Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh prvního máje
03. 12. 2012
0
1
676
Autor
Gillner
Touhy vrahů
S notnou dávkou nadsázky jsem si na jazyku povaloval slova klasika prvomájové romance „Byl pozdní máj, večerní máj, byl lásky čas“. Se stéblem trávy v koutku úst, přežvýkavši jej jak tur domácí jsem pozoroval nachové beránky honící se po ztmavujícím se nebi. Snad prázdnota mysli a lehkovážnost okamžiku mě až po okraj mé duše naplňovaly nezmě
rnou ba i dokonce nezbednou touhou ulehnout v dívčím klíně. Byl jsem starým mládencem, slaměným vdovcem, jež své mládí a krásu vyměnil za opojnost lahodnosti prostonárodního moku s mléčně bílou peřinkou, inu byl jsem prostě pivař, pil jsem mnoho a pil jsem rád. Žel bohu, nemaje peněz, žíznivý bachor mě tu a tam vháněl do tenat drobné kriminality a proti lidské delikvence, snad někdo by řekl, že jsem zloděj. A vlastně proč ne, jsem zloděj, ale nejvíc jsem okrádal sebe, okrádal jsem se o každou minutu svého drahocenného života, ale to jsem si snad ani do dnešního dne, do dne, kdy mi odbíjející hodiny božské časomíry oznámily 60 let roku života, plně neuvědomoval.
Starý, omšelý a sám s přehršle velkou touhou rozsévače jsem vstal z vysoké trávy na Smíchovské vyhlídce a sledujíc své míhající se nohy jsem sešel do spodní části metropole. Ach bože, jak já nesnáším ten pach lidské lůzy, která se honí z místa na místo. Pořád někam utíkají, honí se a pachtí po mamonu tohoto světa. Zastavil jsem se na Plzeňce. S prosíkem a očima starého malamuta jsem vyloudil pár nuzných drobáků na víno. Krabičák, to znamení spodiny, smradu a bídy v mých rukách pozvolna ztrácelo na hmotnosti a v žilách se mi rozlévala nová životní síla a svět získával opět na barvách. Hmm, dal bych si pivo, krásně vychlazené, ze sklenky orosené jako ženský pot po hodinách bezuzdného milování. Poslední kapka krabicového pohlazení vplula do mých útrob. Mé vidění, jako by získalo novou čirost, jasnozřivost a ostrost, zmerčilo v dáli bujarý neonový cíl mé noční procházky. Vstoupil jsem do "nóbl" podniku na rohu ulic s příhodným názvem „Na růžku“, poručil si jeden Smíchov a usedl jsem na lavici.
Pár dřevěných lavic kol několika dřevěných stolů, neznajíc síly vlhkého hadru, čpících po slzách pivních kapek, zakouřená místnost po strop, postarší a snad jako já bláznivý výčepní, pár obejdů u vedlejšího stolu, brečící automaty ve vedlejší místnosti a … a … a Mé srce se rozbušilo jako buben bubeníka svolávající k vykonání ortelu trestu smrti oběšením z dob minulých. Seděla tam sama jako Exuperiho růže v Malém princi. Snad i stejně tak něžná, voňavá, čistá, orosená jitřní kapénkou něhy. Má touha rozsévače stanula na nejvyšším bodě možné škály. Třásl jsem se jako nastřelený feťák, ona byla mým fetem, mým pikem, mým hérem, byla Afroditou, byla bohyní, byla sladká jako homole, jen si kousnout, grrrrrr.
