PÁR ZACHOVANÝCH VZPOMÍNEK Z UČENÍ SVATÉHO PARADIKTÝNA

 

„Když řekne náš pán král, jeho jasnost, stúl, myslí tím nejčastěji jeho stúl. Když mi ale ty, Matyášu, povíš, žes seděl u stolu, hned si pomyslím, že tady u teho.“

„Ale co kdybych ti chtěl vyprávjat, co sem zažil onehda v šenku?“

„Nevymýšlaj si, peníze, jak je svět širý, žádné nemáš, musel by sis vymýšlat. … Ale stejně by to byl jiný zas stúl. Velebný pán tamtonc na faře má zas jiný stúl.“

„To mi snáď chceš, Padyktýne, řéct, že je tolik stolú, kolik je na světě lidí, nedělaj si srandu.“

„Ještě mnohem mnohem víc.“

„Tých stolú? A nebo snáď lidí?“

„Obojích. A vlastně všeckého, čemu ten nad námi přidělil tenkrát při stvoření méno. Teda jako slovo.“

 

„Kdybys, Matyášu uměl číst, tak by si věděl, že v knize, když jú vytiskneš a svážeš, nemože už nikdo změnit ani slovéčko. A ty, když jú přečteš poněkolikáté, pokaždé čteš jiné slova, jinú knihú, a nemusíš při tým vúbec sedět, abys ten úkaz poznal, raz ve sklepě a podruhé ležet třebas na húře.“

„Nevěřím.“

„Už byls někdy na mši?“

„Co se ptáš?“

„Třebas na púlnoční?“

„Že se ptáš. Stojím tam v té zimě před oltářem každý rok. Enem, sakra, kdyby mě pokaždé ty nohy, a to je mám pokaždé ve válenicách, rúhat se teda nechcu, ale zábnú mě každým rokem obě pořádně.“

„I ty nohy tě zábnú každým rokem jináč, to mi věř.“

„To že jako že je každým rokem jiné počasí? Jestli napadne, sníh je to pokaždé ten sám sníh. Zmrzlá voda, každé jaro, když zas taje, si to přece vyzkúšám.“

„Každý rok se urodí čehosi víc a jiného méně.“

„No, to máš teda pravdu, Paradyktýne.“

„Občas kdosi umře, a jiný se zas narodí.“

„Letos nám přibyl ten malý náš vnuk Matyáš. Dúfám teda, že bude po mně.“

„Zrovna o tým mluvím. Ale ty letos budeš zas stát na púlnoční, nohy v tých tvojích válenicách tě budu zábst obě jak loni. Velebný pán budú vyprávjat pořád ten stejný příběh o narození Ježíška, stejnými slovami jak jindy. Ale ty budeš, jak bys slyšel jinší slova, poněvadž budeš v myšlenkách na teho stejně malého v kolébce jak ten Ježíšek v jesličkách, co mu jednou připadne celý ten váš grunt. … I s tím zde stolem, dřevem z jaseňa, a přitom jen púhým slovem, estli mi, Matyášu, teda mým slovúm, estli zrovna včíl jim rozumíš stejně, jak já jich říkám.“

„Snažím sa.“

„Dyby si se nesnažil, nerozuměli byste si. … Řečená ta samá slova bývajú pokaždé jiná.“

 

Že se zasa vracam k tomu minulému, že je na světě víc slov nežli k nim přináležejících věcí, potom sa

musím vrátit o mnoho pokolení zpátky, jestli si to, Matyášu, budeš umět vůbec představit.“

„Pokusím se.“

„No tak tenkrát žil takový filozof Platón…“

„On to byl člověk, a nebo strom? … Nebo snaď dokonce oboje dohromady?“

„Ty myslíš platan jako strom, jak ho má knížepán v parku.“

„Tak co to teda bylo?“

„Byl to chlap, tak jak já, a nebo ty, pokud míváš ven z gatí aspoň občas co ukázat.“  

