Kdo zachrání Arizonu?

1.

Rudé slunce osvětlovalo ohnivými paprsky východní stranu kaňonu, neklamná to známka blížící se srpnové noci. Na okraji kaňonu bylo lze spatřit jezdce, jenž stál nehybně jako socha, hledě do krajiny bedlivým okem. Po chvíli muž pobídl svého koně, jenž se dal bez meškání do cvalu a zvedl za sebou oblak písečného prachu. Zanedlouho zmizel kůň se svým jezdcem za obzorem. Kdo byl onen osamělý muž a co pohledával v těchto končinách? To se nikdo z lidí nikdy nedozvěděl a ani autorovi těchto řádků není o tomto muži nic bližšího známo. Proto se již v našem příběhu více neobjeví.

2.

Tou dobou kdesi v horách Arizony hořel na mýtině před nevelkou jeskyní oheň. U ohně seděl starý indián. Soudě dle bohatě zdobené čelenky, šlo nejspíše o bývalého náčelníka kmene, jenž se na stará kolena uchýlil do rozjímavého ústraní. Na jeho klíně ležel dub. Starý náčelník jednou rukou objímal kmen dubu a druhou čechral listí v jeho koruně, jako by takto hladil malé kotě.
Na mýtinu vkročil náhle ze tmy jiný indián s podobnou čelenkou a pronesl: "Pochválen Manitou."
"Až na věky," odvětil hlubokým hlasem sedící stařec.
"Náčelník Bohuslav Sobotka přichází za bývalým náčelníkem Milošem Zemanem žádat o radu."
"Nechť se náčelník Sobotka posadí," odvětil starý náčelník a pokynul rukou směrem k ohni.
Bohuslav Sobotka se usadil a pohlédl zpříma do tváře starého náčelníka: "Přicházím v záležitosti, která trápí celý apačský národ. Modrokabátníci se už v Arizoně příliš roztahují a chovají se, jako by tato země patřila jen jim. Velký duch ji ale dal do společného užívání všem svým dětem."
"Ano, slyšel jsem, že modrokabátníci si počínají jako hladové kobylky," pronesl Miloš Zeman.
"Apači jsou sami příliš slabí proti modrokabátníkům. Nedokážeme nad nimi dosáhnout rozhodného vítězství."
"Náčelník Zeman cítí s Apači, ale nechápe, jak by mohl náčelníku Sobotkovi pomoci. Myslí si snad náčelník Sobotka, že šípy z luku jednoho indiánského starce dokážou zarazit přesilu nepřátel?"
Starý náčelník pronesl tato slova s tak širokým úsměvem a takovým tónem, jako by očekával, že ho Bohuslav Sobotka začne přemlouvat, aby se ihned přidal k apačským válečníkům. Ten však, nedbaje položené otázky, pronesl rozhodným hlasem větu, která dopadla mezi oba muže jako tíživý horský balvan: "Musíme zrušit bohumínské usnesení."
Starý náčelník se zachmuřil: "Bohumínské usnesení? Dokud se budou pást bizoni na prérii, nikdy!"
"Nechť ovšem Miloš Zeman uváží, že pouze ve spojení s Komanči bychom byli s to porazit modrokabátníky v otevřené bitvě. Jak jinak může rudý muž porazit bílé vetřelce?"
"V žádném případě nedovolím uzavřít spojenectví s Komanči. Jsou to naši nepřátelé stejně jako modrokabátníci."
"Ale proč?"
"Já sám jsem byl kdysi pro spojenectví s Komanči. Ba co pro spojenectví, já chtěl, aby došlo ke spojení našich dvou kmenů, aby vznikl jeden apačsko-komančský kmen, který bude silnější, než všichni jeho odpůrci. A co se stalo? Ten padouch Grebeníček mi nechtěl dát svoji dceru za ženu. Svoji jedinou dceru, která měla po něm zdědit náčelnictví. A přitom to byla taková ochechule. Bože můj, dívat jsem se na ni nemohl. To já jsem se chtěl obětovat kvůli záchraně rudého lidu. Já, který jsem býval největší krasavec Arizony! Ale Grebeníček si postavil hlavu. Aby ho kojot rafnul. Radši dal tu svoji ochechuli Filipovi, tomu nýmadnovi, té nicce, co vůbec není z náčelnického rodu. Filipovi, který začínal tím, že za pár ohlodaných kostí čistil medvědům záchody!"
