Dětský pláč

Potkával jsem tu ženu většinou na schodech. Bylo to ubohé stvoření. Z nedostatku obrazotvornosti mě pro její vzezření nenapadlo jiné přirovnání než šedivá, věkem sešlá myš. Navzdory svému věku (nemohlo jí být víc jak třicet pět let) chodívala nahrbená, dýchala přerývaně a sípavě, často kašlala. Celkový dojem z její osoby spolehlivě odpuzoval jakéhokoliv případného zájemce opačného pohlaví. Já sám bych se jí zdaleka vyhýbal, nebýt toho dítěte.

         Nežila totiž sama, měla malého chlapečka, asi půlročního. Mezi lidmi z domu se o něm často hovořívalo jako o chudákovi bez budoucnosti. Otec o něj ani o jeho matku očividně nejevil pražádný zájem, a tak zůstalo břímě výchovy na životem zlomené matce. A nemluvně jí toto břímě rozhodně neulehčovalo. Často jsem slýchával zlostné kroky na schodech (bydlel jsem v nejvyšším, čtvrtém patře, ona o podlaží níž), dunivé bušení na dveře a obvykle pak následovalo spílání a křik. Malý hošík totiž bez přestání plakal. Plakal v tom lepším případě, někdy dokonce vztekle až zlostně vřískal, jindy kvílel jako meluzína v komíně nebo usedavě štkal. Úplně zticha však nebyl téměř nikdy.

         Díky tomu pláči jsem se také seznámil s jeho matkou. Když jsem se před dvěma měsíci přistěhoval, zaslechl jsem poprvé ten usedavý a tísnivý pláč. Zaklepal jsem tehdy na dveře a jen náhodou potlačil leknutí ze zjevu té životem unavené ženy, která je otevřela. Překonal jsem náhlé rozčarování, slušně jsem se představil a optal se, zda nepotřebuje pomoc s domácností či s hlídáním potomka. Upřela na mě své vodnaté oči (z čehož mi tehdy míchou projelo lehké mražení) a tichým hlasem s poděkováním odmítla. Nicméně od té doby mne s útrpným úsměvem zdravila na schodech, kdykoli jsme se tam potkali.

         Jednou jsme se míjeli přímo u hlavního vchodu. Podržel jsem té zoufalé osobě dveře, aby mohla projít, když tu se otevřely vedlejší dveře a z nich vyšla domovnice.

         „Nemohla byste tomu svojemu fakanovi pořídit nějakou hračku, aby nám tu nebudil tím svým řevem po nocích celej barák?“ utrhla se na ženu s dítětem v náručí (které zrovna spalo). Dítě sebou v reakci na rozhněvaný hlas zavrtělo a otevřelo oči. Ženě se ve tváři objevila směs odporu a zoufalství a jen tichým hlasem vysvětlila, že na hračky, které by na delší dobu uklidnily jejího syna, ona nemá dostatek peněz. Chlapec začal tiše kňourat.

         „To je vaše věc,“ utrhla se na ní domovnice. „Co jsem ale jenom chtěla… Jo! Slyšeli jste o tom, že včera chytili toho vraha, co chodil po nocích s kudlou a znásilňoval a pak podřezával mladý ženský? To je dost, člověk se skoro bál po setmění vyjít na ulici. No a prej dostane provaz…“

         Jakkoli protřelý životem bych tehdy byl, stejně by mé překvapení nad reakcí toho zvláštního páru nebylo menší. Nejprve dítě- přestalo plakat a upřelo na domovnici své sivé oči s výrazem, který bych, kdyby to bylo byť jen trochu uvěřitelné u tak malého nemluvněte, nazval bezbřehou nenávistí. Větší údiv ve mně a domovnici ale vyvolala reakce jeho matky. Po vyslechnutí těch slov jakoby ještě více nahrbila, scvrkla, a ve tváři se jí objevily slzy (nebyl jsem schopen určit, jestli se jednalo o slzy štěstí, nebo zoufalství). Otočila se a s brekem běžela zpět do svého bytu.

         Po tomto podivném incidentu jsem ji již nevídal tak často. Při těch vzácných příležitostech se mi ale zdálo, že více tělesně zchudla, chřadla. V očích se jí usadil podivný krkavčí výraz odporné lstivosti a zchytralosti, na svůj zevnějšek, ač už se předtím o sebe starala i tak nedostatečně, zcela zanevřela a z kdysi snad krásné mladé ženy se stala pokřivená, sukovitá zrůda. Styděl jsem se jí takhle nazývat, nedostávalo se mi ale žádných jiných, výstižnějších slov. S ubíhajícími týdny se mi celý její zjev zcela zhnusil, na dětský křik rozléhající se domem ve dne v noci to nicméně nemělo žádný vliv, ba jsem měl občas tíživý pocit, že v tom nočním kvílení slyším dva hlasy. V duchu jsem se pak vždy přesvědčoval o fantaskní hlouposti takovýchto úvah.

         Jednoho večera, když jsem se vracel z odpolední směny, jsem, procházeje kolem jejich dveří, zaslechl opět všudypřítomný dětský pláč. Ignoroval jsem ho a pokračoval ve stoupání po schodech. Náhle se ozvalo podivné zasvištění a tupý úder, podezřele to připomínalo řezníka porcujícího zabitého vepře. Pláč v tu chvíli ustal. Kdybych dokázal vyjevit, jaké pocity se mě v ten strašlivý čas zastavující okamžik zhostily, bezpochyby bych se stal velice úspěšným spisovatelem či básníkem. Takto mohu pouze říci, že se mi rozklepala kolena a z ruky mi vypadla má kožená brašna. Přesto jsem se vzmohl a začal jsem rázně bušit na její dveře.

         Otevřela mi s výrazem děsivé vyrovnanosti. Z jejího obličeje vyzařoval zvláštní klid, který jako by oznamoval, že teď už bude vše v pořádku, tak, jak má být. Kolem svého pokřiveného pasu měla uvázanou zástěru celou zamazanou od krvavě rudé tekutiny. Nebylo třeba dalšího zkoumání, zcela jistě to krev byla! Než se stačila zeptat, co si přeji, surově jsem ji odstrčil a vřítil se do útrob bytu. Proběhl jsem bez zastavení chodbou a zastavil se v místnosti, která byla nejspíše kuchyní. Tam jsem uviděl ležet tělo v tratolišti krve.

         Bylo to tělo velkého bílého králíka. Hlavu měl oddělenou od těla přesnou ranou vedenou sekáčkem na maso. Vedle mrtvolky seděl malý chlapec, celý zamazaný zvířecí krví. V jedné ruce držel malý nožík a opakovaně bodal do těla mrtvého chlupáče. Po mém zběsilém příchodu na scénu zdvihl hlavu a podíval se na mě, svíraje přitom v druhé ruce králičí hlavu, kterou pomalu ze všech stran olizoval a ožužlával bezzubými dásněmi. Přitom na mě neustále hleděl s výrazem pro dítě až kacířsky nepřístojným.

         Nedokážu říct, co se dělo dál. Je možné, že to celé byl jen sen? Noční můra? Bydlel jsem v tom domě vůbec někdy? A zdají se mi i ty šouravé kroky, kterými se sem chodbou vrací shrbená osoba a v ruce křečovitě třímá zakrvácený sekáček na maso?