V předchozí část: Praktický čarodej Rukočar přijíma do učení dceru vévody Bazila, která díky jakési magicke epizodě s démonem získala magické schopnosti. Začíná jí učit čarování. Do jeho domku však přicestuje dvojice poutníků - Hraničář Kenshar a barbar Gor. Od nich se čaroděj dozvídá, že jsou potřeba jeho čáry někde na opačném konci říše. I přes čarodějovu nechuť k cestování nakonec souhlasí s výletem a celá čtyřčlenná skupinka se vydává na dlouhou výpravu. Hrdiny jsme opustili po tom, co přemohli bandu lupičů a narazilu na Cestu.

Číslo (10) v závorkách je poznámka na konci textu

Temné průchody prostorem a časem

Čtvrtého dne k večeru dorazili k mostu přes Ďábelský příkop. Tak se jmenuje tři sta sáhů hluboká a sto sáhů široká propast. Trhlina se táhne od severních břehů, až ke Štítovým horám a takřka rozděluje Ragonii na dva velké kraje. Před sto lety byl příkop skutečnou hranicí mezi Východní Ragonii a Severním Nizerem. Na začátku století byl výbojný král Amád VII svržen a Severní Nizer přičleněn k Ragonii. Tak vznikla říše. Mnoho pověstí se koluje o Ďábelském příkopu. Jedna z nich vypráví o jeho vzniku. Kdysi dávno, je to už hezká řádka staletí, vládli na území dnešní Ragonie dva znesváření vládci. Neustále proti sobě posílali vojska a tak v četných bitvách hynulo mnoho vojáků. V této nahnuté době žil pár mladých lidí. Již po dlouhou dobu se milovali, avšak krutá a násilná válka roztrhla ten ideální vztah. Mladík musel narukovat a postavit se proti národu své milované. Tak dívka běžela do kostela a neustále se za něj modlila. Jednou ji zahlédl kněz a z čisté zvědavosti se zeptal. Když mu to pověděla, zamyslel se a pak pronesl: „Milé dítě, sama nic nezmůžeš. Přidej se k nám a spolu uprosíme boha, ať zastaví válku. Přestanou umírat lidé a tvůj milovaný se vrátí.“ A tak udělala. Kněz ji zavedl do kolektivu lidí, jenž se modlili za skončení války. Těch lidí bylo ode dne čím dál tím víc, až se stal zázrak. To večer po setmění, kdy obě vojska odpočívala v ležení, zasáhla božská síla a oba tábory od sebe oddělila hlubokým a širokým příkopem, tak, aby na sebe nikdy nemohly. Potom propast zůstala. Jiná pověst vypráví, že Ďábelský příkop vznikl, když ďábel zahýbal zemí. Aby bůh vytrestal ďábla nechal ho vystavět Štítové hory a do nich ho pak uvěznil. Od těch dob se traduje, že ďábel má v horách své peklo a jeho komínem je obrovská kouřící hora na jihozápadě pohoří. Pršelo. Tmavá obloha, silný studený vítr a hustý déšť znepříjemňoval život všem dobrodruhům, kteří byli na cestách, či jinak putovali světem daleko od vesnic a hospod. Naprosto zmáčeni přijeli jezdci a koně již dál nemohli, rozbyli narychlo stanový tábor. Bez ohně a tepla se sesedli v jednom z nich, když tu najednou. „Ticho!“ vykřikla Linaie. Opět zaslechli jen fičet vítr a bubnovat déšť jak dopadal na dlážděnou Cestu, ale uslyšeli i tenký hlásek, jenž se rozplýval v šumu větru a deště. Byl to prosebný nářek. „To kdosi volá o pomoc,“ zašeptal Kenshar, neboť jako hraničář měl lepší sluch. „Ale,...“ chtěla začít Linaie, když ji hraničář přerušil. „Jdu se tam podívat. Gore!“ prohlásil a vykročil do deště. „Co když je to past,“ znejistila Linaie, bála se však že ji hraničář nezaslechl. „Něco se ti nezdá že?“ ozval se Rukočar. Přikývla. „Magie. Vane od tamtud,“ ukázala Kenshar kráčel po západní straně příkopu. Ten hlas, vysoký hlas, který, nejenže volal o pomoc, mámil jeho mysl a vábil blíž a blíž. Hraničář cítil, že musí za ním jít ať to stojí, co to stojí. Přihlouplý, nechápající barbar se loudal za svým pánem a netušil v jakém jsou nebezpečí. A bylo tak rafinované, aby to Gor nepochopil jako ohrožení. Na konci cesty po hrubých neopracovaných kamenech zahlédl hraničář něco růžově bílého. Byla to zmáčená svázaná bytost, žena - či spíše ještě dívka - jenž se jen tak tak držela nad převisem propasti a volala o pomoc. Sotvaže ji zachytil a vzal do náruče, převis ze beze zbytku zřítil do propasti. Kenshar přidržel dívku a ta ho objala kolem krku. Vykročil k Cestě. Seznámil se s ní. Představila se mu jako Anita a přitom se usmála, tak že hraničář málem zapomněl na vítr, déšť, chlad a nerovnou cestu. „Co se stalo?