Miloši Zemanovi rozčílením přeskočil hlas. Nadechl se, jako by chtěl pokračovat další větou, ale nic neřekl. Bohuslav Sobotka se ho z úcty neodvážil přerušit a tak seděli několik minut mlčky. Nakonec Miloš Zeman ticho přece jen přerušil: "Howgh," řekl. "Domluvil jsem."

3.

Téhož večera se ubírali dva jezdci v modrých vojenských uniformách k arizonskému hlavnímu městu. Jeden z nich měl hodnost generála, nesl se v sedle zpříma a sotva bychom v Arizoně našli dospělého muže, který by podle vážné seriozní tváře nepoznal generála Petra Nečase. Doprovázel ho pobočník v hodnosti poručíka Bohuslav Svoboda.
Oba muže trápil jeden velký problém. Ten problém měl jméno Arizonský dopravní podnik. Už nějakou dobu se jeho účetní bilance nacházela v červených číslech a zdálo, že se každým okamžikem neodvratně blíží bankrot. Podaří se podnik před bankrotem zachránit? Oba muži zaň cítili svou zodpovědnost. Proto byli nyní na cestě za starým generálem ve výslužbě Václavem Klausem, o němž bylo známo, že kdysi absolvoval tři semestry ekonomie. Když pak tento vzdělanec získal hodnost generála, byl mu armádou Spojených států pro jeho nepochybnou erudici udělen čestný doktorát. Situace dopravního podniku byla tak vážná, že nikdo jiný už poradit nemohl.
Poručík Svoboda si v duchu kladl stále stejnou otázku, kterou nakonec vyslovil nahlas. Pronesl ji spíše sám pro sebe než ke svému společníkovi: "Kde vzít peníze a nekrást?"
"Omyl, Bohoušku," opravil ho generál Nečas. "Otázka zní, kde vzít peníze, aby se dál mohlo krást."
"Copak se v dopravním podniku krade?" zeptal se poručík Svoboda.
"Ty jsi stále ještě greenhorn. Jinak bysme přece do toho podniku nesehnali žádné schopné vedoucí pracovníky, kdyby si nemohli při své práci něco nakrást. A kdybysme nesehnali schopné vedoucí pracovníky, podnik by nefungoval a mohl by zbankrotovat."
Poručík Svoboda svraštil čelo, což bylo u něj neklamnou známkou usilovného přemýšlení: "To ale znamená, že kdyby se nekradlo, tak by podnik nemusel mít ztrátu. Mám nápad. Co kdybychom přestali krást?" Když si všiml pohledu Petra Nečase, dodal opatrněji: "Zkusmo."
"A jak chceš dokázat, že státní podniky jsou vždy neefektivní? Ha? Jak chceš dokázat, že platí naše politické premisy? Přemýšlej trochu. To je naše morální povinnost rozkrádat státní majetek. Tím se přece přirozenou cestou přesouvají prostředky do soukromého sektoru, který je efektivnější. V konečném důsledku z toho mají prospěch všichni, nejenom ti, co si tu a tam egoisticky přilepší."
Proti těmto argumentům nemohl poručík Svoboda nic namítat a tak dál jeli s generálem Nečasem mlčky až do cíle své cesty.
Bývalý generál Václav Klaus je přivítal ve své pracovně. Všichni tři se společně posadili k půlkulatému stolu a věrný sluha Ladislav Jakl jim přinesl whisky se sodou a vepřový řízek.
"Kuřecí řízek nevedeme," pronesl Václav Klaus na vysvětlenou. "Je to rudošská úchylka." Potom se přímo bez okolků zeptal: "Tak co vás přivádí, holoubkové?"
"Potřebujeme se s tebou poradit, generále," odvětil Petr Nečas vážným hlasem.
"Tak to dobře děláte. Já jsem si vždycky uměl poradit. Jistě víte, co všechno jsem zařídil a udělal pro Arizonu. To já jsem se dohodl s Vladimírem Mečiarem na poklidném rozdělení Arizony a Spojených států amerických. Pořád jsme na ně dopláceli. A pak ty jejich nacionalisti. Furt si stěžovali, že nejsou dost vidět, protože jsme v abecedě před nima. Co taky, když jsme od A a oni od S? Ale co bylo vůbec nejhorší: Mečiar mi chtěl brzdit moji transformaci! Transformaci, kterou jsem si sám vymyslel touhle hlavou. To si nesmí nikdo dovolit! To já jsem vás zavedl na cestu prosperity. To já jsem zařídil vstup Arizony do Latinskoamerické unie. To já vás teď chráním a varuji před Latinskoamerickou unií. Pořád mám co dělat."
