Exit 23

5.

 

Vně taxíku se rozprostírala mrazem paralyzovaná ulice, vylidněná do poslední živé duše. Do poslední živé duše až na mladou ženu, která otevírala přední dveře na místě spolujezdce.

„Pojďte dovnitř a rychle zavřete,“ otřásl se taxikář, když k němu zavítal poryv ledového větru s jemnými sněhovými vločkami.

„Toni Macdonald,“ nabídl jí s úsměvem ruku, když za sebou zabouchla dveře. Evidentně ji trochu překvapil, ale přesto si s ním potřásla tou svojí.

„Alanis Cooperová,“ představila se nejistě. Pak si s pohledem upřeným na mrazivou ulici venku začala drobnou rukou vysypávat sníh z blonďatých jemných vlasů.

„Kam pojedeme?“ zeptal se Toni Mcdonald.

„Mohl byste mě prosím vzít do Elm street.“ Odvětila nepřítomně. Hrabala se v kabelce a Toniho Mcdonalda si nevšímala, a tak nemohla zpozorovat, že si ji prohlíží. A Toni ji sledoval velmi pozorně. Zasmál se. Zčásti elegantně, ale jeho úsměv také skrýval podlý podtón a Alanis si ho k vlastnímu překvapení povšimla. A když pak otočil klíčkem v zapalování a vystavil na odiv ruku v bílé rukavičce, která vytvářela kontrast k Toniho sytě černému slušivému saku, a byla ozdobena prazvláštním prstenem z masivního zlata, nataženým na malíčku přes jemné světlé hedvábí, cukla sebou, nejistá zda kvůli teplu, které ji začínalo prohřívat nebo spíše ze strachu z muže za volantem. Jak že se jmenoval…? Toni Macdonald?, pomyslela si. Na okamžik ji prostoupila zlá předtucha, hnala ji ven z auta, ale Toni Macdonald už se rozjel a její jediná naděje zhasla. Zírala na podivnou taxikářovu eleganci, nehodící se k podobné práci a přemýšlela, proč se ho tolik lekla. Bylo to v těch očích? Nevěděla. A zatímco přemítala doléhal k ní jeho hlas znějící mírně obřadně, jako by se jednalo o zaběhnutý rituál. Jako by takto nemluvil poprvé.

„Jaký překrásný město.“ Začal taxikář. Alanis přikývla: „To jo.“ Náhle ji přišlo trapné, že se jí třese hlas, náhle ztratila pocit, že Toni Macdonald je zlý a nechtěla, aby si její úzkosti všiml. Ale řidič s nicneříkajícím úsměvem přišlápl plyn, olízl si spodní ret a pravil. „Chodíte do Wilsonova parku?...Na rohu Wilsonovy a Čtvrté?...Já to tam zbožňuju.“

„Párkrát sem tam byla,“ vysoukala ze sebe po chvilce trapného ticha.“

„Já vlastně kus odtamtud bydlím, ale i když to možná je jen můj dojem, myslím, že je to ten nejhezčí park v celym městě,“

V té chvíli si Alanis uvědomila, že taxikář do ní zřejmě pouze frčí. Trochu paradoxně ji to uklidnilo.

„Víte, že mi připomínáte moji matku? Vypadáte přesně jako ona na jedné fotce, co mám doma.“ Povídá Toni.

„Když myslíte.“ Pokrčí ona rameny a on pokračuje.

„Co já, nepřipomínám vám někoho.“ Na tváři vyloudí podivný úsměv. Elegantní a přece krutý. A ulice za okýnky se míhá stále rychleji. Alanis se opět otřese. Má strach.

„Můžete zpomalit prosím?“ prosí přiškrceně.

„Je mi líto, ale pospíchám. Chci to mít rychle z krku. Ale tak je to pěkný auto, co?“ Toniho výraz se náhle promění, alespoň jí se to tak zdá. A jeho oči! Jako by v nich sídlilo zlo samo. Jako by se v nich zrcadlila krev, krev Alanis samotné. A pak si krásná blondýnka na předním sedadle uvědomí, že ji ten muž zabije. Vytuší, ačkoli sama nerozumí své intuici, že vše je špatně. Cítí každý závan teplého vzduchu z klimatizace, cítí dech svého vraha, slyší své srdce, jak bije ve stále zběsilejším rytmu. Vnímá světla výloh rozmazané rychlostí auta řítícího se Novosvětskou ulicí. Vnímá každou vločku sněhu dopadající na přední sklo, kde roztaje, a čeká až ji odnese stěrač, pravidelně se míhající výhledem z předního skla. Slyší jeho hlas:

„Jednou jsem s tím jel dvě stě třicet.“ Usmívá se taxikář.

„Zastavte mi prosím, chci jít pěšky.“ Zaprosí zoufale Alanis.

„Ale no tak, přece byste se nebála.“ Zahlásí taxikář laškovně.

„Já se bojím.“ Potvrzuje slečna v zoufalé naději, že se Toni Macdonald nechá obměkčit.

„Však se nebojte.“ Říká taxikář, prudce sešlápne brzdu, až sebou oba cestující cuknout vpřed, a naproti kostelu na Dělnické zahne doprava, přišlápne plyn, mihne se ulicí a zrychlujíc zabočí do mírně vlevo zatáčející Dlouhé ulice. I jí se prožene až na Hlavní třídu, kde by měl zabočit vlevo směrem k Elm street,. Alanis však chápe, že nezpomalí ani neodbočí. Chtěla by ho poprosit, aby odbočil a odvezl ji domů, ale svému hlasu už neporučí. Místo toho slyší, jak ve své hlavě pomalu začíná: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“

 

Toni Macdonald se soustředěně hnal sto osmdesát směrem k dálničnímu exitu 23. Uvědomil si, že slečna Cooperová už chápe. Pochopil to pro její ticho naplňující auto, i pro její tvář, krásnou v její zoufalosti, tak krásnou, že se nešlo vzdát.

„Nic si z toho nedělejte obrátil se k ní konejšivě. Každý z nás má svůj čas. Nebojte. Nejsem krutý ani zlý, cokoli si myslíte.“ 

Teď teprve zněl obřadně, až v té chvíli působil jako herec naprosto oddaný své roli.

„Proč,“ vymáčkla bolestně.

Blížili se k exitu, ale Toni Macdonald nemířil na dálnici. Místo toho zabočil na poslední odbočce před ním, k Dolnímu Poli, poslední vesnici, kterou před lety město pohltilo. 

„Chci ti ukázat jedno místo tady.“

Znásilní mě, pochopila Alanis. Zoufale přemýšlela, jak se zachránit, ale její tělo bylo paralyzované a ať přemýšlela, jak přemýšlela, neviděla nic, co by mohla udělat. A když sledovala venkovské domy které míjeli, když pozorovala uzoučkou cestu mezi závějemi, na kterou zabočily, když viděla, že poslední lidské obydlí je za nimi, pochopila, že její poslední šancí je zázrak.   . Ruce měla sepjaté v klíně a přemýšlela že se zhroutí když náhle Toni Macdonald na kraji lesa vjel do závěje a prudce zabrzdil.

„Kurva,“ zaklel. „Vystup si Alanis.“ Alanis nevypadala, že se pohne a tak Toni sáhl pod sedadlo a vytáhl magnum. „Řikám vylez, kurva.“ Na to odepnul svůj pás, otevřel dveře na místě řidiče a vystoupil. Obešel kolem kapoty, otevřel její dveře, odepnul jí pás a se slovy. „Co to s tebou kurva je,“ ji vyhodil z auta. Plakala. Toni si jí nevšímal. „Bohužel je tu moc sněhu, takže ti nemůžu ukázat to místo, protože už takhle budu mít problém vyjet. Každopádně kus odtud je místo, kam tři mladý kluci dovezli mladou holku takovou jako jsi ty. Znásilnili jí, a pak jí střelily do hlavy. Ta holka neumřela. Nějak se stalo, že neumřela. Ta holka neumřela, jen už nikdy nepromluví. A je ochrnutá. Lidé říkají, že už vlastně doopravdy nežije. Taky byl mladík a on věděl, kdo jí to udělal. Zabili ho, věřila bys tomu. Zabili ho ze strachu, že je prozradí. Myslím, že si možná pamatuješ ten příběh. Jméno té dívky bylo Mary Douglasová. A jediný, koho odsoudili, za tuhle hrůznou věc byl Toni Macdonald. Pět let seděl v base a čekal až ho uškvaří na křesle. V listopadu odešel…“ Toni Macdonald se odmlčel. Alanis ležela ve sněhu, přesně na místě, kam ji pohodil, plakala a šeptala prosby. K Tonimu, k bohu, K Marii Panně. Taxikář pokračoval. „Ty dva kluci se z toho nakonec vysekaly, ačkoli jejich podíl nebyl o nic menší než Toniho. A duše Toniho Macdonalda dál bloudí světem, a bude zabíjet, dokud se ti dva nepřiznají k tomu co provedli…“ Toni se odmlčel.

„Proč já?“ propukla Alanis v pláč.

„Proč měl Toni Macdonald zaplatit? A Martin?“ zajímal se muž a přejel si svým prapodivným prstenem po bradě. Nečekal na její odpověď a sám si doplnil: „Svět není k nikomu spravedlivej Alanis. Svět není místo, kde dostane každej to, co mu náleží. Ve skutečnosti je všechno nejistý a jediný, co ti zbejvá je náhoda, která se tě neptá, kdo jsi, a co všechno ještě chceš stihnout.“ Toniho rysy ztvrdly. „Přestaň kurva řvát, stejně tim ničemu nepomůžeš.

