Nález

Nález

Když mě poslal pryč, a to dost nevybíravým způsobem, byl to horší pocit, než když jsem našla tu fotku. Nečekala jsem to. Nečekala jsem, že si vezme kabát a knížku a práskne za sebou dveřmi. Chtěla jsem vysvětlení, chtěla jsem lítost, aspoň malou omluvu, obejmutí, čekala jsem stud, ale rozhodně ne to, že za sebou práskne vztekle dveřmi. A pak ty smsky…  Necheš věřit, tak vypadni! Zničila jsi něco, co bylo mým majetkem! Pokud budeš za 20 minut v bytě, vyrazím tě. Nechápala jsem, proč se tak zlobí. To já měla být ta, která se cítí být ublížená.

Chtěla jsem slyšet vysvětlení. Pravdu. Ať už byla jakákoliv. Jestli jsou ty hezké věci, které o mně říká pravdivé, proč nechce vysvětlit tuhle situaci? Vždyť říká tak přesvědčivě, že chce mě a nic jiného. Na ničem jiném nezáleží. Jenže jsem našla tu fotku. Ta říká přeci úplně něco jiného. V mé hlavě se rozvíjí teorie a kombinace teorií. Tisíc možností jak to mohlo být. Některé jsou hodně brutální, některé se velmi přibližují pravdě. Kdo ví? Chtěla jsem jen vysvětlení. Ponížila jsem se. Prosila jsem o promluvu. Znovu a znovu odmítána. Vztekle, zle. Jsem to vždy nakonec já, kdo se omlouvá. I teď jsem se omluvila. Za to, že jsem tu fotku zničila. Kdybych odjela zpátky do Prahy, něco ve mně by se zlomilo.

Jeho vztek pochází z minulosti. Bývalé ženy zničily spoustu jeho soukromých věcí. Fotky lásek, fotky kamarádů, fotky příbuzných a dopisy. Ze žárlivosti. Já taky. Jenže tohle nevypadalo jako uzavřená kapitola. Jako šestnáct let starý dopis. Tohle bylo čerstvé. Týden staré. Navíc položené na běžném, snadno dostupném místě. Nebylo to uklizené, zastrčené do knížky. Samozřejmě jako největší důkaz lásky bych cítila, kdybych to našla v koši. Ne. Díval se na to včera večer? Před třemi dny? Proč? Nakonec se mi dostalo vysvětlení. Dost chatrného vysvětlení. Nepravděpodobného vysvětlení. Ale když jsem si před dvěma týdny řekla, že mu budu věřit, tak mu musím věřit. Jenže některé teorie, které se usadily v mé hlavě, se zdají být o moc reálnější! Jen aby ze mě nedělal hlupáka. I ta nejbolestivější pravda by byla lepší, než být za hlupáka.

Velmi brzy jsme si oba uvědomili, že je to hloupost. Usmířili se. Omluvili se navzájem. Jenže ty silné a zdánlivě pravděpodobné teorie se vracejí. Je to moc čerstvé. Když si zase řeknu, že věřím, každý den budou slabší a slabší.