“ vyptával se Rukočar. „Je promočená. Čaroději rozdělej oheň!” přikázal mu Kenshar, místo odpovědi. Rukočar vykulil oči. „V dešti?“ Nevšiml si Linaie, která si poklepala na čelo. „Jsi snad čaroděj ne?“ odvětil hraničář ostře. Jo, to jsem, pomyslel si, proto si dej pozor na jazyk mladíku. Namísto toho znaveně vzdychl a dal se do zaříkávání. Nejprve tedy vyčaroval zelenavou slupku. Dovnitř přinesl mokré dřevo a naň seslal čarodějnický oheň. Nakonec musel zajistit, aby kouř slupkou procházel, což byl úkol z hlediska magie nejobtížnější. Kenshar se ho na nic neptal, vstoupil dovnitř ochranného pole a položil dívku k ohni. Rukočarovi se z toho romantismu udělalo trochu nevolno. „Vypovídej se děvče,“ pobídl ji Kenshar. Vyprávěla, že přišla z Arkanesu, pronásledována Černými kápěmi. Byla princeznou v tamním království, když se dozvěděla, že celé království bylo prokleto. Od západu se objevili jezdci, kterým se obecně říká Černé kápě. Již většinu členů královské rodiny bylo pobito, kromě jí samotné a otce, jenž se ukrývá v elfím světě.(10) „Černé kápě?“ podivil se Kenshar. „Jsem stále v nebezpečí, “ přiznala, „chtějí mojí smrt. Stále však unikám a teď i díky vám.“ Po krátké pauze pokračovala: „Jednoho kápaře jsem potkala na Cestě. Běžela jsem podél propasti a tam mne dostal. Svázal mě, pak trochu neudržel rovnováhu a ... Asi bych v tom počasí zahynula, ale teď děkuji všem i vám čaroději... “ „Čaroděj Rukočar,“ představil se. „Linaie, učednice,“ nezůstala pozadu ani ona. „Barbar Gor,“ ukázal hraničář na poloopici. „A mě říkají hraničář Kenshar,” představil se, „jsme na cestě do Žlutého království. „Neznám, “ reagovala Anita, „Utíkám do Ragu, to je zatím můj poslední cíl. Je-li ve vaší společnosti místo?“ Rukočar pohlédl na hraničáře a bylo mu jasné, že další cesta bude pěší. To prozrazoval jeho výraz ve tváři. Kenshar byl dívkou tak očarován, že se mohl stát nosičem modrého z nebe. A i kdyby neměli, žádného koně, jistě by dívku vzal na ramena a začal by odfrkávat a říhat jako kůň, jen aby ji splnil každé přání. Bylo mu z toho na nic. „Máme jen tři koně,“ poznamenal Kenshar. Výborně, postřeh pomyslel si Rukočar. „Ále,“ mávl rukou, „Povezu tě Anito na svém koni. Můj oř jistě vydrží zátěž dvou osob.“ Když Linaie chtěla odcouvat do stanu, zavadila zrakem o Anitiny oči. Jejich zraky se spojily a obě myšlenkové proudy vytvořil na zlomek sekundy pevné spojení. Linaie otevřela ústa, ale nevykřikla. Pak se vazba přerušila jak nitka pavučiny a čas pro Linaii se rozběhl opět běžnou rychlostí. Rychle odvrátila zrak. Bylo to jak zlý sen. Další den cesty do hlavního města Kenshar nemluvil s nikým jiným než s Anitou. Linaie okamžitě poznala lásku na první pohled a o to víc klesla její nálada, která už tak byla dost mizerná. Rukočar zpomalil u Gorova koně, tak aby se mohl s Linaii bavit. „Víš, Lino,“ začal opatrně, „něco se mi na té nové nelíbí.“ „Slabý slovo,“ odfrkla Linaie. „Ještě to cítíš?“ „Teď je to silnější.“ prohlásila stručně. „Hele, jestli se něco stalo, tak to řekni...“ Vzdychla. „Ruky, něco se stalo, když na mne ta čarodějnice pohlédla. Cítila jsem jak mne ten pohled oslabuje. Jsem s toho zmatená.“ „Opravdu?“ „Jestli o tom něco víš...?“ „To je složité. Praví mágové nikdy nebojují zbraněmi, ale myšlenkami. Dokážou rozumného tvora doslova probodnout pohledem. Před tím však sondují mysl svého nepřítele, aby věděly jakou mají šanci. Je to jediné vysvětlení.“ Otočila svůj pohled na čaroděje. „Mágové?“ podivila se. „Jenom mágové, což mě zaráží. Bez pochyby na tebe něco takového zkoušela.“ „Ale proč?“ Rukočar pokrčil rameny. „Snad se to brzy dozvíme.“ Slunce zapadlo a záhy se začalo stmívat. Od Stínových hor vyšel první měsíc Čas, stále však bylo dostatečné světlo. Obloha dnes zůstávala bez mráčků. Po skromné večeři na zelené louce vyběhla Linaie na pahorek a tam strnula. Ještě nikdy v životě neviděla tak veliké město jako byl královský Rag, jenž se rozkládal kolem břehů hadovité Ráhvoně, řeky která byla důležitou obchodní spojkou mezi hlavním městem a dalekými severními břehy. Měla z toho vzrušující pocit, cítila se tak nádherně, jako nikdy v životě. „Tak tohle je Rag,“ vydechl Rukočar a položil svou pravou ruku na její levé rameno. „Je to nádherné,“ zašeptala. Hezkou chvíli nehnutě stáli a dívali se do dálky na rozlehlé město, zatímco obloha zrudla a na obzoru se rozlily červánky jak kaluž čerstvé krve. Ale ten překrásný pocit, to nádherné vzrušení netrvalo věčně. Najednou se vše vytratilo, jak hosté po rozpuštění večírku, když Rukočar spatřil na Cestě před městem cválat černého koně s černým jezdcem. Vyjel z města, za ním druhý a třetí. Oba dva následovali toho prvního. Na dívčině tváři se ztratil úsměv a zoufale pohlédla na čaroděje. Pak se spolu s ním rozběhla k táboru. „To jsou jistě oni,“ špitla Anita, „Černé kápě.