Mé múze a duši marnivé

 

 

Mé múze

 

Pro mou rosu

 

Jsi kapka rosy na lístku růže

A já ráno co ráno skloním se k tobě

A zas a zas ztracené srdce muže

Rozechvěje se až dotkneš se mé kůže

 

A až slunce začne hřát, až vyprcháš

Ztracené srdce muže s tebou se vytratí

Jednou ho sebereš, nazpět ho nevydáš

Zůstane s tebou než ráno se navrátíš

 

Jsi kapka rosy na lístku růže

Až příliš krásná pro tenhle svět

Ztracenému srdci nikdo nepomůže

Miluje na růži rosu

Nikdy nevezme to zpět

 

O těch básních

 

Snad s každou básní  budou tvá slova sladší

Snad s každou další má láska bude ti dražší

vždyť nestojí mi všechno bohatství, co lidé mají

za jedinou z řas, jež tvé oči objímají

 

Nic víc už nechci, nic nemá tvou cenu

až večer půjdu spát, až večer zhasnu

zašeptám, vrať se mi, prosím, vrať se mi do snů

a nic víc já nechci, nic nemá tvou cenu

 

Snad s poslední básní změníš se ve vysněnou ženu

V poklad co nade vše drahý je mi

jak pražce na výhybce splyneme kolejemi

A nic víc já nechci, nic nemá tvou cenu

 

Můj vysněný tanec

 

Chtěl bych s Tebou tančit v rytmu lásky

obdařen štěstím parketem bych vlál

oddal se Tobě, zahodil masky

na chvíli ryzím zas člověkem se stal

 

Měl bych tvůj úsměv, tvé plesové šaty

tvých drobných křivek krásu mámivou

od tvého čela až po tvé paty

kouzlo bez poskvrny pro mou duši marnivou

 

Pro mou vílu

 

Kolik básní bys jenom zasloužila

ptám se sám sebe sám odpověď hledám

jsi moje múza, má drobná víla

jednou tě mít už nikdy tě nedám

 

Jsi můj anděl snad přišlas mě spasit

od temných snů a bezesných nocí

chci nadosmrti svědkem být tvé krásy

vedle tebe bych usínal

po tvém boku ráno co ráno procit

 

Je sto básní dost? Zdá se to málo

srdci co samoty se bálo a osamělé bylo

neměl tebe osud proklínalo

má jediná múzo má drobounká vílo

 

Mé bohyni

 

Snad jsi mi bohyní

Vždyť nejkrásnější jsi, kterou znám

Snad sám jsem si to zavinil

Že tvůj domov je můj chrám

 

Ač divy světa rád bych miloval

přec vedle tebe kvete nejkrásnější kraj

pro tebe jsem plakal, s tebou jsem se smál

Jsi moje peklo, můj očistec i ráj

 

 

Pro mou rumovou vílu

 

Chtěl bych s tebou plavat v rumu

Byl by z nás krásný pár naložený v lihu

V rámci mého zbytnělého umu

Ožral bych tě a ukradl ti pihu

 

Povznes bych tě nad opar

Do království kouzločar

Tam uvolním tě z okovů

Dík rudému božkovu

 

Princezně z hospody

 

Znám jednu hospodu, kde sedává princezna

Směje se očima s odleskem hvězd

Napíšu jí báseň, je tolik nádherná

Jen za ní povede každá z mých cest

 

Znám jednu hospodu, kde sedává princezna

Pro ni milovat chci její svět

Napíšu jí báseň, chci vidět jak se červená

Jak ještě víc by mohla být líbezná

Jen za ní povede každá z mých cest

 

Mé růži

 

Ach růže rudá, která neuvadá

Jak křehký úsměv na rtech máš

Jen mi neříkej, že u zrcadla

Záři svojí nepoznáš

 

Neříkej, že bůh tvé pihy nepočítá

Když usnout nade vše by chtěl

Že nejsi to ty, koho slunce vítá

Když hvězdy odešly a měsíc uletěl

 