„Dám vám všechno.“ Zaprosila Alanis

„Víš, mrtvej muž nic nepotřebuje… a pak,“ dodal „Jsou tu ty zásady.“ Alanis ležela ve sněhu a vzlykala, černý kabátek měla obalený sněhem, stejně její modré džíny i bloňďaté vlasy. Zimu necítila. Necítila ani své tělo, jen slzy, které trousila a ztrácely se v bílé měkoučké peřince, v níž se válela.

„Každej potřebuje zásady, Alanis.“ Vysvětlil Toni labužnicky. Já například zabíjím své zákazníky. Když se budu držet zásad možná nakonec dojdu svého cíle. Krom toho… Lidí je jak sraček. Jedna smrt světem neotřese.“

„Prosím,“ zaštkala Alanis.

„Uklidni se, kurva,“ řekl Toni a vypálil tři rány. Alanis zemřela okamžitě. Jedna kulka jí roztrhla srdce, jedna prošla plící, a poslední okem do mozku.

„Fuj,“ otřásl se Toni, nenaskýtal se mu totiž nijak hezký pohled.

 

Alanis Cooperová milovala květiny. Její matka vedla své vlastní květinářství a Alanis v něm už jako malá holčička, kdy neměla ještě ani metr výšky běhávala a nasávala krásnou pronikavou vůni květin. Čas od času si vpletla žlutou růži do drdolu a chodila s ní, aby mohla vnímat její vůni ve smogem zaneseném městě.

Milovala večírky, kdy vypila pár skleniček vína a povídala si s přáteli a byla šťastná, ze své všední radosti. Když dostala květiny, rozzářila se, až se jí na tváři udělali nádherné ďolíčky, o kterých tak rád vyprávěla jedna z jejích kamarádek, a kterých se s oblibou dotýkal její přítel.

Jak sama říkala obdařil jí jimi bůh. Milovala ho. Jako vesmír, slunce a svět, který stvořil. Milovala celý svůj dojemný a nedotčený život, jak jen jí její vřelé srdce umožnilo.

 

 Toni Macdonald vyčkával u jejího těla. Vnímal, jak sněžení polevuje, cítil na tváři vítr ztrácející na intenzitě a hleděl vpřed směrem k lesní cestě. Zdánlivě obyčejná postava upoutala jeho pozornost. Když se přiblížila asi na deset metrů k Tonimu a jeho černému sedanu s taxi cedulí na střeše, mohl ji muž najisto poznat. Mary Douglasová se svou jizvou táhnoucí se přes půl zdeformovaného obličeje se pomalu blížila a upírala na něj jedno otevřené oko.

„Cos jí udělal?“ optala se se zájmem.

„Odešla.“ Připustil Toni.

„Seš nechutnej.“ Poznamenala. „Jsi mimo sebe.“

„Drž hubu nebo to do tebe taky naperu.“

„Dávno bys to udělal, kdybys moh.“ Ušklíbla se Mary. A její úšklebek byl bezesporu tou nejznechucující věcí v okolí (doprovázela ho dlouhá slina tekoucí z koutku přes bradu odkud kanula na Maryinu bílou noční košili s červenými puntíky). Prohrábla si zplihlé, černé vlasy a pokračovala. „Sem zvědavá, jak odsud vyjedeš.“ V té chvíli už byla u kapoty a demonstrativně kopla do kola uvězněného v závěji.

„Mám lopatu v kufru,“ pousmál se taxikář. „Teď si mi připomněla, že se musim vyhrabat.“ Plácl se pobaveně do čela a šel ke kufru, aby si zmíněnou lopatu vzal a mohl vyházet sníh zpod kol. Zatímco vyprošťoval vůz z návěje, Mary se přemístila k tělu a posadila se do sněhu k Alanis. Ve sněhu zůstaly stopy jejích bosých nohou a vítr nesoucí sněžný prach je pomalu, zcela nenápadně začal užírat. „Není ti zima?“ optal se rádoby zdvořile taxikář, když viděl, že Mary má jen noční košili. „Bych tě nechal klidně házet, aby ses zahřála.“

Mary po něm vrhla odporným pohledem a slina se jí odlepila od brady a usadila se na košily. Mary se jí setřela hřbetem palce na zrůdně kostnaté ruce a strčila si jí do pusy. Z koutku už jí visela nová.

„Seš nechutnej. A jsi mimo sebe.“ Její vyčítavé oko ho probodlo skrz na skrz. „Podívej cos jí udělal.“ Mary tenoučkýma kostnatýma rukama svírala Alanisinu hlavu v klíně, Toni se na chvíli zastavil v odhazování sněhu a věnoval té dvojici pohled. Po chvilce mlčení poznamenal: „Lidí je jak sraček. Co na ní záleží.“

„Seš nemocnej, jsi mimo sebe.“ Poznamenala Mary a sklonila svou ošklivou hlavu k Alanisině prostřelenému zraku. „Ničeho se neboj děvče,“ pošeptala a pohladila ji po vlasech.

„Jmenuje se Alanis.“ Prozradil Toni Macdonald. Dívka mu věnovala pohled, který ho donutil vrátit se k odhazování sněhu.

„Už se neboj, je po všem Alanis,“ pošeptala Mary.

„Podívej, seš celá od krve.“ Vysmál se jí Toni, zatímco uklízel lopatu zpátky do kufru.

„Sám jsi od krve.“ Opáčila. Toni se s úlekem podíval na svoje sako, ale nezpozoroval, ani kapku ulpělé rudé tekutiny. „Musím jet,“ omluvil se taxikář, zabouchl kufr a jal se nastupovat.

„Seš nechutnej.“ Poznamenala Mary.

„Sama si. Mějte se tu slečny.“ Rozloučil se Toni, usadil se v klimatizovaném autě a zabouchl za sebou dveře.

Mary Douglasová se postavila na nohy a vyzvedla Alanis do náruče. Náhle je osvítily reflektory z auta. Spatřil je. Mary v zakrvácené košily a Alanis, vybledlou dívčinu v poctivých a stylových zimních šatech, s prostřeleným očním důlkem, kterou první zmíněná obepínala svýma vyzáblýma proleženinami poznamenanýma rukama ve svém náručí. Na okamžik je spatřil obě, každý detail vyzdvihnutý světlem procházejícím prašnými sněhovými oblaky, a zalekl se jich. Začal couvat a ony se k němu otočily zády a po dvou nohách se vypravily do lesa.

A jak odjížděl zpět k exitu 23, a přece ne k němu, stále mu zněl v hlavě její hlas: „Seš nechutnej, si mimo sebe…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6.

 

Peter Murphy pil Jim Beam a Francesco Toni tequilu. Při pátečním večeru byl Smoke club nacpaný k prasknutí. Oba přátelé seděli na barových židličkách bez většího zájmu o dění kolem nich. Před sebou měly sklenice koly a popelník s pěti nedopalky.

Peter Murphy s výrazem čiré beznaděje na své kulaté bezelstné tváři sledoval Francesca potahujícího z cigarety. „Dej mi cígo, Franku.“ Vzdal se nakonec.

„Chi chi, tak tys přestal kouřit co? Pane nekuřáku, pan zkurvenej nekuřák chce cígo?“ ušklíbl se Francesco a nacpal Peterovy cígo k puse. Nažer se!“ Peter se zasmál a sevřel cigaretu mezi rty nechal si připálit a jemný úsměv následoval jeho slova: „Tak víš co…“ Odsunul cigaretetu od úst a pak ji chvíli jen pozoroval, jak je požírána ohněm a vytrácí se v kouři.

„Hej, víš co bych chtěl?“ promluvil k Frankovi. Detektiv vytáčel kruhy zápěstím a sledoval Jak se víři hladina tequily v kroužící whiskové sklenici. Vzhlédl k příteli a pokynul mu tequilou. „Nevim,“ odpověděl mu popravdě, slízl sůl na zápěstí své levačky, vypil tequilu, se šklebem se pravačkou natáhl po půlkolečku citronu na tácku na baru a zakousl se.

„Chtěl bych bejt Philip Morris.“ Murphy upil Jim Beam a škytl.

„Není už náhodou mrtvej?“ zeptal se Toni se zájmem.

„Nevim?“

„Já taky nevim.“ Shodl se Frank s Peterem. „Jen mám takovej pocit…“

„Proč chceš bejt Philip Morris?“ zajímal se Frank a odklepl popel z cigarety do popelníku.

„Protože je to boháč.“ Povzdechl si Peter.“ „Vem si…“

„No?“ pobídl ho Frank a potáhl z cigarety.“

Peter odklepl popel a pokračoval. Vem si, kolik prachů za rok nacpeš do cigaret. A vem si kolik může stát vyrobit jednu pitomou krabičku…“

Frank pokýval souhlasně hlavou, potáhl z cigarety a objednal si tequilu. Peter zvedl prázdnou sklenici od Jim Beamu. „Ještě?“ zeptal se třicátník v reklamní polokošili za barem. Peter kývl a pohledem se vrátil k Francescovi.

„No a teď jo…“ pokračoval. „Stát mu vezme dost na daních. Jenomže, i když je to dost, vlastně to zas tolik není…“ Francesco poslouchal zatímco si sypal sůl na zápěstí.

„Pořád tý kurvě dost zbejvá!“ při svědčil zbytečně silně Frank, pokynul panákem, olízl sůl, vypil panáka a zakousl se do citronu, který vzal z talířku na baru. Lehce se otřásl a napil se koly. Peter upil Jim Beamu, také se napil koly a vrátil se k Phillipu Morrisovi

„Jasně pořád mu dost zbyde.“ Potvrdil Frankovu myšlenku.