“ „Kolik jich je?“ vyzvídal hraničář. „Tři,“ odpověděl Rukočar a ukázal to na prstech. Hraničář vzal Anitu za ruku: „Nedám tě broučku.“ Linaie se ušklíbla. Čekali. Zakrátko přidusali tři koně na nichž seděli tři černě odění jezdi v černých kápích. Gor již třímal v pařátech svůj kyj a hraničář s rukou na meči byl připraven okamžitě zasáhnout. Koně se seřadili, avšak z pod temných kapuc se neozvala ani hláska. Zdálo se, že mají dostatek času, a že tudíž vyčkávají. Jejich taktika byla zřejmě vymyšlená chytře, neboť Kenshar se netrpělivosti přestával ovládat. „Co od nás chcete?“ zaječel. Nedostal žádnou odpověď. Ani kůň se nepohnul, ani černý kabát nezavlál ve větru. Vítr! Něco nebylo v pořádku a Kenshar si toho nemohl všimnout, protože byl na pokraji nervového výbuchu. A pak se to stalo. Jeden z mužů předpažil pravou ruku a roztáhl prsty. Kolem hraničáře zakroužil oblak modrofialového plynu, přeskočilo několik elektrických výbojů. Když se oblak rozplynul nezůstalo z hraničáře zhola nic. Vypařil se snad? Byl disintegrován nebo teleportován? Kam potom? To byly otázky, které v tu chvíli trápili čaroděje. Povšiml si, že v tomtéž okamžiku se totéž stalo i Anitě. Gor sice tak dokonale nepochopil, co se s jeho přítelem stalo, rozzuřilo ho to však natolik, aby se s kyjem v pařátech rozběhl proti přesile na koních. O mnoho později nebyl překvapen jen barbar, ale i samotny čaroděj se svou učednicí. Gor se rozmáchl tak, aby shodil prvního jezdce, kteří doposavad seděli nehnutě, jako by se nechumelilo. Jeho kyj však obrazem prošel bez sebemenšího odporu, takže stržený barbar rychlostí jeho kyje, proskočil koněm a odpadl měkce na trávu. „Je to holograf,“ zvolal Rukočar a na důkaz toho všichni tři jezdci zmizeli. Rukočar měl melancholickou náladu. Byl to takový pocit, který pocítí vědec po ročním výzkumu, když mu někdo naprosto nezainteresovaný dokáže, že to co se snažil po celý rok vyzkoumat je naprostá blbost. Šok spojen s bezradností, to všechno bylo nutné spláchnout něčím ostrým a opít se až do němoty. Jenomže to nějak čarodějovi nešlo. Zaobíral se chmurnými myšlenkami, procházel si nazpět celé to prapodivné dobrodružství. Nejvíce ho dopalovalo vědomí toho, že celou cestu, až sem do královského města vážil zbytečně. A tak jak přemýšlel, zapomněl na svůj původní záměr zde, v hostinci na kraji Ragu. K jeho prázdnému stolu si přisedla Linaie. „Myslím, že celá skutečnost je jiná. Bylo to naplánované,“ prohlásila Linaie. Rukočar sebou trhl. „Jak si na to přišla?“ „Gor promluvil, “ usmála se , „sice to byla obtížná domluva, ale leccos jsem se dozvěděla.“ „Mluv tedy.“ „No, vlastně říkal, že tu Anitu již viděl. Nevzpomněl si kde. Dále prohlásil, že si nic nepamatuje na dobu před tím než se on a jeho přítel vydali na cestu. „Proč nám před tím nic neřekl?“ „Jeho jazyk byl svázán, přísahou, kterou dal Kensharovi. Gor sám se domnívá, že Kenshar zemřel, ale chce jít dál a vyplnit své posláni. Potom si na všechno vzpomene.“ „Velice zajímavé...,“ zamumlal Rukočar, „je to vymyšleno vskutku důmyslně. Jen se obávám, že ten kdo, je autorem téhle kletby není pozemšťan.“ „Všechno nasvědčuje tomu, že hraničářovým posláním bylo nalákat nás a někam odvést.“ řekla. Rukočar se podrbal za uchem. „No jo. Tak proč tedy Anita. Jestli je tohle všechno pravda, tak jediná Anita do toho nezapadá. Anita byla past na Kenshara, to jediné je jasné.“ „Skutečně na něho?“ zeptala se Linaie. Pohlédl do jejích třpytivých očí. „To je nesmysl. Vždyť věděla kdo jsou všichni.