"Generále, zajímá tě, s jakým problémem potřebujeme poradit?" zeptal se Petr Nečas opatrně.
Václav Klaus se na něj obořil: "No jistě! Jak jinak bych vám mohl poradit? Jsem snad děd vševěd?"
"To jistě ne," odvětil Nečas, pak však při pohledu na Václava Klause pro jistotu dodal: "Tedy já myslím, že víš všechno. Ale za děda bych tě ještě neoznačil."
"Ale nepřeháněj," blahosklonně se pousmál Václav Klaus: "Tak, oč jde?"
"Arizonský dopravní podnik."
"No jo, státní podnik. Ty budou vždycky neefektivní. Ale mě teď mnohem víc trápí Marťani. Ty zelený s tykadýlkama, jak je vedl Marťan Bursík a spol. Pořád straší s nějakým globálním oteplováním. Kde to jsme? Ale já jsem jim k tomu řekl svoje."
"Tos jistě dobře udělal," řekl Petr Nečas. "Ale Arizonský dopravní podnik je v červených číslech."
"Řekl jsem jim, že za to může zelená nafta."
"Napadlo mě, že bychom zvedli daň z přidané hodnoty."
"Cože zvednout daně?" zvolal překvapeně Klaus.
"Jenom DPH. To se podnikatelů skoro nedotkne a my z toho zaplácneme díru v rozpočtu."
"Vysoké daně podlomí ekonomiku."
"Tak co máme dělat?"
"To je jasné. Zrušit dopravní linky. Stát může občanům poskytovat jen takové služby, na které má."
"Ale tím ztratíme spoustu sympatizantů. Nakonec nás může být tak málo, že nás Apači porazí."
Václav Klaus se zamyslel: "To je zapeklitá otázka. Tady dokážu poradit asi jenom já."
"Mně něco napadlo," přihlásil se nesměle do diskuze poručík Svoboda.
"Ven s tím chlapče," povzbudil ho vysloužilý generál.
"Nepomohl by Miroslav Kalousek? Koneckonců je to starý flanďák. Kdyby se dost usilovně modlil, tak by se přece mohlo stát, že narazíme při kopání tunelu Blanka na zlatou žílu. Zaplatíme dluhy a ještě nám pár korun zbude."
"Z toho chlapce něco bude," pochválil ho Václav Klaus. "Je to tak. Domluvíme si poradu na zítřek a pozveme i Kalouska."

4.

Přenesme se nyní o celých čtyřiadvacet hodin dále. Václav Klaus, Petr Nečas i Bohuslav Svoboda seděli v téže místnosti jako předešlého večera a netrpělivě sledovali nástěnné hodiny. Konečně věrný sluha Ladislav Jakl vpustil dovnitř dlouho očekávanou návštěvu.
"Pochválen Pán Ježíš Kristus, debilové," zahlaholil Miroslav Kalousek na celou místnost.
"Až na věky," odvětili přítomní a Kalousek hned pokračoval:
"Vzal jsem s sebou naši arizonskou pěnici – národní umělkyni Karolínu Peake. Někdy má takové nápady, že mi to až vyráží dech. Pojď sem, kočando." A vtahoval do místnosti Karolínu Peake, která všechny pozdravila tím, že udělala roztomilé pukrle.
Když se všichni usadili, vzal si slovo Petr Nečas: "Miroslave, máme problém. Arizonský dopravní podnik je v červených číslech."
"Já mám taky problém. Od rána jsem nepil."
Klaus pokynul Jaklovi, aby donesl další whisky a Nečas pokračoval.
"Tady Bohouška napadlo, že by nebylo špatné narazit v Blance – víš, v tom tunelu – na zlatou žílu. A ty, že by ses jako mohl pomodlit, aby se to stalo."
"A nemyslíte, že to je trošku divný žádat Pána Boha o pomoc, když jste už dvacet let nevyřešili církevní restituce? Co asi od něj čekáte? Chcete, aby vám prokázal milost, a při tom na něj kašlete."
"Já to tušil, že ho budeme muset podmáznout," řekl nespokojeně Václav Klaus. "No jo, milost není nikdy zadarmo."