S přibývajícím závojem cigaretového příšeří, jsem usrkával doušek za douškem ze sklenice piva, nakonec jednu sklenici střídala druhá a já se vznášel v oblacích jako volný pták, spíš sup sledující svou kořist. Ještě to netušila, ale mohla, ona byla ta, se kterou dnes ulehnu na kavalec či do trávy. Při této myšlence jsem se potutelně pousmál a zapálil jsem si vyžebranou cigaretu právě od ní. Přibývající noc mi pozvolna dodávala naději v tajemném zahalení mého černého plánu. Slečinka, říkal jsem jí Eliška, pomalu dosrkává svou dvojku bílého, je na ní vidět, že již nebude dál pít a že bude chtít jít domu. Předešel jsem ji, zaplatil jsem svých 5 piv a odešel z hospůdky. Nakrásno jsem se postavil na druhý roh ulic a sledoval jsem ji. Viděl jsem, jak pomalu odsouvá po stole prázdnou sklenici od vína, na svůj měkounký, hebounký a malinký krčík nasunula šál s emblémem etnického stylu, nasoukala se do kostkovaného kabátku a vydala se vstříc tomu prošedivělému pánu k výčepu by zaplatila. S úsměvem na tváří, který zalahodil mému oku, odešla z hospůdky pryč. Há ! Bláhová, vyšla směrem do Smíchovského parku Na Skalce, ta bude má !!! Stíhal jsem jí krok za krokem, očima jsem ji již líbal. Prošla starou brankou, pak zkratkou kolem tlusté lípy, otočila se směrem ke mně, vzhlédla do nebe a něco si pro sebe zaševelila. Snad mě ani neviděla nebo vidět nechtěla, pootočila se zpět a já k ní právě přiběhl. Silným úderem své pravé ruky jsem ji udeřil se vší vervou do zátylku, jen krásně zaškytla jako králíček. Zcela ladně, půvabně se mi odevzdala do náruče. Ach ta něžnost bezvědomí, omráčení, odevzdanosti a dobrovolnosti. Byla má. Byli jsme tu jen my dva. Patřila mi.
Její hebká kůže, bezvládnost, jemná mladost jak rozpukající poupě, krásné a pevné ňadérka vonící ženskostí až by se i panic zalykal, mě burcovaly jako horolezce vylézt na tu nejvyšší horu světa. V nedokonalosti je toliko krása. Ne nejsem zastánce dokonalých obrazů lásky a přesnosti. Jen na půl žerdě stažená vlajka její spodničky a překrásně svůdných kalhotek, zprvu oblažit jeden prstík v její Evině lůně, pak druhý, třetí a ochutnat tu dokonalost dámského likéru. Ne, ne, ne, již jsem nemohl, jako vezuv před výronem lávy, výbuchem testosteronové bomby uvnitř mého libida jsem vstoupil do pokoje jejího vnitřního světa fyzické lásky. Zvráceně dravými pohyby jsem kradl její svobodu, lásku, nevinnost, pil jsem číši jejího ženství. Lahodnost, lahoda, mana. … …. …. Výbuch. Je konec. Kapky mé lávy ji stékají po vnitřní straně stehna vstříc staženým kalhotkám. Jako použitý pytlík na zvratky jsem ji odhodil do trávy a odešel.
Starý, omšelý a sám s přehršle velkou touhou rozsévače jsem vstal z vysoké trávy na Smíchovské vyhlídce a sledujíc své míhající se nohy jsem sešel do spodní části metropole. Ach bože, jak já nesnáším ten pach lidské lůzy, která se honí z místa na místo. Pořád někam utíkají, honí se a pachtí po mamonu tohoto světa. Zastavil jsem se na Plzeňce. S prosíkem a očima starého malamuta jsem vyloudil pár nuzných drobáků na víno. Krabičák, to znamení spodiny, smradu a bídy v mých rukách pozvolna ztrácelo na hmotnosti a v žilách se mi rozlévala nová životní síla a svět získával opět na barvách. Hmm, dal bych si pivo, krásně vychlazené, ze sklenky orosené jako ženský pot po hodinách bezuzdného milování. Poslední kapka krabicového pohlazení vplula do mých útrob. Mé vidění, jako by získalo novou čirost, jasnozřivost a ostrost, zmerčilo v dáli bujarý neonový cíl mé noční procházky. Vstoupil jsem do "nóbl" podniku na rohu ulic s příhodným názvem „Na růžku“, poručil si jeden Smíchov a usedl jsem na lavici.