“ „Pak je tady ještě jedna možnost. Někdo nebo něco se usadí na hradě ve žlutém království a začne svou tyranii. Dva dobrodruzi se vydávají hledat, podle legend nejmocnějšího čaroděje. Zeptají se nějakých theurgů. Anita patří na druhou stranu. Stojí proti nám a hraničářovi.“ „To jsem si myslel na začátku. Je tu však jedna potíž. Jestli se to něco bojí právě mne, proč Anita odstranila hraničáře?“ „Je to celé zmatené,“ uzavřela Linaie, „Já osobně zítra vyrážím s Gorem na cestu.“ „Souhlasím s tebou....“ avšak byl přerušen Linainim gestem. Dívka totiž zahlédla známou tvář. Vstala rychle a vyběhla do schodů do druhého patra hostince. Od dřevěného zábradlí rychle přehlédla poloprázdnou hospodu a uviděla jak se Rukočar zvedá, ze židle. Vyhlédla za roh a jen na okamžik zahlédla, jak se druhé dveře zavřeli. Šla dál, teď pomalu a potichu, až se ocitla u oněch dveří. Tam se za nimi měla skrývat Anita. Linaie si to přinejmenším myslela. Bez klepání stiskla opatrně kliku a zvolna pootevřela. Dveře se rozlétly a před čarodějkou se rozevřela jiná dimenze. To co zbylo z dveří zmizelo nenávratně v černém propadlišti. I vše ostatní co nebylo přiděláno napevno k pevným stěnám, stropu či podlaze, strhl vichr do tmavého prostoru. „Stěny“ hyperdimenzionálního průchodu byly pro zvýšení efektu lemovány různobarevnými blesky a výboji mezi nimiž dominovala modrá, zelená a bíla. Linaie se jen tak držela rámu dveří, cítila však, jak jí tlak stahuje nohy do černého chřtánu. Zasténala. Náhle byla stržena ještě více dovnitř a již se držela jen jednou rukou za okraj. Rukočar přiběhl a v poslední chvíli ji podal ruku. Linaie si všimla jak mizí kousek po kousku ve tmě. V tom ji neudržel ani Rukočar a dívka zmizela nenávratně. Rukočar neváhal a pustil se. Ještě se stačil ohlédnout jak za jeho zády mizí poslední světlo jejich světa. Posléze se za ním zavřela černota. Linaie se nejdříve domnívala, že je po smrti. Nadále se však ujišťovala, že vnímá okolí. Připadal si jako v obrovské rouře, která jistě musela mít někde svůj konec. Sama byla zvědava, kde se nakonec objeví. O samotném nebezpečí, který skrýval sám portál nic netušila. Dočkala se konce. Zahlédla před sebou bílou tečku, která se zvětšovala a zvětšovala. Teď. Vylétla z portálu nohama napřed a dopadla tvrdě na studený mramor. Pohmoždila si pravou nohu, kterou při dopadu nešťastně zkroutila pod sebe. Zdvihla pohled od podlahy a její zrak se upřel na vysoké černé boty. S vyděšenou předtuchou v očích stoupala zrakem po muži vzhůru, až ... ne, nemohla se mýlit ... černá kápě. Východ z jiné dimenze se začal snižovat. Průchod zřejmě ztrácel celost, integritu a Rukočar znatelně cítil jak se za jeho zády portál hroutí. Kdyby jej zkáza portálu zastihla dříve, než by se dostal na konec své cestu, mohl se objevit takřka kdekoliv jinde. Většinou několik desítek či stovek stop nad zemským povrchem nebo v podzemí uprostřed skály, hlíny, či jiného masívu. Ani jedna z možností se mu nezamlouvala. Portály, to je věc mezi učenci poměrně známá, mágové dokonce umí portál vyvolat, nikdo z nich však nechápe, jak takový portál funguje. Portál je věc záludná a nevypočítatelná. I na první pohled stabilní portál dokáže přivodit veliké problémy. Když pak někdo použije takový portál může se stát prakticky cokoliv. Nemluvně o tom, že se dotyčný objeví někde jinde, může portál tělo špatně přenést. Je hodně případů, kdy se na druhé straně objevilo tělo rozpůlené na dvě či více částí nebo případy, kdy se věc vhozená do portálu obrátila naruby, Nehledě na tak zvané portály „černé díry“, kdy věc vhozená do portálu zmizela navždy. Takové myšlenky se honily čarodějovi hlavou. Rychle se otočil a nasucho polkl. Asi dva až tři sáhy od něho se otáčel světlemodro-černý vír. To byl konec mezidimenzionálního průchodu. Rukočar byl bezmocný, nezbývalo mu nic víc než doufat, že zahlédne konec téhle čertovské jízdy. A pak, když zkázonosný vír byl od něj vzdálen sotva pár coulů, kdy už téměř cítil ten zvláštní elektrostatický pocit, zahlédl na konci černého tunelu světlo. Kdyby tak mohl přidat. Orosilo se mu čelo z vypětí. Tma. Tunel se smrskl v bílou hvězdu, ta se rychle zmenšila a zmizela. Nestihl to. Chvíli tápal ve tmě. Nemohl popadnout dech, protože tady žádný vzduch nebyl. Nacházel se ještě v meziprostoru, nebo již zůstal uvězněn v nějaké stěně? Dusil