58. SUPERKOULE - sádra - soutěžní dílo č. 1

Fractura claviculae

Bylo mi třiadvacet a měl jsem právě měsíc motocykl. Cítil jsem se jako král a navíc jako král silnic. Měl jsem přítele, Fredu; také ten měl motocykl. Oba jsme prostě měli motocykl. Já novější, Čízu stopětasedmdesátku s jedním výfukem, poháněnou dvoutaktem o deseti koňských silách (tehdy se ještě kilowaty moc v tomto oboru neužívaly), Freda Jawu, stopětasedmdesátku, starší, původně s pouhými osmima koňmami. Ovšem Freda byl strojař, motor měl upravený - sníženou hlavu, tím pádem vyšší kompresní poměr, což jeho motocyklu dodávalo onen chybějící koňský pár. Dohadovali jsme se o to, který stroj je výkonnější a protože jsme se v teoretické poloze nebyli schopni dobrat oběma uznané pravdy, zkusili jsme to v poloze praktické - a to byl kámen, či spíše asfalt úrazu. Slovo dalo slovo, hecování pomohlo a tak jsme se v neděli rozhodli, že pojedeme do patnáct kilometrů vzdálených Želkovic "co to dá" a během minuty jsme odstartovali ještě po staré dlážděné čedičové státní silnici č. 15 k Sulejovicům. 

Nakonec mne porazil na té patnáctikilometrové trati rozdílem nějakých dvou set metrů. Ne snad vyšším výkonem Jawy, ale prostě lepší technikou jízdy, projížděním zatáček lepší stopou a řazením ve vhodnou chvíli. To byl oboustranně uznaný názor. V Želkovicích hospoda zavřená, žádná limonáda, tak start nazpět a už tam padaly rychlosti, jedna za druhou, bez ubírání plynu. Než jsem dojel do druhé mírné levé zatáčky, ukazoval tachometr víc, jak devadesát. Třetí mírná levá, pak krátká rovinka, ostrá pravá, do zatáčky z kopce. Věděl jsem o ní, že není klopená a tak jsem ji projížděl těsně po vnitřní straně zatáčky a najednou se mi sevřelo hrdlo: přesně v mé stopě byl hluboký výmol vytvořený stovkami nákladních aut dopravujících tudy uhlí ze severočeských dolů do elektráren v Polabí. Jen trochu, opravdu malinko, jsem narovnal motorku, ale stačilo to na vynesení ke středu vozovky. Všechno by dopadlo dobře, kdyby proti mně nejela Škodovka Tudor s řidičem, který si tu zatáčku jenom docela málo "říznul". Málo, fakt málo, ale stačilo to na to, aby mne z motorky "sestřelil". Jen jsem se stačil podivit: hele, Tudor, kde se tu bere? a už jsem plachtil vzduchem (podle měření dopravní policie osmnáct metrů), pak ještě několik kotoulů a nakonec jsem "si ustlal" v příkopě, hlavou na okraji vozovky. Freda mi projel okolo hlavy jen několik centimetrů, protože se vyhýbal Tudoru tančícímu na silnici podivný čardáš. 

Pak už normální rutina: policajti, sanita (zase Tudor), siréna, nemocnice, rentgen, obvaz, lůžko. Na pokoji deset pacientů v různých stadiích léčení. Jen jsem dolehl na polštář a vydechl, padla nečekaná otázka: "Co se ti stalo?" 
"Ale učil jsem se lítat," odpověděl jsem - a dál vyprávím samozřejmě se značnou nadsázkou mou historku. Muž po operaci slepého střeva se drží za břicho a sípe: "Neblbni, já se nemůžu smát!" a skutečně - tekou mu slzy, jen nevím jestli smíchy, nebo bolestí ze smíchem potrhaných stehů. Vedle něj pán, asi v mém dnešním stáří, docela nepokrytě pláče a já na to: "Neplačte, vždyť jsem na živu."

"Já," povídá ten plačící, "jsem si ve čtyři odpoledne vyšel po dešti na procházku. Jdu po kraji chodníku, dávám pozor na louže na jedné straně a na sešikmený mokrý a napohled kluzký okraj chodníku na straně druhé. Proti mně malý capart se zjevnou rozkoší čachtá v louži jako kačírek, cáká vůkol a tak se vyhýbám větším obloučkem, abych neměl vodu v polobotkách. Očima sleduji cákajícího kluka a tak jsem přehlédl, že jsem už na samém kraji chodníku, obrubníku... Pak to šlo tak rychle, že z toho vím jenom tolik: sklouznul jsem, vykřiknul a pak jsem se probudil v půl deváté na operačním sále. Zlomená noha, zlomená klíční kost, zlomené předloktí, dvě zlomená žebra, tržná rána na čele a těžký otřes mozku.... po sklouznutí jsem porazil jednu popelnici a na druhou jsem upadl. Povídám - vyhýbal jsem se děcku a už tu ležím dva měsíce... a ty uděláš takovou koninu a projde ti to se zlomeným klíčkem a pár oděrkama!"

"Pane Horák," povídám, "tohle je trochu deformované vidění: že jsem udělal pitomost, to je pravda, ale nebyl jsem v tom sám. Co myslíte, byl byste veselejší, kdyby mne odvezl černý primář...?"