Exit 23

14.

 

Jenny Hayworthová míjela výklady obchodů a nahlížela do nich. Zpola, aby zahlédla poklady za skly a zpola, aby sledovala, jak se v nich v podvečerním světle pouličních lamp odráží její vlastní tvář. Záře výbojek se odrážela od zašpiněného sněhu a pálila do očí. Byl to jeden z mála přívětivějších dnů uprostřed zimy zahalující oblohu nad Georgetownem šedobílou tmou na sklonku roku 2012.

Stalo se, že uprostřed této vycházky, na kterou se vydala z hotelu Imperial do kavárny U Papouška, vzdáleného jen několik bloků, zničehonic uklouzla na ledu, skrytém pod jemnou vrstvou prašanu. Nejdřív jí do vzduchu vylétla levá noha, pravá ji záhy vcelku přirozeným pohybem následovala a pak už Jenny seděla na zemi a vstřebávala bolest a zmatek.

Dva mladíci, jeden vysoký a černovlasý, druhý o něco menší, s jiskrou v modrých očích se opírali o zeď nejbližšího butiku, kouřili cigarety a jak spadla, začali se nezakrytě smát. Jenny vstala a zatímco si třela sněhem obílený zadek vrhla po nich škaredý, povýšený pohled. Upravila si svou černou, kabát připomínající bundu s přezkou zapnutou v pase, jíž nosila, aby zakryla její velká prsa, za něž se styděla, a vydala se dál svou cestou k Papouškovi. Když pak míjela dva mladíky ještě na ně úkosem pohrdavě pohlédla.

 

Seděla v pohodlném křesle kavárny a zírala do ulice, kterou nejistě korzovali chodci, opatrně našlapující po zledovatělých chodnících.

Pokaždé, když vstoupil do kavárny nový host, ohlédla se v očekávání ke dveřím za zvukem zvonku. Teprve asi po půl hodině, kdy se popáté takto otevřely dveře a Jenny k nim zvedla zrak, mohla pohledem a mávnutím ruky přivítat mladou ženu.

Seděly pak u stolu a vyjídaly lžičkami šlehačku z kávy. Jennyina přítelkyně se jmenovala Veronika. Její tělo bylo drobné s jemnými nenápadnými rysy v obličeji, opečovaném a uměle krásném. Vlasy měla odbarvené, u kořínků začínaly černat. Chovala se po všech stránkách způsobně. Mluvila měkkým stále ještě dívčím hlasem a z času na čas si, zatímco rozprávěla,mnula lalůček ucha palcem a ukazováčkem. Veronika znala Jenny ze školy, maturovala o dva roky dřív a s Jenny chodívaly kouřit za školní budovu.

Zdálo se že si velmi cení Jennyinu návštěvu, poněvadž se jí neustále vyptávala, jak se jí vede v Itálii, odkud se Jenny po letech na skok vrátila, klábosily o dívčích věcech, kdo, kde s kým, z jakého důvodu a co o tom ony sami soudí a také o novinkách v Georgetownu.

Jak se sami shodly, bylo to jako za starých časů, kdy spolu sedávaly v podobných podnicích a jejich svět byl v podstatě neodlišitelný od přítomného. Stočily hovor k obsluhujícímu mládenci, který směšně nenápadně pokukoval po Veronice.

Po kávě si objednaly pivo a Jenny, která se mezitím příjemně uvolnila, začala vyprávět o Itálii, o životě v Neapoli a zmatku do něhož se připletli v roce 2011 v Janově. Pak se rozpovídala o svém italském příteli, který ji snad již brzy požádá o ruku, zbavila se i břemena starostí s bolavými zády. Zkrátka a dobře, tlachaly o mnoha věcech, přičemž máloco z jejich konverzace by kohokoli mohlo zajímat.

Daly si ještě pivo a do toho se zjevil mladík v bílé bundě s kožešinou na kapuci, nagelovanými krátkými vlasy a k nelibosti barmana políbil Veroniku a přisedl si k nim.

Jenny se jala představovat a vyptávat se na milion věcí. Mládenec ji na každou její pitomou otázku dal ještě pitomější odpověď a takto se to táhlo dál ke spokojenosti všech zúčastněných, dokud se Veronika s Martinem (tak se jmenoval) neomluvili, že už musí jít. Dohodla se s nimi na to konto, že tedy také zaplatí a půjde do Modrých snů, kam se právě chystala. Venku naléhala na Veroniku, aby se do klubu vydala s ní a přitom se choulila do černé plsti, protože na takovou zimu se v Itálii nemohla připravit. Ostrý vítr zněl jako smích a šero se zdálo nepřátelské a nebezpečné.

 

Vstoupila do Modrých snů, a když sešla po točitých schodech do jejich podzemní části upadla náhle v úžas, když po letech opět spatřila modravá mlžná světla klubu a život, kterým klub zprudka tepal. Pocit okouzení ji dovedl k baru, kde do sebe s vervou o níž už zapomněla, že jí je schopná naklopila tři tequily. Pak sešla po třech schůdcích osvětlených modrými neonovými světly na parket a nechala se pohltit davem, který byl více jedním jediným organismem než shlukem lidských bytostí. Po čase aniž by si to pořádně uvědomila stála opět u baru a pila panáky. Po jejím boku se náhle zjevila postava může v černém slušivém obleku, doprovázená krasovicí s modrými vlasy, v modrém tričku, zpod kterého se rýsovala nevelká pevná prsa. „Kup mi gin, Toni.“ Otočila se ke svému společníku. Muž pomalým pohybem rukou v bílé rukavičce ozdobené prstenem s třemi vyrytými písmeny, sňal z očí černé brýle, zastrčil je do náprsní kapsy saka a galantně se natočil k Jenny. „Na tebe sme čekali.“ Usmál se laskavě, a přeci i trochu krutě.

„My se známe?“ ohradila se uraženě.

„Já tě znám.“ Usmál se Toni a objednal dva giny. Jenny je opustila.

 

Zapomněla, že existuje, zbyl jen prostor na němž se Jenny nacházela, bar a parket, obé zahaleno modrým oparem z kouře a dechu lidí. Ta modrá mlha ji ukradla ze spárů času i paměti.

Vrátila se k sobě, až když si uvědomila muže, líbajícího její krk, hladícího její tělo. Dovolila mu, aby se jí dotýkal, kde jen chce. Když mu toto bylo málo, vzal ji za ruku a táhl ji na dívčí záchodky obskládané modrými kachličkami a zatáhl ji do kabinky a právě v té chvíli se jí připomněl alkohol bující v jejím těle. Udělalo se jí zle, nicméně její milenec na to nedbal. Rozepl jí džíny a hladil jí přes kalhotky rozkrok. Pocítila nával vzrušení, jenž na okamžik přebil nechutenství z alkoholu. Vzpomněla si na svého přítele v Neapoli, ale zdál se jí téměř až nekonečně vzdálený a málo na něm záleželo ve srovnání s náhlým návalem vzrušení, které pulzovalo jejím tělem v modré kabince. Cítila prsty mladíka v sobě, hladila ho po poklopci, pak ho rozepnula a nato se pozvracela. Přiliv teplých nechutných zvratků zalil oblečení neznámého. Muž se náhle stáhl od ní a ona se zapotácela a pozvracela se znovu. Ještě před chvílí vzrušený, zprudka dýchající milenec se proměnil v zatrpklého nepřítele, který jí teď nadával do kund a kurev a vyžadoval na ní, aby se podívala, jak to kurva vypadá. Pozvracela se naposledy, muž už byl pryč. Vždyť jak málo mu na ní záleželo, když mu nemohla dát co chtěl. Nechal jí tam, ztracenou a osamělou, mezi jejími vlastními zvratky. Bylo po všem.

Toužila spát, ztratit se z toho místa a tak se, jak to na ni alespoň působilo, vyplížila z Modrých snů.

Vydala se na nejbližší zastávku, aby dojela nočkou zpět do hotelu. Již po chviličce chůze mlčenlivou noční ulicí, překypující mrazem, který přerazil alkohol v jejím těle, u ní zastavil černý sedan s taxi cedulí na střeše. Řidič se nahl k sedadlu spolujezdce a otevřel jí dveře.

„Nechcete svézt?“

„Nemám peníze.“ Odmítla ho.

„Já vás vezmu zadalmo. Vypadáte zuboženě.“ Konstatoval mírným krysím hlasem taxikář.

Pokrčila rameny, sedla si do vyhřáté sedačky a mrtvolným pohybem ruky za sebou zavřela dveře.

 

Toni McDonald a Annabelle sledovali jak se na rohu Goldplateovi a Zelené zavírají dveře černého taxíku.

„Potřebuje pomoc, Toni.“ Natočila se dívka v modrém k Tonimu Mcdonaldovi

„Není  jí pomoci.“ Pohladil ji po zádech v modré péřové bundě. „Všechno je tak jak to být musí.“

Annabelle smutně upřela pohled k zemi.

„Nebuď z toho smutná Annabelle.“ Přitiskl ji k sobě a tváří přejel přes její modré chlupaté klapky na uši. „Svět prostě není spravedlivej. Nakonec…jak by mohl být? No jo…

Půjdeš domů, má milovaná mrtvá?“

 

„Kam to bude?“ zeptal se taxikář než vyrazil.

„K hotelu Imperial.“ Nasměrovala ho mdlým hlasem Jenny Hayworthová. Duchem už byla nepřítomná, teplo auta ji kolébalo k spánku. Cítila, jak se vůz dal do pohybu a za tichého zvuku motoru usínala. Po chvíli se probrala a uvědomila si, že taxík opět zastavil. Vyhlédla ven. Za okny zuřila vánice, okolí bylo tiché, hotel Imperial nespatřila. Přivřela oči. Řidič se k ní naklonil a strčil jí pod nos cosi neuvěřitelně voňavého, ulehčujícího, unášejícího její znavené těla na místo, kde nečekal ani odér zvratků, ani bolest střízlivění.

 

Přišla k sobě a v tom momentu si uvědomila několik věcí. Zprvu tu byl vlhký chlad, který stavěl do pozoru její chloupky na rukou. Za ním následovalo vše ostatní. Cosi v puse jí bránilo rozevřít rty a nadechnout se ústy, či promluvit. také oči vězely v pasti, která jí nedovolovala rozhlédnout se po okolí. Ruce měla spoutané za zády za opěradlem dřevěné židle na níž ji někdo posadil. Kotníky přiléhaly k předním nohám židle, přivázané provazem. A konečně byla nahá, proto jí byla taková zima. To vše zaznamenala v těch prvních několika okamžicích a každé jednotlivé zjištění jí jen přidalo na jejím děsu a zoufalství.

Chtěla se rozeštkát, jenomže její vězení jí mnoho nedovolovalo.

Seděla takto nespočet hodin, snažila se, alespoň převrhnout židli, ale ani to nebylo možné. Zbyly jí jen myšlenky, všechny pokroucené jejím strachem, myslela na Itálii na pláž v Neapoli, po níž přecházela za větrného rána, po boku měla milého, držela ho kolem pasu a on svíral jí. Myslela na jejich byt kus od centra, kde bydleli ve starém kamenném domě, vonícím časem, který pamatoval.

„Všechno je to pryč!“ Chtělo se jí vykřiknout. Už nikdy neuvidí ptáky jak krouží nad mořem a vrhají se do vody pro svou kořist. Už neuslyší šum vln a rachot s nímž se ve větru tříští o skály. Už nezajde do butiku naproti přes ulici, aby tam prohlížela nové šaty a přejížděla přes ně svými krátkými prsty, aby zjistila jak hebké jsou a zda je vyzkoušet.

Jenny se počůrala, nemohla jinak, a jen málo jí na tom záleželo. Kdesi v sobě si uvědomovala, že na té na dotek nepříjemné židli, na níž seděla a jejíž sedátko bylo nechutně mokré, pravděpodobně zemře. Že nikdy neopustí chladné místo, jehož pravou podstatu nebyla s to odhadnout.

Byly to kruté hodiny pro Jenny, vše kolem ní bylo tiché a nehmatatelné. Připadala si tupá, jako věc bez vlastního osudu, jejíž existence odvisí jen od toho, zda někdo přijde a dotkne se jí. Vzpomněla si pak i na sebe samu, jak ztraceně stojí na záchodě v modrých snech, mezi vyzvraceným alkoholem a jídlem uplynulého dne, stále bolestně, beznadějně roztoužená. Zatoužila současně vzít si svůj marný život sama. Rozpřáhnout se hlavou, jedinou schopnou  významnějšího pohybu a rozsekat ji o cokoli, co by se jí postavilo do cesty. Nic takového však nebylo.

V době, kdy už zapomněla čas, kdy už jí na něm jen pramálo záleželo, zaslechla zvuk otevírání a zavírání dveří. Pak přišel k jejímu sluchu znova, jen bližší a hlasitější. Nad její hlavou se rozezněly kroky našlapující po rozvrzaném dřevě. Pak skřípot a tupý zvuk, jako když se hodí na zem kus dřeva. Kroky sestupovaly prostorem, shora dolů, občas pod nimi zavrzalo dřevo. Jenny si uvědomila že už je nedělí, žádná stěna. Vnímala, jak se přibližuje. Už je úplně u mě, uvědomila si, náhle opět plná zoufalství. Zaslechla téměř neznatelné zakřupání v kolenech svého únosce a následně ucítila i pach jeho dechu.

Chladný kov sjel od jejích ňader k pupíku.

„Nechci, aby ses na mě dívala, ale chci, abys mi něco zekla. Byl bych ladši, kdybys neksičela.

Budeš ksičet?“ promlouval jí do ucha krysí hlas.

Na otázku Jenny zoufale zakroutila hlavou.

Cítila, jak se jí cizí ruce zlehka dotkly a povolily uzel na temeni její hlavy. Když jí pak muž vyndal z úst jakýsi kus hadru, který jí doteď bránil promluvit, vyhrkla žebravým hlasem: „Prosím Vás! Prosím! Chci domů!“

„Zekni mi, cos měla na světě nejladši.“ poručila krysa.

„Prosím vás.“ obrátila k ní opět svůj roztřesený hlas.

„Zekni, že to byl sex.“ přikázala krysa panovačně.

„Prosím, prosím…prosím.“ vzlykala.

„Zekni, že to byl sex, ty děvko!“ Hlas krysy, byl hlasem diktátora. Zlomil jí.

„Byl to sex.“ vyhrkla zoufale a plačtivě. Zpod látky jež překrývala oči se jí na tvář kutálely slzy.

„Plotože vy ste všechny takový.“ ozval se jeho vítězoslavný hlas. „Všechny ste stejný děvky.“

„Prosím vás! prosím…“ vzlykala.

„Víš jak si zaslouží umzít, každá děvka?“ optala se krysa a její hlas zněl zvědavě.

„Prosím,“ vyhrkla hlasem přetékajícím zoufalou beznadějí a zvedala obličej vzhůru, kde tušila tvář krysy, která teď přejížděla špičkou chladné čepele po Jennyině těle. Uvědomovala si jeho rozrušený dech a plakala.

„Každá…zkulvená…děvka…zaslouží…umzít…stejně!“ vyrážela ze sebe krysa přerývaně a oddělovala od sebe pauzou jednotlivá slova. Každému pak přidělila jedno bodnutí dlouhou čepelí do těla Jenny Hayworthové.

Cítila šest ran ve své fyzické schránce, k nimž se hrnula krev, hledaje cestu ven z jejího těla.

První přišel děs. Chtěla vykřiknout, ale slova se jí zasekla v krku. Pak si ale uvědomila něco zcela jiného. Všechna bolest jí pozvolna začala připadat nepatrná. Byla jí zima, ale všechno vnímala, jako by někdo jiný tím vším trpěl a ona jen skrze něj věděla jaké to je.