"To je ale kardinální otázka, Mirku," pronesl generál Nečas vážným hlasem. "Myslíš, že se nám to bude rentovat?"
"No jistě. Na to je i nějakej citát z bible, jakože kdo dává někomu – myslím, že církvi – tak má stonásobnou odměnu na nebesích."
"Takže účetně se to vyplatí," konstatoval Petr Nečas. "Ale co vlastně ta církev chce?"
"No to je jasný. Přece to, co jí ukradli Komanči. Z Mariánského sloupu si udělali mučednický kůl, vychlastali nám všechno mešní víno a to byl tenkrát kurva problém a z rotudny sv. Martina si udělali potní chýši."
"Pamatujte, že v žádném případě nesmíme prolomit restituční hranici roku 1492," připomenul zakaboněný Klaus.
"Nepadá v úvahu," odvětil Kalousek. "Myslím, že církve budou ochotny se dokonce části svého původního majetku vzdát. Nechceme vyhánět pracovité farmáře z jejich těžce obdělávaných pozemků, byť i dříve patřily církvi. Vyženeme jenom rudochy."
"Vždy jsem ti říkal, že církev je šlechetná," obrátil se Nečas na Klause s dojetím v hlase a zamáčkl slzu.
"Taky bych byl šlechetnej, kdyby mi měl spadnout do rukou majetek za miliardy," zabručel Klaus.
"Já myslím, že věc je jasná," pokračoval Kalousek ve chvíli, která se mu zdála pro jeho záměry obzvláště příznivá: "Tady mi podepište, že souhlasíte s církevními restitucemi a já se za vás začnu modlit. Bude to nějakou dobu trvat. Pán Bůh si někdy dává na čas, než vyslyší naše prosby. No, ostatně žije na věčnosti, tak co se dá od něj čekat."
Kalousek položil před Klause a Nečase jakési lejstro.
"Udělejme to kvůli dětem, Vašku," řekl Nečas prosebným hlasem a podepsal se pod listinu. Klaus svůj podpis neochotně připojil.
"Vidíš, kočko," obrátil se Kalousek v rozjaření na arizonskou pěnici Karolínu Peake. "Vrátěj nám potní chýši. Teda chci říct rotundu. Budeš tam zpívat lidem to svoje aleluja."
"Takže teď se začneš modlit, Mirku. Platí?" řekl Petr Nečas.
"Ale jistě. Zlatá žíla v Blance. To bude hračka. Ale na co jste říkali, že ty peníze potřebujete?"
"No to víš, Arizonský dopravní podnik je už tak rozkradenej, že není z čeho krást, tak to musíme trochu zadotovat ze státního rozpočtu a ve státním rozpočtu taky nemáme prachy."
"Vy chcete dát do ADP prachy, aby se tam mohlo dál krást?"
"No jistě, jinak si schopné manažery neudržíme."
Miroslav Kalousek se chytil za hlavu: "A říká vám něco sedmé přikázání?"
"Ne, já nic neslyším," odvětil Klaus.
"Já taky ne," doplnil Nečas.
"Nepokradeš!"
Václav Klaus zbrunátněl: "No dovol! To je přece normální, že na konferenci si člověk bere propisku na upomínku."
"Ale ne ty, Vašku. To je Boží přikázání, aby se nekradlo. Jako že nikdo nemá krást. Prostě chcete, abych se modlil za peníze, které vy rozkradete. Pán Bůh taky není padlej na hlavu. Myslíte, že vám dá peníze, abyste mohli dál krást, když to zakázal?"
"Já to tušil, že v tom je háček," řekl Václav Klaus naštvaně: "Škrtám svůj podpis."
Kalousek však byl rychlejší. Popadl lejstro ze stolu a schoval si je do náprsní kapsy, ze které jakoby mimochodem vytáhl revolver. Jeho tvář v tu chvíli nabyla výrazu profesionálního hráče pokru. "Tak to pr! Slib je slib. Nemohu za to, že jste neuvedli všechny známé skutečnosti. Navíc bych se na vašem místě neunáhloval. Nikdy nevíte, kdy se vám může hodit mít nahoře dobré oko." Při těchto slovech zatočil zásobníkem revolveru. "Kromě toho já svou část dohody hodlám dodržet. Budu se modlit. Jenom vás raději upozorňuji, že v tomto případě bude patrně modlitba zcela zbytečná."