Ach růže rudá, která neuvadá

Jen neříkej, že štěstí je ti cizí

Vždyť na plotě se vrabec s vrabcem hádá

Zda tvá krása nikdy nevymizí
Mé víle

 

Jsi sličnost květu jarní louky

I horko vášní spáleného léta

K tobě všechny směřuji své kroky

Že duše čistá v tobě vzkvétá

 

Jsi nedobytnost horských štítů

I odlesk lásky odříkané

Stále k tobě navracím se v skrytu

Stále pro tebe mé srdce plane

 

Jsi světlo krásy vzpomínané

Srdcem hvězd co v záři hoří

Jsi krev a voda, slzy slané

 

Jsi klidné ticho, křehký smích

Stopa co se v modrém moři

Nerozpustí jako sníh

 

Má křehká Miss

 

Volba miss je absurdita

Ta korunka je tvoje přeci

Jsi krásná milá nápaditá

Záhada větší ježka v kleci

 

Koho zvát chtějí nejkrásnější

Lidé co nikdy nespatřili

Křivky tvoje lehké vílí

Jak hluboká je hloupost zdejší

 

Ať si sbalí missku do krabice

Já vím, kde žije krasavice

A vím také, jak se usmívá

 

Než ostatní je jiná zcela

Křehkou krásou vždy se skvěla

Co s make-upem se nesmývá

 

Mé múze

 

Až zklíží se tvá očka zářivá

A úsměv sladký usne na rtech tvých

Mé srdce ti potichounku zazpívá

O královně říše spanilých

 

O zemi, kde bosá tančíš v trávě

V bíle říze zlatem prošívané

Tam slunce vzchází ke tvé slávě

A vítr ti splétá vlasy nadýchané

 

Tam dvě srdce naše v lásce dlí

A neznají soumrak zašedlý

Společně proplouvají věčným dnem

 

Tam slunce nezajde a září v nás

A ty jsi obraz nesčíslných krás

Tam nikdy se neztratíme, nikdy nezhynem

 

Pro mou vílu

 

Nesl bych tvůj smutek vstříc konci světa

Až za hořký náš hrob

Vždyť jednoho s druhým každá bolest splétá

Už od počátku našich dob

 

Více se nebojím, cokoli stane se

Vždyť dávno mi stala ses věčnou

Ať klidně shoří mé sny, ať vítr je odnese

Teď když jsem pochopil lásku nekonečnou

 

A tak vklouzni prosím v ruku mou

Já provedu tě světlem, tmou

Konci času v ústrety

 

Na chviličku obrať zrak

Vzhůru k ptákům do oblak

Ti životem jen proletí

 

 

Má Trojská víla

 

I Trojská Helena by propadla se studem

Po tvém boku krásou zastíněná

Nezvedla by oči v obličeji rudém

Vždyť o tolik předčila ji jiná žena

 

A ty mi říkáš, že to není pravda

To asi nedíváš se do zrcadla

Vedle tebe každá jak květina je zvadlá

Pro tebe hořela by zem i království by padla

 

Máš totiž oči andělů dcer

A hluboký hlas z nebeských sfér

Krásnější hudby, jíž hraje harfa

 

Nepotřebuji otce, ducha ani syna

A stejně božstva další jiná

Ty jsi má omega i moje alfa

 

Mé víle

 

Zas naslouchám, jak mluvíš o orlech

A sním o štěstí, jenž jsem pro nás chtěl

Tak zůstaneme vězni ve svých zdech

Já smutný snílek, ty ptáče bez křídel

 

Jak hořká je pak neoblomná moje víra

Že přese vše mě můžeš ještě pochopit

Že jiný den cesty jiné rozestírá

Že jimi jako Ariadna odvineš mi nit

 

Ještě ve snech křídla bílá vyšívám ti labutí

Abys odnesla si krtka, ať víckrát už se nermoutí

Ať jen usíná si v pokoji

 

Stále dokola ptá se mě má láska

Co asi dělá milovaná kráska

A proč že oni nestojí

 

Pro mou vílu

 

Kráčel jsem s tebou úplňkem rozervaným snem

A luna záři ve tvé vlasy vpletla

Jak její družičky shoříme a pohasnem

Utečem z krajiny jejího světla

 

Za úplňku sní se mi těžce

A ty nejsi víc než stín minulosti

Nesvírám lásku ani bezedné měšce

Jen zítřejší vlastní vyprahlé kosti

 

Kráčelas při mne snem jako mlha

Co na mou zemi vzpomínky vrhla

Zbyde v ní po tobě alespoň vzdech?