Byla volná. A ta krysa už jí více nemohla ublížit.

 

15.

 

Francesco Toni sledoval své nohy našlapující bílou dlažbou chodby v nemocnici svatého Patrika. Cesta jíž se vydal se za nimi ztrácela, jak mizel čas jímž kráčela. Na svět venku padal soumrak, chodbu osvětlovali bílým, neosobním světlem zářivky. Ticho kolem svíralo Frankovo srdce, vyděšené nejistotou nad situací, která měla co nevidět přijít. Zastavil se u bílých dveří s černě vyvedeným označením E 23. Vzal za chladnou kovovou kliku a vstoupil.

 

Pokoj vyplňovaly čtyři postele s bílými nočními stolky smontovanými z dřevotřískových desek. Jednu z nich skrýval závěs zpoza něhož vycházelo zlověstné zívání. Naproti ležela v posteli vetchá stařenka, jež vypadala, že na ní šáhla a smrt, načež se vydala za nějakým urgentnějším případem. Byla kost a kůže, její košile na ní zplihle visela a spadaly na ní bílé vlasy. Ležela a nehýbala se. „Pane už bude jedenáct?“ zeptala se Franka, když kolem ní procházel.

„Je půl šestý,“ obrátil se k ní.

„Teprv?“ zaskřehotala.

U okna z něhož se dalo vyhlédnout na světla domů jižního sídliště a záři pouličního osvětlení zšeřelého města, stály zbylé dvě postele. Jedna patřila ženě, znaveně vypadající špinavě blonďaté třicátnici s temnými kruhy pod očima, jejíž ruku ve svých dlaních pevně svíral muž středního věku, mírně přihlouplého vzhledu v kšiltovce a flanelové košili díky čemuž nápadně připomínal řidiče kamionu. Pupek visící přes pásek s velikou sponou dojem jenom dokresloval. Ti dva si s láskou polohlasně šeptali.

A konečně tu byla žena jejíž černé vlasy pomalu šedly, jejíž výraz byl znavený, když zahlížela na svět černýma očima podkreslenýma plnými váčky a hlubokými vráskami. Měla Frankův pohled a stejný nos i ústa. Kdysi byla neskutečně krásná, ale to už by teď nikdo nepoznal.

„Ahoj mami,“ pozdravil ji Frank značně nejistě a sedl si na roh její postele.

„Kde si byl, Franku?“ zeptala se ostrým a hlubokým velitelským hlasem. „Kde je Helena?“

„Mám…měl sem moc práce.“

„Já umírám Franku. umírám a ty na mě nemáš čas? Máš moc práce? A Helenka? Ta nepřijde?“

„Já za to nemůžu, že nepřišla.“

„Nikdy si na mě neměl čas, Franku. Chodil si za mnou jak za trest. I teď si tak přišel.“ Vyčetla mu.

„Tak to není.“ Zakroutil Frank hlavou.

„Pořád lžeš viď Franku.“ Matčin hlas zahořkl. „Vždycky si mi lhal. Vždycky si lhal.“

Dvojice vedle nich na ně upřela svou pozornost.

„Přišel sem, protože umíráš.“ Pohlédl na ní Frank bojácně.

„Přišels, abys ulevil svýmu svědomí. Jen to přiznej.“ Monica zaregistrovala pohled muže a ženy a zle se na ně podívala.

„Co vy na nás tak blbě čumíte.“

„Už bude jedenáct?“ zeptala se vetchá stařenka.

„Ještě ne,“ řekla žena ve středních letech. „Je po půl šestý.“

„Teprv?“ zaskřehotala stařena.

Zpoza závěsu vyšlo dlouhé bolestné zachroptění.

„Horší děti, aby jeden pohledal.“ Vylila si Monica Toniová zlost na svého syna.

„Kéž bys, kurva, jednou litovala toho co říkáš.“ Upřel na ní Frank pohled. „Je mi líto, že za tebou nikdo nepřišel.“

„Nic ti není líto, Franku. Ale to ty nepřiznáš. Ty až budeš něčeho doopravdy litovat tak to zapřeš.“

„Jak můžeš být tak zlá.“ Zakroutil Frank zoufale hlavou.

„Sem zrovna tak zlá, jak si zasloužíte.“ Osopila se na něj.

„Co to s tebou kurva je mami?“ Frank skryl hlavu do dlaní.

„Nemluv přede mnou sprostě Franku. A přestaň mi už lhát. Bůh tě slyší. Slyší všechny tvoje lži. Patříš do pekla. A Tam taky přijdeš.“ Matka se na Franka zle podívala

„Nech mě. Proč mi to děláš? Proč?“ Frank od ní odvrátil zrak.. Chci aby to kurva skončilo!“

„Protože si mě tu nechal samotnou. Napospas tichu.“ Vyjela na něj ostře.

„Přišel sem…“ bránil se Frank.

„Přišel?“ zeptala se Monica jízlivým tónem.

Mlčeli a pak z Franka náhle vypadlo: „Nemůžu mít děti.“

„To ti jen patří.“ Řekla Monica krutě.

„Hele, mami, já du.“ Řekl Frank zlomeně a zvedl se k odchodu. „A ty si tu chcípni.“

„Jen běž, ty prokletej. Ať tě peklo sežere.“ Pronesla hlasem plným zloby a pak dodala k jeho zádům: „A pozdravuj Helenku.“

„Pane už bude jedenáct?“ zeptala se zas ta stařenka.

„Ještě ne,“ odtušil Frank bezbarvě s rukou na klice.

„Nikdy si nepřišel, ty spratku! Nikdy si nepřišel!“ Zakřičela na něj matka přes místnost.

Za závěsem se ozývalo zběsilé, přerývané dýchání a zdálo se že nic mimo malý prostor skrytý závěsem už se bytosti za ním netýkalo.

Umírala tam separovaná tím temným plátnem od živých. Do rána zemřela.

 

Frank se svezl po zdi nemocniční chodby a zůstal tam na zemi s hlavou v dlaních. „Nechte mě už prosím být!“ Vykřikl. „Nechte mě prosím být! Chci aby bylo po všem! Chci aby to skončilo!
                                                                          16.

 

Francesco se v šatech válel v neustlané posteli a mlčky zíral do notebooku. Bylo zřejmě k jeho dobru že už se toho času nedíval do zrcadla. Nedocházelo mu jak málo vlastně spí a jak se propadly jeho rysy. Domlouval se s Julií na skypu, aby se sešli a jejich konverzace byla prošpikována sexuálními narážkami. Julie ho informovala o párty u Angela a navrhla mu, aby se s ní ještě setkal v penzionu U Žáby s poznámkou, že tam z něj „vyšuká duši.“ Což u Franka mělo ten efekt, že už na nic jiného dál nemyslel a pouze se snažil jí vším co psal co nejvíc rozdráždit. Užíval si příslibu divoké soulože a to mu pro tu chvíli stačilo, aby zapomněl na všechnu tmu padající na jeho realitu.

 

Penzion U Žáby dřímal v pokoji zapomenutý kus od Jižní výpadovky z Georgetownu, kde hustota zástavby značně prořídla, domy zde měly velké zasněžené zahrady a vzduch zde se nezdál tolik zanesený splodinami. Penzion svou velikostí přerůstal ostatní stavby v okolí. Stál v osamělé pýše sám mezi malými rodinnými domky. Ze silnice jež přímkou protínala tichou stinnou ulici k němu uhýbala široká štěrkem vysypaná cesta, toho času překrytá vrstlou zmrzlého uježděného štěrku, vedoucí k malému parkovišti kolem jednoho ze dvou stromů, jejichž zelenavé koruny za léta tvořily zdánlivé průčelí pro vstupní dveře do budovy. Toho dne stáli mlčenlivě a chladně bez listí, ponechány napospas vichr a sněhu, jež se na ně nalepil a vytvořil bělostné mapy na jejich kmenech. K prahu dveří stoupal masivní kamenný schod, na němž spočívala sněhem zavátá rohožka. Z tmavě hnědé pískové omítky nade dveřmi vystupoval kamenný oblouk shora překrytý bělostnou dunou. Po jeho stranách se leskla okna přízemí i patra s tabulkami ozdobenými květinami, které na nich rozestřel mráz. Do přízemí se dalo nahlédnout, skrze sklo se před zrakem rozprostírala veliká místnost, okna nahoře skrývala prostor za zdí tmavými závěsy. Podél stěny domu se vinul chodník sněhem skryté okrové zámkové dlažby, který se ve středu budovy u portálu v šíři dveří rozrůstal vpřed směrem k silnici kde splynul se štěrkovou příjezdovou cestou.

 

Francesco Toni uhnul ze silnice protínající přímou stinnou ulici a vehnal svůj sedan na příjezdovou cestu. Štěrk pod koly mrazivě křupal. Frankův pohled přejel od parkoviště při levé straně domu, na něž mířil, přes dva stromy a vchod do penzionu mezi nimi až k zahradě s několika nízkými ovocnými stromky bez listí obehnané plotem z masivných kůlů jejichž vrcholy zaoblovala bělostná čepice.

 

Frank vjel na parkoviště ohraničené nahrnutými sněhovými závějemi. Zastavil, vypl motor a auto utichlo. Jeho zvuk teď nahradil vítr vrhající oblaka sněhu vstříc čelnímu oknu. Frank si oblékl kabát ledabyle pohozený na sedadle spolujezdce a vystoupil. Prošel po chodníčku krytý střechou, z níž vysoko nad jeho hlavou trčely nebezpečně vypadající rampouchy, a stěnou domu před ostrým větrem.

 

Vystoupil na schod, otřel si podrážky kožených bot ztrácejících se v černých džínách o chlupatou rohožku a vzal za šedočernou železnou, poctivě ukovanou kliku a vstoupil dovnitř.

Dveře za sebou rychle zavřel jen co patou překročil práh a otřásl se tím náhlým přechodem z mrazu do hřejivého tepla. V levém rohu místnosti po jeho levé ruce plápolal skutečný oheň ve zděném krbu vedle něhož kdosi vyskládal hromadu skutečného dřeva táhnoucí se málem až k recepci obehnané dřevěným barem. Před krbem byl rozložen matně rudý perský koberec z něhož probleskovaly záblesky modré a zlatožluté v ornamentech vešitých do lemu a do kruho podél jeho středu.

Naproti vstupu, mezi recepcí a toaletami, se zvedalo schodiště stoupající k odpočívadlu a dále v opačném směru do patra. Praou poloviny haly, jejíž stěny byly obloženy žlutohnědými palubkami, zábíraly tři kulaté dubové stolky s hlubokými proutěnými křesílky vystlanými polštářky. U stolku v rohu se pak nalézala čená kožená pohovka, zakulacené příhodně ke kruhu dřevěné desky stolku. A v tomto rohu po Frankově pravačce, seděl muž v zářivě bílém obleku, s přejemnělýmy rysy v obličeji, zlatými vlasy padajícími na ramena a modrýma očima, jež zaplály pobaveným úsměvem, když se střetly pohledem černých očí Frankových.

Frank se stěží donutil odvrátit od něj zrak a vydal se k recepci. Přes tmavě hnědý dřevěný pult viděl zprvu jen hlavu recepční pod řadami polic s vyrovnanými lahvemi alkoholu, sklenicemi, žvýkačkami a dalšími sladkostmi k jídlu. Měla černé nadýchané vlasy a příjemný obličej, trochu víc oválný, s napjatou kůží a mírně špičatou bradou, s nenápadným, téměř přehlédnutelným obličejem.

„Dobrý den, můžu Vám pomoct?“ zeptala se, když dorazil až k ní. Její hlas zněl slabě, nicméně přívětivě. Vycházel z drobného těla, hubeného v ramenech i bocích, skrytého ve žlutém tričku s černě vyvedeným nápisem sexy přes prsa a červené sukni pod kolena, ohnuté podle modrého sedátka točící se židle z černého plastu. Jak se ho ptala, mírně se na té židli točila ze strany na stranu.

„Jdu sem na návštěvu…“ začal přezíravě Frank. „Za Julií…“ dokončila za něj dívka a mnohoznačně se pousmála. Letmým pohybem ruky si odhrnula vlasy z obličeje na stranu.  „Přesně tak,“přikývl Frank s náznakem překvapení v hlase. „Zmínila se?“

„Chi, chi chi,“ usmála se dívka od srdce. „To ani ne kovboji.“ Pak nasadila vcelku seriózní výraz a dodala: „Tady teď stejně ani nikdo jiný není.

„A co on?“ Frank si uvědomil pohled muže v bílém obleku na svých zádech a tak se k němu otočil a ukázal na něj.

„Ten?“ upřela na muže recepční pohled, aby se zase obrátila k Frankovi a řekla: „Ten je tu jen kvůli tobě, Franku.“

„Odkud znáš mý jméno,“ zeptal se jí zaraženě.

„Z Modrých snů.“ Vysvětlila a decentně protáhla koutky.

„Nikdy jsem tě tam neviděl.“ Zavrtěl Frank přesvědčeně hlavou.

„Nikdy jsem tam nebyla.“ Její pohled se zavrtal do Frankovi zmatené tváře.

„O čem to mluvíš?“ zarazil jí nechápavě.

„Promiň,“ dívčin hlas vychladl, „ale ty si se na něj neměl ptát. Měl si se zeptat, kde najdeš Julii a pak se vytratit.“

„Kde jí najdu.“ Promluvil Francesco, jako by chtěl zjednat nápravu, nicméně velmi nervózně.

„Je nahoře. Pokoj číslo 4 vlevo od schodů.“ Vysvětlila mu recepční s úsměvem cestu.

„Dík,“ odvrátil se od ní a vydal se ke schodišti. Dřevěné stěny, jež ho lemovaly, zdobily hlavy zvířat, jež za svého života zastřelil pan Žába, majitel penzionu. Byla tu hlava losa se skelnýma očima a majestátným parožím, obličej černého medvěda a dvě kančí hlavy. Odpočívadlo, na němž se směr stoupání otáčel o sto osmdesát stupňů pokrývala medvědí kožešina. Když na něj našlápl botou mokrou od roztátého sněhu ozval se za ním naléhavý hlas: „Franku,“  Detektiv Francesco toni se ohlédl. Seděla na té židli s Modrým opěrátkem, v modrém tričku s krátkými rukávky, modré vlasy jí padaly na ramena, a upírala na Franka své azurové zorničky. Frankovi se na ní zdálo cosi povědomého a snad proto neřekl jediné slovo. Zavrtala se do Frankova zraku a přes těch ani ne deset metrů, které je dělily, polohlasem promluvila: „Nechtěla sem tam umřít.“

Rozplakala se. Frank zíral na kapky, jež se kulily z jejích překrásných očí, jak se lesknou na její tváři, jak se vpíjejí do pórů na její tváři a v ten moment si opět uvědomil pohled muže v bílém oblaku, přísný a káravý, prohlodávající se skrze kůži až k duši, a s ním přišel strach. Strach tak silný, že ho málem srazil na kolena, že se mu srdce sevřelo a odmítalo se vymanit z nastálé křeče. A do toho všeho ty byly dívčiny slzy, jež nikdy nespatřil a přece cítil, že jsou skutečné.

 

Julie měla červená tanga s krajkovým lemem, jež dávaly vyniknout jejímu kulatému zadečku a červené upnuté tričko pod nímž se rýsoval hrubý vzor podprsenky. Ležela na břiše na peřině v neustlané posteli, lokty měla zabořené do přikrývky a dlaněmi si podpírala bradu, zatímco hleděla do monitoru notebooku.

„Zdar Taliáne, pozdravila Franka když vešel, tak jak se naučila od Angela.