se. Posléze ucítil silný náraz, jakoby dopadl na tvrdou studenou podlahu. Před tím než omdlel zahlédl rozmazaný obraz, vnitřek nějaké místnosti. Víc si nepamatoval. Linaie seběhla k ležícímu tělu. Zatřásla s ním. Čaroděj se pohnul a otevřel oči. Vzduch, dýchal, to bylo dobré znamení. Stráže je vedli za ruce dlouho chodbou zdobenou obrazy a gobelíny po stěnách, přičemž jejich dlaně tiskli Rukočarovy ruce bolestivě silně. Zastavili se teprve před vysokými zdobenými dveřmi. Vchod do nějaké důležité místnosti, snad do trůnního sálu? Jenomže jaký král tady vládl? Co to bylo za království? Do které části světa je portál zanesl? Rukočar se domníval, že portál byl ukončen právě na královském hradě, ve Žlutém království, avšak nemohl to ani potvrdit ani vyvrátit. Mnoho otázek a žádné odpovědi, ty se měl dozvědět za těmito dveřmi. Až příliš tiše a lehce se dveře otevřely. Sál za nimi byl obrovský, na obou stranách byl strop podepřen osmi tlustými mramorovými sloupy a v každé mezeře mezi nimi postával nehnutě jeden strážný. Ze stěn k němu zhlíželi portréty všelijakých osobností, králů i královen. Podlaha, strop i stěny, to vše bylo z bílého mramoru. Ale teď vzhlédl vpřed do míst kde bývá trůn. A tam na trůnu zahlédl ne zrovna pohlednou ženu. Zjizvená tvář, žluté oči, rozcuchané vlasy (jestliže to byly vlasy) oblečená pak v tmavých možná modrých volných šatech, v levé ruce držela hůl, na jejímž konci spočívala křišťálová koule. Sama hůl budila dojem dlouhého pařátu, jenž drží onu průsvitnou věc. Mráz mu přejel po zádech, jakmile si všiml obou postav na každé straně trůnu. Hraničář Kenshar a barbar Gor (čert ví jak se sem dostal) tam nehybně stáli uvězněni ve čtyřech světelných kruzích. A na schodu vedle trůnu se šklebila Anita, zřejmě její pomocnice. Linaie byla hozená před schodiště a stejně tak Rukočar. Temná vládkyně se postavila a zašklebila se na své vězně z výšky. „Nečekané uvítání, že čaroději.“ Ten hlas nepatřil člověku. A snad nevycházel z úst. Jakoby si našel rychlejší cestu než vzduchem. „Neznám vás!“ vykřikl, „Kdo jste.“ „Ale, ale, opravdu ne?“ usmála se a sestoupila ze schodu k čaroději. „A co ty Linaie dcero vévody Bazila, ty mě musíš znát.“ Pomalu zavrtěla hlavou, přestože v hloubi mysli jí cosi přesvědčovalo o pravém opaku. Žena se velmi rychle a nečekaně otočila a kopla čaroděje do rukou. „Hlupáci,“ křikla na stráže, „svažte mu ruce. A jí taky.“ Stráže okamžitě uposlechli. Před trůnem teď klečely dvě postavy s rukama za zádech. Žena pokračovala v monologu. „Inu, není to na závadu, milá Linaie. Nikdo mi v tom stejně nezabrání. Dnes v noci bude dokončen transfer.“ „Co že bude?“ „Zeptej se svého čaroděje, moje milá, ten jistě ví, co to slovo znamená“ „Ty..., ty...,“ procedil mezi zuby. „... jen si posluž,“ smála se žena, „ale, to je asi to jediné na co se zmůžeš.“ „Stejně se vám to nepodaří. K tomu, aby jste mohli dokončit to vaše ďábelské dílo, musí být její mysl nejvíce otevřená. A ten okamžik jste již prošvihli. Cožpak tohle vám zabedněným hlavám není jasný.“ „Máš pravdu Rukočare. Její mysl musí být otevřená. Avšak v tom případě musí vůbec nějakou mít.“ Zdálo se, že byl šokován, leč ne na dlouho. „Ani to se vám nevydaří. Linaie má mysl pevnou a nikdo její ego vzít. Je až příliš sebejistá. Mentální souboj prohrajete“ Žena se hlasitě zasmála. „Tak dost,“ zakřičela Linaie, „Ruky, kdo je to ohavné stvoření?“ „Démon,“ odpověděl stručně, „Může být čímkoliv, mužem, ženou či zvířetem, jeho tělo je ale nehmotné.“ „Správně čaroději,“ ozval se démon tentokráte v mužské podobě, „jen jí to pěkně řekni všechno. Řekni jí, že již půlka mé podstaty nosí ve svých myšlenkách. Mým životním cílem bylo dostat se do vašeho světa. Mít něco co nemají ostatní. Mít své tělo, které bych mohl ovládat. Ty, dcero vévody Bazila si byla stvořena mnou a jako zárodek vložena do dělohy tvé matky. Dobře se o tebe starali, ale já jsem tě stále sledoval a čekal na noc, kdy mi oba měsíce otevřou cestu do tvé mysli. A pak tu noc, kdy se to mělo stát, objevil se tenhle čaroděj a přerušil naše spojení. Jen část mé podstaty byla přenesena. Och, Linaie, já jsem vlastně tvůj otec. „Pche! Otec..., “ odplivl si čaroděj, „Vy lidé z jiných světů akorát využíváte náš svět a stavíte si tady svá těla. NEMÁTE PRÁVO, PROTOŽE NÁŠ SVĚT JE SVOBODNÝ.