 

A když mne zanecháš úplňku napospas

Bez perel vetkaných do tvých řas

Co jen si odnesu na druhý břeh?

 

Co je mi nejdražší

 

Mě nejdražší jsou prosté chvilky

Kdy dotkla ses mě a já chvěl se jako list

Když vítr chladný hladí jeho žilky

A chce svou vůni do nich vplíst

 

Když pozorně se soustředím

Ucítím tvé prsty na záhybech látky

Zas pak vzpomínkám svým závidím

Že se můžou vrátit k tobě zpátky

 

Mě nejdražší jsou prosté chvíle

Kdy jak hvězdy smějí se mi vstříc

Oči víly mojí přespanilé

Její ústa drobné rty i líc

 

O věčnosti

 

Má překrásná naslouchej dotykům věčnosti

vždyť jak voda stékáme k širému moři

Na konci lapkové, snílci i dobráci od kosti

To vše co bylo v nás, příboje zboří

 

Kdo pak ještě vzpomene, že miloval jsem pihy dcery víl

že pro pár básní o své srdce jsem se bál

Kdo vzpomene, že bojoval bych o ni z posledních svých sil

že pro její štěstí bych ďáblu duši odevzdal

 

Kam asi poneseme si svou lásku

Jíž jak hračku tahali jsme na provázku

Kam jen vytratí se verše pro mou krásku

Jestli nevryjí se v moři do oblázků

 

Pro Janu a její klid

 

Snad ti, kdo příliš brzy odcházejí

Lepší svět najdou na konci své cesty

A snad ještě rány, co po nich v našich srdcích zejí

Zacelí se a nám navrátí se štěstí

 

Snad žila jen, aby nakrmila utrpení

Co přát jí pak víc než klidné snění

A snad pak ještě, kde radostný zpěv ztich

V ozvěnách vrátí se ti její smích

 

Pro mou vílu

 

Zdáš se mi mlčenlivá a posmutnělá

a já trápím se nad tvým tichem

dal bych ti všechno, co bys jen chtěla

jen odměněn být tvým smíchem

 

Zdáš se mi tajemná a tvá duše tak křehká

Proto po všechny dny opěvovat chci tvou krásu

A jak Romeo usnout po tvém boku na konci času

Jen země zbyla by nám, jak pírko lehká

 

Dárek pro mě

 

Nic jiného nechci pod stromeček

Než jednu ze tvých krásných teček

Dej mi jednu pihu prosím

Už vidím, jak se natřásám

Jak jak páv se s tou pihou nosím

Tak dej mi jednu, moc tě prosím

S ní už nikdy nezůstanu sám

 

Z deště

 

Trousím se kalužinou

V srdci mám tebe

Jen tebe a žádnou jinou

Kousek nebe

Uprostřed mraků

 

Trousíš se stínem

Dešťových mraků

Skryta kapkám

Mého zraku

Co k tobě kanou

 

Trousím se stínem

dešťových oblak

V srdci mám tebe

A ty se směješ

Jednou tak, jindy onak

 

Komu není pomoci

 

Vyměnil bych v trýzni žízně

Poslední doušek v spalující poušti

Za špetku tvé sladké přízně

Za střep lásky, která neodpouští

Komu není pomoci

 

Hledal bych tě v tichu rána

I v rudém chladu soumraku

Jak osamělá černá vrána

Co láskou hoří k oblaku

Které není pomoci

 

Hledaje tě v křídlech ptáků

S prosbou o milost, jež v očích pálí

K labutímu tvému zraku

Zavolal bych do nezměrné dáli

Že mi není pomoci

 