„Nazdar maličká,“ opětoval Frank její pozdrav, sedl si k ní na postel a pohladil jí po zadku. Přehlédl pokoj. Okno směřující do malého sadu za penzionem, zakrýval temný oranžovo-hnědý závěs. Naproti posteli vedle dveří stál stolek s televizí. Vedle ní zas noční stolek se třemi šuplíky a na něm lampa s oranžovým stínítkem. V rohu stál malý stůl a dvě křesla. Podlaha bylo poskládána z krátkých parket a mírně vrzala pod lidskými kroky.

 

Frank hladil Julii po stehnech, občas se letmo dotkl jejích kalhotek. Vzpřímila se nepřirozeně od pasu vzhůru a zprudka ho políbila. Vnikl do ní jedním prstem, načež lehce vzdychla, pak přidal druhý a třetí. Julie mu z vášně prokousla ret a on si jí opět vzal, jako už tolikrát. Proměnily se v to pro co se narodili, v divoká zvířata, toužící jedno po druhém, aniž by vědělo proč, v otroky pudů, které jediné byly v jejich světech pravdivé. Ona křičela, že to musel slyšet i ten muž v obleku dole a on jí zacpával ústa a říkal jí, že je jeho malá děvka. Už pokolikáté?

Když se unavili, dali si koksu, pomilovali se ještě ve sprše a vyrazili na party k Angelovi.

 

V okamžiku, kdy Julie vyšla ze dveří penzionu do mrazivé zimy, a kdy ji Frank chtěl následovat ozval se mužský hlas, nikterak hlasitý a přece pronikavý když dolehl k Frankovým uším. Zdálo se jakoby mu našeptával z bezprostřední blízkosti ačkoli najisto patřil muři v bílém obleku sedícímu u stolu v rohu. „Francesco Toni,“ volal jej, asi jako když ho vyvolávaly ve škole ke zkoušení. Pustil kliku kliku dveří, které se sami od sebe zavřeli, a vydal se za ním.

„Posaď se,“ vyzval ho muž, když k němu došel a pokynul mu rukou k proutěnému křesílku s měkkými polštářky. Frank ho poslechl a ponořil se do křesla. Ze své pozice k muži vzhlížel zespod a necítil se tak příliš dobře.

„Kdo jste?“zeptal se nejistě.

„To nemusíš vědět,“ řekl muž aniž by hnul brvou. Jeho jemné rysy zůstaly nezměněné, jako vytesané z kamene.

„Co mi chcete?“ zeptal se zas Frank a snažil se seč mohl, aby jeho hlas zněl silně, avšak nešlo to. Leželo to v samé podstatě místa, na němž se nacházeli. Dáválo tomu muži převahu. Chvíli mlčel a zdálo se, že si je vědom, že Frankovi tím tichem ubližuje. Tak už něco řekni! Chtěl na něj Frank zakřičet, nebylo to však možné.

„Velmi pozorně tě sleduji.“ Vyřkl muž nakonec a tón jeho hlas přikládal váhu každému slovu.

„Velmi pozorně ti naslouchám.“

„Co po mně chcete?“ zeptal se Frank skrytý v obranné póze.

„Pokládáš špatné otázky Franku.“ Odvětil chladně muž a odhrnul si prameny zlatých vlasů k uším. „Víš,“ začal pak hlubokým, poučným hlasem, „je tu jedna otázka, kterou se hodí položit lháři. Muž se odmlčel. „Lháři, lháři, lháři,“ pokračoval pak jako by to byla říkanka, „koho se snažíš obelhat?“

Frank se nervózně ošil na židli. „Jen seď,“ přikázal muž. „Myslíš si, Franku,“ začal zas a na chvilinku se odmlčel než dořekl:„že můžeš obelhat mě?“

„Kdo jsi?“ vyzvídal Frank vystrašeně.

„Jsem, který jsem,“ řekl zlatovlasý se škodolibým úsměvem.

„Musím jít. Čeká…“ Frank se nervózně třásl v křesílku.

„Jen běž,“ odvětil neznámý.

A jak se Frank zvedl, jak se otočil zády k muži v bílém obleku a vydal se ven z penzionu zaslechl ještě naposledy jeho hlas. Ozýval se z Frankova vlastního nitra a volal na něj: „Lháři, lháři, lháři, myslíš že můžeš obelhat sám sebe?

 

Angelo Zanneti si poupravil klobouk na hlavě a v mírně pokřiveném úsměvu se pootočil k Mellise a Denise, dívkám v červených minisukních a červených topech, které odhalovaly nahá záda a skrz, které se rýsovaly bradavky umělých prsou dívek. Mellisa s Denisou byly dvojčata nebo se za ně alespoň chtěly vydávat. Lákaly dlouhýma nohama v rudých punčocháčích na podvazcích. Měly rudé plné rty, objemné lesklé řasy, modré oči a zářivě blonďaté odbarvené vlnité vlasy spadající přes ramena na prsa a bronzovou kůži.

„Udělějte mi laskavost, královny.“ Oslovil je a pohladil je svýma mohutnýma rukama po křivkách jejich boků

„Copak Angie,“ zašvitořily koketně a přitiskly se k jeho tělu.

„Vidíte támhletoho Taliána?“ zeptal se Angelo a ukázal rukou do davu. „Jmenuje se Gianluigi.“ Pousmál se na ně. „Udělejte mu prosím radost.“ Naklonil se k melise a pošeptal jí: „Vybornej společník, haha.“

Dívky se s nicneříkajícím úsměvem otočily na jehlových podpadcích a popohnány Angelovým plácnutím po zadku se vydaly vstříc taliánovi, překřikujícím se s partou přátel před reprobednou.

 

Angelův byt byl toho večera rušný. Okolo patnácti lidí se tu proplétalo prostorem, nalévali se drinky z Angelova baru a fascinovaně zírali na rybičky v akváriu hned vedle. Rytmická muzika sváděla zkoksované lidi k tanci a spontáním výkřikům jež se nesly mezi bílými stěnami. Pod obrazem šklebících se lysohlávek seděla dívka na klíně muže ve vínové košili, ten jí hladil po prsou a téměř až neurvale jí líbal. Do této atmosféry se ozval zvuk zvonku. Angelo si svým mohutným tělem protloukl cestu ke dveřím, nahlédl kukátkem na chodbu, pak se zkřivenými ústy ušklíbl a otevřel.

„Šukali jako králíci,“ přivítal je.

„Ahoj Angie,“ objala ho kolem krku Julie a on se k ní sklonil, aby ho mohla políbit.

„Pozor na ten klobouk,“ zasmál se rozjařeně, když čelem zavadila o pokrývku jeho hlavy.

„Nazdar Franku,“ objal pak Franka a on mu pozdrav opětoval ačkoli poněkud prázdný a falešný.

„Užijte si to tady, berte co chcete,“ Angelo doprovodil svůj hlas bohorovným pokynutím do rušného prostoru za svými zády.

„Jak se máš?“ zeptala se Julie a její slova se smísila s hlukem muziky jíž někdo zesílil.

„Sem v kachně, sem v kachně!“ Zakřičel jí do ucha. Angelo sevřel pěsti ve vítězném gestu a tvářil se tak trochu jako by právě vyhrál v loterii.

„Seš prase!“ zakřičela mu do ucha, protože hlasitost hudby opět stoupla.

„Si malá děvka.“ Zašklebil se na ní Angelo. „Poďte na lajnu,“ otočil se pak k Frankovi. Zatímco se blížili k pohovce, všimli si Gianluigiho jak odchází se sexy dvojčaty ve dveřích vedoucích do vedlejšího pokoje a zasmáli se tomu. „Dobře pro něj.“ Okomentovala to Julie. Posadili se vedle dvojice, která stále okupovala gauč. Muž teď mačkal dívce ňadra v bílé podprsence, jeho milenka mu mezi tím stihla rozepnout košili.

„Dáte si koks?“ zeptal se Angelo sedící mezi nimi a Julií a bezmyšlenkovitě sypal kokain z velkého sáčku na zrcátko. Dívka se ze své pozice nahnula nad stolek. Dívka se ze své pozice nahmula nad stolek, vzala od Angela srolovanou bankovku, nasála a pak Angelase zvrácenou vášní políbila. Ruka jejího společníka teď vklouzla do jejích rozepnutých kalhot. „Běžte do koupelny děcka.“ Nabídl ještě srolovanou stodolarovku muži, který však odmítl a spěšně si táhl dívku do vstupní chodbičky a dál do koupelny.

„Teda den za dnem je to tu horší.“ Zasmál se Angelo od srdce. „S trochou štěstí to nikdy neskončí!“

Frank s Julií se obsloužili, věnovali Angelovi pár úsměvů a vydali se tancovat k ostatním lidem v místnosti, z nichž se naopak oddělilo pár lidí, aby se šli k Angelovi posilnit.

„Sem král, sem zkurvenej král,“ vykřikl náhle do hudby Angelo.

„Si bůh Angie.“ Zavolala na něj Julie.

„Sláva Angelovi.“ Zavolal kdosi.

„Sláva tobě,“ promluvil na Angela muž, který stál nad stolem a vstřebával bělostný prach.

 

Zazvonil zvonek a Angelo se opět vydal ke dveřím. Víc než polovina lidí už odešla, zůstala Julie znaveně se držící Frankova těla, dvojice co už se dávno vrátila z koupelny a nasávala teď u baru. Třicátník spal na pohovce. Dva muži a žena seděli v kuchyňce a jedli pizzu. Hrál chillout.

Angelo nakoukl kukátkem ven, poupravil si na hlavě klobouk a s neurčitým odkašláním otevřel. Na prahu stál velice nevýrazný muž s ostře rýsovanou lícní kostí a špičatou bradou. Oči měl tmavé čišel z nich chlad a nepřístupnost.

„Co tu děláš?“ zeptal se Angelo a pak dodal: „Ty vole to je zase den, kurva. Co chceš? Dáš si něco k pití? Chceš vodu? Zuj si boty, Poď dál. Půjč si pantofle. Ne, počkej, vem si ty druhý. Venku je zima, zkurvená zima co? Měls přijít dřív esi ses chtěl bavit.“

Muž na něj nereagoval. Angelo mluvil, on se přezouval. Pak se narovnala vzhlédl vzhůru k Angelově obrovské tváři. „Máme tu zasranej problém Angelo.“ Řekl polohlasně.

„Jó, problémy, to já znám. Problémy. To maj všichni. Mě třeba chcípli ryby. Dvě ryby. Chceš mi snad říct, že sem je blbě krmil?“ Angelo zalomil rukama. „Všechno sem jim dal, všechno sem jim chtěl dát.“  Podíval se do chladného obličeje příchozího: „Co? Dáš si trochu sněhu, Paule? Lehkýho jako vánek? Mám tu trochu sněhu. Jen co je pravda…“

„Poslouchej mě, Angelo. Tohle je vážný!“ Paul chytl Angela za spodek košile, jako by ho takto mohl utišit a donutit věnovat se záležitosti, kvůli níž přišel.

„No…“ převalil Angelo v ústech a pak se na okamžik zamyslel a dodal. „Dyť ty seš pořád vážnej, to by se jeden posral.“

„Můžem si promluvit, Angelo? Posloucháš mě, kurva?“ Příchozí začal působit nepříjemně rozdrážděně…“

„No jo, Paule, tak poď za mnou. Máš pantofle? Vem si jiný, tyhle se mi nelíbí. A víš co? Nech to bejt.“

Angelo Zanneti a příchozí zmizeli dveřmi do vedlejší místnosti, kde stál stolek obklopený křesly a gauč proti stěně s televizí.

„Posaď se,“ pokynul Angelo Paulovi směrem ke stolu. Zabouchl dveře a sám se posadil.

„Tak co mi chce, vládce loutek z Modrech snů?“

„Máme problém. Vážnej.“

„Jo? Mě zas chcípli ryby.“

„Drž hubu vo svejch rybách.“

„Tak co kurva je, Paule? Co tu děláš?“

„De o Andrewa.“

„Andlew? Copak provedl… Kde mám cigára? Kurva, potřebuju zasraný cígo.

„Vem si pall Malíku.“

„Tadyto humusný cígo jo?“

„Ber nebo nech bejt.“

„Vezmu…Tak o co de?“

„On za mnou přišel, že si potřebuje něco složit, esi by si to moh hodit do domu v Rudym úsvitu. Tak sem si řikal, že teda ok, máme tam sice nějaký drogy, ale ztratí se to…“

„Počkej, počkej. Chceš mi říct, žes ho nechal ať si složí nějakej svůj bordel v Rudym úsvitě. Tak seš blbej? Vole, neklepej ten popel na zem, ses posral, ne?“

„Tak mi to upadlo, ne asi!“

„Hmmm…tak pokračuj, složil si tam cosi…poslouchám tě…dokonce mi to i dává smysl.“

„No jenže problém je, že Andrew má teď za prdelí fízli. Nějaká čubka nechala pohřešovat Joa. A voni šli hned za Andrewem. Cokoli jim ten debil řek, asi to na ně neudělalo moc dojem, protože ho ted sledujou.“

„To si ze mě děláš vole prdel. Tak ať už tam kurva nejezdí hlavně.“

„No a je tu ještě druhá věc…Víš co si tam vozí?

„Copak?“

„Kurvy, nějaký holky co je sebere kdovíkde a pak je tam zabije. A jako bonus: Jsou to, nečekaně, přesně ty holky, co je hledá policie. Ten idiot je unes, zabil a pak je tam pohřbil. Udělal z toho domu zkurvený pohřebiště.“

Angelo mlčel. Nutno podotknout, že měl ve své hlavě značný zmatek, který mu komplikoval uvažování.

„Co chceš dělat? Co budem, kurva, dělat?“ zeptal se Paul.

„Poslouchej mě…“ Angelo se na něj přezíravě podíval. „Ty nic nedělej. Já zavolám Markusovi, zbavim se těch těl a tim bych to považoval za vyřešený. Ale už mě kurva neserte s takovejma věcma.“

„Chceš se ho zbavit?“ zeptal se věcně Paul.

„Může potopit spoustu věcí.“ Angelo típl cigaretu do popelníku a dodal: „To mu nedovolim. Podrbal Pedra ležícího na vedlejším křesle a věnoval Paulovi sotva znatelný úsměv.

„Je to nutný?“ zeptal se Paul.

„Je to nutný. Už kvůli těm holkám. Každýmu to co mu patří, ne?“ Angelo pokrčil rameny.

„Jo…máš pravdu.“ Řekl Paul zamyšleně. „A co patří tobě?“

„Kundičky.“ Zasmál se zkřivenými ústy Angelo. „Běž pryč, Paule. Já už to zařídím.

Paul se mlčky vydal k místnosti, z níž k nim doléhala poklidná muzika.

Angelo vstoupil do obýváku chvíli po něm a zavolal na lidi v místnosti. „Padejte dom. Párty skončila.“ Pak se otočil k Julii a Frankovi a řekl jim smířlivě: „Nic ve zlym. To se tak stane.“ Usmál se znovu na celou místnost: „No tak padáme. Padáme.“ Vypl muziku, lidi se začali sbírat a odcházet. Frank se k němu otočil, když opouštěl v Juliině doprovodu jeho byt: Kdo to byl?“

„Paul Archer.“

„Ta fotka,“ vyklouzlo z Francesca

„Jak řikám, nic ve zlym.“ Usmál se na něj Angelo a zabouchl mu dveře před nosem.

„Zasraný, zkurvený, kreténi.“ Zaklel si Angelo v tichu svého bytu. „Jako bych neměl nic lepšího na práci.“

 

 

 

 

 

 

 

 

17.

 

Angelo Zanneti sedí na posteli, drbe sedícího pedra na hlavě a zatímco pes spokojeně cení zuby a vyplazuje jazyk, jeho pán tupě civí do poliček s knihami a časopisy a na bílou stěnu jako pozadí. Všude okolo je trochu zmatek, po zemi se válí hadry a u nočního stolku leží střepy rozbité skleničky. Matně si vzpomíná jak s ní rozhodně třískl o zem a šel oprcat Melisu a Denisu, které si přivedl. Spí tam teď vedle něj a vypadají spokojeně. Zvonek se rozezvoní, ten zvuk ne a ne přestat.