"Toho člověka jsi mi sem neměl vodit," obrátil se Klaus na Petra Nečase vyčítavě. "Nesnášel jsem flanďáky už, když byl farářem Lux, a měl jsem jako vždycky pravdu. Tvojí vinou je teď Arizona v loji."
"Jak to mojí vinou? Já přece nejezdím tramvají. Za to můžou všichni ti, co využívají veřejnou dopravu. Náš příliš štědrý sociální systém dopravy," zamračil se Nečas a dodal na vysvětlenou: "Já mám přece koně!"
"Jestli, pánové, Arizoně vážně hrozí bankrot, tak bychom se možná měli uskromnit," řekl zcela nečekaně Kalousek.
"Souhlasím," přitakal Nečas. "Zrušme tramvaje."
"Musíme si utáhnout opasky," pokračoval Kalousek. "Stejně si žijeme až příliš rozmařile. Takže pánové, já bych především zdražil jízdné. Aby bylo víc peněz v pokladně."
"Tím ale naštveme řadu lidí. Ztratíme jejich podporu. Přestanou nám donášet na rudochy a kdoví, jak to pak může dopadnout, až dojde zase na lámání chleba."
"Alespoň o kačku," zaprosil Kalousek, kterému se jeho vlastní nápad na zdražení evidentně zamlouval.
Náhle se zničehonic ozval poručík Bohuslav Svoboda: "Tedy, pánové, pardon, že vám vpadám do řeči, ale něco mě napadlo."
"Ven s tím, Bohoušku," vybídl ho Nečas.
"Co kdybychom vyhlásili agresivní slevy na pokuty. Chápete? Kdo pojede načerno, tak nebude platit 800 korun, ale třeba jenom 200. Lidi si řeknou: To stojí za risk a pojedou na černo. My na ně naženeme revizory, zkásneme je a vyděláme majlant. Co vy na to?"
"Tedy z toho chlapce něco bude," usmál se spokojeně Václav Klaus.
"Že mě to samotnýho nenapadlo," zahromoval Kalousek. "Nalejme si whisky, ať to zapijem."
"Sakra, to je dobrý," řekl obdivně Petr Nečas.
"Kurva, Petře, nepoužívej tyhle posvátné výrazy," napomenul ho Kalousek. "On to slyší," a ukázal nahoru – směrem, kde na stropě odpočíval velký černý pavouk křižák.
Nálada mezi přítomnými se znatelně zlepšila. Nikdo z nich si ovšem nepovšiml, že pod oknem na zahradu je nastraženo jedno velké rudé ucho. Přikrčen zde naslouchal celé rozmluvě jakýsi Apač, který teprve po půlnoci, když už se celá společnost rozešla, opustil své stanoviště a neslyšným indiánským během zamířil k horám.

5.

Příští dny však měly ukázat, že plán, který byl dohodnut na schůzce u vysloužilého generála Václava Klause, selhal. Později se nemohli účastníci této schůzky nikterak dohodnout, kdo za toto selhání může. Jisté je, že zde spolurozhodovalo několik příčin.
Především Miroslav Kalousek prosadil v rozjařené náladě několik svých dodatků k všeobecnému plánu, jak zachránit Arizonský dopravní podnik. Přesvědčil ostatní, že lze více ušetřit tím, když se zdraží jízdné. Argumentoval vcelku logicky, že vedle slev na pokuty bude zdražení jízdného důležitým motivačním faktorem, aby cestující jeli na černo. Ve své jasné chvilce pak připojil ještě další geniální myšlenku – totiž tu, aby se o desetinu snížily platy všem kočím a strojvedoucím.
Miroslav Kalousek sice později tvrdil, že to nebyla jeho vina, že se věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly. Obviňoval také rudé špehy, kteří celý tento plán vynesli na světlo Manitouovo. Ovšem budoucí historikové, co budou sepisovat slavné dějiny státu Arizona, nemohou opomenout, že nebýt Kalouskových vylepšení původního plánu, stěží by se vše seběhlo tak, jak se to později stalo.
Konečně tedy přišel den D. V tento den se na zastávkách tramvají, dostavníků i vlaků shromáždily tisíce občanů Arizony všech barev pleti bez platné jízdenky. Nalákaly je agresivní slevy na pokuty. Snížená pokuta za 200 Kč jim dodala odvahy cestovat dnes do práce na černo. Mezi nimi se nenápadně krčili desítky revizorů převlečených za pasažéry a vytipovávali si podle obličejů své budoucí oběti. Zkušeným okem monitorovali každého, kdo se toho dne snažil tvářit neprovinile.