Z deště

 

Trousím se kalužinou

V srdci mám tebe

Jen tebe a žádnou jinou

Kousek nebe

Uprostřed mraků

 

Trousíš se stínem

Dešťových mraků

Skryta kapkám

Mého zraku

Co k tobě kanou

 

Trousím se stínem

dešťových oblak

V srdci mám tebe

A ty se směješ

Jednou tak, jindy onak

 

 

 

 

Krůček

 

Pozoruji svoje srdce

Jak posmutněle tluče

Na mříže své klece

Vždyť k tobě jen krůček

Jen krůček chyběl mi

 

V pohledu očí tvých

V zázracích za bělmy

Dlí ráj, který nespatřím

Ač k tobě jen krůček

Jen krůček chyběl mi

 

Pro ztracenou vílu

 

Pomalu ze vzpomínek ztrácí se mi lesk

jak hvězdný prach odrážel se v jejích očích

za vším pozůstal mi pouhý stesk

pro múzu co mluvila a teď zarytě mlčí

 

zda-li ještě na mne vzpomene si

když se jiným městem toulá

když poslouchá cizí hlasy kdesi

zda-li její srdce občas volá

Tak jak to mé co věří na víly

Vrať se mi, prosím, vrať se mi na chvíli

 

Pro mou vílu

 

Zdáš se mi mlčenlivá a posmutnělá

a já trápím se nad tvým tichem

dal bych ti všechno, co bys jen chtěla

jen odměněn být tvým smíchem

 

Zdáš se mi tajemná a tvá duše tak křehká

Proto po všechny dny opěvovat chci tvou krásu

A jak Romeo usnout po tvém boku na konci času

Jen země zbyla by nám, jak pírko lehká

 

Mé víle

 

Proč jenom ještě

V závojích deště

Já hlupák vzpomněl jsem si

Jak rozpila sis řasy

Když voněly tvé vlasy

K večeru unavené

 

Proč jediné přání

Já v srdci si nesu

Ať bozi jen chrání

Křehkou tvou krásu

Proč jenom jediná má zůstalas víla

Ač dávno už, dávnos mě opustila

 

Nezapomeň

 

Slyšel jsem duši, jak srdci spílá

Že není žádná nezemská síla

Že volalo jsi kráska, múza a víla

A bůh mi tě poslal, abys mě zachránila

 

A také řekla, že láska prý není

Že není než pouhé bláznovo snění

Že zůstane hořké, za vším tvé utrpení

A pro tebe svět nikdy se nepromění

 

Tak cokoli bude, jen prosím nezapomeň

Že vzbudilas ještě v mém srdci oheň

Když já hlupák myslel, že dávno už zhas

Rozžeh ho znovu tvůj křehký hlas

 

 

 

Pro mou Chiméru

 

A tak propustila si mne ze svých služeb

A já zas volný jsem jak vítr v polích

Za záda házím zbytky marných tužeb

Vždyť co stalo se, víc už mě nezabolí

 

Už nechci dál věřit na zázraky

Vždyť jeden jak druhý jsme zázrakem taky

Nechci dál prohánět záři matné bludičky

To trávu miluji, lunu a její družičky

 

A tak běda jen tomu, kdo loučí se ve zlém

A proklíná krásu, o které sníme

Přec vzkvetem jak růže po mrazu přešlém

A slzičku ještě v konci uroníme

 

 

 

 

Duši marnivé

 

Snílkům

 

Dávej pozor! Dávej pozor na snílka

Vždyť tak rád sní a nerad žije

Hebký je polštář, peřina i postýlka

Tak dávej pozor, dávej pozor na snílka

Hebké jsou sny i slovo co zaniká

 

Dávej pozor a našlapuj tiše

Vždyť unaven hladí se se sny

Skrytého v objetí hebkého plyše

Nech ho snít a zas prosím zhasni

Dávej pozor! Dávej pozor na snílka

Dávej pozor a našlapuj tiše

 

 

 

 

O mé lásce

 

Láska má je metastáze

Pomalá a krutá rakovina

Jak jen zaplatím si za ní draze

A je to celé moje vina?

