Krev branou

        Krev branou

Kudy vede cesta k vám, kde je země, ve které žijete? Tolik, tak strašně moc touží po vašem objetí, po pochopení, proč ta samota, proč to všechno? Temná láska, černá svatba na dně oceánu neznamená smrt, ale samotu; samotu v neznámu, v temnu které nikde nekončí, nikde není žádná svíce, nikde žádný plamen, nikde nic, jen samota – temná královna milující teplo černě. Každý den tak blízko, každou chvíli téměř v dotyku a přesto dál než je jeden konec vesmíru od druhého. Neútěšná slova pochopení vyvěrající v bolest, v oceán svateb, kterých není nikdy dost. Proč vaše dlaně nejsou tím, čím by si žádalo? Proč vaše oči tak krásné, jsou tak nepronikavé? Kudy vede cesta k vám? Snad prýštící krví z žíly, snad skrze krev, skrze jí zbrocenou tvář, skrze utonutí v jejím tratolišti? Slova nepomohou, ústa nepomohou, zmízá se samo před sebou, propadá se v zoufalství bohaté to království, kde není nikdy nouze o nedostatek, kde vždy někoho nalézt je pravidlem, však i tato zákoutí v která padáte, jsou pro něj zavřená. Krev prýští, kreslí po zdi, čpí v malém pokoji sladkou vůní, slábne! Solipsistní adorace k vlastnímu mikrokosmu, ostatním nepřístupnému, těžký má život v temnotách bez hvězd. Jeho jemná nuance, aberace skrytá abažúrem, který tiší jeho záři, se mění v bolest pronikající vším, neexistuje ničeho, co by ji zastavilo. Pomalu usedá na dereš, pomalu přichází kat s bičem, depurace se blíží, všechna čerň snad opadne a změní se v bílou. Je iluminátem postiženým touhou abolicionismu, kterému vy nepropadáte a necháváte se svazovat, mučí vás a svírá vás. Ach ano, úděl, předurčení, sudičky sklánějící se nad malou kolébkou, jedna lepší než druhá, předhání se a usekávají maličkému chvějícímu se miminu, valícímu svá malá rozverná, však nyní vyděšená očka, cestu k ostatním. Neexistuje spojnice neznáma inkoustového oceánu a bílých oblaků, přikrývkou slunce žehnajícímu kráse pohledu. Dílo je dokonáno – vyschlo…

Srdce.