„Jo a teď si vem, kolik za to dáš za rok prachů a kolik takovejch lidí na světě je.“

„Jo Petere,“ zasmál se Frank, „Všechno si to vezmu a půjdu s tím domů.“

„Kolik lidí, který každej den daj pár drobáků Phillipu Morrisovi, chodí po světě.“ Petr se zasnil. „Kolik peněz musí ten člověk mít!“

„Pokud není mrtvej.“ Zvedl Francesco varovně prst.

„Samozřejmě,“ připustil Peter, „pokud není mrtvej.“

„Ale hlavně si vem za co!“ poukázal Frank prstem do prostoru. Na „ZA CO“ přiložil velký důraz. „Lidi kupte si mojí rakovinu. Stojí to jen pár zkurvenejch přebytečnejch drobnejch.“

Peter se zasmál. „Jo jo, jen pár drobnejch za rakovinu. Má holt zlatý srdce!“

„Pokud není mrtvej!“ vztyčil Frank varovně ukazováček.

„Jasně, to nejde opomenout. Stejně, moh by aspoň posílat květiny na onkologii.“

„Hmmm… kytky a bonboniéru. To by moh, když už má tolik peněz od těch lidí…hajzl“

„Možná je neposílá, protože už je mrtvej.“

„Ty vole, to by všechno vysvětlovalo.“

„Myslíš, že nosí klobouk?“

„Myslíš, že jeho klobouk žerou červy?“

„Já nevim.“

Ty vole, já taky nevim.“ Francesco si objednal tequilu, Peter Jim Beam.

 

Čas měnil Smoke club. Lidé odcházeli a na jejich místech se objevovali jiní. Popelníky se plnily, obsluha je vysypávala mezi odpadky. Alkohol zcela nepatrně mizel. Nebyl žádná naděje, že by se vypil. Nicméně s přibývajícími hodinami byly vnímatelné následky jeho úbytku. Muzika hrála hlasitěji, lidské hlasy byli hlasitější a splývali ve specifické melodii.

Peter a Francesco seděli na baru a zdálo se, jako by ztělesněvali pevný bod, kolem kterého se všechno točí a mění, jako by srostli s barem a stali se jeho nedílnou součástí. Navykli si na Smoke club za léta co pracovali nedaleko od něj. Na matná světla a kouř procházející nimi, stoupající ke stropu. Sedávali v jejich slabé záři, rozebírali práci, či zbytečnosti podobné rozpravě o Phillipu Morrisovi.

 

O půl druhé neznámý mladík polil Francesca pivem. Barman ho pro něj položil na bar a jak se pro něj opilý muž Frankovi přes rameno natahoval, povedlo se mu ho zvrhnout Frankovi do klína. Oběť jeho nešikovnosti chvíli nehybně sledovala, jak mu tekutina z převrhnutého půl litru stéká z baru  na modré džíny. Mladík se začal překotně omlouvat. Frank se k němu otočil na své promáčené barové židličce a přeměřil si ho přezíravým pohledem.

„Podívej se cos kurva udělal.“ Začal se pomalu zvedat. Peter zpozorněl. Do té doby se smál, ale náhle vytušil, že se schyluje k nemilému incidentu.

Mladý muž se podrbal v blonďatých vlasech s omluvným pohledem směřovaným k Frankovi.

„Hej sorry kámo, sem trochu v kaši.“

„Nejsem, žádnej tvůj kámoš, ty kriple.“ Rozzuřil se Frank. „Tě mám ještě pozvat na panáka, nebo co?“

„Ne já…“

„Kurva, co si o sobě vlastně myslíš?“ Frank strčil do blondýna a ten se, překvapený silou s níž ho útočník napadl poroučel k zemi.

„Franku,“ ozval se smířlivě opilým hlasem Peter. „Tohle není zapotřebí.“

„Vidíš, co mi kurva udělal?“ podíval se Frank nesmiřitelně na Petera.

„Hej fakt sorry.“ Zkusil to opět mladík, který se stihl vytáhnout zpět na nohy.

„Běž radši pryč.“ Ozval se k němu Peter čelící v daném okamžiku rozzuřenému Frankovi.

„Hej tak to nějak urovnáme, ne.“ Pokračoval mladík. Než si stihl uvědomit, co se stalo, opět ležel na zemi. Muž nad ním ho kopl do břicha odplivl si na zem a konstatoval. „Urovnáno.“

„Franku, kurva, co to děláš?“ ozval se nasupeně barman.

„Však já už du.“ Mávl nad tím rukou Frank a šel si k věšáku pro kabát. Peter Murphy se sklonil k bloňďákovi na zemi. „Sorry za to.“ Nabídl mu ruku a zvedl ho na nohy. „Dík,“ ozval se zmatený nešika.

 

Peter zaplatil na baru a vyšel ven, kde našel Franka. Stál v černém kabátu pod neonem Smoke clubu a upřeně zíral do prázdné ulice.

„Dlužíš mi útratu, Franku,“ řekl chladně.

„Jasně.“ Odvětil ve stejném duchu Frank

„Vyjebaná zima!“ otřásl se Francesco.

„To jo,“ potvrdil Peter s bradou zanořenou do límce zimní bundy. „Bereš taxík?“

„Ne, pujdu těch deset kiláků pěšky.“ Usekl Frank od úst.

Frank zavrtěl hlavou. „Nemůžeš si to prostě odpustit?“ optal se unaveně.

„Sem nasranej, stačí? Mám mokro až na koule…“ utrhl se chladně Frank.

„Něco ti řeknu, Franku.“

„Copak,“

„Co umřela tvá máma, je to s tebou k nevydržení.“ Peterův hlas byl unavený, starostlivý a podivně prázdný. „I Charlotta si mi stěžovala.“

„Kdyby ses radši staral o Jenny…“ Francesco věnoval příteli přezíravý pohled.

„Já to s tebou myslim dobře.“ Pokrčil Murphy odevzdaně rameny.

„Jasně, vy všichni to se mnou myslíte dobře…“ ušklíbl se Francesco. „Vy všichni se můžete přetrhnout, abyste mi pomohli.“

„Tak víš co?“ ztratil Peter trpělivost a chladně dodal: „Běž do prdele.“ Bez ohlédnutí po příteli se vydal pryč prázdnou a tichou noční ulicí.

„Nebereš si taxík?“ zavolal za ním Francesco.

„Ty dva kiláky dojdu pěšky.“ Zavolal za sebou Peter.

„Ha, ha,“ zabručel si pod vousy do límce kabátu Frank. Náhle si připadal strašně opuštěný, zrazený. Přešlapoval v mrazu pod temně šedým nebem, z kterého na Rybářskou ulici, na jejímž rohu se nacházel Smoke club, přilétaly ostré krystalky sněhu a pálily ho do tváří, stejně jako muže v černožluté zimní bundě, k němuž se upíral Frankův pohled.

Zvuk motoru ho vyrušil z myšlenek na Charlottu, na to co o ní řekl Peter, na to co s ní asi je. Utřel si hřbetem ruky oko a počkal až před ním zastaví žlutý taxík.

 

Detektiv Francesco Toni se nechal vysadit u Wilsonova parku. Když se taxikář se svým vozidlem vytratil, pomalu zamířil do nitra parku po cestičce zapadané asi deseti centimetry čerstvého sněhu. Svět se topil ve tmě. Nedovolovala Frankovi dohlédnout dál než na pár metrů. Asi po dvou minutách chůze mezi temnými stromy mu zazvonil telefon. Malou chvíli nechal přístroj zvonit a hleděl na jméno volajícího na displayi.

„Nazdar Angelo,“

„No nazdar taliáne.“ Ozvalo se z reproduktoru. „Chlastáš někde?“

„Ne vole, sem ve Wilsonově parku…“

„Co tam děláš? Twe sme chtěli za tebou přijít a vybumbat nějakou flašku, Taliáne.“

„Vy, kdo?“

„Já, Gianluigi, Julie a Romeo.“

„Jakej Romeo,“

„Žádnej, to já jen tak, že sem řek Julie, víš, Taliáne.“

„Aha…hele, já tam su tak za deset minut.“

„Tak domluveno, Taliáne?“

„Jo, proč ne.“

„Hele a nevadí to, že ne?“

„Ne, přijďte.“

„Je to v cajku, jo?“

„Jo.“

„Tak mi teda přídem, jo?“

„Jasný.“

„Tak naviděnou, Taliáne.“

„Zdar.“

Frank típl telefon, strčil ho do kapsy a připálil si cígo, zatímco se otáčel na cestu zpět do Wilsonovy ulice. „To mě poser.“ Zavrtěl hlavou.

Zaslechl podivný zvuk v křoví asi deset metrů nalevo od něj u sněhem zapadané lavičky.

Když se přiblížil na pár kroků, rozeznal siluetu zuby drkotajícího muže ležícího pod větvemi keře.

„Pomoz mi prosím.“ Vyrazil ze sebe skomíravě. „Je mi hrozná zima.“ Francesco přejel pohledem jeho tělo. Měl špinavé džíny, děravé boty, špinavou starou péřovou bundu, červený nos a uši a jeho mastné vlasy, tak jako oblečení pokrývala vrstva sněhu. „Zabij mě, prosím!“ vyrazil z třepajících se útrob. „Máš zbraň, tak mě zabij!“ zkusil to znovu a pak utichl a už se nepohl. Frank zaslechl kroky za svými zády. Než se stihl ohlédnout Toni Macdonald se k němu beze slova připojil.

„Myslíš, že je mrtvej?“

„Určitě,“ Toni si byl jistý. „Už dost dlouho na to, aby promluvil jediný slovo.“

„Ne, teďka mluvil.“

„Když myslíš.“ Pokrčil Toni rameny. „Mám tu auto, chceš svízt?“

„V pohodě, dojdu sám.“ Odmítl Frank a vydal se pryč.

„Ale já tě nechci vzít na Wilsonovu. Chci, abys se mnou jel k exitu 23.“

„Nikam s tebou nejedu Toni.“ Odmítl rázně Frank.