 

Pomalu zažírá se do kostí

Až k zbytkům mojí radosti

A jako krev z rozřezaný dásně

Stříkaj ze mě moje básně
Tygrům

 

Chtěl bych být jen zvíře

Zvíře v džungli bez pastýře

Být tygr svou kořist bych rozsápal

Pak aby věděli bych do krajiny řval

A zbytek dne bych spal

 

Jednou bych umřel, jak už to chodí

A neptal bych se proč jsem žil

Jen našel bych si klidné křoví

Kde v míru bych snad shnil

 

Balada

 

Čas sežral čas

A já přicházím zpátky

Za tebou zadními vrátky

Vracím se zas

 

Co stalo se, víckrát už nezabolí

Já hrdě vložím hlavu do oprátky

A jen vítr z luk a polí

Zas přivane mě k tobě zpátky

 

Zmírající, přidušený zašeptá můj hlas

Stůj při mně ptáčku posměváčku

Ať vrátím já se pro tvou žačku

Ať vítr přivane mě za ní zas

 

 

Co mi řekl buk

 

Lístky buku se větrem šumně chvějí

Dnes o naději vyprávějí

O záři větší časů příštích

O větvích stromů, co paprsky tříští

 

Dnes lístky na buku mi šumně šeptají

Každým dnem znovu začínáš

Každým dnem, slyšíš, tak se snaž

Osudy ustrlé andělé netkají

 

 

Z herny

 

Jsou na světě smutné chvíle

A pak chvíle

Kdy chceš kvílet

Radostí jak dítě

 

Jsou na světě chudí a trpí

V zimě jak v létě

A já jen ve středu

Když zavřou mi hospodu

 

Je to náš svět

Hráči, smažky, vojáci

Rusové, češi, poláci

Pro rusy ruleta, vojákům odveta, pro smažky fet

 

Je to náš svět

Vlaky, lodě, kabriolet

A stále víc, v hustších mračnech se valí

Černej dým člověku za prdelí

 

Je to můj svět

V dýmu cigaret

V tichu herny

Jsem úplně sám, sám sobě věrný

 

 

 

 

Ambivalentní

 

Mým cílem ať stane se ambivalence

Být křehký snílek, znát vášeň milence

Kopretiny na louce sbírat si na věnce

A s úsměvem na tváři zabíjet mravence

 

Poznat lesk ubožáka i bídu krále

Trpět horkem poušti i mrazem hor

Slyšet andělů zpěv i zkázy chór

A za koncem všemu smutné dát vale

 

 

Básníkem

 

Zas sedím na baru, zas píšu básně

A holky chtivé platí mi rumy

Takhle den po dni sčítají cenu

Marnosti toho, co tolik umím

 

 

Jenom lež, tiše lež…

(Z exitu 23)

 

Lež a lež

Kdesi krev

A vřava vřav

 

Zláká mě křik

A zas jen lež

Jenom lež a nic víc

Tiše lež…

 

Za oknem zas

Z ticha křik

A z křiku strach

Zas a zas

 

Zpátky a tam

Za sebou pospíchám

K vřavě vřav

A z vřavy strach

 

Zase křik

Dívčí strach

A ženský smích

Pak dívčí pláč

Nač a nač

Pláč a pláč

 

Lež a lež

Jenom lež

Tiše lež…

 

Mé víře

 

Tak zas mi krvácejí stigmata

 Já zas na ně tupě zírám

Ty, osude, se směješ, nastražil jsi tenata

A sama v koutě pláče moje víra

 

Jěště tiše, tichounce se vzpírá

 

Proč jenom sní o lásce, co neumírá

A o růžích, co nikdy nezvadnou

Proč vybrala si a křečovitě svírá

Ze všech dívek nejvíc záhadnou

 

A ještě tiše, tichounce se vzpírá

 

O kráse

 