„Kurva,“ uleví si Angelo a už mizí z ložnice. Zvonek utichne a pohled kukátkem odhalí nakrátko střiženého muže s hranatými obroučkami na brýlích. Jeho pleť vypadá nezdravě, zdá se mírně zažloutlá. (popis oblečení)

Angelo otevře, vyzve ho „Poď dál, Joe,“ a hned jak projde dovnitř, zabouchne za ním dveře a oboří se na něj. „Co tu kurva chceš? Nemůžeš sem takhle chodit vole.“

„Nemoh sem se tě dozvonit,“ vysvětlil Joe.

„No to bude asi tím, že sem před dvěma hodinama doprcal a šel spát.“

„Potřebuju heroin. Máš něco?“ Ztišil Joe hlas.

„Mám tu jen svůj koks, to snad víš, ne?“ Angelo se podrbal v rozkroku a otočil se k němu zády.

„Musíš mít něco. Andrew zmizel někam a celý město je vyschlý nebo co.“

Angelo se zastaví pod klenbou, ohraničující jeho cestu do obývacího pokoje, a jak tam stojí zatímco za jeho mohutnou postavou se rýsuje gauč a děsivý obraz rozšklebených lysohlávek, otočí se zpět k Joeovi a snad bezděčně si z věšáku po své pravé ruce vezme černý klobouk a s pohledem do malého zrcadla na zdi si ho nasadí.

„Padej odsud Joe, kurva nemám žádnej herák a chci spát.“

Joe stojí ve vstupní chodbičce jako cizinec, který neví jestli může udělat krok vpřed a mlčí.

„Měj se Joe,“ napoví mu Angelo, v té chvíli už z obýváku. Joe ještě chvíli zmateně stojí, zatímco kolem něj je úplné ticho, rušené jen dvojím zabouchnutím dveří. Uhlušil nutkání vejít dál a otočil se ke dveřím ven.

Taxík čeká venku pře domem, Joe se probije vánicí pár metrů, které ho od vozu dělí. Vleze dovnitř na sedadlo spolujezdce a poručí. „Tak mě hoďte zpátky zas.“ Doma prohledá celý byt, stejně jako to udělal už ráno a pak zkusí ten den asi po páté zavolat Andrewovi.

„Do hajzlu,“ zareaguje když se mu na druhém konci ozve hlasová schránka. Snaží se pak dovolat několika dalším lidem, ale nikdo mu nepomůže. Strhaně pohodí mobil na pohovku mezi deky a polštáře. Nervózně přechází po bytě a čeká, ačkoli vlastně neví na co. Nadává a proklíná. Sedí a vstává a čas, ten plyne o to pomaleji o co víc ho popohání.

V šest hodin se za oknem ozve táhlé zatroubení. Vykoukne oknem a vidí černý sedan s taxi cedulí na střeše. Sejde z patra, obleče si v předsíni bundu a vyjde ven. Dveře na straně spolujezdce se otevřou. Taxi stojí zaparkované pod pouliční lampou. Jako by zářilo pod temně šedou oblohou.

„Nasedni,“ozve se vzdáleně povědomý hlas.

Joe si nasedne a řekne: „Neobjednal jsem si taxík.“

„Odvezu tě za Andrewem. Vím kde ho najít.“

Joe překvapeně pohlédne na taxikáře. Sedí v sedadle v sytě černém saku a pravačkou v bílé rukavičce ozdobenou prstenem se třemi vyrytými písmeny svírá volant. Má pěstěnou bradku a černé brýle.

„Ty nejsi Toni,“ zavrtí hlavou Joe Montana

„Zavři,“ přikázal Toni a Joe ho poslechl. „Seženu heroin,“ konstatoval taxikář a nastartoval.

„Kdo jsi?“ zeptal se Joe. „Co tohle znamená?“

„Jsem Toni a jedem za Anrewem,“ vysvětlil lakonicky Toni Macdonald a zprudka sešlápl plyn. Sedan vyrazil.

„Kde je Andrew?“

„Napojíme se na dálnici na Exitu 23 na 24 sjedem a uhnem do lesa a za tím lesem je Rudý úsvit. Tam je Andrew.“

Mlčí. Oba mlčí. Auto se žene ulicemi, které se míhají a splývají ve své podobnosti jedna s druhou.

„Ty nejsi Toni,“ řekl Joe.

„Chceš heroin? Tak drž hubu.“

„Co se to tu děje?“ Joe nevěřícně cedí slova skrz ústa, pohledem utopený ve vánici za předním sklem. Toni už víc nemluví, soustředěně žene sedan bělostným peklem a s Joeova pohledu se zdá, že je v celé té zběsilé jízdě něco nepříjemně nereálného. Vždyť ulice Georgetownu se topí v nekonečných přívalech sněhu a už není čas je uklízet. Silnice zejí prázdnotou a svět za okýnky pokrytými bílými fleky sněhu je tichý a přebytečný.

„A jaké je vlastně datum? Jak bych to mohl vědět? Vím, že jsem to rozpoutal. Dovolil jsem, aby se to všechno stalo. Vdechl jsem život něčemu, čemu už dávno nerozumím. Bloudím v mlze lží a polopravd. A zdá se mi, že bych si měl položit otázku, ale bojím se. A pak se přece zeptám. Jaký je smysl mého díla? Jakému účelu vlastně slouží. A zdá se mi i někdy, že nade mnou stojí ještě další vyšší síla, která touží být mým příběhem. Jak jím chce být? A jak jím je? A do jaké míry souvisí příběh se mnou?“

 

„Vítej Toni.“ Toni Macdonald stojí ve dveřích, za zády má schodiště, po němž vystoupal do podkroví, drbe se v pěstěné bradce rukou v bílé rukavičce a pozoruje stvořitele. „Dobrá otázka.“ Poznamená s jemným, elegantním a přece krutým úsměvem. Stvořitel na něj pohlédne s otcovskou pozorností. Žije v podkroví. V jedné velké místnosti se stěnami obloženými dřevem, zkosenými podle lomu štítu. Hoří tu oheň v krbu z pálených cihel a je tu stůl a židle. Podkroví je tiché.

„Jaký myslíš, že je smysl toho všeho?“ zeptá se stvořitel Toniho.

„Vyprávíme o lži a zlu v člověku, nebo ne?“ Toni zvedne obočí za černými brýlemi a pak hned pokračuje. „Vyprávíme o světě, kde nikdo nedostane to, co by si zasloužil. O těch, kdo umírají, i když by zasluhovali žít.O těch, kdo lžou ve chvíli, kdy by měli prosit o odpuštění. O člověku, který sešel z cesty.“

„Mám tě rád Toni.“

„Mám rád tvůj příběh.“

„Musím do sklepa. Dokonči to prosím, Toni.“

„Jako by se stalo.“

 

Minou se nad schody směřujícími o patro níž a dál dolů až do sklepa a věnují si decentní úsměv. Stvořitel a Toni Macdonald, jeho mistrovské dílo.

 

Ten okamžik je pro Joa komplikovaný na pochopení. V jistém smyslu je odtržen od minulosti. V jiném smyslu minulost neexistuje, slila se do barevné duhy. Hledí do tváře muže, ví že ho zná, že byli přátelé. Šišlavý hlas vycházející z jeho úst je mu povědomý. Naslouchá jeho slovům jenomže většina mu jich proklouzne. Zbývá mozaika znící mu v uších přibližně takto: „Plostě, konec, dokázal, zlatou, dám ti, vídíš to, vesmíl, jsou to kulvy, kulvy zkulvený, v píči co?“

Okolo by měl být sklep, to ví, ale všechno v blízkosti zastírá jakási všebarevná záře, která jak čirá energie vychází z veškeré hmoty kolem Joa, i z něho samotného. Je tu nahá dívka s blonďatými vlasy s tenkou linkou sevřených rtů a šátkem přes oči. Je připoutána k židli, která je zas připoutána masivní železnými skobami do zaprášené kamenné podlahy. Ta dívka, má od drobných prsou dolů mnoho ran od kuchyňského nože, který svírá ten napůl směšný a napůl děsivý muž s krysím pohledem i hlasem a lysinou na kulaté hlavě a krouží s ním Joovi kolem hlavy. Z ostří vychází rudá záře a mizí v duze okolo. Je tu však něco podstatnějšího co nedovolí Joeovi zorientovat se v nastálém zmatku. A totiž jeho srdce. Cítí jak se celý sval v dusivé agonii napíná a stahuje, čekaje na okamžik kdy pukne. A pak když už se Joovi zdá, že už tu bolest uvnitř nemůže déle snést, pohltí náhle jeho tělo všechnu záři místnosti, a ta zůstane na okamžik šedá, smutně tichá a pravdivá. Pak pocítí nepopsatelný zběsilý přetlak a s úlevou exploduje v záplavě barev duhy.

 

Nabere znovu podobu, zcela samozřejmě, jako by se jen kvůli tomu rozlétl sklepením. Je ticho a klid. Uvědomí si, že ta dívka, jež byla připoutána k židli, stojí vedle něj v černém slušivém kabátku a usmívá se, přičemž zdánlivě bezděky cení své drobounké zoubky. Poklepe mu na rameno a on se skloní k její tváři.

„Tolik mne to mrzí.“ Řekne jí. „Všechny sem nás moh zachránit. Stačilo říct pravdu. Kdysi dávno…“ ohlédne se za sebe, tam kde sní jejich těla a ona pohladí jeho ruku a řekne mu: „Nedívej se na ně. Nemá to smysl. Tak pojď.“ Slyší její slova a nechá mrtvé odpočívat.

„Ona má pravdu, Joe. Nech mrtvé mrtvým.“ Stvořitel sestoupí po schodech k nim dolů do sklepa a se zájmem se rozhlíží kolem. „Páni,“ řekne náhle „Tady je to pořád stejný. Hodinu za hodinou. Roky a roky a nic se nemění. Pořád ten čas. Jen ten čas plyne kolem, ale místo se nemění. Snad jednou…“

„Co bude dál?“ zeptá se náhle Joe. Stvořitel lehce trhne hlavou, která do té doby bloudí po místnosti a řekne: „Cože?“ a po okamžiku, jako by si náhle vzpomněl řekne: „Jasně, ten příběh. Co bude dál? Teď už nejsi, Joe.“ Vcelku ledabyle luskne prsty a Joe zmizí. S láskou se otočí k Alanis. „Nesmíš se na mě zlobit, má nejkrásnější. Jsem osamělá duše. Musím žít tam nahoře v podkroví kam se moc nechodí a pořád se tam vracet k samotě a smutku. A já myslím, že jsou to oni…“

„Proč mi to vysvětluješ?“ zeptá se Alanis a stvořitel se zarazí, chvíli mlčí než řekne: „Jsem osamělá duše…“

„To bude v pořádku.“ Povzbudí ho Alanis.

„V pořádku.“ Zopakuje smutně stvořitel, jeho tváří bleskne úsměv, řekne: „Udělal jsem tě tak krásnou, Alanis. Tak čistou a nezkaženou. Kouzlo bez poskvrny…“ pak vcelku ledabyle luskne prsty a děvče zmizí. Zůstane stát pod schody a chvíli se rozhlíží po sklepení. „Tady se nic nemění. Všechno je tu stejný. Den za dnem.“ Chvíli se zas rozhlíží a řekne. „Jsem osamělá duše…“

Toni Macdonald stojí nad schodištěm a shlíží dolů na zadumaného stvořitele. Informativně na něj promluví: „Už je skoro po všem. Už čekáme jen na něj. Jenom na Franka.“

Stvořitel vcelku ledabyle luskne prsty a Toni zmizí. „Člověk má někdy pocit, že by chtěl něco vyjádřit. Ne chtěl, ale měl, to je přesnější. A čím hlubší je tato potřeba sebevyjádření, vlastní reflexe okolních dějů, tím hlubší je niterné prázdno svírající jeho duši, bránící najít jediné vhodné slovo.“

 

18.

 

Nečas se odmlčel. Město ožilo pod zešedlou oblohou a lidské pokolení se navrátilo ke svému všetečném hemžení po ulicích, trousili se jimi páry, zachmuření jednotlivci, hloučky přistěhovalců i party přátel. Na jihu města se siluety výškových budov koupali v hutných mlžných mračnech. Bylo brzké ráno a ve sklepení domu v nedalekém rudém úsvitu umírala Jenny Hayworthová.

 

Peter Murphy se probudil zpocený a zmatený. Jenny ležela vedle něj a dřímala zaslouženým spánkem. Dítě nehnutě spočívalo v postýlce. Přešel k ní a chvíli pozoroval malou Jenny jak spí. „Jenny,“ řekl si pro sebe a to jediné slovo ho uklidnilo. „Všechno je v pořádku.“

 

Jedl mlčky toasty u stolu v obývacím pokoji, usrkával čaj a nechal čas plynout kolem. Když dojedl, přešel k oknu, otevřel ho a vykouřil cigaretu. Zaslechl zavzlyknutí, pak další přecházející v pláč. Nato zavrzala postel v ložnici. Vnímal Jennyiny kroky za dveřmi, naslouchal jak promlouvá k jejich dceři a zase se pro sebe pousmál. Pláč utichl a po chvíli vešla i s dítětem do místnosti.

„Pořád je trochu nemocná…“ informovala Petera.

„Však bude v pořádku,“ usmál se na ni. Opětovala mu úsměv. Usadila dítě do židličky a sama se uvelebila u stolu.

„Nemohl si spát?“ zeptala se. Peter na ni pohlédl a přívětivě se usmál. „Mám jen nějak plnou hlavou.

„Dej pozor na Jenny.“ Pohladila ho žena po rameni a odešla do kuchyně. Vrátila se lžičkou přesnídávkou a bryndáčkem. Přišoupla blíž ke stolu, zapla mu bryndáček kolem krku a začala ho krmit. Peter pozoroval svou rodinu a prostupoval ho klid. I počasí se zdálo být příjemnější. Nad Georgetownem jemně chumelilo a vítr se utišil.

„Nepustíme si hudbu na tu sobotu?“ zeptal se Peter, konečně po dlouhé době v bezstarostné náladě. Pustili si album Nicka Cavea a bavili se rodičovstvím.

Malá Jenny byla pro Petera jako anděl. Byla mu skutečným zázrakem. Tak jako její matka. Nic nás nerozdělí, pomyslel si pyšně.

People just aint no good, zazpíval Nick Cave.

 

Andrew Black vyšel ze dveří vily a tiše si pro sebe mumlal. Cesta předzahrádkou k brance v zasněženém ¨živém plotu byla proházená, ale sníh soustavně se snášející z bělostného nebe ji pomalu zanášel. Andrew se pohodlně zachumlal do tmavě modrého kabátu. Vila s bílými zdmi a zasněženou šikmou střechou za slunečního svitu vrhala na zahradu stín, dnes se nad ní však jen v majestátní velikosti tyčila. Je po všem smála se mu snad.