„Co tu ještě hledáš?“ Toni Macdonald roztáhl ústa v nechápavém šklebu a Francesco si byl vědom, že se ve skutečnosti neptá.

„Sbohem, Toni.“

„Na viděnou, Franku,“ poopravil ho Toni Macdonald

 

„Nazdar Taliáne,“ pozdravil Angelo Franka, když ho spatřil přicházet na odpočívadlo pod nimi. Všichni tři detektivovi návštěvníci postávali u dveří a upíjeli z flašky tequily.

„Zdar lidi,“ pozdravil Frank zatímco mířil nahoru po schodech a hledal po kapsách klíče.

„Čau Franku,“ zamávali s úsměvem Gianluigi a Julie.

„Dělej, Taliáne, pusť nás dovnitř,“ popoháněl Angelo odemykajícího Franka.

„Dělej, dělej,“ povzbuzoval ho Gianluigi.

„Hurá,“ vykřikli všichni, jak se vehnali do malého bytu. Během chvíle už všichni seděli u stolu v obývacím pokoji a Angelo prošacovával kapsy svých kalhot.

„Vyndej zrcátko, Julie!“ popohnal dívku a mohutně si přihnul z litrové lahve tequily poslal ji kolovat.

„Nejvyšší čas to nastartovat.“ Zasmál se a vysypal hromádku kokainu na zrcátko. Zavrtěl se na židli, zatímco se snažil vytáhnout ze zadní kapsy peněženku. Vytáhl z ní kreditku a bankovku. Rutinními pohyby rozdělil koks do čtyř téměř stejných čar, přihnul si tequily, která k němu doputovala, a nakonec smotal bankovku do ruličky.

„Ty si tu pán, Taliáne.“ Nabídl ruličku Frankovi. Frank ji od něj vzal zacpal si levou nosní dírku a do druhé pohltil bílý prášek. Jak skončil cukl hlavou doprava a ulevil si: „Kuuurva.“

Podal ruličku Julii.

„Jáááá…mááám…nááápad.“ Vyrazil ze sebe a chvatně vyrazil k věži za pohovkou.

„Jasně, Taliáne, pusť tam něco.“ Zavolal na něj Angelo.

„Franku, pust toho Mansona, co tu máš.“ Ozval se Gianluigi.

„Pro tebe Luigi, třeba i dva.“ Zasmál se Frank a v rychlosti naplnil byt hudbou.

 

Francescův svět se utopil v tanci, pití, křiku a euforii.

 

V pět ráno se všichni čtyři natlačili na balkon, aby přivítali východ slunce.

„Ty vole je nějak šedavo.“

„To asi nepadne, vole, s tim slunkem.“ Zasmál se Gianluigi.

„Kluci, co když je východ za střechou?“

„Pudem na čáru ne, Taliáne.“ Navrhl k všeobecnému veselí Angelo, mohutně si přihnul a už si to hnal zpátky, do obýváku.

„Dej mi napít Angie.“ Zavolala za ním Julie. Hodil jí obloučkem flašku a trocha tequily vytryskla na podlahu, přestože se Julii podařilo ji zachytit.

 

„Máš pouta, Taliáne?“ zeptal se Angelo, okamžik poté, co nasál kokain. „Taky mám nápad.“ Zašklebil se zběsile.

 

„Neee, neeee,“ křičela s hysterickým smíchem Julie, když ji poutali k posteli.

 Frank s Gianluigim jí hladili a líbali prsa, zatímco Angelo stahoval Juliiny bílé hedvábné kalhotky.

„Nedělej to ty, prase, nedělej to ty starý prase.“ smála se Julie, bojovala s pouty, které pojily její levačku s příčkou na čele postele a pozorovala, jak si Angelo stahuje kalhoty.

„Ty starý prase!“ křičela o chvíli později na Gianluigiho, dokud jí Frank chytře neumlčel.

„Ty malá děvko! Ty malá děvko!“ smál se Angelo a jeho hlas těžknul.

„To je všechno co umíte?“ zakřičela, když Frank uvolnil její pusu 

„Dej jí co proto, Franku,“ zasmál se Gianluigi.

„Na Váš rozkaz.“ Zasalutoval Frank.

„Ty starý prase,“ křičela na Franka s hysterickým smíchem, dokud mohla.

Julie byla malá děvka, to se jí muselo nechat. Nakonec uhnala všechny.

 

Jak krásný hlas probudil detektiva Francesca Toniho.

„Vstávej, Franku.“

„Kolik je hodin?“ zvedl hlavu opřenou o volant a aniž by si uvědomil kde je, zeptal se. „Kde jsou,“

„Tak to není.“ poznamenala Mary „Chci ti něco ukázat.“ Frank se ulekl jejího znetvořeného obličeje, jejích kostnatých rysů a kostnatého těla na němž nepochopitelnou silou visela puntíkovaná noční košile. Frank se jí vyděsil, zprudka otevřel dveře a vyrazil z auta.

 

Postel byla prázdná, ale byla cítit návštěvníky, nejvíc pak Julií. Žadné auto, žádná Mary Douglasová. Jen ticho a nekonečné prázdno v hlavě. Vina a Toni Macdonald za stolem v obývacím pokoji za otevřenými dveřmi.

Ani on, byl jen vzpomínkou, příliš reálnou, aby se Frankovi v jeho zmatku nepřipomněla.

Ve skutečnosti jediná věc, která v bytě z minulé noci zůstala byl neskutečný bordel. Popcorn na zemi, pak louže rozlité tequily, při dopoledním pohledu mnohem větší než se zdála nad ránem, stopy od bot, které v tom všem šlapali, zaschlé zbytky spermatu na povlečení a pak smrad. Smrad, který prostupoval ložnici, obývák kuchyňku, a především, jak se detektivovi jevilo, vycházel z Franka samotného. Nemusel by se ničeho z toho zúčastnit, aby si mohl zrekonstruovat události včerejšího večera. Dokonce i zaprášené zrcátko u něj taliáni nechali.

„To je trochu moc.“ Přehlížel vzpomínky s otevřenými ústy. Po chvíli proklínání a nevěřícného zírání se jal pomalu uvádět byt do původního stavu. Nejdřív vyměnil povlečení, pak uklidil flašky, smetl ze země popcorn a nakonec vytřel podlahu a umyl nádobí. Úklid mu nezabral příliš času- výhoda malého bytu.

Před polednem prohlédl byt s nebývalou pečlivostí ještě jednou, aby se ujistil, že vše co zbývá jsou jeho vzpomínky a šel se do koupelny umýt. Každou chvíli měla zavolat žena, aby oznámila, že odjíždí od sestry a do dvou hodin bude doma.

 

Císař I.

 

 

            Císařův palác svou krásou přerůstal všechny divy světa, z krásy vyrůstal, v kráse rozkvétal a v nádheře se tyčil do nebeské výše. Dýchal. Přinášel příliš úžasu pro Francesca Toniho, když vstupoval do Vládcova sálu. V nekonečné výši nad detektivovou hlavou se rozprostírala sedmkrát lomená klenba. Z každé jedné části, zářilo zlaté slunce. Frank stál na prahu v otevřené bráně oslepen světlem prostupujícím síň do posledního koutu. A paprsky slunce snášely k zemi zlatý prach, který ulpíval na každém z masivních, ke sluncím se tyčících sloupů z pravého mramoru. Konečně Frank zcela prohlédl světlem. Jeho oči klouzaly po podlaze. Sledoval průhlednou plochu pod svými nohami. Kde nebyl pohled znemožněn vrstvou napadaného a zase se zvedajícího zlatého prachu, spatřil nekonečný vesmír z něhož císařův palác vyrůstal. Miliardy bílých hvězd jež září nad Zemí se zde rozprostírali pod ním a nebyly ničím uprostřed zlaté záře domu císařova.

Přímo pod Francescovýma nohama byl v celé šíři brány rozložen nachový koberec, nedotčen zlatem. Ukazoval cestu k císařovu trůnu. Detektiv se po ní vydal.

I Francesco zůstával žlutě zářícími vločkami nedotčen. Na jeho ramenech spočívalo roucho z černého hedvábí a plášť, naprosto stejný.  Táhl ho za sebou prachem, jež před látkou uhýbal a jakoby byl hnán poryvy větru vycházejícími ze samotného Frankova těla a pláště, neklidně jim vyklízel cestu. Konec pláště byl kdesi v nedohlednu za otevřenými dveřmi síně, kdesi na cestě, jíž Francesco přišel.

Trůn se s každým krokem nepatrně přibližoval. Muž v černém plášti a černém rouchu našlapoval bosým nohama po koberci a poslouchal donekonečna se vracející ozvěnu vlastních kroků. Minul tři řady sloupů, tři měl před sebou, za poslední linií už zbýval jen kousek k samotnému sedícímu císaři. Jakkoli blízko či daleko byl, jeho tvář zůstala návštěvníkovi skryta. Zato dokázal zaostřit na okolí císařova trůnu, v bělostných křeslech po jeho pravici a po levici seděli čtyři lidé. Vpravo ženy, po vládcově levici muži. Toni Macdonald, Peter Murphy, Julie a Charlotta. Všichni oblečeni v rouchách pokrytých zlatem. A pak spatřil poslední z císařovy společnosti. Mary Douglasová klečela před trůnem v bílé noční košili s červenými puntíky, ruce sepjaté v modlitbě. Zdálo se, že všichni naslouchají Frankovým krokům. Zdálo se, že všichni čekají na muže, který přichází k trůnu, jehož plášť zabírá víc a víc místa v císařovi síni a odhání zlato ze své cesty.