„Abys nebyl náhodú velmi překvapený. Mám?“

„Nech teho, a radši se mě třeba zeptej, co je to ten filozof?“

„Co teda…“

„A nebo ne, nemuseli bysme se domluvit. Zkus radši filozofiu.“

„Tak co teda…“

„Filozofia je takové učení o múdrosti, bárs to z ňú občas vypadá, že se v ní plkajú enem samé hlúpoty. Například hned před tým Platónem nikdo nepomyslel, k čemu je to dobré, když kterýmsi slovem nazvemu jakúsi věc.“

„Ale ludé přece odpradávna znali po slovách všecko, čím byli obstúpeni.“

„To máš pravdu, ale nevěděli, proč.“

„To se kohosi neptali?“

„Dokonce ne ani sebe samých.“

„To je teda divné, nevědět, a neptat se…“

„Ale ty přece sám, Matyášu, prozatím nevíš, a kdyby ses chtěl optat, tak nevíš jakú a na co bys mi měl dát otázku.“

„To je teda pravda, povím ti. … Ale co s tým včíl?“

„A od teho sú tu ti filozofi, povolaných i tu moc, ale enem ten pravý z nich se umí zeptat. … Co sedíš, ten tenkrát Platón se zeptal třeba tak.“

„To mě teda zajímá.“

„Vytvořil význam, kerý nazval pojem…“

„Ale kde máš tu jeho otázku?“

„Pamatuj si, Matyášu, správná otázka je už hned odpověďú, ani hubu nemusíš otevřít. … Co na mně hledíš jak na nové vrata? Ty tejto novině nerozumíš, ale ten tvůj malý Ježíšek se temu už bude učit ve školách.“

„A porozumí temu? “

„To mi věř. A úplně samozřejmě. Poněvadž do té doby to pochopí mnozí, a on už tým bude obklopen.“ 

„Ty mi chceš povědět, že se učíme čímsi jako…“

„Jestli to chceš pojmenovat slovem, tak snáď intuícú, bych řek.“

„Já se z tých tvojích řečí, Paradiktýne, jedenkráte zblázním, dyť už včíl mě všeci nabádajú, abych z tebe nezhlúpnul.“

„Pamatuj si, že ten Platón nebyl hlúpý, a že já enem idu po cestičce, po keré se předtím prošel on.“

„No tak dobře, tak teda jak to bylo tenkrát dál s tým jeho dojmem?“

„Pojmem. Nepopleť si to. Co označíš slovem, tedy tím jeho pojmem, přestává už být cosi jen tak.“

„Stůl třeba už navždycky je potem stolem, aspoň teď snáď temu správně rozumím.“

„Na jedné straně správně, ale na druhé ne úplně.“

„Co mi teda chybí domyslet si k úplnému účinku?“

„Ten jeho pojem není jakási věc, ale jenom domluvená představa té věci. Jakoby v tým pojmu stúl byl naráz obsažený, jak kdyby vespolek v pytlu, stúl králúv, stejně jako knězúv, tvůj, všecko, co má čtyry nohy a nahoře rovnú desku rozumíš. Jakoby pojem byla jakási naša všeobecná zkušenost. S jedným kúskem světa.“

„To je na zbláznění, povím ti.“

„A k temu všemu zlému si představ, že je tu jakýsi chudák jako třeba já, kerý si položí svačinu jen tak na plochý kámeň a řekne tomu čemusi úplně beznohému též stúl. Poněvadž stúl jako věc přece slúží obvykle i k jídlu, ne?“

 

„No, a včilkaj, Matyášu, zavři oči. … No neboj se, pěsťú ti vrazit nemíním… Máš teda zavřené?“