Andrew se na malý okamžik zastavil. Povšiml si červené tečky putující po jeho kabátě směrem vzhůru k prsoum. Neměl čas se nad tím zamyslet. Tvrdý úder do hrudi ho srazil k zemi. Pak pocítil jak se v něm cosi roztříštilo a rozlétlo útrobami. Víc nic

 

Markus asi minutu klidně hleděl do dalekohledu. Mezi padajícími vločkami se v zorném poli rýsovalo tělo. Leželo mlčenlivé ve sněhu. „Přírodo zahřej ho, je velmi chladný rok,“ odtušil bezbarvě. Odtáhl zrak od hledí a rozhlédl se po místnosti. Nebylo tu toho mnoho, jen stůl, na jeho desce kniha. Na zdích stopy od rámečků na fotografie, postel bez matrace. Naproti oknům s bílými záclonami dveře. Chvíli naslouchal tichu a pak s mechanickou jistotou začal rozebírat zbraň. Nacpal ji po částech do černé krosny. Vzal ze stolu knihu, vložil ji do batohu a zapl ho na přezku. Z vrchní kapsy pak vytáhl brýle, černou paruku a batikované tričko, do toho všeho se nastrojil, sebral turistickou bundu pověšenou na klice dveří, oblékl si jí, hodil krosnu na záda a vyrazil pryč. Dýchal klidně tvář měl kamenou. Byl to čas, skrz který zkameněl.

 

V té chvíli kdy Marcus opouštěl byt, Peter Murphy opouštěl Jenny. Pozapomněl na práci a užíval si víkendu. „Už jen to počasí,“ pomyslel si. „Už jen to počasí a vše bude v pořádku.“ Pak se mu vrátil obličej Alanis a Peter se zas trochu zachmuřil. Zahnal ji raději pryč.

 

Opustil dům, kde bydleli, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, prošel ulicí podél hotelu Imperial a u dvou proudé silnice zamířil dolů do metra. Na schodech ho zastavila ošuntělá cikánka ve středních letech a cosi mu mumlavě sdělovala. Nerozuměl jí ani slovo a tak neodpověděl, jen se na ní smířlivě pousmál a pokročoval dolů do podzemí. A ta žena za ním náhle velmi nesrozumitelně zakřičela: „Ty neumíš mluvit? Nebo tě někdo vojebal do pusy?“ Peter se za ní ohlédl. Vyzývavě a absurdně panovačně na něj hleděla, v jejích černých očích se zlehka jiskřilo. Přemýšlel, že by ji upozornil na skutečnost, že mluví s veřejným činitelem, ale nakonec se jen shovívavě pousmál a pokračoval v cestě. „Ty vole, němej!“ křičela za ním, „Von je němej!“

Nikdo ji neposlouchal.

 

Šel od metra vyasfaltovanou cestou a v mrazu si schovával ruce sevřené v pěst do rukávů černožluté zimní bundy. Vystoupal vzhůru na kopec, kde se rozprostíral opuštěný zasněžený parčík. Prošel jím a na jeho druhém konci se zastavil a zapálil si tam cigaretu. Před jeho zrakem se pod kopečkem za silnicí zpoza starých stromů rýsovalo nevábné sídliště a vedle něj průmyslová zóna znějící do poledního ticha industriálním šramotem. Slezl dolů po pěšince dolů, přešel přes přechod a zazvonil na zvonek domu při silnici. Byla to patrová stavba z počátku minulého století, z níž opadával stará bílá omítka. V intercomu se neozval žádný hlas jen zašumění následované pronikavým zvukem bzučáku, který otvíral dveře.

 

Peter vstoupil do haly prosáklé vlhkostí již dokumentovaly vlhké fleky na zdech. Vystoupil po schodišti s rozviklaným železným kovaným zábradlím. V patře se zastavil. Z bytu, kde bydlel bratranec právě vycházel muž v bílém obleku. Zavřel za sebou dveře a zamkl je klíčem. To bylo podivné. Otočil se k Peterovi a pokynul mu na pozdrav. Nepatrně pohodil zlatými vlasy. „Dobrý den,“ Pozdravil Peter a jeho hlas prozrazoval, že je vyvedený z míry.

S těžko skrývaným zájmem si muže prohlížel. Měl téměř až dívčí rysy, velice jemný obličej a vědoucí duchaplný úsměv vepsaný do modrých očí.

„Ahoj Petere,“ pozdravil, „čekal sem tě o chvilku dřív, ale ty sis tu cigaretu prostě nemoh odpustit viď. Již brzy však přestaneš.“

„Promiňte, ale já vás neznám,“ prohodil Peter, aby se uklidnil. Něco bylo v nepořádku. Něco nebylo správně a Peter potřeboval chvilku, aby nastálou situaci rozklíčoval.

„Jsem císař.“ Převalil muž decentně v ústech.

„Pan Císař.“ Zeptal se Peter a muž se usmál. „Tak poď.“ Řekl a ukázal nahoru k půdě a vykročil daným směrem.

Peter se pokusil vrátit situaci logiku. „Já jdu ale za bratrancem a babičkou, pane Císař. Jak jste se vůbec dostal do jejich bytu?“

Muž se zas jen usmál. „Všechny jsou moje. No tak poď.“

Vystoupali po schodech k půdě a zastavili se. Císař vytáhl z kapsy největší svazek klíčů jaký kdy Peter viděl a zatímco se jím probíral, neúčastně se zeptal: „Kdybys zítra umřel, čeho bys nejvíce litoval?“

„Prosím?“ Zdvihl k němu Peter zrak.

„Kdybys zítra umřel, čeho bys nejvíc litoval?“ zopakoval císař otázku.

„Á, tady je.“ Zaradoval se pak. Vsunul velký černý klíč do zámku starých masivních dveří otočil jím a otevřel. Dveře zavrzaly v neošetřovaných pantech. „Tak běž,“ pokynul mu. „Odpovíš mi potom,“

Peter nejistě vstoupil na půdu, téměř by se dalo říct do podkroví jen tu krom stolu a židle nebylo nic. Dveře se za Peterem zavřely

„Přijde čas,“ pronesl hlas, „přijde čas odpustit. Čas litovat… a umřít.“

„Kde jsi?“ vyzvídal Peter.

„Sedím tu za stolem. To nevadí…“ řekl hlas přívětivě. „Jak jsem řekl. Přijde čas umřít. Je tu muž, který složil hlavu na volant, aby takto spočinul v klid. Nežádá odpuštění ačkoli by měl.“

„Tohle se mi nelíbí. Co se to se mnou děje?“ Peter skryl hlavu do dlaní, jako by v nich chtěl nalézt vysvětlení. Ale ten hlas se nevytratil. Mluvil dál: „Ten muž je nešťastný. Nechápe, že vše už je ztraceno. Nechápe, že má prosit o odpuštění. Zítra, Petere… zítra tě zabije. Ačkoli…Co znamená zítra tam kde už není čas. Tam kde už srdce nebije.“

„Co se mi to děje?“

„Padá na tebe sníh a poslední zbytky krve opouští tvé tělo. Nezlob se Petere. Prosím.“

 

„Kdybys měl zítra umřít, čeho bys nejvíc litoval?“

„Císaři. Ty víš, že umřu.“

„Čeho bys litoval?“

„Já nevím je toho tak moc, co bych musel odpustit.“ Peter se odmlčel. Už znal odpověď a pak ji vyřkl hlasem silnějším a rozhodnějším než by sám očekával: „Jediné čeho lituji je, že už musím jít.“

 

19.

 

„Co se to ze mě stalo?“ vydechl přiškrceným hlasem Frank. Bylo to právě v okamžiku, kdy nasál lajnu kokainu, bělostného jako čerstvě padlý sníh a kdy očekával příval euforie. Ta nicméně nepřišla a na jejím místě se usadila otázka: „Co se to ze mě stalo?“ Chýlilo se k večeru a Frank bezcílně bloudil bytem podoben tělu bez duše. Cítil kokain, poslední co mu zbylo, jak proudí jeho útrobami, byl však utlumený, téměř nečinný. Obklopený tichem stěn obrazů a fotografií, za neustálého přešlapování přemítal. Vzhledem ke skutečnosti, že prakticky přestal spát a bezesné noci se mu slily do té míry, že je dávno nedokázal spočítat, jeho mysl vcelku logicky začala vykazovat iracionální zmatek a tím Franka pomalu vzdalovala skutečnému světu, který se nepozorovaně vytrácel za mlžnou vánicí za okny.

 

Ve večerních zprávách, postřehl zmínku o smrti Andrewa Blacka. Byl zasažen trhavou kulkou vystřelenou z pušky na vzdálenost několika set metrů. Vyšel ze dveří své vily, k brance v živém plotu nikdy nedošel.

„Boží mlýny,“ usmál se pro sebe, ale pak se opět vyděsil: „Boží mlýny,“ sevřelo se mu v hrdle.

„Charlotto,“ vydechl zoufale. „Charlotto… Lásko moje… Charly.“

Byt mlčel.

Spotřeboval zbytek svého koksu, oblékl se do kabátu, aby vyrazil ven a obul se v chodbičce.

Ulicí obcházel mráz a Francesco vyšel z dřevěných oprýskaných dveří starého cihlového činžáku a zamžoural do ulice, na níž se z nebe snášel sníh.

Obloha nad ním byla šedivá a podmračená. Za pozdního večera neviděl jedinou živou duši. Jen nepřehledná směsice zvuků k němu doléhala od Fallaciho.

Georgetown dřímal.

Na protější straně ulice pod pouliční lampou, jejíž světlo se prodíralo padajícím sněhem parkoval černý sedan s taxi cedulí na střeše. Francesco, hnán zvědavostí, k němu zamířil.

Dveře na straně spolujezdce se před ním otevřely.

Pohlédl do tváře Toniho Macdonalda, do jeho tmavých nicneříkajících očí.

„Nastup si.“ Poručil Toni a rukou v bílé rukavičce se podrbal v pěstěné bradce. Francesco se vmáčkl dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Připravenej?“ zeptal se Toni s pohledem upřeným na Frankův profil. Nečekal na případnou odpověď, nastartoval, přejel do opačného směru a napojil se na ulici u Galerie.

„Kam jedem?“ zeptal se Frank pozoruje Wilsonův park uplývající za sedadlem spolujezdce.

„Za Julií přece.“ Opáčil taxikář. Sešlápl plyn, Wilsonův park se vytratil v čase a kolem vozu se míhaly výklady a okna domů.

„Nechci jet za Julií,“ vyhrkl po chvíli Frank sevřeným hrdlem.

„Drž hubu, Franku. Už je pozdě, abys cokoli změnil.“ Řekl Toni neúprosně.

„Proč mě chceš zničit, Toni?“ vydechl Frank zoufale, ale Toni neodpověděl. S jemným, elegantním a přece krutým úsměvem, hleděl vpřed.

Po dlouhém zraňujícím mlčení si začal taxikář zpola zpívat a zpola kolébavě recitovat.

„A když půjdeš tisíc kroků

Kdy tě vrány klovají

S tebou klidně černou stoku

Projdu já než tě prodají.

 

A pak i lesík bude temný

Nebude než tichý pláč 

A ty se budeš smát a smát a smát

Jen v mých vzpomínkách

A tvé oči, slzy, ticho, nic

Nebude nic víc

Dál smát se budu jenom sám

Pár ztraceným vzpomínkám.“

 

Zmrzlý štěrk zavrzal pod koly auta, když Toni svedl taxík ze Stinné ulice a zamířil k opuštěnému parkovišti penzionu u Žáby.

Vystoupili a vydali se po chodníčku při stěně budovy ke vstupním dveřím.

„Až po tobě.“ Usmál se Toni, když stanul na kamenném schodě.

Penzion je přivítal teplem sálajícím ze zděného krbu. Detektiv Toni zamířil rovnou k recepci. Dívka s černými nadýchánými vlasy a žlutým tričkem s černě vyvedeným nápisem sexy přes prsa tu seděla na židli a točila se ze strany na stranu.

„Ahoj kovboji. Jdeš za Julií?“

„Jojo.“ Věnoval jí pohled a vydal se ke schodišti následován Toni Macdonaldem.

 

Toni Macdonald scházel ze schodů, následován Frankem, který se za ním mrtvě plahočil.

Místnost zela prázdnotou.a za okny padal sníh na Stinnou ulici. Krb si sám pro sebe hořel. Dveře k recepci byly dokořán. Toni vešel dovnitř, odkopl židli s modrým polstrováním, otevřel lednici a z nejnižší přihrádky za jemného cinkání vytáhl láhev tequily. Sundal z police se sklenicemi panák, naplnil ho průzračnou tekutinou a podal Frankovi, jehož oči na něm nepřítomně visely.

„Vypadáš rozrušeně,“ podotkl, „Napij se.“ Frank vzal panáka a naráz ho vypil.

„Musíme jít,“ pohlédl prosebně na společníka.

„No jo,“ usmál se Toni, „Tu flašku vezmem s sebou. Může se hodit.

„Tak poď,“ nasměroval pak Franka ven.

Když vycházeli z penzionu ven zaslechli ještě vybrování telefonu. Po chvíli utichlo.

 

20.

Dva mrtví muži

 

Peter

 

Z prázdnoty vyrostl prostor. Peter Murphy odpočíval ve své kanceláři, pohodlně vnořený do černého koženého křesla. Zdálo se mu, že už nutně musí být po konci směny, protože pracoviště za šedými roletami působilo nehybně, téměř až mrtvě. Na černém stole se jak věž hradeb tyčil do výše komínek složek k případům, v černých deskách svázaných černou mašlí.

Jedna taková otevřená ležela na lakovaném dřevě přímo před zraky detektiva Murphyho a on do ní mlčky, zadumaně hleděl.

Z fotografie v horním rohu archu papíru se na něj smála Alanis Cooperová a zdánlivě bezděky, v profesionálním úsměvu, na něj cenila své drobné zoubky. Vzduchem se nesl šepot klimatizace, jinak pozůstalo ticho. Zdálo se mu náhle, že na někoho čeká. Měl pocit, že slyší jeho kroky už na schodech k místnosti s pracovními stoly na jejímž konci se nacházela Peterova prosklená kancelář.

 

V Peterově zorném poli se zjevil muž. K vlastnímu podivu se necítil překvapen, když se před jeho zrakem vyrýsovala postava Toniho Macdonalda, rozsekaná pohledem přes šedou roztaženou roletu. Směřoval ke kanceláři, přičemž si točil prstenem palcem a ukazováčkem levačky na malíčku pravačky. Bíle hedvábné rukavičky na jeho rukou kontrastovaly s černým slušivým sakem jež si oblékl a černé brýle znemožňovaly pohlédnout do jeho očí. Do zasklené místnosti vstoupil bez zaklepání ne neurvale, spíše povýšeně, jakoby byl hluboce přesvědčen, že právě na toto místo patří.

Peter si ho prohlédl dosti nepřístupným pohledem, ze zvyku čistě analyticky, což Toni dobře znal a proto se pousmál. Peter se zadíval do jeho brýlí a pak tiše pronesl: „Takže ty si Martin Macdonald.“ Jeho hlas zněl znaveně a Toni na něj zareagoval jemným elegantním úsměvem.

„Můžu se posadit?“ zeptal se a hned si také sedl do černého koženkového křesílka.

„Co mi chceš?“ otázal se Peter obezřetným hlasem.

„Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“ Řekl velmi věcným nezabarveným hlasem, sundal si brýle, složil jejich nožičky a skryl je do vnitřní kapsy saka.

„Kde jsi byl celý ty roky?“ zeptal se nakonec Peter.

„Čekal sem až mě popraví.“ Převalil Toni lakonicky v puse.

Petr sevřel rty a zarputile zavrtěl hlavou. „Odmítám věřit, že jsi Toni.“

„Nemusíš tomu věřit. Koneckonců to teď vůbec není podstatný.“ Macdonald pohlédl na Petera a upřeným pohledem ho vyzýval, aby něco řekl.

Peter Murphy nakonec promluvil. „Takže ty mi tu v Georgetownu zabíjíš lidi?“ zeptal se nakonec prostě.

„Ne tak docela Petere.“ Poznamenal k tomu tady a promnul si prsty pěstěnou bradku. „O to tu taky nejde.“

„Dobře,“ povzdechl si Peter a prohrábl si rukou vlasy, „o co tu teda de?“

„Přišel sem se omluvit za to, že sem tě zabil.“ Toni si odkašlal. „Chci říct, myslim, že si dobrej chlap. Taky máš to dítě. No jo…“ Toni se zavrtěl v křesle.a podrbal se v krátkých vlasech na temeni. „Víš co sem si vždycky myslel?“ zeptal se pak a hned si i odpověděl.