Francesco došel až k Mary, až k cíli. Měla vlasy střižené po ramena, právě tak, jako když ji spatřil za běhu času. Otočila se k němu se shovívavým úsměvem. Nevnímal než její tvář. Hleděl do jejích hnědých očí, na její drobný nos, malinká ústa, uši ozdobené decentními náušnicemi, ztrácející se mezi jejími vlasy. Jedna z nejkrásnějších.

„Kde je císař?“ zeptal se jí šeptem, když si uvědomil, že trůn je ve skutečnosti prázdný. A přece si i šepot nesl palác mezi stěnami v nekončících ozvěnách.

„Teď tu není,“ pošeptala mu do ucha a její hlas se mu ještě stokrát vrátil. Francesco se vyděsil. Uvědomil si že neslyší své srdce. Nevěděl odkud k němu přišlo nové poznání, ale náhle si byl plně vědom, že jeho srdce nebije. Podělil se o to s Mary.

„Neboj se. Nemusíš…“ upokojila jeho obavy.

„Proč mi pomáháš?“ zeptal se ztrápeně.

„Protože jsi pro mne ztratil slzu, Francesco.“

„To už je dávno,“ jeho bolestný šepot se nesl věčností.

„Ale stalo se to. Nic není dost dávno. Copak to nechápeš?“ věnovala mu starostlivý pohled.

„Pořád je něco dobrého, pro co má smysl odpustit.“

„Jak by kdo mohl odpustit?“ zavrtěl hlavou Frank.

„Lidi odpouští,“ zašeptala nespočetněkrát. „Stačí poprosit.“

„Kdy přijde císař?“

„Brzy.“

Frank utichl. Slyšel všechna slova, jež byla vyřčena, jak se spojila do jednolité melodie a k ní se přidal vzrušený šepot císařovi společnosti.

„Pomodli se se mnou Franku,“ zaslechl Maryin hlas.

Frank sepjal ruce a začal. Cítil zlato, snášející se do jeho vlasů, na roucho i na plášť. Mlčky se modlil a naslouchal melodiím uprostřed Císařova sálu. Vnímal barvy i mír místa, kde žádné srdce netlouklo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7.

 

Peter Murphy seděl za svým pracovním stolem zavaleným papírem. Se zamyšleným výrazem na svém kulatém obličeji si mnul ukazováčkem špičku nosu. Pohled jeho hnědých očí se zavrtával do fotografie odložené na stole. „Co to má znamenat? Co to znamená?“ mumlal si pro sebe. „Proč zrovna on? Proč on? Peter zakroutil hlavou. „Tohle je zvláštní.“ Úlekem sebou škubl. Dveře jeho kanceláře se otevřely a příchozí neurvale a nebývale rychlým tempem chůze směřoval k němu. „Franku,“ zvedl k němu roztěkaně zrak. „Kde si celej den?“

„Představ si, že doma.“ Usekl Francesco od úst.

„No to všechno vysvětluje,“ popudil se Peter. „Podívej se na tohle.“ Podal mu fotku obrýleného třicátníka s krátkým tmavým sestřihem a hranatými brýlemi.

„Joe Montana, co s ním?“ zajímal se Frank

„Je pohřešovanej. Vysvětlil Peter. Něco se mi na tom nezdá.“

„Jo, mě tu taky něco nehraje.“ Frank rozzuřeně hodil fotku zpátky na stůl.

„Co se děje?“ optal se unaveně Peter.

„Charlotta je v prdeli.“

„Utekla?“

„Ne,“ Frank vypadal popuzeně. „Když sem přišel ve středu domů, našel sem na stole vzkaz, že jela za sestrou. Včera se měla vrátit. Jenomže se nevrátila. Volal sem její sestře a ta mi řekla, že k ní nedojela.“ Detektiv Toni upřeným pohledem provrtával svého přítele, jakoby čekal vysvětlení, které Peter nemohl mít. Murphy skryl hlavu do dlaní a vydechl. Unavenýma očima přehlédl místnost. Rozčileného Franka, zavalený stůl, černou sedačku a rolety skrývající jeho kancelář před světem venku.

„Panebože,“ uniklo mu slabě ze rtů. Setrval chvíli v tichu a sbíral rozvahu ve své zkroušené mysli. „Tohle určitě může mít nějaký rozumný vysvětlení. Nemusí to hned být to nejhorší.“

začal ztěžka. „Telefon má vypnutej?“

„Jo.“ Potvrdil Frank.

„Zkoušel jsi volat někomu, hledal si jí někde, kde by mohla bejt?“

„Ne asi.“ Zamračil se Frank.

„Já se ti snažim pomoct, copak to nevidíš?“

„Promiň, je toho na mě moc.“ omlouval se Frank nervózně přešlapující v zimních botách a v kabátě na němž roztávaly sněhové vločky.

„Odlož si Franku.“ Vybídl ho smířlivě Peter. „Posaď se ať mi tu nevyneseš spaní.“ Pousmál se zlehka a pak počkal dokud se Frank v černém svetru neposadil do sedačky, pak si opřel čelo o dlaň pravé ruky zapřené loktem o stůl a věnoval Frankovi ztrápený pohled.

 „Víš? Na mě je toho moc!“ začal slabým poraženeckým hlasem. „Já sem zodpovědnej za naší práci. Když se daří, nahoře mě chválej. Když to de do hajzlu, tak se mě snaží potopit. Chápeš?“ napřímil se a vlasy ofiny rozcuchané jeho pravačkou dodaly jeho účesu na komičnosti.

„Co bude s Charlottou?“ připomněl se Frank.

„Můžeš mě chvíli poslouchat?“

„Sorry.“ Omluvil se Frank.

 

 „Nahoře na mě tlačej, chtěj abychom tohle vyřešili. Tady v ulicích umírají lidi, chápeš. A já hledám ztracený duše uprostřed vánice.“ Peter sevřel dlaň ležící na stole v pěst a prudkým pohybem zápěstí praštil klouby do stolu. Obdařil Franka ironickým úsměvem. „A nic. Zvláštní, že. Stát už to stálo tolik peněz a nic. Co tady asi ten Murphy dělá? Jakto, že nemůže najít ubožáka co jezdí v taxíku po městě a zabíjí lidi? Co je na tom tak těžkýho? Proč vůbec platíme takovýho idiota?“ Peter praštil pěstí do stolu, levačkou si promnul oči a pak promluvil pomalu k Frankovi: „Vůbec nevíš kolik sil mě to stojí. Jenny mi leží s děckem v nemocnici a já nemám čas za nima zajít. Pro ten zkurvenej pocit viny Franku. Za něj!“ hodil po Frankovi fotografii Joa Montany. Snesla se na zem na půli cesty mezi stolem a křeslem v němž seděl zkoprnělý Frank. Peter pokračoval: „A za všechny ty holky. Jaktože to nejde, Franku. Vem si, co sme tomu obětovali, vem si kolik hodin nad tim lidi tady ztratili. Jak je možný, že sme se nehnuli ani o malej kousek. Já z toho zešílim Franku. Řikám ti, já už nemůžu.“

Frank mlčel. Neměl nejmenší představu co by se hodilo říct. Hleděl na nového Petera, který pohlcen výčitkami zíral do černého dřeva.

„Franku,“ podíval se na něj zlomeně.

„Není to tvoje chyba.“ Podpořil ho Frank.

„Já vim, že ne,“ připustil, „jenže za to nesu zodpovědnost.“ Murphy se ponořil do opěradla své židle. „Pokud de o Charlottu, vyhlásím standardní pohřešování. Obávám se, že nic víc v tom udělat nemůžu.“ Rozhodil beznadějně rukama.

Frank přikývl. „Dáš si cígo,“ nabídl příteli krabičku.

„Mám svý,“ zasmál se hořce Peter.

„No jo, tys přestal kouřit.“ Konstatoval Frank, ale nezmohl se ani na náznak škodolibosti. Zapalovače škrtli téměř synchronizovaně. Stejně tak první potáhnutí. Frank se sehl pro fotografii na zemi a věnoval postavě na ní zkoumavý pohled.

„Takže pohřešujeme ještě Joa Montanu?“ zeptal se Petera.

„Jo…ale já nemyslim, to s tim souvisí.“ Mávl nad tím rukou Peter. „Doteď tu máme samý ženský. A u Montany nám chybí informace. Koneckonců ty tři kluci byli pěkný bastardi.“ Peter sepjal ruce za hlavou a protáhl se v křesle. „Kdoví co ten zmetek proved.“ Jeho slova následovalo ticho, povzdech a opět ticho. Frank se ze svého křesílka natáhl ke stolu a odklepl popel z uhořívající cigarety. Peter ho napodobil a potáhl. Francesco si také šluknul tabáku a upřel pronikavý pohled na tvář Joa Montany na fotce. „Proč mám sakra pocit, že je tu něco co prostě přehlížím.“ Začal Frank přemýšlet nahlas. „Proč mám pocit, že řešení je na dosah ruky.“

„Jo, taky často mívám tyhle pocity.“ připustil Peter.

„A pak se většinou povede všechno vyřešit,“ podotkl detektiv Toni a natáhl se k popelníku, aby sklepl komínek popela na špičce jeho cigarety. Fotografii položil zpátky na hladké černě lakované dřevo.

„To si nejsem jistej,“ pokrčil rameny Peter a vypustil z úst namodralý kouř. Pak pokračoval s pohledem upřeným na žhnoucí špici cigarety. „Krom toho…Já nemám pocit, že bych něco přehlížel. Mám tu pět pohřešovanejch holek, který si určitě braly taxík. Plus Charlottu a Joa Montanu.“ Frank bezmocně rozhodil rukama. „Můžou být oběťmi. Ale taky nemusí.“

„Něco jsme přehlídly.“ Zakroutil hlavou Frank. Něco důležitýho.“ A pak mu to vyklouzlo ze rtů: „Toni Macdonald.“

„Toni Macdonald je mrtvej.“ Připomněl mu přítel za stolem zatímco típal cigaretu.