„Mám.“

„No a včil si představuj, co budu říkat. Bude to těžké, ale ty to dokážeš.“

„Víš co, nechval mě furt dokola, a radši začni.“

„Tak si na začátek představ ten stúl, co tady včílkaj u něho sedíme. … Máš.“

„Snažím sa.“

„To a včíl si ten stúl představ, jak kdyby ho kdosi namaloval. A nebo nakreslil. … Prosím tě, ale ať to vidíš co nejpřesněji.“

„Tak to je, povím ti, moc těžké.“

„Radši nemluv a dívaj se do sebe. … Nic lepšího nemáme. … To jednou potem kdysi, kterýsi se na cosi podívá a dokáže to zachytit takým jediný cvaknutím, jak by na prsty lusknul. … Ale chce to ještě dlúhé cvičení, a na cosi takého my včíl čas nemáme.“

„Víš co, nemluv mi pořád do teho. Mám si představovat, a nebo snáď radši přemýšlat.“

„To teda promiň, já ti chtěl tými příkladami pomoct. … Jak si vúbec daleko?“

„Asi to mám. … ale nesem si jistý.“

„Tak toho nech, ale oči pořád neotvíraj. … I kdyby sis tím obrázkem nebyl úplně jistý, tak aspoň víš, o co se jedná.“

„A co teda včíl? Budeš po mně ešče cosi chceť?“

„Abys včíl ze zavřenými očami poslúchal, jak nejvíc dokážeš.“

„Co mám poslúchat?“

„Mně.“

„Tož nás oba nezdržuj…“

„Viděl si kdy farářovu  knížku?“

„To víš, že áno. Čas od času mě z ní dokonce nechá po písmenkách číst.“

„Takže víš, jak vypadá věta. Písmena za sebú od tečky do tečky.“

„Samosebú.“

„A včíl si představ pár takových vět.“

„Snažím se, ale nic nevidím.“

„Tak si mysli, že říkáš věty tu o tom stole o tomto stole, které plaťá o stolách všeckých, jak kde stojá po světě. Že majú nejméně tři nohy, a nejčastějši čtyry. Že čteš, jak kdyby bylo písmenami vytištěné, že stúl se používá k jídlu i práci, že zvířata stoly neznajú, že taky … Víš, co radši už ty oči otevři. A podívej se, Matyášu,  na ten svúj stúl včíl. Že ti přijde jiný, než býval předtím?“

„Víš, že máš, Padiktýne, že máš pravdu. … Tak to bych býval ještě před hodinú nikdy neřek.“

„Tož včíl eště raz zavři oči a řekni mi, kolik si tých stolú vlastně viděl?“

„Tu ten múj stúl přece. … Pak ten jeho obrázek … A na sám konec, co o ním jako stolu bylo napsané. … Ta teda tři přece.“

„Já bych, že čtyry.“

„Nehlúpni, dyť přece snáď umím slépky spočítat.“

„Nesmíš zapomenút připočítat i teho Platóna řečeného hned ze začátku. Stúl jako pojem.“  

 

„Ty řekneš stúl. Já řeknú stúl. Též třeba tvoja Maryša poví: stúl…. A já se tě zeptám, je to pokaždé ten

sám stúl?“

„Co zas, Paradyktýne, chceš, abych přiznál? Najdi si už raz na ta tvoje trápení kohosi jiného. Si o moc větší trápič než ten rajský had.“

„Tak teda tvojú Maryšu z teho vynecháme, a zkusíme to zas sami. No řekni upřímně… Dyť by se ti po mojích slovách stýskalo.“

„No tak dobře. Tak teda, hade, co zas po mně chceš?“

„Aby ses sústředil a pak řek slovo stúl.“

„Stúl.“

„Stúl.“

„Co to na mně, ty filištýne, zase zkúšáš? Dyť si to řeknúl jinším hlasem. Stúl.“

„Aby sis všimnúl, že sme vyslovili dvě rúzné stejné slova.“

„A co má být? Dyť snáď sme tu dva, já a ty. A nebo chceš snáď řéct, že já snáď sním?“.