„Že lidí je jak sraček. A že svět k nim není spravedlivej. Asi sem se ti přišel omluvit za to, že svět není spravedlivej. No jo….“ Toni lehce vzdychl. „A to ani nevim proč.“

„Co proč?“ nechápal Peter

„Proč se ti omlouvat.“ Vysvětlil Toni.

A Peter Murphy naslouchal. Naslouchal, ale Toniho slova ho míjela. A stejně tak jeho vlastní slova jakoby neležela na jeho rozhodnutí. Jakoby jeho věty byly předem sepsány a on je teď měl pouze zopakovat. „Nerozumím ti,“ řekl.

 

„Chci říct, že se ti nakonec omlouvám protože se asi omluvy od nikoho jiného nedočkáš.“

„Pokud si mě zabil, kdo jinej by se mi měl omlouvat?“ zeptal se Peter.

„Zabil nezabil…“ řekl Toni mnohoznačně. „Tak ty máš holčičku?“ zajímal se a hned pokračoval, „Jak se jmenuje?“

„Jenny.“ Prozradil Peter, přičemž vyslovení jejího jména ho zahřálo u srdce.

„Jako maminka.“ Poznamenal Toni a připálil si cigaretu.

„Jako maminka.“ Přisvědčil Peter.

„Nepatříš do tohohle příběhu,“ pronesl Toni hloubavě. „Nezasloužíš si…už kvůli tomu dítěti.“ Toni se zvedal k odchodu. „Hodně štěstí Petere.“ Zarazil se a po odmlce dodal, „ačkoli, jakej má smysl přát ti štěstí.“

„Martine,“ zarazil ho Peter ve dveřích. „Skončí to špatně viď.“

„Neskončí to dobře,“ obrátil Toni, opřený o rám dveří s pohledem upřeným k muži za černým stolem. „Svět není spravedlivej, Petere.“ Uzavřel, vyfoukl z úst modravý kouř a vytratil se.

„Jenny,“ zašeptal Peter.

 

Možná přišla právě proto, že ji zavolal, či snad by přišla tak jak tak. Peterova žena vstoupila do kanceláře ani ne minutu potom co Toni odešel. Sledoval ji jak stojí ve dveřích s levačkou na klice, přičemž pravačkou pod zadkem drží miminko a dlaní mu obepíná bok. Dítě má nohy i ruce přípláclé k jejímu tělu a hlavu zabořenou do Jennyina černého trička.

„Podívej jak je krásná,“ usměje se žena ústy. Avšak něco je s jejím úsměvem v nepořádku. Jsou tu slzy rozeseté jako perly po její tváři lesknoucí se v umělém osvětlení. Je tu štkaní. Je tu a nejde zastavit. A úsměv se rozpadá.

„Bude to v pořádku,“ chce ji utišit, avšak cítí, že k ní jeho slova nikdy nedolehnou.

„Co se nám to stalo,“ zapláče ona nad svým údělem. Obejde stůl, sedne si na zem a opře se o manželovi nohy. A Peter cítí jak je v hloubi těla roztřesená a zlomená.

Cítil, jak křečovitě objala jeho nohu. Dítě se rozplakalo do černé látky. Byl to pláč, který ho budil v noci. Ten samý pláč, který dával jeho životu smysl a pocit naplnění a ted mu náhle přišlo jako by k němu doléhal zdálky, jako ozvěna ztraceného času. Zdálo se mu něco v nepořádku. Chtěl se o to podělit s Jenny sedící na podlaze, svírající miminko a jeho nohu, zbytky jejich světa, zatímco jí slzy stékají po řasách, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.

Vešel pak Eric, bez pozdravu, mlčky dokráčel k jeho stolu a naklonil se k otevřené složce na stole. Nato ji otočil, aby nečetl vzhůru nohama a chvíli očima přejížděl text pod fotografií Alanis Cooperové.

„Jak zrůdnej umí bejt tenhle svět, Petere?“ zeptal se, pak se na okamžik odmlčel a zeptal se zas: „Jak zrůdnej?“ Nato zavrtěl hlavou jako by stále nevěřil jak zrůdný může svět být.

A Peter se zarazil. Mendez ho oslovil; Oslovil ho a přece se zdálo, že o Peterovi vůbec nevěděl, že ta slova Peterovi vůbec nepatřila.

„Bože můj.“ Vydechl Eric slabě.

Peter pohladil Jenny po vlasech. „Miluji tě,“ řekl jí. A zatímco přejížděl rukou po její hlavě, uvědomil si, že v jejích blonďatých vlasech zůstává rudá stopa za jeho dlaní. Zvedl ruku k obličeji. Byla zkrvavená. Pak pocítil slabost a tupou bolest. Sklopil zrak a spatřil, jak z jeho hrudi vytéká rudý pramen a spatřil i druhý ve svém břiše. Chtěl zakřičet, nemohl však ani promluvit. Zmocnila se ho panika. Umírám, umírám, umírám, běželo mu hlavou.

Umírá.

Peter se probudí a zase žije. Ještě na pár dní. Ještě na pár dní může zůstat.

Francesco

 

„Frannie!“

Malý Frank plakal v posteli a Helenka se nad ním skláněla. „Nebreč!“ Hleděla na něj skelnýma, rozespalýma očima a snad měla sama na krajíčku, nicméně jako starší sestra se snažila být mu oporou. Zaposlouchali se do křiku za zdí. „Jen počkej, ty děvko zkurvená. Budeš se pořád jen kurvit a kurvit!“ Rány řev a pláč. A zas a zas.

„Utíkám pošeptala Helena Franniemu. Stála tam nad ním v džínách a černé mikině s vlasy ještě rozcuchanými od převalování v posteli a vypadala tak přesvědčeně. „Chci jít s tebou, zajíkl se Frank.

„Neboj, nenechám tě tu. Rychle se obleč. A buď potichu.“

„Děvko!“ zařval Frankův otec za zdí. Frank popotáhl a natahoval si kalhoty, které mu Helenka podávala. Pšššt.“ Přiložila si důležitě prst k puse.

Helenka opatrně otevřela dveře do jídelny. Místnost prostupovala tma. Frank se křečovitě držel sestry za ruku. Hladila ho palcem po hřbetu dlaně. „Pšššt,“ obrátila se k němu se soustředěným, napjatým výrazem v obličeji, když zase popotáhl. Plížili se kolem jídelního stolu a snažili se přehlížet zvuky z ložnice rodičů, kde otec proklínal matku.

„Franku, Franku.“ Vykřikla úpěnlivě Monika. Frannie popotáhl a Helenka ho opět napomenula. To už dospěli ke dveřím a děvčátko vzalo opatrně za kliku. Panty skřípavě zavrzaly. Kroky. Ztuhli na prahu beznadějné cesty k vykoupení. A jen o vteřiny později hleděli do matčiny tváře. V šeru okolo na ně zapůsobila děsivě. Měla oteklý obličej, propadlá víčka a líce vlhké od slz.

„Co vy tu pro krista děláte?“ obořila se na ně a obrátila k nim svou zlobu vůči vlastnímu osudu.

„Nic…“ vyhrkla provinile Helenka.

„Běžte spát, panebože, padejte spát nebo se z vás zbláznim.“

„Já tu nechci být.“ Vykřikla. „Nechci tu být. Trpím tu každý den.Trpím! Trpím! Trpím!“ Řvala Helenka na matku a Frannie svíral její ruku a plakal.

„Co si myslíš, že víš o utrpení, bože můj!“ zařvala na ni matka. „Myslíš si, že si někdy trpěla! Panebože. Ty nevíš, co to znamená trpět! Nic o tom nevíš! Nevíš nic o utrpení!

 

Frank zůstal stát na prahu s provinilým výrazem v dětských očích, ale ani jedna ze dvojice žen s nimiž vyrůstal si ho nevšímala. Opustili jídelnu a nezůstalo za nimi nic než ticho. Frannie prošel dveřmi, jež ho vedli ven z bytu. Bezmocně popotáhl a následoval svou cestu. Stanul na černobílém zaprášeném dláždění. Jeho pohled sklouzl dolů. Schodištěm vzhůru k němu stoupal muž v černém slušivém saku z jehož rukávů se nořily ruce v bílých hedvábných rukavičkách. V pravačce ozdobené masivním prstenem svíral bledou dlaň drobounké černovlasé dívky. Byla oděna ve svatební šat, bílý jako sníh. Pod průhledným krajkovým závojem se rýsoval její mrtvolný obličej s jizvou táhnoucí se od obočí přes zašité oko až k bradě.

„Franku,“ zaslechl ten něžně melodický hlas.

„Pojď, ukážem ti cestu,“ řekl chladně muž a podrbal se v pěstěné bradce. Frannie zíral na ženu a plakal.

„Neboj se. Nemusíš.“ Upokojila ho.

 

Vedli ho zasněženou polní cestou. Byla temná noc, padal sníh a za zády Frannieho se světla dolního pole slévala se září Georgetownu snícího v údolí. Dítě popotáhlo a dál klopýtalo za Tonim a Mary, navždy spjatými osudem. Cesta se nořila do lesa a zde na jeho kraji se ve tmě leskl černý lak sedanu s taxi cedulí na střeše. Frannie cítil jak ho vzala za ruku. Studená a ztuhlá. Jediné její svatební šaty rozeznal teď ve tmě okolo. „Helenko,“ vydralo se mu z úst.

„Je pozdě.“ Ozval se Toni lakonicky.

A pak sestupovali po schodišti, jež se točilo mezi modrými stěnami. Náhle byl Frannie úplně sám. Vynořil se v podzemní části modrých snů. Bylo tu ticho a on do něj popotáhl. Nikde ani noha. A pak spatřil postavy jak se jedna podruhé noří zpoza rudého závěsu salónku nalevo od něj. Nejdřív šli dvě dívky jedna podobná druhé a přece každá jiná. Do modrého světla je následovala žena v liščím kožichu, který odhaloval hluboký výstřih jejich šatů. Poslední šel muž v černožluté zimní bundě s rozcuchanými vlasy nad kulatým obličejem. Průvod tonoucí v modrém světle pomalu dorazil k Francescovi. Všichni přítomní na něj zahlíželi s vyčítavou zlobou. Frannie se rozplakal. A ten muž v černožluté bundě na něj seshora pohlédl se zoufalou rezignací a řekl: „Tak takhle je to. Uvědomuješ si vůbec, že za mnou necháš ženu a dítě. Nebo už seš tak zapšklej že mi tohle uděláš? Že mi tohle uděláš pro zkurvenou marnou naději.

Frannie se hlasitě rozeštkal a sledoval, jak ti co ho odsoudili odcházejí. Utíkal na malých nožkách ven po schodech a octl se opět ve tmě lesa. Šel pomalu k autu uvízlému v závěji. Pak vyšla luna zpoza nekončících mračen. Uvnitř vozu seděl muž v černém slušivém saku a v bílých rukavičkách ozdobených prazvláštním prstenem se třemi vyrytými písmeny na malíčku pravačky. Krev vytékající z lebky mu slepila černé kudrnaté vlasy. Hlavu měl složenou na volantě a z úst jeho umírajícího těla se ozývalo chroptění. Byli jedno, oni dva, a Frannie to věděl.

 

 

21.

 

Eric Mendez seděl za volantem policejního auta, po boku měl Erica Cartera. Poslouchali rádio a mlčky zírali ven předním sklem. Z nebe padaly husté bílé vločky a vítr s nimi tancoval nad Georgetownem. Sem tam zahvízdal. Eric stočil vůz ze stinné ulice, objel zasněžený strom a zaparkoval na malém parkovišti po straně penzionu U Žáby. Jedno policejní auto už tu stálo.

Vydali se cestičkou proházenou podél zdi pod střechou budovy k vstupním dveřím.

„Z toho počasí se brzo zbláznim,“ ulevil si Eric.

„Je to hnus,“ přitakal Noah

„Půjdem dál?“ optal se Eric s rukou na klice.

 

Přivítalo je teplo zděného krbu, v němž praskal oheň.

„Podívej na schody,“ ukázal Noah před sebe. „Vypadá to tu jak v lovecký chatě.“

„Zvláštní místo,“ potvrdil Mendez. „Od stolu v rohu místnosti napravo od nich k nim kráčel uniformovaný policista. Seděl tam i postarší zašlý muž s prořídlými vlasy s dalším policistou.

„Dobrý den. Jsme detektivové Carter a Mendez z oddělení vražd,“ představil je Eric, když policista kachním krokem došel až k nim.

„Harding, z okrsku.“ Řekl policista a potřásl si s nimi rukou. „Chcete se jít rovnou podívat na místo činu?“

„Asi bysme tam mohli jít,“ přikývl Eric.

„Toho muže můžem pustit domů?“ zeptal se Harding a hlavou přitom ukázal do rohu ke dvojici.

„Ten to ohlásil?“ zajímal se Eric. „Máte protokol výpovědi?“

„Jasně.“ Potvrdil Harding. „Ten chlap tu dělá správce. Ráno přišel a neviděl Annabelle, to je jedna z těch dvou, na recepci. Myslel si, že šla na záchod nebo, že je u té druhé v pokoji, že jen zapomněla zamknout. Tak rozdělal oheň v krbu a čekal. Když se mu začlo zdát zvláštní, kde ta dívka je šel nahoru a obě je našel. V tom protokolu je to všechno sepsaný.“

„Tak ať de.“ Eric zývl. „Třeba se za nim ještě někdo staví. Jo a není to tu zapáskovaný. Takhle by sem moh někdo přijít.“ Promnul si oči a pak se ještě zeptal. Kde je soudní lékař?“

„Měl by bejt na cestě,“ odvětil Harding a zase se vydal ke stolu v rohu.

Detektivové pozorovali diskuzi policistů, Eric si poklepával nohou o podlahu a stejně jako Noah měl tvář pochmurně zadumanou. „Dvě mrtvý holky,“ zarazil se Eric. „Jak hrůznej je tenhle svět.

Policista se vrátil a vedl je nahoru po schodišti a dál k pokoji číslo 4. „Místo činu je nedotčený.“ Informoval je Harding. „Asi bych vás měl dopředu varovat. Jedna z těch dívek je dost ošklivě zřízená. Popravdě už ji ani nechci znova vidět.“

 

Stanuli na prahu pokoje číslo 4. Svět za oknem skrývaly tmavé závěsy. Postel byla neustlaná, s drobnými stopami krve. U nočního stolku leželo zhroucené tělo mladé ženy v modrých tangách a kolem něj na modrém koberci skvrny od krve. Tvář měla pomlácenou a nateklou. Vedle ní ležela poničené lampa se zbytky oranžového stínítka. Na stolku byl odložený zavřený malý černý notebook. Naproti posteli vedle dveří seděla opřená o stolek pod televizí s hlavou u obrazovky ta druhá, ve žlutém zkrvaveném triku s nápisem sexy přes prsa a těsných modrých džínách. Vypadala téměř jakoby si tam chtěla odpočinout. Jakoby si tam zničená sedla po dlouhém a náročném dni a únavou usnula. Jen pro tu krev se nikdo nemohl splést. Dveře do koupelny byly dokořán. Drahnou chvíli nepadlo jediné slovo. Muži zákona stáli na prahu a nedokázali se rozhodnout a vstoupit dovnitř.

„Tak do práce.“ Ucedil zkřivenými ústy Eric Mendez a ta krátká pietní chvíle se vytratila v čase. Záhy nato se v místnosti objevil tým z laboratoře a soudní lékař a začali místnost zkoumat metr po metru.