„Jo. Ale proč mám pocit, že to s ním celý nějak souvisí?“ zeptal se Francesco cigaretového dýmu.

„Hele. Pokud ty lidi zabíjí Toni Macdonald, tak je to celý totálně v prdeli, chápeš?“ zarazil ho Peter. „Sice by to vysvětlovalo, proč naše pátraní nikam nevede, ale taky můžem těžko pronásledovat ducha odsouzenýho vraha.“

„Hele, blbce zase ze mě dělat nemusíš!“ detektiv Toni nasadil chladný výraz a natáhl se k popelníku, aby típl nedopalek. „Myslel sem, že to celý začalo až po smrti Toniho Macdonalda, tak to může třeba s tou věcí nějak souviset. Co třeba Andrew Black?“

„Jo, poslal sem za ním Erica. Ale kvůli Joovi. Nemyslim si, že to spolu souvisí. Jak řikám nebyli to lidi u kterejch by tě zrovna překvapilo, že se jim něco stane. Navíc co sem se dozvěděl tak Joe Montana byl podle všeho dlouhodobě závislej na heroinu. “

„Víš Franku,“ začal obezřetně Murphy, „Chtěl bych, aby sis teď vzal volno. Aspoň dokud se nevyjasní co se vlastně stalo s Charlottou.“ Pak si Francesca s upřímnou starostlivostí prohlédl. „Vypadáš hrozně, Franku.“

„Ty taky,“ Podotkl Francesco s pohledem na Peterovu rozcuchanou ofinu. Murphy si rychle uhladil vlasy a podotkl: „Myslím to vážně, Franku. Vem si volno. Vydechni si. Uklidni…“

„Hele,“ skočil mu do řeči Frank. „Teď ses tady hroutil, jak nic nestíháš. Já to zvládám. Můžu pracovat, nech mě ti pomoct.“

„Tohle oddělení nestojí a nepadá s tebou. Nehledě na to, že není dobrej nápad, abych tě nechal dělat na tomhle případu. Vem si volno Franku, uvidíš, že ti to prospěje.“

„Jak chceš.“ Změřil si ho detektiv Toni pohledem, pak se zvedl oblékl si kabát hozený přes opěradlo černé sedačky, otočil se na patě a vydal se pryč.

„Měj se Franku,“ zarazil ho Peter ve dveřích.

„Ahoj,“ rozloučil se Frank a dveře se za ním z cvaknutím zavřeli.

„Áh“ Murphy skryl hlavu do dlaní a bolestně si povzdechl. „Jak se to mohlo stát?“ Promnul si oči, prohrábl vlasy, znovu si povzdechl a přehlédl pracovní stůl. Jeho pohled už poněkolikáté toho dne sklouzl k fotografii Joa Montany. „Toni Macdonald?“ zeptal se tišše sebe sama. Jednalo se pouze o kratinký okamžik, avšak na zlomek vteřiny jím proběhlo uvědomění ruky Toniho Mcdonalda za vším co se dělo, za vším, co mělo brzy přijít. Jen malou chvilku vnímal jeho ruku sápající se po Peterovu osudu a pak vše zmizelo, jako se s rozbřeskem vytrácí temný sen. „Nelíbí se mi to,“ podotkl si pro sebe Peter myšlenkami zpět v kanceláři. Natáhl se ke stohu papírů na desce stolu po pravé ruce. Sundával z komínku složky a papíry sepjaté kancelářskými sponami dokud se nedostal až do poloviny výšky věže a nesvíral v ruce černou papírovou složku. Otevřel desky a upřeně pohlédl na první bílý list, z něhož na něj upírala překrásné modré oči Alanis Cooperová. I na papíře vytištěná fotografie jako by zářila zlatými vlasy a malinkými bílými zoubky v decentním profesionálním úsměvu. Dodávala Peterovi odhodlání. Pro ni se zařekl najít šílence, přízrak v mlze vánice za oknem, který okrádal město o duše těch žen. „Najdu tě Alanis!“ slíbil tiše a přece důrazně. Zaklepání ho vyrušilo z přemýšlení. Rozloučil se s Alanis rázným zaklapnutím složky a ukrytím jí do velkého šuplíku uprostřed stolu.

„Můžu dál?“ zaslechl hlas Elizabeth Farnsworthové.

„Jo, jo,“ vyrazil ze sebe překotně a odkašlal si. Dveře se otevřely. Peter se pousmál do Elizabethiných temně černých očí. „Ahoj, Liz“  pozdravil jí a přemýšlel o tom, jak moc jí sluší dlouhé rozpuštěné rovné černé vlasy, padající na ramena šedého kostýmku.

„Ahoj Franku,“ pozdravila nezřetelně, vytáhla kapesníček a jemně do něj zatroubila.

„Copak by sis přála?“ optal se zvědavě Peter. „Posadíš se?“

„Díky,“ přisvědčila Elizabeth a posadila se na sedačku jíž před pár minutami okupoval detektiv Francesco Toni. Peter pozoroval, jak si s nepochopitelnou pečlivostí upravuje sukni končící u kolen než se posadí. Jak si uhladí každý neurovnaný záhyb, pak si sedne a docela pomalu a hypnoticky přehodí levou hladce oholenou nohu v silonce, jež budí dojem opálené kůže, přes pravou.

„Dokončily jsme to Petere.“ Liz si pravačkou mnula ušní lalůček, levou ruku měla složenou v klíně a zatímco mluvila, její oči nervózně těkali.

„Nic jste nenašli,“ vyčetl Peter z jejího výrazu.

„Ne,“ zavrtěla Elizabeth hlavou s omluvným výrazem.

„Jako by mě to překvapilo.“ Mávl nad tím Murphy rukou a pročísl prsty ofinu.

„Vypadáš nějak nešťastně,“ poznamenala slabě Liz, smrkla do kapesníku a soucitně dodala: „Vždycky si rozcucháš vlasy, a uděláš si z nich vrabčí hnízdo, když si nešťastnej. Co se děje Petere? Nerada tě takhle vidím.“ Vytáhla nový kapesník, vysmrkala se a vzhlédla k Murphymu.

„To je v pohodě Liz. Jen jsem trochu nervózní, protože do mě tlačej seshora a já nemám žádný výsledky. A do toho ten Frank.

„Copak ti…“ Liz se zarazila vytáhla kapesníček, přidržela si ho před obličejem, s ženskou jemností kýchla, otřela si nos a začala znova.

„Copak ti provedl?“

„Ale. Co by mi dělal,“ ohradil se trochu Frank.

„No já nevím,“ promluvila opatrně Elizabeth. „Dneska sem přišel pozdě, vehnal se sem jako velká voda, a za chvíli už si to zase hasil pryč.“ vysvětlila svůj dojem.

„Dostal volno,“

„Já bych potřebovala volno!“ ukázala na sebe černovláska. „Posmrkám tisíc kapesníčků denně, Petere,“

„Mohla sis o něj říct.“ Zarazil ji Peter účastně. „Hned bych ti dal volno.“

„Však ty víš, že bych to neudělala, když je tu teď potřeba každou ruku.“ Vytáhla kapesníček, přiložila ho k nosu, ulevila svým dutinám, opatrně ho složila mezi prsty do kuličky a kuličku vložila do obalu, z něhož před malým okamžikem kapesník vzala. Zkusila drobný výpad proti Frankově osobě. „Spíš mi vadí, že Frank si bere volno, ačkoli se nezdá, že by mu něco doopravdy bylo.“

Peter jí věnoval unavený pohled. „Liz, dyť mi bysme to tu bez tebe zvládli.“ Peter se nezmínil o skutečnosti, že by byl radši, kdyby Liz nechodila do práce a neroznášela v tak těžké době nemoci mezi zaměstnance. Měl ji příliš rád. Radši se omezil na pouhé, „nakonec, dyť je to hrůza se dívat, jak pořád smrkáš. Se ani nezasměješ.“ Elizabeth nervózně protáhla koutky úst s decentní červení natřenými rty, vyměnila pozici nohou a složila ruce v klíně.

„Víš,“ začal Peter o podání bolestnějším tónem, „Vím, že tu některý z vás maj trochu potíže s Francescem, protože je trochu výbušnej a tyhle věci,“ Elizabeth vypadala šťastná, že má Peter pochopení pro její vnitřní postoj k Frankovi. Vysmrkala se a obrátila svoji pozornost zpět k němu.

„Ale Frank nikdy nebyl žádnej flákač a svojí práci tu dělá dobře…“ Peter se odmlčel, aby nabral dech. „dal sem mu volno, protože pohřešuje svou ženu.“

Elizabeth se zahanbeně podívala na špičky prstů svých drobných chodidel. „Já sem…“

„Já se nezlobím, Liz,“ zarazil ji Peter, když viděl, jak se nervózně ošívá v černém křesílku.

„Opravdu si nechceš vzít, volno?“ zajímal se.

„To je dobrý,“ odmítala překotně, jakoby litovala, že se o té možnosti vůbec zmínila.

„Víš, já mám pocit, že nám tu už stejně může pomoct jen zázrak.“ Přemlouval ji Frank.

„To je dobrý, Petere.“ Zavrtěla hlavou.

„Takže žádnej taxikář s licencí neodpovídá?“ odbočil Peter

„Nevypadá to dobře.“ Přisvědčila Elizabeth. „Zkontaktovali jsme všechny firmy taxi služby a nevypadá to reálně. Nemohli to udělat.

„No tak já vás asi pošlu na něco jiného.“ Murphy vzal ze stolu tužku a protočil ji v prstech.