“ „Byl,“ opravil ho, „Naši lidé zjistili výhody, mít svá těla. Čím dál více obyvatelů našeho světa chce své tělo. Váš svět se stane farmou pro chov lidských těl.“ „Jakým právem...,“ ohradil se čaroděj. „Právem mocnějšího,“ ušklíbl se démon. Muž se otočil a přešel k trůnu. „Marně se snažíš čaroději. Tomu nezabráníš, to je světový ... celosvětový trend. A Linaie nebude první ani poslední. Linaie...,“ otočil se na dívku, „Máš poslední možnost vydat se se mnou na jiná místa, jiné planety. Podíváš se do rozličných světů, když podstoupíš. Budeš mít moc, všechno nač si vzpomeneš, věci které jsi nikdy neviděla, stroje jenž mluví a chodí, skřínky s obrázky, jenž se pohybují, veškerou techniku, která ti vyplní jakékoliv přání.“ „Ne!“ odpověděla jistě. Démon pokrčil rameny. „Nu což, tvé tělo potřebuji tak i tak. Ale teď, není času nazbyt. Kenshar a Gor již vyplnili svůj úkol. Jsi na řadě Anito. Víš co máš dělat?“ Anita se zlověstně usmála, položila si ukazováčky a prostředníky na spánky a zrakem zaostřila do Linaininých jiskrných očí. Pak je pomalinku zavřela. Obrovský myšlenkový náboj zasahl Linaininu mysl, až se jí zastřel zrak. Cítila jak se Anita pokouší prorazit myšlenkovou barieru. Avšak Linaie má mysl pevnou, jak nejpevnější hráz. Rukočar s hrůzou střídavě pozoroval oba kamenné obličeje. Přestože se na venek nic nedělo, uvnitř myslí probíhal bouřlivý mentální souboj. Ne teď nemohl nic podnikat, protože jakýkoliv pokus o záchranu své svěřenkyně by mohl skončit její smrtí. To co vřelo mezi soupeřkami byla magie smíchána s nenávistí, bojechtivostí, útočností. Mezitím na okraji reality a fantazie se střetly dvě mentální čepele ostré jak břitvy. Mnoho synaptických spojů bylo přerušeno a Linaie si uvědomovala, že soupeřka brzy prolomí její mentální hradbu. Znovu se střetli uprostřed smyšlené arény. Linaie zůstalo v imaginárních rukou něco pevného, tvrdého a zlého. Pozorně si to prohlédla. Vypadalo to jako kořen. To mohl být kořen mysli, alespoň kdysi o tom slyšela od Rukyho. Pouhým dotekem cítila jeho sílu, moc, tu prapůvodní energii, kterou vyzařoval nejdokonalejší stroj ze všech - lidská mysl - něco co dokáže samo žít, pamatovat si mnoho, vymýšlet nové a nové nápady, mít sny, které jsou vždy výplodem fantazie, které takřka přicházejí od nikud a objevují se tak náhle, aby nás mohly včas varovat. Tohle byl kořen její soupeřky. Tohle byla ona sama. Již věděla jak nad ní zvítězit. V duchu se ušklíbla a zlomila ho. Z dálky se vytratil dívčí nářek. Anita se zhroutila na zem. Ne, nezemřela, ale z jejích očí zmizely veškeré stopy po inteligenci. Zůstal vnímající, avšak nechápající mozek, neboť nebylo nic, co by mu dokázalo vysvětlit obraz viděný očima. Linaie se skácela vyčerpáním. Démon skrýval překvapení. „Tu máš tělo démone. Její mysl je čistá. Proč ho nevyužiješ“ „Mlč hade,“ zasyčel démon. „Oba je hoďte na mučidla!“ zakřičel na černé kápě. Svalnatá gorila uchopila čaroděje silně za předloktí, až Rukočar zasyčel bolestí. Druhý hrubě postavil dívku na nohy. Plivla mu do tváře, načež dostala loktem přes tvář. Zasténala. Z nosu se jí spustila krev. „Takhle bys neměl zacházet se svým tělem,“ zakřičel Rukočar. Démon se pousmál. „Máš pravdu čaroději. Zbavím se tedy jenom tebe.“ „Zastavte!“ ozvala se náhle Linaie. Démon rukou zadržel stráže. „Copak. Nechceš se snad se svým čarodějem rozloučit,“ ušklíbla se nehmotná postava. „Mám návrh.“ Zvedl obočí a v jeho tváři zůstal jemně pobavený výraz. „Poslouchám dcero.“ Linaie bojovně vysunula bradu a zaujala důležitý postoj. „Tak poslouchej. Vím, že nemáš mnoho času. Vím, že nevíš, co dělat dál. Vím, že se ti to daří skrývat. Máš málo možností. Buďto se ti podaří sehnat někoho mocnějšího než byla Anita a nebo odejdeš do své dimenze a vrátíš se zase za osmnáct let. Neseženeš nikoho mocnějšího než jsem já a druhá možnost již taky nepřipadá v úvahu, že? Já ti však nabízím ještě třetí. Byl překvapen: „Jak to najednou můžeš vědět?“ „Sám si tvrdil, že jsem tvá dcera,“ usmála se ironicky, „ ... že část tebe přešla do mé mysli. To vše se mi teď vybavuje.“ „Jaká je tedy třetí možnost ?