„Už si hrál kdy mariáš?“

„Já? Nedělaj si srandu. Přece snáď, Paradyktýne, víš, že sem odjakživa nejlepší hráč na okresi.“

„No včíl řekni stúl, jako kdybys ložil. … A já ti dám fleka.“

„Aha, ty si jako myslíš, že bych ti měl dát na ty tvoje bibzy, co před sebú držíš, re.“

„Tak teda jedem. Stúl!“

„Já ti dám se tu kvasit: stúl!“

„Stúl!“

„Stúl!!“

„Stúl!!!“

„Stúúl!!!!“

„Stúl!!!!!!“

„Ty se mi tu dlúho pávit nebudeš: Stúl!!!!!!!“

„Stúl!!!!!!!!“

„Stúl!!!!!!!!“

„No to snáď pro příklad stačí, už teho zápasení, Matyášu, nech, aspoň si zažíl, co sem ti chtěl řéct. Každé to stejné slovo bylo příště jiné od teho před ním.“

„Šak sem pěsťú o desku pokaždé víc mlátil.“

„A zrovna o to tvoje víc mi šlo. Jako sílu, ale i zkušenosť. Abych ti potem nemusel dlúho vykládat, že na každé slovo se při jeho užívání nabalujú stále další a další zkušenosti. Slovo jako pojem, vzpomeň si na teho řečeného Platóna, zústává napohled stejné, ale cosi okolo něho samého se mění.“

„Tak tu teda nesúhlasím. Vem si třeba obyčejné vajco, jako věc, samozřejmě. Má skořápku, a to, co je uvnitřku. A co je tu teda tým tvojí pojmem. To vevnitřku, a nebo ta skořápka?“

„Řek bych, že to uvnitřku, ale neber to, prosím ťa, jako jistotu. Ale ta skořápka, tak to je ta změna. Na velikonoce bývá omalovaná, jindy posraná, a když jich budeš krmit enem kopřivovú naťú, tak ti každá zezelená. … Marně včíl přemýšlám, jaký bych ti dal příklad lepší, ale ta tvoja skořápka jako příklad je ale v ještě jedným výborná. … Věř mi, že nadejde čas, že ludé budu užívat ze slov enem tých skořápek, úplně zapomenú na obsahy tých slov pod nimi. Budú si sice navzájem jakžtak rozumět, ale nebudú vědět, o čem je vlastně řeč. Bez chuti žlútka a bílka nebude mět to jejich mluvení žádnú chuť.“

„Bude to plané, jak bez soli, a oni mezi sebú budú mluvit naplano, abych tak řek.“

„Ještě teda máme štěstí, Matyášu, že my dva si pořád rozumíme.“

„Třebas v tým, že jeden tento stúl možú být naráz čtyři.“

„A někdy možná i víc.“

„Radši teho nechme, poněvadž, Paradyktýne, to poslední tebú řečené by bylo i na mně moc silné re, jak sú v mariášu největší kabrňák na celém hradíšťském okresi…“  

 

„Že budú slova používat v úloze znakú jen jako jakýchsi skořápek bez obsahú, tak to sem mu teda řek... Že neuvěří, že každé slovo jako pojem je obklopeno čímsi jako jeho legendú, takovým chomáčem jako významové energie, u stejného slova podle každého mluvčího jiným, poněvadž každý máme jiné životní zkušenosti, cosi jiného zažil a též třeba cosi jinšího a nebo méně čet. Že ta hmota okolo slov snad existuje, i když snad nikdy nedostane méno. Že si sú někteří lidé kvúli ní víc blízcí… No, řeknite mi, kvúli čemu se rozcházajú, když potem říkajú, že si nerozumjá… Kurva, dobře mi tak, zase sem v té tmě zakopnul o kořeň a ležím tu padlý na břuchu jak nějaký chrobák

 

 

---