody. Jeho hlásek té vysoké tónině zpívá nad pustou pouští. Stromy přestaly se hýbat, květiny mírně zavoněly, mráček ztrácel tvar. Skřivan zpíval píseň přírody. Zpíval a všichni pozapomněli. I orel slyšel tuto píseň. Zakroužil nad ptáčkem a v kruzích blízko ptáčka lítá. Na dosah kořist má. Skřivan v lásce nic nevidí a netuší. Pěje v lásku samu jemu danou. Opojení v tento krásný hlas sám sebe vidí a druhé nezná. Orel však jen zamává velkými křídly. Křivkou neublížit letí v dálku dál. Skřivanek padá vysílením lásky k zemi. Stromy dál šumí, květy zavoní jinak. Ohnivál ten malý brouk dál valí svou koulí před sebou“.

Líbilo se ti to? Řekl jsem a oddaně jsem spočinul na její tváři. Druhá slza vyšla s hnědého oka.

Otevřela ústa jakoby chtěla něco říct. Jen tvrdá skutečná zeď stála mezi námi. Ta tma, kterou se bála překročit. Podívala se na mně. Její rty se pohnuly a výraz se mírně změnil. Zdálo se mi,  že něco se sní děje. Něco duševního a vysilujícího. A,A.. No. Zdálo se mi, že již nevydala skřek, slyšel jsem slabé slůvko a... Říkáš ano. Myslím, že jsem  zaslechl tvá slova. Tu další slza se kutálela po tváři. Slyšel jsem dobře. Říkáš ano. Kývla hlavou, že ano. Ale to je dobře. Vrací se ti řeč. ,,Já nevím“ tiše trhaně řekla. Brečela již štěstím a své dojetí již nemohla skrývat. Najednou jsem zaslechl zdálky hlas .Nechte ji a běžte od ní. Ohlédl jsem se po hlasu. Běžel  k nám mladý muž. Mával rukama a hrozil. Doběhl a sklonil se blízko dívky. Míšo udělal ti něco tento pán. Proč brečíš? Co ti udělal? Já ho zmlátím. Jen dívka dále brečela a muž si to špatně vyložil. Již mi hrozil a nežádal vysvětlení. Již se chystal mi ublížit. Jeho oči plné nenávisti mi chtěly  ublížit. Pane já vám to vysvětlím. Jen on neposlouchal. Bylo mu to jasné. Jsem násilník a lump. Pomalu napřahoval pěst k ráně. Ruky ještě více svíraly prsty a svaly se pomalu napínaly. Udělal dva kroky ke mně. Jeho levá ruka se dotkla ramene. Pravá již napjatá k úderu. Míša ho chytla kolem pasu, otevírala ústa a snažila se vydat hlásku. Nakonec vyšla hláska s jejich úst. Ne,ne,…. Mladý muž se zarazil. Míšo nemluvíš, snad se mi to zdálo. Ne, ne opakovala Míša. Slyším ne. Míšo ty mluvíš? Kývla hlavou ano. To není možné. Nemluvíš od pěti let. Přivinul si dívku k tělu. Začal brečet štěstím. Míšo ty mluvíš. Je to nejkrásnější den mého života. Mluvíš a to je zázrak. Byli schouleni přede mnou v objetí a oba brečeli. Po delší době muž se obrátil ke mně. Co se tady stalo? Můžete mi to vysvětlit .Sám nevím co vlastně se stalo. Jen vím, že chtěl jsem ji pomoci od pavouka. A pak se všechno tak seběhlo.Sám doopravdy nevím co bych vám k tomu řekl.Znovu jsem zmateně opakoval.Děkuji vám pane a ať se stalo cokoliv ,Míša promluvila.Děkuji vám.Jmenuji se Jirka a jsem její bratr.Prosím dejte mi na vás číslo.Je to velmi důležité.Ozvu se vám.Když to povím rodičům, určitě tomu nebudou věřit. Určitě vám zavolají a pozvou na pohoštění. Ano, ano koktal jsem. Tady je mé číslo. Klekl jsem a psal prstem do písku. Podával mi ruku a znovu opakoval. Děkuji vám i za Míšu. Míša se pomalu na mně podívala. Byla nevinná, čistá a tak málo zkažená.J ejí tvář mluvila za ní. Podala mi ruku. Děkujeme vám opakoval Jirka. Nezapomeneme na vás do konce života. A určitě přijďte.

Starší manželský pár kráčel po břehu. Ztráceli se v dálce. On ji držel kolem ramen. A ona jeho kolem pasu.