“ „Budeš moci dokončit přesun, když se ti otevřu.“ „To neuděláš Lino!” zakřičel Rukočar. „Pod podmínkou, “ dodala, „že propustíš všechny ostatní.“ „Změnila jsi názor?“ Přikývla. Rukočar zůstal jako přibitý s otevřenou pusou. Měl by něco udělat. Jinak by celé jeho snaha tomu zabránit vyšla na prázdnou. Až se démon spojí s tělem, již se nebude muset vracet. Bude mít čas, celý lidský život. A bude mít velikou moc a sílu, to vše dohromady mohlo znamenat věčnou tmu a vládu nejhoršího tyrana víceméně celé Langaii. Chaos, zlá moc a síla, černá jako symbol, otroctví, povstání, zabíjení to vše, co prožil jako mlád. Ne, tomu musel zabránit. Kdyby tak měl volné ruce. Démon pokynul strážím. Ti rozvázali dívku, avšak nepustili ji za ruce. „Nuže, přistup dítě.“ Linaie byla volná. Pomalu vystoupala po schůdkách ke trůnu a poklekla před démonem. Její pohled se ještě stočil na stojan, kde nehybně stál Kenshar, uvězněn v silovém poli mezi zářivými kruhy. Démon pochopil a zrušil bílé kruhy. Gor i Kenshar se složili na zem. „Splnil jsem tvou podmínku. Jejich těla procitnou, až dokončíme spojení.“ Démon položil svou pravou ruku na dívčino čelo. Linaie zavřela oči. „Né, nikdy se ti to nepodaří!“ volal Rukočar zoufale a zmítal se v sevření obou strážců. Linaie otevřela svou mysl. Podlehla náporu myšlenek, jenž začaly vnikat do jejího mozku. Démon se ve spleti vzpomínek, znalostí a fantazie chvíli hledal. Přicházeli nové a nové informace a vzpomínky. Hrozilo, že se dívka v tom návalu ztratí. Začala tedy sebe kontrolovat a uzavřela se. Démon narazil na pevnost její mysli. Vrátilo se mu to jako výboj ničivé energie. Dlouze a táhle zařval. Jeho tělo se nehlučně sesulo k zemi. Linaie natáhla nosem čerstvý vzduch. Blaženě vydechla. Rukočar ucítil, své ruce volné. Svalnatí strážci se rozplynuli, jak jitřní mlha, když slunce vystoupá nad údolí. „Lino!“ zvolal. Přiskočil a pomohl dívce na nohy. Objala ho kolem krku a nezdržela slzy. Povedlo se jí to. Žila, myslela, byla sama sebou, žádný démon. Něco však nehrálo. Rukočar se zarazil. Vše co dosud viděl a slyšel o démonech, vše co o tom znal, to vše teď bylo v rozporu s realitou. Snad to ani nebyl tvor z jiné dimenze, snad to byl jen podvod. Démon byl mrtev a jeho tělo leželo nehybně na zemi. Jenomže démoni nemají žádné TĚLO. To co vytvářejí jsou iluze toho, co chtějí mít. „Co se děje Ruky?“ zeptala se, když pocítila jeho neklid. „Linaie,“ zašeptal, „pojď, půjdeme pryč, někam odsud daleko od toho prokletého království. Půjdeme domů. Něco tu smrdí“ „Taky to cítím,“ přisvědčila. „Tohle nemyslím. Podívej se, buď ten co támhle leží není žádný démon nebo ta iluze ještě nezemřela.“ Na důkaz jeho slov se nejdříve pohla hůl ve tvaru pařátu, jenž držela křišťálovou kouli. Avšak ta teď zářila jasně červeně. Linaie vykřikla. Tělo démona zprůsvitnělo. Na tom místě, kde měl stát se teď jen lámalo světlo. Obě postavy seběhly z trůnu ke bráně, leč démonova kouzla byla mnohem rychlejší. Žádná brána. Jen mramor. Kolem dokola. Rukočar si uvědomil, že nemá kam uniknout. Na obranu vyčaroval slupku a schoval se s dívkou uvnitř. Zůstali dočasně ochráněni před démonovou magii, která se odrážela od slupky v podobě blesků a magických koulí. „Jestli něco nevymyslíme, tak slupka dlouho nevydrží,“ naříkal a litoval, že není mágem. „Podívej,“ zavolala. Jejím hlase vykřísla jiskřička naděje. „Tiše,“ napomenul ji, ačkoliv slovo ticho bylo dost relativní. Naštěstí v rachotu magických výbojů démon nezaslechl nic. Zato se nebezpečně přiblížil ke slupce. Kenshar pochopil odkud vane vítr magických zaklínadel. Za démonovými „zády“ vrávoravě vstal a s obtížemi pozdvihl protimeč. Levou rukou se dotkl špičky. Protimeč se proměnil ve stříbrný. Tělo démona, představovaného pouze zvláštním zakřivením prostoru se přiblížilo k čarodějům a máchnutím průhlednou rukou byla slupka zničena. V tom okamžiku hraničář ťal do místa, kde podle něho měl být krk. Přesto jeho meč narazil na jakousi hmotu nebo to byla síla, která jej musela zbrzdit. Tvor se rozdělil na dvě nestejně velké části, jenž za ohlušujícího hluku a silné větrné smršti implodovaly do sebe. Vichr se uklidnil. Iluze nádherného mramorového sálu s obrazy a se zlatým trůnem se