Kolik asi krásy ještě přehlídnu

Než pozvolným rytmem srdce hudby

Dotepu až ke konci svých dnů

A dojdu završení svojí sudby

 

Kolik asi dívek zraku třpytivého

já minul jsem a ani jsem se neohlíd

Kolikpak víl co uchrání tě všeho zlého

Ve vzpomínkách neponesu ve svůj klid

 

Kolik asi stébel trávy nasytí můj rov

Až srdce znavené se v běhu zastaví

A kolik bílých teček, co vklouzly k noci pod příkrov

v záři svojí pozdvihne mé zástavy

 

 

O dvou veverkách

 

Dnes spatřil jsem veverku po stromě šplhala

Před zrakem mým si hledala úkryt

Chtěl jsem ji pohladit na mě však nedbala

Nechtěla při mě vyhlížet úsvit

 

Stejně kdys jinou viděl jsem při cestě zetlelou

O měsíc dříve srazil ji vůz

Vepsala do tváře s grimasou neměnnou

Osudu svému vyhnout se zkus

 

Kdo potom z nás jen tak šťastný bude

Aby ni jedinkrát mu život se nepodvrt

Snad za tím vším jen jedno je spravedlivé

Že patříme zemi a všechny sudby pojí smrt

 

 

O vůni viny

 

Snad všechny naše viny

Se odvinuly od kalhotek

A krajkou voní lidský hřích

 

Kreslí tuhou černé stíny

Poblázněný v koždém šotek

Aby uschoval se v nich

 

Občas zdá se mi

Že vidím, jak jsme marní

Trpce držíme se na zemi

 

Hořce sníme, že jsme tvární

že můžeme se proměnit

Jak začátky jsou stejné konce

 

Stejnou cestou stejný člověk

Stejnou s sebou vine nit

Stejné nohy tančí stejné tance

Stejnou krajkou voní hřích

 

 

Ilonce

 

Tanečnice se zlatými vlasy

Kdepak teď jsi asi

Říkám si zatímco vzpomínám

Na lepší časy

 

Vidím tě celou

I tvoje řasy

Každý střípek tvojí krásy

A říkám si kolikrát ještě

Můžeš mě spasit

 

 

O lásce

 

Pro všechno na světě

na chvíli prchavou

jen na mě usměj se

pro lásku bolavou

 

pro všechno na světě

pro všechno prosím tě

lásko má bolavá

na chvíli opust mne

 

pro všechno na světě

pro slzy zřeknuté

co nestečou

pro ně jen usměj se

 

pro všechno na světě

pro nářky zakleté

lásko má opust mne

na chvíli prchavou

 

 

 

pro duši bolavou

a slzy zřeknuté

na chvíli prchavou

usměj se, opust mne

 

Zašlé verše

 

Verš jen pouhý zlomený je květ

A čas básníkům již dávno vypršel

Jak psovi ďáblu pohodil je svět

Šeptající hradbu mrtvých těl

 

Jak akcie prudce stoupají

Slovo víc a víc je bezcenné

Touhy a sny, to vše už dnes prodají

Kup si náruč lásky a s ní srdce spálené

 

Verš jen pouhý zlomený je květ

A pro mé básně čas už dávno pominul

Jen pro tvůj hlas ještě milovat chci svět

A pro tvůj hlas mu zase znovu prominu

Pro tvůj hlas budu tiše snivě žít

A pak utonulý v jeho kráse

S veršem na rtech zahynu

 

O světě

 

Až svět se v prdel obrátí

Bude to císařovna

Kdo posbírá hovna

K vánocům pro máti

 

A my je s chutí budem žrát

Vždyť víc už mít nebudem

Prý zrazeni bohem

A prokleti osudem

Nechceme slyšet že nám to patří

My zlomení, květy zla, Ábela bratři

 

Čas jízlivě odtiká

Poslední vteříny

Tomu kdo utíká

V úkrytu peřiny

A nám co do písku skryli jsme svou tvář

bez hlesu přenechá

zavřený snář

 

Věnováno osudu

 