„Už nevim co dál v tom víc udělat.“ Přiznal.

„Máme tu loupežný přepadení ve zlatnictví, myslim, že kolem toho bude pro vás práce dost.“ Rozhodl nakonec. Liz se vysmrkala, složila a uklidila kapesníček, a přikývla.

„A co jinak?“ pousmál se na ni. „Jakpak se vede?“

„Dobrý,“ odvětila tiše.

„Ty si taky dneska nějaká sdílná, viď?“ pohlédl na ni starostlivě. „Něco se stalo?“

„Ne, sem v pohodě.“ Usmála se křehce a smutně.

„Vem si volno, Liz.“ Zkusil to znovu. „Udělej to pro mě. Nemůžu tě takhle vidět.“

„Uvidím jak mi zítra bude.“ Ustoupila. Pak se optala. „A jak tobě de život?“

„No…“ usmál se Peter, „nejradši bych byl u dcerky. Sem z toho tady unavenej…Taky nemůžu přestat myslet na ty...“ Vyrušil ho zvuk otvírání dveří. Vzhlédl k nim, aby spatřil Mendeze, který se zastavil na prahu sleduje dvojici v rozhovoru. Petera a jeho unavený kulatý obličej, tak typický pro poslední dny a pečlivě upravenou černovlásku, která na Murphym visí pohledem a bezděčně vytahuje kapesník, jenž bude každou chvíli potřebovat. Peter nedokončil větu. Místo toho promluvil na příchozího. „Co se děje Ericu?“ zeptal se ho.

„Jdu od Blacka,“ vysvětlil Mendez. „Sorry, že ruším, já přijdu za chvíli.“

„Ne, já…já už půjdu,“ zvedla se překotně Elizabeth, upravila si kostýmek a na čených botách s tlustým podpatkem se vydala k Mendezovi, respektive ven z Murphyho kanceláře.

„Ou, vám to dnes, ale sluší slečno Farnsworthová,“ Složil jí Eric kompliment.

„Díky, Ericu.“ Pousmála se zlehka.

„Zatím, Liz,“ zvedl Peter ruku na pozdrav.

„Zatím,“ rozloučila se a hodila po něm očkem.

Jakmile se za ní zavřeli dveře, Eric s úsměvem mrkl na Murphyho.

„Debile.“ Peter mu vrátil škleb. Chvíli koncentrovaně zíral do pracovního stolu a pak věnoval Mendezovi seriozní pohled.

„Tak co máš?“

„Nic.“ Přiznal Eric Mendez. „Nějaký pocity maximálně.“

„A ty pocity, hm? Co?“ zajímal se Peter.

„Ten chlap je magor.“ Konstatoval Mendez. „Jo a má vadu řeči, chi.“

„Velmi vtipný.  Myslíš, že moh zabít Joa Montanu?“

„Tak je to magor vo tom žádná. Věřil bych i tomu, že ho rozsekal na kusy a naložil do mrazáku.“ Eric se pousmál,  „je fakt divnej. A víš co se mi zdálo? Zdálo se mi, že vůbec není rád, že s nim o Joovi mluvim. Myslim si, že něco ví.“

„Zajímavý,“

„Jo,“ přisvědčil Mendez. „Ten chlap je dost divnej.“

„Chtěl bych, abys ho pro mě sledoval.“ Peter se zamyslel. „Vem si Martina a Noaha, nějak se rozdělte a hoďte mi po něm očko.“

„Ok,“

„Neposerte to Ericu,“ varoval ho Peter. „Nesmí se to dozvědět. A nesmíte ho spustit z očí.“ Peter se zamyslel. „Možná si vem ještě Tima.“ Rozhodl nakonec.

„Všechno?“

„Všechno. Díky Ericu.“

Peter Murphy počkal až se dveře za Mendezem z cvaknutím zavřou, popojel od stolu, otevřel velký prostřední šuplík, vytáhl složku se třemi papíry v ohmataných černých složkách, otevřel ji a pohlédl Alanis do očí. „Slibuju ti, že tohle brzo uzavřu.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

8.

 

Charlottiny vlasy voněly šampónem, její kůže sprchovým gelem a tělo decentní voňavkou. Drobným pilníčkem si krášlila rudě nalakované nehty. Její plné rty byly též rudé a husté řasy zvýrazňovala řasenka. Měla na sobě červené šaty s hlubokým výstřihem, jenž vystavoval na odiv její plná prsa. Seděla na pohovce, nohy, taktéž ozdobené rudě lakovanými nehty, nechávala odpočinout na malém stolku pokrytém časopisy a tupě zírala do televize. Přes hluk přístroje neslyšela klíč zarachotit v zámku. Příchozího si všimla až když vstoupil do obývacího pokoje. Ze své pozice na pohovce k němu otočila hlavu a prozkoumala ho pohledem od naleštěných polobotek přes prsten navlečený přes hedvábnou bělostnou rukavičku mizící v rukávu jeho sytě černého obleku až k bradce a temným brýlým kryjícím jeho oči před pohledem okolního světa.

„Kde jsi tak dlouho?“ Zajímala se.

„Zdržel sem se Charly,“ pousmál se Toni Macdonald a elegantním pohybem ruky si sundal brýle. „Už sem tady, času je dost nebo ne?“

„Myslela sem, že se mnou budeš koukat na telku.“ vysvětlila Charlotta. „Ale takhle to už nedopadne. Kdes byl? Proč ses neozval?“ vyzvídala.

„Loudal sem se parkem.“

„V týhle zimě? To ti mám věřit? Co? Zas mi jenom lžeš!“

„Nechci se s tebou hádat.“

„Tak proč mi lžeš?“

„Můžeš vypnout tu bednu?“

Charlotta vzala ovladač, umlčela televizor, složila nohy ze stolu a vstala.

Toni si mezitím točil na prstě svým prstenem a usmíval se.

„Tak kdes byl?“ požadovala. „Řekneš mi to?“

„S kamarády.“

„Vždycky jsou to kamarádi, že? Ukážeš mi je? Představíš mě?“

„Můžem prostě jet?“ Toni si vyhrnul rukáv saka a pohlédl na hodinky. „Nerad bych to zmeškal.“

„Až mi řekneš kdes byl.“

„Byl sem za Tomem a jeho slečnou a pak v parku. Nelžu.“ Toni unaveně zavrtěl hlavou. „Musíš mě vždycky mít za lháře? Já mám taky svůj život. Nemůžeš pořád pátrat co dělám.

„Si nechutně sobeckej, tak strašně sobeckej. Myslela sem, že se to teď všechno změní, když se na nás konečně usmálo štěstí.“ Charlotta se posadila ke stolu.

„Štěstí,“ zasmál se jedovatě Toni a vycenil bílé zuby. „Víš, možná sme nakonec všichni sobci.“

„Copak ty nejsi ani trochu šťastnej, Toni?“

„Jsem. Jsem ten nešťastnější muž pod sluncem,“ Toni Macdonald se odmlčel a pohlédl zpříma na Charlottu. „Proto mám pro tebe tohle malý překvapení.“

„Řekneš mi už co to je?“

„Musí to být překvapení až do konce.“

„Doufám, že to překvapení bude za něco stát.“ konstatovala Charlotta smutně.

„Bude to největší překvapení tvého života.“ Pousmál se Toni Macdonald.

„Kde si byl s kamarády?“ zeptala se smířlivě.

„Dali sme si dvě pivka v Modrých snech. Pak sme se rozloučili a já se poflakoval po parku.“

„Miluješ mě Toni? Miluješ mě jako dřív?“

„O co de? Chystám ti překvapení. Budeš koukat.“ Toni se usmál. „To protože tě tolik miluju. Víc než on. Ty to víš nebo ne?“ Toni přešlapoval uprostřed místnosti a hleděl na Charlottu sedící u stolu. Pozorovala sněhovou vánici za okny a prázdný balkon. Slunečnice a pohovku, muže ve vlčím máku, otevřené dveře do kuchyně, vše jen ne Toniho Macdonalda. Po pár prázdných okamžicích muž s prstenem prolomil ticho rušené pouze běsem přírody, který se neurvale vehnal do ulic Georgetownu, a zadusil dech civilizace.

„Tak,“ pousmál se na ní. „Můžem vyrazit?“

Vzhlédla k němu. „A změníš se někdy?“

„Vše bude v pořádku Charly. Tak už poď.“

„Už žádný lži?“

„Nikdy víc.“

„Slibuješ?“

„Cokoli si přeješ, princezno.“ Usmál se Toni vřele. „Tak už poď…prosím.“ Natáhl k ní hedvábnou ruku.

V předsíňce si Toni oblékl kabát, Charlotta svůj liščí kožich a kulich a vyrazili vstříc mrazivému světu vně cihlového bloku bytů.

 

Černý sedan s temnými skly vyrazil Wilsonovou, u Fallaciho zatočil na ulici U Galerie a opustil Charlottin svět cestou k Hlavní třídě a dál k Exitu 23 a přece ne k němu.

 

„Otevři přihrádku, Charlotto,“ poradil jí.

„Má oblíbená bonboniéra.“ Rozzářila se Charlotta, když v rukou tiskla balení čokoládek.

„Dáš si?“ nabídla čokoládovou mušličku řidiči.

„Strčíš mi jí do pusy?“ zeptal se a s pohledem upřeným na silnici se snažil prohlédnout skrze s větrem přicházející sněžné oblaky. „Vůbec nic kurva nevidim.“

„Kousni,“ strčila mu pamlsek mezi zuby.

„Díky.“

 

Charlottu se dalo snadno udobřit. To Toni věděl.

 

„Jakej si měla den, Charly.“ Zeptal se Toni a věnoval jí letmý pohled, zatímco přijížděli do Řečiště a minuly dvě osamocená auta na prázdné silnici.