Už už se blížil ten okamžik, kdy miliony korun vybrané toho dne na pokutách zamíří do pokladny Arizonského dopravního podniku, aby ho zachránily před krachem. Už už se blížil ten okamžik, kdy má dorazit první ranní tramvaj, aby nabrala do svých útrob desítky pasažérů bez lístku a několik revizorů rovněž bez lístku.
Jenže první ranní tramvaj nepřijela. Nepřijela ani druhá ranní tramvaj a ani žádná jiná toho dne. A nevyjel ani žádný dostavník či vlak. Kočí, strojvedoucí, řidiči, zkrátka všichni, bez nichž dopravní prostředky nemohou jezdit, vstoupili toho dne do výstražné stávky proti snížení platů. Nikomu se nelíbilo, že bude brát o desetinu méně než před tím.
Marně je moudří arizonští novináři, kteří vyrazili do ulic sledovat celou situaci, přesvědčovali, aby od své stávky ustoupili. Napomínali je, že dělají z občanů Arizony rukojmí svých sobeckých zájmů. Domlouvali jim, že svojí akcí způsobí celé zemi nenahraditelné ekonomické ztráty, neboť další lidé buď rovněž do práce nedorazí, nebo dorazí se zpožděním. Logicky jim dokazovali, že když je podnik v červených číslech, tak se přece musí někde ušetřit. Přesvědčovali je, že každý se musí v těžké chvíli obětovat a že i oni – jako novináři – by se rádi obětovali ve prospěch státu, kdyby pracovali ve státním podniku, ale bohužel je jim toto privilegium odepřeno. Všechno marno. Novináři se setkali ze strany řidičů jen s pohrdáním a nenávistí, jak to později barvitě a po pravdě vylíčili čtenářům všech arizonských novin. Sobci toho dne zůstali sedět u kafe, tramvaje zůstaly stát ve vozovně, vlaky v depu a dostavníkoví koně ve stájích.
Nejhorší ze všeho ovšem bylo to, že finanční ztráta dopravního podniku se toho dne rapidně zvýšila. Na jízdném se pochopitelně nevybrala ani koruna. Nic se sice nemuselo platit stávkujícím řidičům, bylo ovšem nutno zaplatit manažery a koně. Manažeři byli pochopitelně natolik zodpovědní, že toho dne do práce šli a odvedli poctivou práci, za kterou jim právem náležela mzda plus příplatky za práci ve stávce. Nu a ustájeným koňům se také musí dát sena nažrat, byť by toho dne zrovna netahali svůj obvyklý náklad.
Je koneckonců možné, že za všechno můžou rudoši, kteří skrze apačského špeha zjistili tajný plán modrokabátníků a bývalého flanďáka Kalouska. Je možné, že to byl náčelník Bohuslav Sobotka, který poštval kočí, strojvedoucí a řidiče proti snižování mezd, které by jinak byli ochotně přijali. Jisto však je, že se to všechno stalo a že geniální plán nevyšel.
Apači i Komanči byli toho dne na koni (jiná doprava ostatně ani nefungovala) a pěšáci modrokabátníků zůstali rozeseti po různých tramvajových zastávkách. To vše v okamžiku, kdy se schylovalo k další bitvě, jež měla rozhodnout o tom, kdo ovládne Arizonu. Už pokolikáté se nepodařilo prosadit konsenzus. Místo toho měla být vykopána válečná sekera a prolita krev. Neštěstím pro stát bylo to, že ke krvavé bitvě se schylovalo zrovna v tom okamžiku, kdy se země zároveň potápěla pod tíhou svých dluhů.

6.

"Rudí bratři, zakopejte válečnou sekeru. Nač začínat boj, který jen poškodí naši zemi?" promluvil generál Petr Nečas k přišedším mužům, mezi nimiž bylo lze rozeznat náčelníka Apačů Bohuslava Sobotku, náčelníka Komančů Vojtěcha Filipa a urostlého starce Miloše Zemana. Generálovu proslovu naslouchali se sympatiemi také Miroslav Kalousek, Karolína Peake, Václav Klaus a Bohuslav Svoboda.
Nečasem svolané mírové jednání u Václava Klause bylo pokusem, jak odvrátit hrozící střetnutí, nebo alespoň získat drahocenný čas pro Nečasovu armádu.