Zas životem k smrti unaven

Osude, chceš-li mne trestat já přijmu tvůj trest

Nepřáls mi štěstí, jen si ho vem

Dost byl marných slov i zbytečných gest

 

Ještěs mě nedorazil, ještě směju se ti

Ač netuším, jak smát se ještě můžu dál

Sypeš mi pod nohy špínu a smetí

Však ještě jsme neskončili a já válku neprohrál

 

 

 

Julianě Prokopenkové, nejkrásnější uklízečce z Hiltonu

Ach Juliano, ach Prokopenko,
S něhou skládám si tvé jméno
Písmenko za písmenko
Ach Juliano, má snová ženo,
Mé touhy ozvěno.

Tvé rty, oči a zlaté vlasy, děti duhy
Přehlédl-li jsem na první pohled
Pak k srdci je tisknu pro ten druhý
A tvůj šedý plášť zbarvený úsměvem
Navěky stal se mi hávem princezen.

Ach Juliano, šeptám si, Juliano
O čem jen sníš
Budiž ti přáno

 

O mém smutku

Otázky zůstanou nevyřčené, vždyť odpovědi chybí tak jak tak
Co zdálo se hebké a měkké, je drsné a tvrdé na omak
A zas mé srdce jednou volá pak pak pak
Jednou bude všechno hebčí a měkčí na omak

Vše jsou stíny vlastní viny
Jak trpký je večer, tak hořké zdá se ráno
Tak zaplaš své slzy, vždyť vrátí se brzy
Co bylo dáno, zůstane dáno

Zahalen v plášti zlobné zášti
A v smutku z marných skutků
Kdy láska se mění v odcizení
Sám zdám se si jak studna
Co vlastní slzy
Sbírá u dna

 

 

O věčnosti

Jak slunce třpyt
Klepe na parapet
Tak v kapkách
Ve vodě okamžik
Se s věčností prolíná

Zas a zas

A milovaná za noci
Zas po mém boku usíná
Ten moment se nevrátí
Však její dech
Z milosti vzpomínek
Jak kapky deště
Jak vůně pralinek
Nikdy se neztratí

 

 

Jen jediné mám srdce

Slova jsou jen slova
Ruce jsou jen ruce
Svaly jsou jen svaly
Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí

Je jak uschlý list v tiché řece, mé srdce
Plave si a neví přece
Ani kam, ani proč voda ho myje
Jen hledá místo kde se skryje
Mé srdce

Je paprskem slunce, který neví komu svítí.
Jak v podzimní louce zvadlé kvítí
Pošlapané unavené polomrtvé
I mé srdce stále touží žíti
Pro hřejivé ruce tvé
Kdesi v dáli

Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí
Bolí jak rána zasypaná solí
Však mé srdce je jen srdce
Tiše tepe, tiše teskní, stále mlčí
Dnes, v našem světě, nikoho už nerozbrečí

Jen jediné mám srdce
Jen jediné a navíc bolí

 

Relativní

 

Kdopak se tu lásky bojí

A kdo nenechá ji na pokoji

Kdo hledá těžkost kde žádná není

A kdopak si radši ponechá své utrpení
Ozvěna z lesa

 

Zahleď se k nebesům

A zakřič na lesy

Abysme věděli

Že s námi stále jsi

 

Rybu sněz k obědu

A vepře k večeři

Však na tom nesejde

Pak až se sešeří

 

Zahleď se k nebesům

A zakřič na lesy

Vždyť ani nevíme

Zda-li tu stále jsi

 

Až tu pak nebudeš

Ta ozvěna, jak křičels na lesy

Naposled zavolá

Že s námi stále jsi

 

Ty jsi bohem

 

Ty jsi bohem malému svému světu

A tak se bože snaž, ať ti krásní

Zazpívej milovanému větru, přivoň květu

Pro lásku věčnou napiš pár básní

 

Obdivuj krásu, opěvuj ženy

Ony jsou mír do duše oblečený

Zboř staré hráze, překroč svůj stín

Za hlavu hoď ozvěnu vin

---