  

Eric a Noah se usadili u kulatého stolku v rohu restaurace penzionu. „Víš začal Eric, zatímco se vrtěl, aby se uvelebil v hlubokém křesílku, „pokaždé když se k něčemu takovýmu nachomýtnu, říkám si kolikrát se mi to ještě stane… Vídíš… ten místní fízl něco takovýho vidí jednou za život, když má smůlu. Myslí, že je to něco neuvěřitelnýho.“

„Hmm…“ přisvědčil Noah, „my už viděli ženskou s ksichtem rozmlácenym paličkou na maso, tak, že jí vlastní máma nebyla schopná identifikovat.“

„Nemluv o ní,“ zaškaredil se Mendez.

„Protože byla nevěrná?“ uzavřel Noah a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Tak co myslíš?“ obrátil Eric list. Noah se ošil na kožené pohovce v rohu místnosti a shlédl dolů na níže sedícího Mendeze. „Takže z toho co víme,“ začal, „máme tu Annabelle a Julii Žábovi. Annabelle seděla na noční recepci. Vzhledem k tomu, že cennosti zůstaly v pokoji, můžeme vyloučit loupežnou vraždu. Skromně bych odhad, že Julie byla zabita v afektu, nejspíš milencem, vzhledem k jejímu sporému oblečení. Vzhledem k bitce, která tam očividně musela proběhnout, bych tipl, že tu druhou, tu Annabelle, musel přilákat hluk. Asi chtěla vědět, co je s její sestrou. Asi rozrazila dveře a útočník ji zastřelil. Pak nejspíš poslal kulku i Julii, tý v tangách. Nic jiného mě nenapadá.“ Mendez poslouchal, pak se na chvíli zamyslel a řekl. „Nic jinýho nějak nedává smysl. Třeba z toho notebooku zjistíme kdo sem tak moh přijít.“ Eric zakroutil hlavou: „Stejně, vole. Penzion bez hostů, bez kamer, s majitelem ve Francii. Co to je?“

Noah pokrčil rameny: „Možná si tu ty holky jen tak přebejvaly.“

„Celý je to blbost.“ Uzavřel Mendez.

„Jako vždycky,“ přisvědčil Carter. „Co to je s tim počasim?“ vyhlédl pak z okna. „Jak dlouho už tu nebylo slunko?“

„Je to jako kletba,“ přisadil si Eric. „Vánice, mrtvý holky…“

„Doktor,“ přerušil ho Noah. Soudní lékař přišel od schodiště, pozdravil a přisedl si vedle Noaha.

„Tak pánové,“ začal, „doba smrti těch, žen bude mezi jedenáctou a dvanáctou večerní hodinou. Ta ve žlutém tričku zemřela následkem zástavy po průstřelu srdce. Ta polonahá má četná poranění. Byla umlácena tupým předmětem, zřejmě tou stolní lampou. Zemřela na následky zástavy po průstřelu srdce. Zjevně to byl zkušený střelec. Nicméně ta polonahá by zřejmě umřela tak jak tak. Krvácela do mozku. Ozvu se vám jěště po pitvě.  Du na kafe, pánové.“

„Ten teprv musel něco vidět.“ Poznamenal Noah pozoruje odcházejícího doktora. „Ozvu se po pitvě. Du na kafe.“ Zopakoval doktorova slova a zavrtěl hlavou. „Neuvěřitelný.“

„Jo…asi sotva může brečet nad každou mrtvou, kterou vidí.“ Připustil Eric.

„Zajímalo by mě co by řek na ženskou s ksichtem rozšmelenym od paličky na maso.“ Usmál se lehce Noah a pak napodobil strojený doktorův hlas. „Byla umlácena tupým předmětem, podle všeho tou paličkou na maso.“

„Nemluv o ní,“ nepomenul ho měkce Eric.

„Tak pudem na kafe?“ zeptal se Noah.

„Ok,“

 

Minulo poledne, když Angela Zannetiho probudil zvonek. Útrpně sesunul nohy z postele na zem. Na černošku spící vedle se ani nepodíval.

„Zmrdi, vole,“ vypravil ze sebe ztěžka. Zvedl se a vypotácel se z ložnice do vedlejšího pokoje. Cítil se nepříjemně unavený a sešlý. Prošel obývákem, v chodbičce si vzal klobouk a šel ke dveřím.

„Vole lidi,“ zabručel si pro sebe.

Stál v trenkách, tílku a klobouku u dveří a hrbil své obří tělo ke kukátku. „Co?“ zabručel si pro sebe. Nebývale prudce otevřel dveře a osopil se na příchozího.

„Jsem Eric Mendez, z oddělení vražd Georgetownské policie.“

„Co mi chceš?“

„Jsem tu kvůli Annabelle a Julii Žábovým.“

„Něco se stalo?“

„Annabelle a Julie byly včera v noci zavražděny.“

„Ju…Julie?“

„Můžu dál?“

„Já vám nepomůžu. Nevím nic. Jsou mrtvé? To ne…“

„Je mi to líto…“

„Promiňte, ale já vám nemůžu nic říct. V poslední době sem je nevídal.“

„Nevadí. I tak děkuji pane Zanneti.

Angelo přibouchl policistovi dveře před nosem.

„Tak to ne! To ne! Ty zmrde zkurvenej…“ mumlal si pod vousy Angelo, zprudka oddechoval a pak se v něm něco zlomilo. Naběhl k pohovce. Vzal konferenční stolek a hodil ho proti akváriu. Rybky se rozlétly místností. Hodil hi-fi věž proti zdi. Vzal talíře z kredence a házel je proti obrazu muchomůrek, rozbil sklenice, rozházel příbory, vyhodil černou děvku. Roztřískal postel sekerou, vyházel šatník a pak se posadil na zem před televizi na mokrý koberec mezi střepy, hodil sekeru proti obrazovce a pak jen seděl a stěží popadal dech. „Francesco Toni, ty seš mrtvola! Seš mrtvej muž! Seš mrtvej! Mrtvej! Seš mrtvej, slyšíš!“ Křičel do prázdné místnosti. „Francesco Toni, já tě zabiju. Zabiju tě ty zmrde. Zabiju tě ty pošahanej kreténe.“ Ještě chvíli proklínal Franka, pak se zvedl a vzal tu sekeru co ležela na zemi pod rozbitou televizí a vydal se ven z bytu. Ve dveřích se zastavil a vrátil se zpět do ložnice aby se oblékl, zase si vzal sekeru a tentokrát už vyšel do ulice. Franka však nedohnal.

 

Mezitím volal Ericovi Noah, Eric volal Peterovi a ten se za Frankem naposledy vydal.

 

Angelo se prosekal do Frankova bytu, který uvedl v totální chaos a tam ho našli Eric a Noah, kteří hledali Petera, uprostřed jeho díla zkázy. Frank se domů nikdy nevrátil.

 

 

 

 

 

 

 

 

22.

 

Peter zastrčil telefon do kapsy a zadumaně si povzdechl. „Franku,“ řekl si pro sebe, a přemítal, jak si jen vysvětlit to co právě vyslechl od Erica. Podíval se na svou rodinu a měl zvláštní pocit, že už jí zase opouští. Jakoby obě ty ženy stále jen opouštěl, tak se mu to v ten moment zdálo být a cítil se proto sklesle. Jenny falešně prozpěvovala dceři písničku o koťátku. Přišel k ní a pohladil ji po vlasech. „Musím vyřešit něco do práce…Brzy se vrátím.“ Řekl jí.

„Musíš?“ zeptala se.

„Bohužel.“ Pohlédl na ni omluvně a políbil ji na tvář. Vtiskl polibek dceři, rozloučil se. A opustil je.

 

Peter sledoval Wilsonův park za oknem spolujezdce. Tonul ve sněhu, který se neustále sypal z šedavých mračen nad Georgetownem. Ochromené město mlčelo a nechalo promlouvat vítr, který obcházel ulice a sem tam táhle zahvízdal.

V roztržitosti přehlédl pizzerii U Fallaciho a tak dupl na brzdu a stočil vůz doleva na Novosvětskou. Zabrzdil při krajnici v rozsolené sněhové břečce. Na město padal soumrak skrytý za nadýchanými mračny.

Peter vystoupil, zapl si černožlutou zimní bundu až ke krku a zachumlán do jejího tepla, přešel silnice a zazvonil na zvonek dveří cihlového domu.

„No…“ ozval se šumící chraplavý hlas.

„Čau Franku, to sem já Peter. Můžu dál?“ V odpověď zazněl bzučák.

 

Frank uvařil kafe. Sedli si s ním ke stolu v obývacím pokoji. A v tichu stěn si Peter starostlivě prohlížel muže, jehož dlouhou dobu považoval za přítele. Jeho známý obličej se mu zdál podivně zdeformovaný. A přece to nebyli zdaleka tolik strhané rysy jeho tváře, jako spíš uhýbavý pohled Frankových očích, co ho znepokojovalo. Jako by vystavovaly hráz skrze níž k němu nelze proniknout.

Frank si třesoucí se rukou připálil cigaretu a přitáhl k sobě popelník.

„Proč si přišel, Petere.“ Zeptal se nakonec bez zájmu.

„Jak ti je, Franku,“ zeptal se Murphy a pokusil se zachytit jeho pohled. Frank však uhnul očima k ubrusu.

„Lepší nemluvit,“ odbyl dotaz. „Kurva.“ Vyklouzlo zý něj bezděčně.

„Takhle to, ale nejde, Franku.“ Zkusil to Peter smířlivě. „Děje se něco?“

„Nic,“ odtušil Frank do prázdna, „zůstal sem jen sám.“

„Co Helena, ta tu nebyla?“ zajímal se Peter dál.

„Přišla no. Řekla mi, že se mám vzpamatovat. Tak jako všichni. Jenomže…Všechno je marný. Už to nikam nevede. Ztracený.“ Frankův hlas byl v hloubi zoufalý.

„To je všechno kvůli Charlottě, Franku?“ Zeptal se Peter, ale odpovědi se nedočkal. Frank tupě zíral na záda muže ve vlčím máku na obrazu na zdi.

„Je tu něco, o čem s tebou musím mluvit.“ Odbočil Peter po chvíli a nervózně se podrbal na zátylku.

Frank na něj nepohlédl, ale jeho tvář sebou křečovitě škubla. Byl to jen záchvěv, jehož si Peter sotva povšiml a jakmile ho zaznamenal, opět se vytratil.

„O co de.“ Zeptal se Frank podezřívavým tónem.

„Musím se tě zeptat a potřebuju, abys mi nelhal. Stýkal si se teď s dívkou…s Julií Žábovou, je to tak?“

Peter se na Franka zadíval. Měl pocit, že při vyslovení Juliina jména sebou Frank škubl. Hledal jeho oči, ty se mu však vyhýbaly.

„Stýkal,“ přisvědčil jeho hlas.

„A včera si za ní byl. Nebo ne?“ Pokračoval Peter.

„Byl. Byl sem tam.“ Potvrdil Frank dutě.

„A nic si jí neudělal?“ Peter se na něj upřeně zadíval.

„Proč?“ utrousil Frank chladně.

„Víš dneska ráno našli Julii a její sestru zavražděné. Co mi říkali kluci, vypadalo to tam dost ošklivě. Nezlob se, ale budem potřebovat tvou zbraň a vzorek na DNA. Pokud si nic neudělal, tak o nic nejde, nemyslíš.“

„Mrtvá?“ Zeptal se Frank dutě.

„Mrzí mě to…“ řekl Peter slabě, „připadám si tak unavenej. Tak bezmocnej. Vem si, jak moc se snažim. Franku, pojeď se mnou na stanici, vezmem ti vzorek na DNA, prozkoumáme tu zbraň a můžeš domů.“ Peter mluvil a nervózně se ošíval. Napil se kafe a pohlédl na Franka.

Vypadal, že něco zvažuje.

Frank zkoumavě hleděl na muže naproti, jak si vytahuje cigaretu z krabičky. Hlavu měl čistou, celý svět kolem se mu náhle zdál přebytečný. „Jakou cenu má lidský osud, tázal se Toni Macdonald jeho podvědomí.“

 

Frank zvažuje. Na jedné straně má Peterův život, na té druhé vlastní naději. „Jakou cenu má lidský osud?“ táže se Toni jeho podvědomí. A Toni zná i odpověď. „Lidí je jak sraček. A svět k nim neni spravedlivej.“ Toni šeptá „Proč má bejt člověk spravedlivej ve světě, kterej už ze svý podstaty spravedlivej neni?“

„Někteří lidé se narodili, aby udělali špatné věci.“ Šeptá Toni dál.

Francesco Toni zvažuje. Na jedné straně má Peterův život na té druhé svojí naději.

Kdo je ten Peter? A v čem je jiný než ti ostatní? Je snad v něčem lepší? Dluží mu snad Frank něco?

Frank má hlavu čistou a zdá se mu, že všechno je srozumitelnější než dřív. Pochopil ty dvě slova a také ví co znamenají. „Na stanici.“ Řekl ten muž naproti. „Na stanici znamená zemřít, ví Toni Macdonald. Ví to i Frank.

Na jedné straně má Peterův život, na té druhé svůj vlastní. Proč by neměl volit svůj ve světě, který tak jako tak není spravedlivý. Je snad Peterovi něco dlužen?

Vše se zdá být srozumitelnější než kdy dřív.

 

„Pamatuješ si ještě na Martina Macdonalda?“ zeptal se Frank zničehonic po chvíli ticha.

Peter potáhl z cigarety a upřel na něj pohled. To jméno visící ve vzduchu mu sevřelo srdce. Potáhl ještě jednou, důkladněji a hlouběji do plic. Cítil, jakoby se ho v ten moment dotkl jeho osud, jakoby se ho dotkl čas kráčející mlčenlivými kroky zvolna a nenávratně ke konci všeho.

„Nikdy ho nenašli,“ odtušil, když se trochu uklidnil.

 

„V Modrých snech…“ začal Frank, „v Modrých snech se začalo mluvit o tom, že se tu pohybuje někdo, kdo si říká Toni Macdonald, že se za něj někdo vydává. Proslýchá se, že ten člověk zabíjí ty holky, a že se chce pomstít za Toniho smrt.“

„Cože?“ pohlédl na něj Peter. Zdálo se mu teď, že Frank ví něco navíc, že zjistil něco, co on sám ne, a tak náhle začal dychtit po pravdě.

Frank mluvil dál: „Zdálo se mi, že je to blbost, jenomže teď někdo zastřelil Andrewa…“ Frank se odmlčel a pokračoval dál. „Ty si určitě pamatuješ, co to na nás tehdy Toni křičel. A včera večer mi někdo volá a chce, abychom se sešli…“ Frank se na Petera dramaticky podíval. Martin Macdonald, tak se představil. Chtěl se s náma dvěma sejít.“

„Proč si mi to nezavolal.“ Zeptal se Peter překvapeně.

„Nevěděl sem, co si o tom myslet tak proto. Jenomže taky řek, že v penzionu U Žáby se stane něco strašnýho. Takže s tím vším asi má něco společnýho.“ Frank domluvil a Peter seděl jako přikovaný k židli. Ano konečně se z mlhy vynořilo něco se jménem a tvarem. A znělo to tak dokonale jednoduše.  Až se zdálo, že to snad ani nemůže být pravda. Snad právě to mělo Petera varovat, ale tolik dychtil dozvědět se pravdu, že zapomněl na lži. Těžko se na něj však hněvat, příliš trpěl pro všechny mrtvé toho času.

 

Auto vjelo do závěje tam kde se cesta za dolním polem nořila do lesa.

„Tady je to?“ zeptal se Peter nechápavě.