Ve válkách mezi indiány a modrokabátníky šlo vždy jen o jediné. Každá strana se snažila ovládnout co nejvíce napajedel, k nimž pravidelně přichází bizoni a jiná zvěř, aby se tak mohla dostatečně zásobit sušeným masem na zimu. Proto se také těmto pravidelným válečným střetnutím přezdívalo válka o koryta.
"Rádi s vámi vykouříme dýmku míru, pokud přistoupíte na naše poslední ultimátum," pravil Bohuslav Sobotka pevným hlasem dobře naučeného gymnazisty před tabulí.
"Ultimátum je vždycky poslední – latinsky ultimum, proto se to jmenuje ultimátum. Radši se s námi napijte z řádně zdaněné láhve ohnivé vody," pronesl Miroslav Kalousek a nabídl náčelníku Sobotkovi láhev.
Bohuslav Sobotka se s odporem odvrátil: "Náčelník Apačů nikdy neposkvrní svá ústa ohnivou vodou."
"To je urážka," vykřikl Kalousek. "Rozumíš, rudochu? Ty se se mnou musíš napít."
"No tak, no tak, přátelé, kvůli tomu jsme se nesešli," krotil situaci Petr Nečas. "Jaké jsou vaše ultimativní prosby?" obrátil se ke svým indiánským hostům. "Rád vyhovím každému rozumnému přání, ale nezapomínejte, že my bychom měli zůstat u vlády, protože jsme zodpovědnější. Je to i ve vašem zájmu."
Bohuslav Sobotka odpověděl: "Předně snížíte jízdné a zvýšíte platy řidičům, strojvůdcům a kočím. Vaše takzvaná úsporná opatření způsobila kolaps celé dopravy a mí lidé nemají na prérii koho přepadat. Za druhé slíbíte, že nevytunelujete tunel Blanka jako minule, kdy se naše oblíbené loviště zvané Stromovka najednou propadlo pod zem i se stádem bizonů."
"A za třetí, Bohoušku, jsi zapomněl," přidal se Miloš Zeman. "Já se stanu po Václavu Klausovi vysloužilým generálem Arizony."
"To by šlo," prohodil jakoby mimoděk a spíše pro sebe Václav Klaus.
"A nebudete nám brát potní chýši," přidal se Vojtěch Filip a vrhl při tom zlostný pohled na Kalouska.
"Pánové, není toho trochu moc?" otázal se rozladěně Petr Nečas. "Jak máme zodpovědně vládnout Arizoně, když po nás její obyvatelé pořád něco chtějí?"
"Navíc na vaše požadavky nemáme peníze," pronesl Miroslav Kalousek. "Sám jsem si musel snížit plat, aby se neřeklo."
"Mirek má pravdu," přizvukoval generál Nečas.
"Arizonská ekonomika se potápí, volové," upřesnil Kalousek.
"Kdybychom začali nezřízeně utrácet, tak nám raftingové agentury sníží hodnocení," pokyvoval hlavou Petr Nečas.
"Generál chtěl říct rajtingové agentury, že?" opravil Nečase Kalousek. "Jmenují se rajtingové, protože na nás pořád rajtují."
Petr Nečas se pokusil zaapelovat na svědomí přítomných rudochů: "Kdybyste raději zodpovědně přemýšleli, jak pomoci naší zemi, místo toho, abyste sledovali své vlastní sobecké zájmy."
"Když každý sleduje své sobecké zájmy, tak to nejlépe přispívá k blahobytu všech," pokýval moudře hlavou Václav Klaus.
"Teď ne, Václave," okřikl ho Nečas. "Nauč se toho Smithe citovat pouze, když se to hodí."
"Je to pravda," ohradil se Klaus. "S tím jsem alespoň já vždycky žil a s tím chci i umřít."
"Říkáte, že ekonomika se potápí?" otázal se Filip. "A co je na tom divného? Ponorky se přeci také potápí a nikomu to nevadí."
"Abysme nepotopili tebe," prohodil Miroslav Kalousek a loknul si ze své láhve, kterou nabídl i vedle sedícímu Bohuslavu Svobodovi.
"Zapeklitá situace," zamnul si ruce Miloš Zeman. "Tady dokážu poradit asi jenom já."
Václav Klaus naštěstí tuto poznámku přeslechl, jinak by k tomu jistě řekl své.