rozplynula jako sen ihned po probuzení. Namísto toho se ocitli ve zřícenině. Barbar se vyhrabal s hromady kamení a štěrku. Kenshar se opřel o zbytek sloupu. Upustil meč a vydechl. Linaie znenadání vstala a ve strhaných šatech se vydala pomalu sálem, k místu kde předtím stával trůn. Rukočar ji chvíli sledoval, než se mu rozklížil svět před očima. Zmizely schody, sloupy, sál a byly nahrazeny pobřežím, skalisky na okraji zeleného moře. Rukočar objevil, že se to nestalo jen jemu. Linaie došla k pobřeží. Nedaleko, po její levé straně uviděla dřevěný můstek u kterého se kolébala dřevěná pramička s vesly. Na můstku kdosi stál. Rukočar se tiše přiblížil k záhadné postavě. Byla zahalená v černém plášti a pravé ruce držela ... kosu. Linaie se dotkla čarodějova ramena. Cítil jak se třese. „To je on, že?“ zašeptala. Přikývl. MY SE ZNÁME, NE? ozval se Il, který se mohl rovnat se zvukem, který vydávaly vrata trojanského hřbitova. Ještě se neotočil. „...na něk-k-koho če-čekáte?“ koktal Rukočar. Černá kapuce provedla krátký pohyb nahoru a dolu. Po Rukočarově pravici se postavil Kenshar, Gor zůstal za nimi. Černý plášť se otočil a osoba se dala do kolébavého pohybu. Opustila můstek a nevšímavě minula hlouček otevřených pusou a vylekaných pohledů. Uslyšeli melodii. Znělo to jako vysoká píšťala, jenž velmi rychle střídala dvě noty. Kostlivec hrábl pod plášť a v jeho kostnatých rukou se objevilo něco hranaté a dole ohnuté. Na druhém konci to mělo tykadlo. Uprostřed zahlédla čarodějka mnoho malých plošek a z druhé strany té věci přečetla pět písmen, kterým nerozuměla. Zbytek slova zakrýval Il dlaní. To slovo znělo jako zaklínadlo: ROTEL. NO? promluvil Il na tu věc, přičemž jednu stranu přiložil k uchu a druhou, tu zahnutou, před čelist. Dlouho se nic nedělo. NEPŘIŠEL, oznámil do té věci. CO? Z JINÉ DIMENZE? JAK SE SEM DOSTAL? pokračoval samomluvou. Linaie zřejmě pochopila oč se jedná. Kdysi od čaroděje slyšela, že existuje kouzlo, které dokáže přenášet hlas na dálku. To bylo tedy ono. TO NIC. VYŘÍDÍM. NICMÉNĚ DĚKUJI ZA VYSVĚTLENÍ. MĚJ SE. A schoval tu věc zpátky do pláště. Přistoupil ke skupince. Usmál se. Vypadal komicky. NÁŠ PŘÍTEL BYL Z JINÉ DIMENZE, ŽE? „No, přítel asi ne.“ zapochyboval Rukočar na tím slovem. TO NEVADÍ. CHCI VÁM JEN PODĚKOVAT. HLEDALI JSME HO UŽ HEZKY DLOUHO. POŠKODIL NÁM CELOU REALITU. „Co všechno ještě udělal?“ vyzvídala Linaie. ÁLE. TO JE NA DLOUHÉ VYPRÁVĚNÍ A JEŠTĚ K TOMU DOST SLOŽITÉ. A MY NEMÁME MOC ČASU. MUSÍM TEĎ VRÁTIT VÁŠ ČAS, PŘED DOBU, NEŽ JSTE SE VY DVA SETKALI, ukázal na Rukočara a na Linaie. AŽ NA JEDNU ZMĚNU. JIŽ NEBUDE DÉMONA. Pak vytáhl malou placatou věc na řetízku. NO? NEMÁME MOC ČASU, prohlásil. MŮŽETE SI ZA ODMĚNU KAŽDÝ NĚCO PŘÁT. NEŘÍKEJTE TO NAHLAS, JEN SI TO MYSLETE. A PROSÍM VÁS, JEN NĚJAKÁ OBYČEJNÁ PŘÁNÍ, CO BY NEOHROZILO CELÝ SVĚT. JINAK TO TOTIŽ NESPLNÍM.

Čarodějové z Trojanu.

Čas se vrátil, jak hrobař Il slíbil. Rukočar se vrátil od vévody potěšen. Jeho přání se splnilo a Linaie se dostala na univerzitu. Nedalo práci přesvědčit vévodu aby svolil. Jak uběhlo několik dnů, uvědomil si čaroděj, že celý jeho dům je nějak tichý a opuštění. Procházel neuklizenými pokoji, jenž zůstali tak jak je opustil, než se vydal na cestu k vévodovy. Chyběl mu někdo, s kým by si mohl povídat. Ach drahá Linaie. Jak vzpomínal na dobu, která by se ještě měla stát, avšak nestane se. Vzpomínal, protože jedině on a jeho učednice si pamatovali co se jim přihodilo. Ach drahá Linaie. Chodíš na univerzitu. Máš dobré výsledky. Svěřila se mu, že občas ucítí tu příznačnou vůni. Vůni magie. Možná.... Ale tuto schopnost dočista ztratila. Ach drahá Linaie. Staneš se maginí. Není jich mnoho, ale jsou. Skoro stejně, jako čarodějek, druidek a zaklínaček. Ach drahá Linaie. Zatím se nedozvěděl co se stalo s hraničářem, ale slyšel zprávy, že ve žlutém království vládne dobrý král. Pověst o pomstě mnichu a o jejich kletbě byla vyvrácena. Ach drahá Linaie. O nohu se mu otřel kocour a zavrněl. Rukočar ho pohladil a podrbal pod bradou a za ušima. „Tak jsme tu sami“, vzdychl. Kocour si zívl a uvelebil se na koberci před krbem. Konec. Poznamky v textu: 10 By The Way (BTW): Kolik fantasy bylo na toto téma napsáno?

---