„No…“ začala a zamyslela se. „Probudila jsem se, koukla na hodiny…bylo půl dvanáctý…pak jsem se umyla a prohlížela se v zrcadle…Pak mi volala sestra, protože teta je v nemocnici.“

„Něco vážnýho?“ optal se Toni.

„Ne, ne… zápal plic, ale nijak hroznej.“ Usmála se Charlotta vřele. „Chce, abych se za ní jela podívat. Tak myslim, že příští týden se tam asi mrknu, jak se má. Je teď nějaká špatná, víš. Jak se rozvedla a zůstala s dětma. Má nějaký psychický problémy…žere na to prášky a tak.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí, ona se z toho dostane, já jí znám. Je to silná ženská.“ Charlotta se odmlčela.

„Pak sem byla v drogerii čichat k parfémům.“

„To máš ráda viď.“

„Jasně,“ přikývla Charlotta. „no a jeden sem si koupila.“

„Je to ta nádherná vůně co cítím?“ zajímal se Toni s čarovným úsměvem a stočil auto uhánějící skrze přívaly sněhu blíže ke krajnici, aby udělal prostor protijedoucímu pick upu.

„Jasně, líbí se ti?“

„Je podmanivá.“

„To jsem ráda… no a pak už sem se jen koukala na telku, byl tam ten novej bezvadnej seriál o těch třech kamarádech, který hledaj svou ztracenou kamarádku, víš? Ten jak sem ti o něm říkala. Jak tam hraje ten bezvadnej herec.“

Toni jí věnoval účastný pohled a popohnal auto k Dolnímu poli.

„Kam vlastně jedeme? To můžu vědět?“

„Nebuď zvědavá, budeš brzo stará.“ Zasmál se Toni a vycenil zuby.

„Teda doufám, že to aspoň bude stát za to!“ varovala ho s úsměvem.

„To si piš.“

„No a jakej tys měl den.“ Zajímala se.

„Dopoledne sem vozil lidi.“ Odpověděl Toni. „Většinou samý pošuky a nebo nudný ženský. Pak sem šel do Modrých snů, tam sem si dal dvě piva, jak už jsem ti řikal. S Tomem a tou jeho Marlou.“ Toni se zaškaredil. „Ta holka je divná. Jen pořád vykládá samý trapný historky a divný vtipy.“ Toni zakroutil hlavou a v Dolním poli opustil hlavní silnici.

„Kam to jedeš?“ zajímala se opět Charlotta. Její otázka zněla tentokrát naléhavěji.

„Počkej, hned se k tomu dostanu.“ Uklidňoval jí. Pak pokračoval ve vyprávění o svém dni.

„Nechal jsem je tam, šel jsem koupit bonboniéru, abych si usmířil mou princeznu.“ Charlotta mu věnovala úsměv, auto opustilo silnici a Toni Macdonald mluvil dál.

„No a pak sem se stavil v parku, kde sem jen tak chodil a koukal se po stromech a vnímal všechnu tu krásu. Pak sem tě naložil, odvez za Dolní pole, kde se staly všechny ty zlý věci, zastřelil sem tě a jel sem domů.“

„O čem to mluvíš?“ zarazila se Charlotta zděšeně.

„Mluvím o tom co se stalo Charly.“

„O čem to sakra mluvíš?“ zaryla se Charlotta do sedačky a nevěřícně zírala na usmívajícího se Toniho.

„Kam sakra vede tahle cesta.“

„K Exitu 23, jen ne tak, jak bys asi myslela.“

„Co to meleš?“

Les se před nimi otevřel, Toni vjel po cestě kousek do jeho nitra, zastavil a zhasl světla.

„Vystup, Charly.“ Nařídil jí Toni. „Vystup si, stejně už nemůžem nic změnit.“

Charlotta vystoupila. Toni vystoupil.

„O čem to sakra mluvíš, Toni. Co to sakra děláš. Nechápu, co sakra děláš.“

„Je mi to líto Charly.,“

„Neřikej mi Charly, ty blázne. Ti jebe nebo co?“

Toni vytáhl Magnum.

„Všechno už se stalo a já už to nemůžu změnit. Někdo mě zneužil, abych to udělal a já to prostě udělal.“

„Nemiř na mě tou zbraní.“ Vykřikla na něj.

„Nemůžu vrátit co se stalo, promiň.“

„Ty pošahanej blázne,“ Charlotta se rozplakala. „Proč to má takhle skončit?“

„Všechno už se stalo Charly,“

„Neříkej mi Charly, ty blázne.“ Charlotta se na něj obořila s obličejem zarudlým od hořkoslaných slz, pak se jí podlomila kolena. Klečela před ním.

„Nemusíš to dělat,“ rezignovaně propukla v slzy. Proč mi to chceš udělat. Miluješ mě. Vím to.“

„Všechno už se stalo,“ Toni upíral pohled do země. „Všechno už se stalo, tak mi to nedělej těžší. Víš nejlíp, že tohle není pravda.“

„Co tvoje dítě?“ natáhla po něm ruku

„Tak jak tak není moje a ty to víš. Moc dobře to víš.“

„Toni!“

 

Tři výstřely.

 

Tma

 

Pokud si nějaká část Charlotty myslela, že není po všem, pak se bezesporu jednalo o omyl.

 

 

 

Frank seděl v kuchyňce na pračce, ruka se mu nekontrolovatelně třásla. Trhaně přibližoval cigaretu ke rtům. Tvář měl ztrhanou, znetvořenou, dozajista cizí. Čas od času si promnul oko. Což není příliš vhodné vyjádření, protože čas se vytratil a Frank si jeho nepřítomnosti byl vědom.

„Není tu nic víc. Nic víc než tohle. Všechno je pryč. Dávno je po všem. Proč muselo všechno skončit takhle?“ Nezbylo nic, čas opustil Franka, kuchyňka byla příliš známá, aby budila dojem skutečnosti. Všichni se vypařily v čase, který už odběhl, jako by nebyli nic než pohyblivé obrázky vzniklé pro pobavení věčnosti v její existenciální prázdnotě. Všechno už se stalo a Frank to nemohl popřít. Jeho klepající se ruka, cigareta, která uhořívá a její popel padá na linoleum. Nad vším hodiny, které již kdysi dávno usmrtily každý okamžik z Frankových vzpomínek. I jeho ztrhanou cizí tvář, která se bojí podívat do zrcadla pro vše, co by v něm mohla spatřit. Pro vše co už v něm nikdy neuvidí.

„Co si mi to udělal? Cos udělal mýmu světu? Nechal si ho umřít. Si hnusnej, zvrácenej, nenávidím tě.“ Slova vzal čas. Stejně potáhnutí z cigarety. Padající popel. Kapky vody v pravidelných intervalech unikající z kohoutku i jejich zvuk, když dopadaly ne neumyté talíře bez zájmu pohozené ve dřezu.

„Kde jsou ty hlasy? Říkali mi Francesco. Říkali mi Franku. Poslouchal sem je. Poslouchal. Ale nevrátili se. Všechno se stalo a oni se nevrátili. Jen můj hlas zůstal a řekl Franku…Mě.

Chtěl sem vás zpátky, když sem tu seděl na pračce a plakal. Copak nikdo neviděl moje slzy? Mojí tvář, která nechtěla, aby se cokoli z toho stalo. Umíral sem tam. Chtěl sem umřít a nikdo nepřišel. Nepřišel a přitom sem to chtěl. Nechtěl sem plakat sám, chtěl sem, aby se někdo vrátil a řek, že se nic z toho nestalo. Aby řek co sem chtěl slyšet. Nechali mě tu samotnýho…mě a mý slzy.“

Frank si típl cigaretu o zapěstí a jeho obličej se sevřel v útrpné grimase.

„Nenávidím tě, slyšíš? Slyšíš mě Toni? Na světě není nikdo, koho bych nenáviděl víc než tebe. Za to co si udělal, slyšíš? Za to, že sem seděl na svý pračce a proklínal tě!“

Frank si připálil novou cigaretu.

„Nikdo nemůže něco takovýho odpustit. Vidíš, co se ze mě stalo? Sem troska, to si chtěl? Tohle bylo tvoje řešení? Co jsi vůbec za člověka? Peklo je moc dobrý pro někoho jako jsi ty.“

Frank si potáhl z komíhající se cigarety.

„Dvě hodiny sem tu seděl. A možná víc. Slyšíš? Nebo to nechápeš? Nechtěl sem nic z tohohle. Nechals tu zemřít zbytek dobra ve mně. Tady na tý pračce, slyšíš? Slyšíš ty zasranej zkurvenej zmrde?“

Cigareta spadla na zem a Frankova hlava mezi kolena skrytá pod černou džínovinou. Zhroucené tělo se třáslo na tiché pračce, poblíž kohoutku, z něhož odkapávaly kapky průzračné tekutiny a vytvářely dutý zvuk, když dopadaly na špinavé talíře se zbytečky jídla, jež vzal čas.

 

Toni Francesca neslyšel, avšak Ona tam byla. Seděla na linoleu opřená o dveře do obývacího pokoje, nicméně Frank jí nemohl vidět. S bolestí na něj hleděla svým pravým nezašitým okem. Její svalstvo si vzal čas a tak nezbylo než nechutně namodralých kostnatých rukou, jež obepínaly skrčená kolena a tiskly je k vyzáblému tělu v puntíkované noční košili, k níž nenápadně směřovalo dlouhé celistvé vlákno sliny. Mohla promluvit, ale nemělo to smysl. Mohla na sebe upozornit, ale nemělo to smysl. To protože všechno už se stalo a co je jednou pryč, už žádný smysl nemá.

 

---