„Jo, tam co našli Mary Douglasovou. Říkal, že si nás tu najde. Tak vystup, deme tam.“ Frank vystoupil z auta a zabořil se do sněhu. Musel obejít kapotu auta, aby došlápl na zavátou cestu, kde bylo méně sněhu. Přes černé džíny mu vrchem napadal do bot sníh a teď studil, zatímco se rozpouštěl a vsakoval do ponožek. Peter se k němu připojil, chtěl jít hned dál, ale pak si uvědomil, že se Frank dál nehýbe, jen stojí a hledí do nitra lesa směrem k pasece, kde kdysi našli na mechu ležet živou neživou Mary Douglasovou, poznamenanou jejím utrpením.

Náhle i Peter rozezná postavu, která k nim kráčí mlžnou zimou mezi padajícím sněhem. Je to Toni Macdonald v sytě černém slušivém kabátě a černých brýlých, jednou rukou se drbající v pěstěné krátce střižené bradce, ve druhé svírající magnum.

 

Došel až k nim, zbraní mezitím stále mířil Peterovi na prsa. A Peter Murphy, šéf oddělení vražd Georgetownské policie se na něj podíval s rozčilenou rezignací, a když promluvil jeho hlas už nadosmrti uvízl v hlavě Francesca Toniho. „Tak takhle je to. Uvědomuješ si vůbec, že za mnou necháš ženu a dítě. Nebo už seš tak zapšklej, že mi tohle uděláš? Že mi tohle uděláš pro zkurvenou marnou naději!

Toni nehnul brvou. Jen vystřelil.Kulka se zaryla do Peterovi hrudi. Zavrávoral a popošel k Tonimu. „Proč?“ zeptal se slabě. Toni vystřelil znovu. Peter klesl na kolena a pak na všechny čtyři. Popošel tak kousek, sípal a kašlal krev. „Proč?“ zasípěl. „Proč,“ Snad to byl bůh, koho se ptal. Pak dost ošklivě zachrchlal a s rudou slinou táhnoucí se od úst k bílému sněhu mlčky ulehl.

„Cos to kurva udělal?“ vykřikl Frank, „Cos to kurva udělal. Tys ho kurva zabil.“

„Ne ne ne! Ne, kurva, ne! To ne.“ Padl na kolena k Peterovi. „Ne ne ne! Chci aby bylo po všem! Chci, aby to skončilo! Chci aby to skončilo!“ 

 

Toni Macdonald seděl za volantem černého sedanu a palcem pravačky v bílé hedvábné rukavičce ozdobené prazvláštním masivním prstenem nataženým na malíčku si přejížděl přes bříška prstů. „Frank chce, aby to skončilo.“ Poznamenal jemným elegantním hlasem. Mary Douglasová sedící v noční košili na sedadle spolujezdce k němu obrátila svůj znetvořený obličej.

„Co chceš udělat?“

„Můžu nechat svět pominout.“

„Ano?“

„Otevři přihrádku.“

„Dáš si žvýkačku.“

„Ne. Podej mi tu pistoli.“

„Na.“

„Díky Mary.“

Toni Macdonald sevřel oběma rukama Magnum a hlavní si ho přitlačil pod bradu. Výstřel vyšlehl do mlčenlivého lesa. Záblesk se vytratil a zvuk se rozplynul. Kulka se zaryla do zaneřáděného černého stropu.

Byly tam dva mrtví muži a nic víc…

 

Císař III.

 

Císařův palác svou krásou přerůstal všechny divy světa, z krásy vyrůstal, v kráse rozkvétal a v nádheře se tyčil do nebeské výše. Dýchal. Přinášel příliš úžasu pro Francesca Toniho, když vstupoval do Vládcova sálu. V nekonečné výši nad detektivovou hlavou se rozprostírala sedmkrát lomená klenba. Z každé jedné části, zářilo zlaté slunce. Frank stál na prahu v otevřené bráně oslepen světlem prostupujícím síň do posledního koutu. A paprsky slunce snášely k zemi zlatý prach, který ulpíval na každém z masivních, ke sluncím se tyčících sloupů z pravého mramoru. Konečně Frank zcela prohlédl světlem. Jeho oči klouzaly po podlaze. Sledoval průhlednou plochu pod svými nohami. Kde nebyl pohled znemožněn vrstvou napadaného a zase se zvedajícího zlatého prachu, spatřil nekonečný vesmír z něhož císařův palác vyrůstal. Miliardy bílých hvězd jež září nad Zemí se zde rozprostírali pod ním a nebyly ničím uprostřed zlaté záře domu císařova.

Přímo pod Francescovýma nohama byl v celé šíři brány rozložen nachový koberec, nedotčen zlatem. Ukazoval cestu k císařovu trůnu. Detektiv se po ní vydal.

I Francesco zůstával žlutě zářícími vločkami nedotčen. Na jeho ramenech spočívalo roucho z černého hedvábí a plášť, naprosto stejný.  Táhl ho za sebou prachem, jež před látkou uhýbal a jakoby byl hnán poryvy větru vycházejícími ze samotného Frankova těla a pláště, neklidně jim vyklízel cestu. Konec pláště byl kdesi v nedohlednu za otevřenými dveřmi síně, kdesi na cestě, jíž Francesco přišel.

Trůn se s každým krokem nepatrně přibližoval. Muž v černém plášti a černém rouchu našlapoval bosým nohama po koberci a poslouchal donekonečna se vracející ozvěnu vlastních kroků. Minul tři řady sloupů, tři měl před sebou, za poslední linií už zbýval jen kousek k samotnému sedícímu císaři. Jakkoli blízko či daleko byl, jeho tvář zůstala návštěvníkovi skryta. Zato dokázal zaostřit na okolí císařova trůnu, v bělostných křeslech po jeho pravici a po levici seděli čtyři lidé. Vpravo ženy, po vládcově levici muži. Toni Macdonald, Peter Murphy, Julie a Charlotta. Všichni oblečeni v rouchách pokrytých zlatem. A pak spatřil poslední z císařovy společnosti. Mary Douglasová klečela před trůnem v bílé noční košili s červenými puntíky, ruce sepjaté v modlitbě. Zdálo se, že všichni naslouchají Frankovým krokům. Zdálo se, že všichni čekají na muže, který přichází k trůnu, jehož plášť zabírá víc a víc místa v císařovi síni a odhání zlato ze své cesty.

Francesco došel až k Mary, až k cíli. Měla vlasy střižené po ramena, právě tak, jako když ji spatřil za běhu času. Otočila se k němu se shovívavým úsměvem. Nevnímal než její tvář. Hleděl do jejích hnědých očí, na její drobný nos, malinká ústa, uši ozdobené decentními náušnicemi, ztrácející se mezi jejími vlasy. Jedna z nejkrásnějších.

„Kde je císař?“ zeptal se jí šeptem, když si uvědomil, že trůn je ve skutečnosti prázdný. A přece si i šepot nesl palác mezi stěnami v nekončících ozvěnách.

„Teď tu není,“ pošeptala mu do ucha a její hlas se mu ještě stokrát vrátil. Francesco se vyděsil. Uvědomil si že neslyší své srdce. Nevěděl odkud k němu přišlo nové poznání, ale náhle si byl plně vědom, že jeho srdce nebije. Podělil se o to s Mary.

„Neboj se. Nemusíš…“ upokojila jeho obavy.

„Proč mi pomáháš?“ zeptal se ztrápeně.

„Protože jsi pro mne ztratil slzu, Francesco.“

„To už je dávno,“ jeho bolestný šepot se nesl věčností.

„Ale stalo se to. Nic není dost dávno. Copak to nechápeš?“ věnovala mu starostlivý pohled.

„Pořád je něco dobrého, pro co má smysl odpustit.“

„Jak by kdo mohl odpustit?“ zavrtěl hlavou Frank.

„Lidi odpouští,“ zašeptala nespočetněkrát. „Stačí poprosit.“

„Kdy přijde císař?“

„Brzy.“

Frank utichl. Slyšel všechna slova, jež byla vyřčena, jak se spojila do jednolité melodie a k ní se přidal vzrušený šepot císařovi společnosti.

„Pomodli se se mnou Franku,“ zaslechl Maryin hlas.

Frank sepjal ruce a začal. Cítil zlato, snášející se do jeho vlasů, na roucho i na plášť. Mlčky se modlil a naslouchal melodiím uprostřed Císařova sálu. Vnímal barvy i mír místa, kde žádné srdce netlouklo.

 

Dveře sálu se otevřeli. Vstoupil malý mužík ne větší než metr od země v punčochách, sukni a kabátu se zlatými knoflíky a jak se zastavil, pronesl ohlasně: „Císař, císařovna a stvořitel.“ Nikdo se ani nepohl, ale sál ztichl. Císař a císařovna vstoupili první, šli mezi řadami sloupů a až daleko za nimi vstoupil do sálu sám stvořitel.

 

Císař a císařovna se usadily na své trůny. Císař v bílém obleku pohlédl na Franka a pak řekl: „Velmi pozorně jsem tě sledoval. Velmi pozorně jsem ti naslouchal. A ty jsi lhal. Lháři, lháři, lháři. Přec sis nemyslel, že mě můžeš obelhat?“ Císař zavrtěl hlavou a rukou si projel svými zlatými vlasy. „Nestojíš mi za jediné slovo. Ať tedy promluví císařovna.“

Pak zvedla se císařovna ve zlatém hávu s černými vlasy pokrytými spadaným zlatem a v soucitném tónu s černýma očima upřenýma na Franka pronesla: „Běda tomu, kdo sešel z cesty. Běda tomu, kdo ztratil naději.“

 

Pomalu k trůnu dokráčel stvořitel. Podíval se na Toniho Macdonalda a řekl: „Annabelle tu není?“

„Není.“ odvětil Toni.

„No dobrá. Nevadí. Tak můžete jít. Mějte se.“ Rozloučil se se všemi, vcelku ledabyle luskl prsty a byl pryč.

 

„Pověz mi něco, Franku.“ Vyzvala ho Mary, zatímco opouštěli chrám císařův.

„Co bych ještě mohl říct?“ pohlédl na ni sklíčeně.

„Povídej mi o něčem, co mi připomene člověka, který za mne ztratil slzu.“ Navrhla mu.

Frank se bolestně pousmál a po chvíli začal. Pamatuju si, když začínalo jaro a já po ránu  vycházel na balkon na cigaretu, slunce vycházelo nad Wilsonovým parkem. A lesklo se zeleným listím, který vypadalo, jako by bylo namalovaný voskovkami. A ty dny, kdy bylo po dešti, cítil sem vodu, jak se nese vzduchem. Město pak vypadalo čistší a snad i nevinější,“ odmlčel se. „Zdá se, jako by to všechno bylo strašně dávno. Jakoby to se mnou ani nesouviselo.“

Usmála se, aby ho povzbudila.

„Vzpomínám si na Charlottu ve svatebních šatech. Vypadala jako anděl. A na Helenku. Vždycky mne chtěla zachránit. Byla ta nejlepší sestra, jakou bych si moh přát. Vzpomínám si na malou Aničku. Houpal jsem jí na houpačce a ona se smála jakoby jí nic na světě nemohlo udělat větší radost.“ Odmlčel se. „strejdo Franku, říkala mi. Strejdo Franku.“

 

Exit 23

 

Z šera noci se rýsovala cedule. Frank se choulil v kabátě, přešlapoval na zledovatělé vozovce a přimhouřenýma očima luštil nápis na ní. EXIT 23 stálo tam velkými písmeny a níže pak GEORGETOWN. Uvědomil si záři města na východě. Pár metrů od cedule se stáčel v půlkruhu pod dálniční most sjezd a napojoval se na státní silnici do Georgetownu.

 

Zaslechl kroky za svými zády a nato se po jeho boku zastavil Toni Macdonald. Frank ho pozoroval, nechtěl začít.

„Víš proč lidi lžou Franku?“ zeptal se náhle Toni, zatímco si točil s prstenem nataženým přes bílou hedvábnou rukavičku na malíček. Frank zarytě mlčel.

„Víš,“ pokračoval Toni, „…lež nemá nahradit realitu. Ten kdo dlouho lže, si je toho vědom. Pravda vždy alespoň do jisté míry vypluje na povrch. Lidi nelžou, aby zakryly pravdu, zastírají jí do mlhy, do šera nebo do vánice a pokud ji někdo hledá, nalezne její obrysy. Tomu se nelze vyhnout. Nalezne obrys pravdy, ale její celkový obraz je pokroucený, utopený ve slepých uličkách. Pokud hledáš pravdu u lháře, jsi odsouzený ztratit se v jeho světě. Lež je mocná, jakou však dělá službu lháři samotnému vstříc věčnosti?“

Frank mlčel

„Podívej, můžu udělat vánici.“ Toni luskl prsty a Frank jen pozoroval jak se z šera zvedá vítr, jak z oblohy  padají sněhové krystaly a hnány vichrem bodají Francesca do tváře. „Můžu přinutit auta jezdit dálnicí. Toni zas luskl prsty a zdálky se rozezněl zvuk motorů, který sílil z obou stran s každou vteřinou. Frank spatřil reflektory prodírající se mlhou a úlekem uskočil ke krajnici. Toni zůstal stát uprostřed silnice. V protisměru ho míjela auta a z mlhy před ním se vynořil kamion. „Můžu nechat svět pominout!“ Zahřímal Toni do vánice. „Můžu jim přinést smrt! Je to snad lež? Nebo je to ještě pravda?“

Řidič kamionu si zřejmě uvědomil Toniho uprostřed silnice, poněvadž náhle zprudka sešlápl brzdu. „Nebo jen mlha?“ vykřikl Toni. Návěs kamionu se dostal do smyku, nato se otočil třikrát kolem své osy a smetl Toniho Macdonalda z povrchu země. Frank stál u krajnice a s děsem v očích celý výjev pozoroval. Slyšel auta jak jedno za druhým narážejí do návěsu. A za okamžik tu byl i lidský křik.

„Tome! Tome!“ křičel kdosi uprostřed nastálého zmatku.

Byly tu hasiči i záchranná služba, strach a blízkost smrti visela ve vzduchu.

A pak dorazil televizní štáb v čele s překrásnou Alanis Cooperovou, zdánlivě bezděky cenící své drobné zoubky. Odvrátil se od ní. Detektiv Toni náhle spatřil dvě postavy, zaseknuté v konverzaci. Poznal je. Toni Macdonald a Frankova žena. Vydali se pryč tam, kde exit 23 sváděl dopravu do Georgetownu. Pak Frank pochopí. Vedou ho pryč od exitu 23, za dolní pole kde se staly všechny ty zlé věci, a kde čekají Frankovi odpovědi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Epilog

 

„Ach Franku,“ zaslechl ten nádherný, něžně melodický hlas.

-Mary!- projelo mu myslí. Chtěl k ní otočit hlavu do té doby složenou na volantu, ale necítil žádnou sílu ve svém těle. A pak vycítil, že se jeho srdce zastavilo, že už netluče.

„Neboj se, nemusíš.“ upokojila ho. Čelní sklo jeho sedanu zapadalo sněhem. Z úst prostřelené hlavy se vydral smrtelný vzdech. Byl tu celý jeho osud smrsknutý do jediného zachroptění, osud postavený mimo čas, balancující na slité hranici pravdy a lží. A zdálo se, jako by marnost toho všeho měla Franka přežít.

   

 

 

 

  

 

 

 

 

Jenom lež, tiše lež…

 

Lež a lež

Kdesi krev

A vřava vřav

 

Zláká mě křik

A zas jen lež

Jenom lež a nic víc

Tiše lež…

 

Za oknem zas

Z ticha křik

A z křiku strach

Zas a zas

 

Zpátky a tam

Za sebou pospíchám

K vřavě vřav

A z vřavy strach

 

Zase křik

Dívčí strach

A ženský smích

Pak dívčí pláč

Nač a nač

Pláč a pláč

 

Lež a lež

Jenom lež

Tiše lež…

---