Zdálo se, že Sobotka i Filip začínají být v nastalé situaci bezradní. Nechtějíce připustit, že jim dochází argumenty, raději se odmlčeli.
"Vidíte někdo pro Arizonu nějakou cestu ven?" zeptal se zoufale generál Petr Nečas do nastalého ticha.
Miroslav Kalousek si lokl z láhve kořalky a rezignovaně pokýval hlavou: "Já nic nevidím. Vůbec nic nevidím."
V tu chvíli se na něj vrhla Karolína Peake, vytrhla mu z ruky láhev a hystericky zvolala: "Nepij to! Je v tom metylalkohol." Pak se obrátila k ostatním a řekla: "Je ochoten obětovat úsporám i vlastní zdraví. Začal si kupovat ten nejlevnější rum."
Kalousek se rozesmál: "To nic. Snažím se jít národu příkladem. Proto si najlevám tu nejdražší skotskou whisky do flašky od tuzemáku."
"No tak to mi dej taky loknout," řekla rezolutně Peake. "Celý večer jsem myslela, že piješ nějaký svinstvo."
"Soudruzi, takhle ten kapitalismus nevybudujeme," zamlaskal nespokojeně Klaus.
Petr Nečas vycítil příležitost strhnout vítězství v diskuzi na svou stranu, a proto nyní pateticky zvolal: "Celá Arizona se potápí pod tíhou dluhů. Všichni jsme si žili na dluh. Brali jsme si na sekeru, nechali jsme si to psát na futro. Po nás potopa, že ano. A teď se doopravdy potápíme."
Nikdo si nevšiml, že Bohuslav Svoboda je již pod vlivem nejdražší skotské whisky v jakémsi podivném tranzu. Jeho vytřeštěný skelný pohled směřoval kamsi mimo prostor i čas. Pak náhle napřáhl obě ruce před sebe – asi tak jako kněžna Libuše, když věštila slávu Prahy – a zastavil se v této strnulé póze.
Petr Nečas mezitím pokračoval ve svém projevu: "Kdo nás zachrání před potopou? Kdo?"
Svoboda náhle s vytřeštěným zrakem zvolal: "Noe! Limonádový Noe."
"Cože?" zeptal se Petr Nečas nevěřícně.
"Limonádový Noe zachrání Arizonu. Vidím ho přijíždět na bílém koni. V Arizoně není žádná korupce, Apači i modrokabátníci žijí v míru a vzájemném respektu, nikde ani kapka metylalkoholu. Státní zakázky jsou tak laciné, že se státní pokladna plní penězi..."
"Hele, to poslední sis vymyslel. Nekecej," prohodil Kalousek.
Svoboda ho ale nevnímal: "Ano. Přijde Limonádový Noe, kterému nebudeme hodni natočit sklenici limonády. A s ním přijde konečně i zákon. Vidím předvolební billboardy a vidím Noeho, jak skládá prezidentský slib. Vidím Noeho na Hradě. Pak bude Arizona konečně šťastná."
"A kdy to bude?" volali všichni u vytržení.
"To nevím, ale stane se to. Nebuďte malověrní. On přijde," vydechl šťastně Bohuslav Svoboda a usnul nadobro vyčerpán věšteckým tranzem.
Sugestivní chvíle na všechny mocně zapůsobila. "To je on," vzdychla Karolína Peake. "Mého srdce šampión."
"A proč bych tím šampiónem nemohl být já?" tázal se Miloš Zeman, který se jako jeden z mála nezdál být s věštbou příliš spokojený.
"Vy?" řekla Peake opovržlivě.
"Já mu připravím cestu," pronesl Petr Nečas odhodlaně.
Peake se chtěla proti tomu ohradit, ale letmý pohled na Petra Nečase ji přesvědčil, že to naprosto nebylo míněno jako výzva k flirtu.
Miroslav Kalousek ukázal na ležícího věštce Svobodu a k Nečasovi prohodil: "Hlavně nedovol Bohouškovi, aby se pořád sjížděl na těch filmech pro pamětníky."

7.
Prorocká věštba Bohuslava Svobody neupadla v Arizoně do zapomnění. Všichni o ní vědí a všichni čekají ten zázrak, kdy se objeví muž, který jim byl předpovězen a který přivede zemi na cestu zákona a prosperity. Až se tak stane, jistě vám o tom podáme na stránkách tohoto románu podrobnou zprávu.