Pár dřevěných lavic kol několika dřevěných stolů, neznajíc síly vlhkého hadru, čpících po slzách pivních kapek, zakouřená místnost po strop, postarší a snad jako já bláznivý výčepní, pár obejdů u vedlejšího stolu, brečící automaty ve vedlejší místnosti a … a … a Mé srce se rozbušilo jako buben bubeníka svolávající k vykonání ortelu trestu smrti oběšením z dob minulých. Seděla tam sama jako Exuperiho růže v Malém princi. Snad i stejně tak něžná, voňavá, čistá, orosená jitřní kapénkou něhy. Má touha rozsévače stanula na nejvyšším bodě možné škály. Třásl jsem se jako nastřelený feťák, ona byla mým fetem, mým pikem, mým hérem, byla Afroditou, byla bohyní, byla sladká jako homole, jen si kousnout, grrrrrr.
S přibývajícím závojem cigaretového příšeří, jsem usrkával doušek za douškem ze sklenice piva, nakonec jednu sklenici střídala druhá a já se vznášel v oblacích jako volný pták, spíš sup sledující svou kořist. Ještě to netušila, ale mohla, ona byla ta, se kterou dnes ulehnu na kavalec či do trávy. Při této myšlence jsem se potutelně pousmál a zapálil jsem si vyžebranou cigaretu právě od ní. Přibývající noc mi pozvolna dodávala naději v tajemném zahalení mého černého plánu. Slečinka, říkal jsem jí Eliška, pomalu dosrkává svou dvojku bílého, je na ní vidět, že již nebude dál pít a že bude chtít jít domu. Předešel jsem ji, zaplatil jsem svých 5 piv a odešel z hospůdky. Nakrásno jsem se postavil na druhý roh ulic a sledoval jsem ji. Viděl jsem, jak pomalu odsouvá po stole prázdnou sklenici od vína, na svůj měkounký, hebounký a malinký krčík nasunula šál s emblémem etnického stylu, nasoukala se do kostkovaného kabátku a vydala se vstříc tomu prošedivělému pánu k výčepu by zaplatila. S úsměvem na tváří, který zalahodil mému oku, odešla z hospůdky pryč. Há ! Bláhová, vyšla směrem do Smíchovského parku Na Skalce, ta bude má !!! Stíhal jsem jí krok za krokem, očima jsem ji již líbal. Prošla starou brankou, pak zkratkou kolem tlusté lípy, otočila se směrem ke mně, vzhlédla do nebe a něco si pro sebe zaševelila. Snad mě ani neviděla nebo vidět nechtěla, pootočila se zpět a já k ní právě přiběhl. Silným úderem své pravé ruky jsem ji udeřil se vší vervou do zátylku, jen krásně zaškytla jako králíček. Zcela ladně, půvabně se mi odevzdala do náruče. Ach ta něžnost bezvědomí, omráčení, odevzdanosti a dobrovolnosti. Byla má. Byli jsme tu jen my dva. Patřila mi.
Její hebká kůže, bezvládnost, jemná mladost jak rozpukající poupě, krásné a pevné ňadérka vonící ženskostí až by se i panic zalykal, mě burcovaly jako horolezce vylézt na tu nejvyšší horu světa. V nedokonalosti je toliko krása. Ne nejsem zastánce dokonalých obrazů lásky a přesnosti. Jen na půl žerdě stažená vlajka její spodničky a překrásně svůdných kalhotek, zprvu oblažit jeden prstík v její Evině lůně, pak druhý, třetí a ochutnat tu dokonalost dámského likéru. Ne, ne, ne, již jsem nemohl, jako vezuv před výronem lávy, výbuchem testosteronové bomby uvnitř mého libida jsem vstoupil do pokoje jejího vnitřního světa fyzické lásky. Zvráceně dravými pohyby jsem kradl její svobodu, lásku, nevinnost, pil jsem číši jejího ženství. Lahodnost, lahoda, mana. … …. …. Výbuch. Je konec. Kapky mé lávy ji stékají po vnitřní straně stehna vstříc staženým kalhotkám. Jako použitý pytlík na zvratky jsem ji odhodil do trávy a odešel.